SVATÁ ALIANCE
Lombardsku. Poznamenal, ţe by bylo dobré, kdyby se revoluční smýšlení omezovalo a soustřeďovalo jen v tajných spolcích a sektách, neboť tyto organizace mŧţe policie zničit. Ve skutečnosti jsou však tyto názory a postoje rozšířeny v celé společnosti a tím jsou policejně nepostiţitelné.
Jiţ v lednu 1826 dává Metternich rakouskému vyslanci v Petrohradě Lebzelternovi instrukce, jak je třeba povstání děkabristŧ chápat (a ovšem na ruském dvoře vysvětlovat): povstání v Madridě, Neapoli, Turínu i Petrohradě jsou prý spojitou nádobou. „Celá Evropa je nemocna toutéţ nemocí (L'Europe entiére est malade ďune méme mal),“ vzkazoval rakouský kancléř do Petrohradu. Nový car měl být přesvědčen o existenci jakési celoevropské tajné revoluční organizace, jejíţ činnost mŧţe bez rázného zákroku Ruska ohrozit „evropskou civilizaci“ (tj. civilizaci feudální: Metternich, jako mnozí před ním a po něm, povaţoval za jedině moţnou civilizaci tu, kterou sám představoval).
Pokud jde o širší evropské souvislosti děkabristického hnutí, nelze Metternichovu tezi zcela odmítnout. Vystoupení děkabristŧ bylo ruskou podobou celoevropského osvobozeneckého zápasu proti svatoalianční reakci. Rakouský kancléř však silně zveličoval rozsah a sílu tajných organizací. Představy o existenci jakéhosi evropského revolučního komitétu patří do říše dobových politických bájí a smyšlenek.
ZKLAMÁNÍ RAKOUSKÉHO KANCLÉŘE
Metternich měl ovšem dobré dŧvody k tomu, aby dramatizoval váţnost situace, neboť ve Vídni jiţ od počátku dvacátých let pozorovali nepříjemný rozpor mezi carem Alexandrem I. a jeho ministry. Zatímco Alexandr I. podporoval svatoalianční spolupráci s Rakouskem, jeho ministři (s výjimkou Nesselroda, ministra zahraničí)
Strana 404
RUSKÉ IMPÉRIUM
vytrvale ignorovali rakouské potíţe s politickým hnutím v Německu a Itálii a řídili se zájmy Ruska (například v rusko-rakouském obchodním jednání, které se bezvýsledně vleklo od roku 1818, nebyli ochotni obětovat zdravý rozum ideologii).
Nástupem Mikuláše I. - píše Metternich v únoru 1826 v instrukci Lebzelternovi - vznikla nepřehledná situace. Hrozí nebezpečí, ţe by se vliv ministrŧ na nového cara mohl prosadit dŧrazněji. Metternichovi se nový car příliš nelíbil. Byl podle něho příliš vojáčky primitivní. Chyběla mu polomystická povaha Alexandra a smysl pro jemnou hru diplomatických náznakŧ.
Rakouský kancléř se proto snaţil Mikuláše I. „usměrnit“. Nový car měl býl přesvědčen o zcela upřímné solidaritě vídeňské vlády. Všechna zemská gubernia v Rakousku dostala příkaz ke stíhání účastníkŧ povstání, pokud by se snaţili uniknout z Ruska přes rakouské území. Ihned po zatčení měli být bez soudu vydáni ruským úřadŧm (s výjimkou rakouských poddaných). Není sice známo, ţe by tato instrukce měla nějaký výsledek, avšak Metternich se ji vzápětí snaţí náleţitě v Petrohradě uplatnit. V únoru 1826 přikazuje Lebzelternovi, aby vysvětlil carovi, ţe „naši nepřátelé jsou i nepřáteli jeho“. Řečeno jinými slovy - dŧsledný boj proti povstalcŧm v Petrohradě předpokládal i tvrdý zásah proti evropskému revolučnímu hnutí, které trvale oslabovalo rakouský vliv v Itálii a podporovalo sjednocovací snahy německé (a tím i podlomení vŧdčího postavení Rakouska mezi zeměmi Německého spolku). Prozaickým cílŧm vídeňské politiky měla tím být dána podoba svatého zápasu za společné zájmy panovníkŧ. Odtud vytrvalá snaha Metternicha přesvědčit Petrohrad o tom, ţe nikdy víc nebylo třeba těsného spojení s Vídní, jako právě v této chvíli.
Strana 405
SVATÁ ALIANCE
Nová ruská vláda nenechala rakouského kancléře dlouho na pochybách. Na otázku, jak se bude dále vyvíjet vztah rusko-rakouský, odpověděl Petrohrad zvýšenou aktivitou na Balkánském poloostrově. Mikuláš I. tím sice nikterak neodmítal ruskou účast ve Svaté alianci, bylo však zřejmé, ţe Rusko nehodlá podřizovat své mocenské zájmy této instituci, která ostatně vyhovovala především Rakousku.
Drţavy slábnoucího Turecka byly po celé 18. století magnetem, který přitahoval zájem carismu. Proto kdyţ v roce 1821 car Alexandr I. v duchu zásad Svaté aliance odmítl poskytnout pomoc řeckým povstalcŧm - protoţe prý se vzbouřili proti svému „zákonnému panovníkovi“, tureckému sultánu - bylo to zjevně v rozporu s dlouhodobým plánem ruské politiky vŧči Portě. Tím spíše, ţe Anglie naopak pohotově uznala Řeky za bojující stranu a jejich podporou posílila své postavení v této oblasti.
V létě 1826 se doţil Metternich nepříjemného překvapení v podobě sblíţení stanovisek Petrohradu a Londýna na tzv. řeckou otázku. Rusko a Anglie vyzvaly ostatní velmoci, aby společně s nimi hledaly „prostředky, jimiţ by bylo dosaţeno dohody Turecka a Řecka“.
Zásah Ruska ve prospěch Řekŧ naprosto ovšem neznamenal podporu jejich osvobozeneckého hnutí. Tyto cíle byly ruskému carismu cizí a podkládat mu je by bylo opravdu nespravedlivé. Svou aktivitou v tzv. řecké otázce se ruská vláda pouze vracela k tradičním cílŧm své expanzionistické politiky. Evropské drţavy Turecka a Bosporská úţina poutaly zájem Ruska jiţ celé předchozí století. Odpor Řekŧ proti turecké nadvládě nebyl vlastní příčinou aktivního zájmu carismu o tuto oblast.
Poněkud jinak motivovaný velmocenský zájem poutal pozornost Anglie. Podporou Řekŧ si chtěla Anglie podrţet rozhodující vliv na
Strana 406
RUSKÉ IMPÉRIUM
slábnoucí Turecko. Rusko mělo naopak vŧči Portě zcela konkrétní územní poţadavky, usilovalo o její poráţku a postupné vytlačení z evropského kontinentu. Anglické a ruské zájmy se tedy kříţily a sblíţení obou velmocí z léta 1826 nemohlo mít proto dlouhé trvání, neboť sledovaly v tzv. řecké otázce zcela rozdílné cíle. Pokud jde o podstatu věci samé, přišla naopak ke cti prozíravá prognóza francouzského diplomata Noaillese z roku 1817: „Mŧţe Rusko bez ţárlivosti a klidně pozorovat tuto koloniální velmoc (Anglii), která-jak se zdá-je mu nepřátelská? Jak uhodnout, kdy se tato ţárlivost a nedŧvěra projeví? Tato doba je pravděpodobně ještě vzdálena, ale přibliţuje se a Rusko se připravuje otřást anglickým vlivem.“ Doba, o níţ se Noailles zmiňuje, nastala. Rusko se rozhodlo otřást vlivem Anglie na Blízkém východě.
Aktivita na Balkáně vedla nakonec k rusko-tureckému válečnému střetnutí (1828-1829). Tehdejší vzájemný poměr sil obou mocností nejlépe dokumentuje skutečnost, ţe Anglie nejen vojensky nezasáhla, ale nedokázala ani zabránit poráţce Turecka. V Londýně vzali v úvahu dřívější zprávu francouzského vyslanectví v Petrohradě o tom, ţe Rusko mŧţe postavit do boje milion vojákŧ. Toto tvrzení bylo sice poněkud přehnané, ale samo o sobě naznačuje respekt vŧči impozantní síle ruské říše té doby.
Vítěznou válkou proti Portě ovládlo Rusko ústí Dunaje a sultán byl donucen přiznat Řecku, Srbsku, Moldavsku a Valašsku autonomní postavení v rámci své říše.
Strana 407