REFORMÁTOR GORBAČOV

Zcela zásadně se změnil vztah Sovětského svazu ke třetímu světu. Nové vedení neshledávalo dále účelným podporovat kaţdý levicový reţim ve světě a opouštělo tak politiku tolerování ekonomické neefektivnosti na svŧj vlastní účet. Moskva se dokonce aktivně podílela na řešení regionálních konfliktŧ. Zvláště je nutné zdŧraznit skončení beznadějné války v Afghánistánu, odkud Sověti odešli v roce 1989.

ROZPAD SOVĚTSKÉHO BLOKU A KONEC SOVĚTSKÉHO SVAZU

Uvnitř sovětského bloku existovaly vţdy rozdílné názory, rozpory a někdy i dramatické konflikty mezi Moskvou a jejími satelity. Postoj moskevského centra byl ovšem za všech okolností určující. Těsně před příchodem Gorbačova k moci nastalo nové „vzedmutí vlny“; jak soudí historik R. Litera, „patrně v celé historii Varšavského paktu a celého bloku se neprojevily rozdíly v oficiálním chápání bezpečnostní… zahraniční politiky tak výrazně a veřejně“. Avšak třebaţe Gorbačov mluvil ve svém prvním projevu ve funkci o „prioritním významu vztahŧ se zeměmi velkého politického společenství“, nepomýšlel na nic více neţ na jejich zdokonalování (tento výraz je sám o sobě výmluvný!). V prvních letech Gorbačovova pŧsobení nedošlo v této oblasti také k ničemu, co by se dalo přirovnat k vnitropolitickým změnám v Sovětském svazu. Nicméně ty samy o sobě dodávaly opozičním silám v zemích sovětského bloku naději na odstartování reforem i v jejich zemích. Vezměme jako příklad Československo: Gorbačovŧv domácí kurs velice připomínal praţské jaro z roku 1968 a byl proto přijímán jeho tehdejšími hrobaři s rostoucím znepokojením. A to platilo obecně. Jak později poukázal Gorbačovŧv blízký spolupracovník E. Ševardnadze, „při setkáních na nejvyšší úrovni (vedoucích funkcionářŧ bloku - pozn. aut.) docházelo k neporozumění a vznikalo napětí ve výkladu a vidění cest vývoje“.

Strana 780

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

To ovšem neznamenalo, ţe nový generální tajemník KSSS hodlal zcela uvolnit vztahy k zemím „společenství“. Spíše bychom mohli konstatovat, ţe odstředivé tendence stále nabývaly na síle. Na tenký led přehodnocení takových činŧ, jakým byl například vpád do Československa, se však nepouštěl, minulost se v tomto ohledu přecházela mlčením.

Logika vývoje ale posunovala Gorbačova zcela jinam, neţ kde se nacházeli jeho předchŧdci. „Nové myšlení“ nebylo moţno chápat vypreparovaně pouze v jediném směru. Jistý posun v politice vŧči východní Evropě lze vystopovat před koncem roku 1986, zatím však pouze teoretický. V prosinci totiţ Gorbačov zdŧrazňoval, ţe „arbitrem teorie mŧţe být jedině sociální historická praxe“. Je také pravděpodobné, ţe v této době - nebo krátce potom - se Sovětský svaz začal vzdávat myšlenky světového ekonomického systému v rámci „socialistického společenství“.

Ještě uceleněji formuloval své názory nejvyšší představitel KSSS za své dlouho odkládané návštěvy v Praze v dubnu 1987. Uvedl, ţe systém politických vztahŧ mezi socialistickými státy musí být zaloţen na rovnoprávnosti, ţe „nikdo nemá právo činit si nároky na zvláštní postavení v socialistickém světě“, ţe „samostatnost kaţdé strany..., právo svrchovaně řešit otázky rozvoje země“ jsou „bezpodmínečné zásady“. Právě v hlavním městě Československa zazněla tato slova zvlášť pikantně - ale zároveň hrozivě pro jeho vládnoucí garnituru. Poslední milníky na této cestě tvořily jednak deklarace o Gorbačovově návštěvě Jugoslávie na jaře 1988, vyslovující moţnost alternativních forem politického vývoje a konečně - a především - jeho projev ve Štrasburku v červenci téhoţ roku, kde Gorbačov odmítl Breţněvovu doktrínu a jakékoli omezování státní suverenity vŧbec. Znamenalo to nesmírně dŧleţitou věc - faktické vyhlášení opaku Breţněvovy

Strana 781

REFORMÁTOR GORBAČOV

doktríny, jinými slovy ztrátu automatické sovětské záruky na existenci komunistických reţimŧ ve středovýchodní Evropě. Jestliţe se Gorbačov domníval, ţe tím posílí vazby těchto státŧ na „obrozující se“ Sovětský svaz, hluboce se mýlil. Demiurg stojící u zrodu bloku, tj. tvrdá sovětská ruka, stavějící politické vŧdce v této části kontinentu do jedné poslušné řady a pro jistotu spouštějící na linii Štětín-Terst ţeleznou oponu, zmizel; bylo jen otázkou času, kdy zmizí i blok sám.

Stalo se tak jiţ v prŧběhu roku 1989.

Detailním vývojem v jednotlivých zemích „společenství“ se zde nemŧţeme zabývat. Konstatujme pouze, ţe ve dvou státech, zejména v Polsku, ale zřejmě i v Maďarsku, kalkulovala reformní křídla komunistických stran s moţností, ţe přeţijí politickou pluralitu a zŧstanou rozhodující politickou silou. Červnové volby v Polsku a naprosté vítězství Solidarity předvedly názorně iluzornost takových představ. Zářijová vláda přisoudila komunistŧm pouhá čtyři místa z 22. Pouze o měsíc později se konal sjezd maďarské strany, který zaznamenal její faktický rozpad a odmítnutí dosavadního modelu socialismu. Ve stejné době probíhaly v NDR, dosud nejpevnější „baště socialismu“, mohutné lidové demonstrace a vznikala opoziční hnutí. Gorbačovova cesta do Berlína při příleţitosti 40. výročí vzniku NDR byla poslední návštěvou v hlavním městě některé země bloku a lze ji označit za rozloučení s tímto umělým státem, který měl před sebou jiţ jen několik měsícŧ existence. V listopadu se zhroutil reţim v Československu, v prosinci byl svrţen rumunský Ceaušescu a byl nucen odstoupit i bulharský Ţivkov. Později, v roce 1990 Gorbačov hájil stanovisko, ţe konec socialismu v oblasti nebyl krachem socialismu samotného, ale stalinského. Spolu se Ševardnadzem vysvětlovali neintervenci Sovětského svazu tím, ţe by to bylo v rozporu s jejich pojetím zahraniční politiky. Existuje ještě jiný pohled

Strana 782

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

na věc, vyslovený komentátorem A. Bovinem v březnu 1991, otevřenější a historicky pojatý: „Drţeli jsme je silou. Nyní tu sílu nemáme.“

V kaţdém případě se ukázalo, ţe konec komunistických reţimŧ je eo ipso koncem rozhodujícího sovětského vlivu ve střední a východní Evropě. Rozpuštění Varšavské smlouvy a následné dohody o brzkém odchodu sovětských vojsk ze zemí, v nichţ byly rozmístěny (jistou výjimku tvořilo pouze východní Německo), nebyly ničím jiným neţ epilogem 45-letého panství nad nimi. Zbyly ovšem jisté hospodářské pozice Sovětŧ v těchto státech a ještě cosi: otázka, zda se Moskva s tímto ústupem z oblastí, získaných v dŧsledku vítězné války, smíří. Neboť pro Rusko to znamenalo apogeum dějinného rozmachu.

V této souvislosti nelze neuvést citát z pera amerického sovětologa S. Plosse, pocházející z roku 1980: „Tak jako protidemokratické síly ve II. německé říši v letech, jeţ vyústila v první světovou válku, sovětští konzervativci - jak se zdá - dnes usilují odvádět tlak ve prospěch vnitřních reforem navenek a dosáhnout pro svou zemi pozdní imperialistické hegemonie.“ Gorbačov a jeho vedení tento proces otočili. Prioritu získaly problémy, které se navršily v Sovětském svazu samotném.

Na konci osmdesátých let došlo k faktickému ukončení studené války. Tento 40 let trvající proces s několika nebezpečnými vrcholy hrozícími přerŧst ve válku „horkou“, skončil přesně v prosinci 1989. Tehdy se na Maltě sešel Gorbačov s americkým prezidentem Bushem a jejich postoje byly bezprecedentně blízké. Převraty ve střední a východní Evropě je vŧbec nepoznamenaly v negativním smyslu.

Jednou z nejpodstatnějších otázek politického vývoje v Sovětském svazu, ne-li vŧbec nejdŧleţitější, byl problém národnostní. Teritoriální

Strana 783

REFORMÁTOR GORBAČOV

rozčlenění státu podle národnostního principu pocházelo z porevolučních let, ale k modifikacím docházelo i později. V některých oblastech byla etnická topografie nesmírně spletitá. Totalitní reţim chtěl staré rozpory a rozmíšky vyřešit jednou provţdy; pouze je však zmrazil. Při gorbačovovském tání započaly nebezpečně komplikovat situaci nejen jednotlivým republikám, ale především moskevskému vedení.

Prvním případem národnostních bouří byla roku 1986 prosincová demonstrace v kazašské Alma-Atě s protiruským podtextem. Za rok a dva měsíce na to došlo k vraţedným útokŧm proti Arménŧm v Ázerbájdţánu, které však byly jen předznamenání ještě horších událostí. Po pŧl roce se konaly v hlavním městě této republiky statisícové demonstrace, jejichţ účastníci poţadovali připojení Karabachu, který byl jablkem sváru mezi Azery a Armény. Náboţenský podtext tohoto konfliktu dodával situaci ještě hrozivější dimenze. Koncem října 1989 rozhodla Moskva rozmístit v pěti svazových republikách speciální jednotky ministerstva vnitra, coţ ovšem nebylo řešením. V témţe měsíci přijal Nejvyšší sovět Ázerbájdţánu zákon o suverenitě a dokonce si vyhradil právo vystoupit ze Sovětského svazu; jednalo se o akt, v historii státu od doby, kdy bolševici stabilizovali svou moc, nemyslitelný. Prakticky v prŧběhu celého roku 1989 vybuchovaly demonstrace a krvavé bouře na několika místech na Kavkaze a ve Střední Asii. Statisíce lidí se ocitly na útěku ze svých domovŧ.

Extrémní konflikty tvořily však pouze část národnostního kvasu, jenţ vyvřel v souvislosti s glasností na povrch. Celou otázkou se zabývalo plénum ÚV KSSS v září 1989, podle některých názorŧ jiţ značně pozdě. Je ovšem otázka, zda by dřívější projednávání národnostní problematiky věci vyřešilo, tj. zda by se znovu nevytvořila za

Strana 784

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

změněných podmínek o rok či dva později. V kaţdém případě má pravdu Jelcinŧv ţivotopisec J. Morrison, kdyţ říká, ţe národnostní politika „po roce 1989 ovládla všechno a stala se hrozbou pro samotnou existenci Sovětského svazu jako státu“.

Je skutečností, ţe hnutí za suverenitu a nezávislost se šířilo jako oheň, hnaný větrem. Doţadovaly se jí republiky autonomní (někdy s nejasným cílem) i svazové. V první řadě nespokojencŧ kráčely pobaltské republiky; jejich aktivitu podněcovaly i dosud přísně utajované informace o sovětsko-německém rozdělení vlivu z roku 1939, uveřejněné v rámci glasnosti.

V úzké návaznosti na tyto procesy se objevil poţadavek suverenity země, tvořící jádro Sovětského svazu - Ruska. Vystoupili s ním politici a politikáři všech odstínŧ, přičemţ mnozí hlásali myšlenku, ţe v rámci Sovětského svazu dosud Rusové prodělávali. Premiér Ruské federativní republiky Vlasov řekl před zahájením zmíněného zářijového pléna roku 1989: „Ţádná jiná republika není v situaci, kdy 72 % podnikŧ na jejím území podléhá všesvazové jurisdikci...“

Jaro 1990 přineslo další velké změny. Na třetím zasedání Sjezdu lidových poslancŧ byl zrušen mocenský monopol KSSS a byla právně podloţena moţnost existence pluralitní demokracie. Mŧţeme váhat nazvat tyto přeměny pouze reformami; vláda komunistické strany tu prodělala bezprecedentní otřes, který nemohla vyváţit skutečnost, ţe její generální tajemník byl zvolen prezidentem Sovětského svazu. Dosvědčoval to prŧběh voleb do místních orgánŧ moci. V Ruské federaci zaznamemal - hlavně ve velkých městech - úspěch blok Demokratické Rusko. V Nejvyšším sovětu federace dosáhl silných pozic, ale komunisté, jdoucí za Gorbačovem, rovněţ. Pozitivním jevem byla poráţka nacionalistŧ, pro něţ se vyslovovalo i mnoho konzervativních členŧ KSSS.

Strana 785

REFORMÁTOR GORBAČOV

Hlavním představitelem demokratického bloku se stal Boris Jelcin. Kdysi o něm padl výrok, ţe „vyvolává pocit hrubé lidové síly“. Mnozí jej povaţovali za populistu. A tento muţ začínal být Gorbačovovým rivalem nejen osobní protikladností (mezi nimi existovala jiţ z dřívějška jistá animozita), ale především skutečností, ţe reprezentoval Rusko. To - podle Jelcina - mělo přestat být „přívěskem centra“ a mělo získat nezávislost.

Jelcin tak hodil Gorbačovovi do tváře rukavici. A tomu nezbývalo neţ ji přijmout; před volbou předsedy ruského Nejvyššího sovětu se exponoval proti Jelcinovi. Jeho pojetí bylo v přímém rozporu se zdŧrazňováním suverenity největší republiky Sovětského svazu, coţ, jak se Gorbačov vyjádřil, mŧţe vést k dezintegraci Sovětského svazu. Stáli zde tedy proti sobě dva muţi, ztělesňující dvě odlišné koncepce.

V tomto prvním střetnutí Jelcin zvítězil. O několik týdnŧ později, 12. června 1990, mu Sjezd lidových poslancŧ schválil prohlášení o státní suverenitě RSFSR, obsahující článek o prioritě ruských zákonŧ před sovětskými. Politolog Migranjan charakterizoval rozhodnutí ruského parlamentu moţná trochu nadneseně jako „prostě epochální událost, která v tisíciletých dějinách státu nemá obdobu“.

Jelcin vyloţil své názory na „ruskou otázku“ tak, ţe postavil do protikladu Rusko a stalinismus. Stalin se podle něho Ruska bál: „Kdyby… obrovské Rusko zaujalo své náleţité postavení, bylo by obtíţné nebo dokonce nemoţné s ním bojovat.“ Dokreslovalo to jeho pozici napravo od Gorbačova (v evropském smyslu slova).

Tehdy, v polovině roku 1990, začalo Gorbačovovo postavení rychle slábnout. Kromě toho, ţe vedle něho, nebo lépe řečeno proti němu vyrostla Jelcinova osobnost, projevovaly s ním viditelnou nespokojenost konzervativní kruhy uvnitř KSSS. Také hospodářská

Strana 786

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

situace státu mu musela přidělávat starosti: v roce 1989 nenastalo zlepšení, ba právě naopak - přešlapování na místě situaci pouze zhoršovalo a vyvolávalo rozporuplné úvahy jak postupovat dál.

Andrej Sacharov tehdy

řekl, ţe lidé ţijí hŧře neţ za stagnace. To bylo varovné znamení. Ztráta určitých existenčních jistot vedla určitou (a nemalou) část obyvatelstva k tomu, ţe začala pouţívat zvláštní hodnotové měřítko: dříve byl pořádek! Výrok, který by stál za

sociologický rozbor; omezme se na konstatování, ţe totalitní éra vytvořila velice zúţené myšlení, kdy lidem byly bliţší příkazy neţ vlastní iniciativa.

Na červnovém sjezdu Ruské komunistické strany - jejímu zaloţení Gorbačov pŧvodně bránil - znovu opakoval svŧj rozhodný nesouhlas „s těmi, kdo hledají spásu Ruska v izolaci, odloučení či dokonce odchodu ze Sovětského svazu“. Jenţe zanedlouho se ukázalo, ţe jeho slogan „silné centrum i silné republiky“ ztrácí pŧdu pod nohama; o suverenitu se začaly hlásit i tzv. konzervativní republiky jako Ukrajina

Strana 787

REFORMÁTOR GORBAČOV

a Bělorusko, kde se straničtí byrokrati obávali, ţe jinak budou lidovými radikálními silami smeteni. A ještě ke všemu odstředivé tendence v Pobaltí jiţ nabyly podoby úplné negace svazku v rámci jakkoli obrozeného Svazu. Podobné hlasy zaznívaly i v Moldávii, Gruzii a Arménii.

Za této situace spatřoval Gorbačov spásu v uzavření svazové smlouvy mezi republikami. Ihned se ale vynořily spory o rozdělení kompetencí mezi nimi a centrem; kaţdý si chtěl ukrojit co nejvíce suverenity. J. Morrison, kterého jsme zde jiţ citovali, charakterizoval situaci takto: „Sovětská politika se stávala příliš polarizovanou a iniciativa ... přešla na republikovou úroveň.“ A krutě dodával: „Gorbačovovy prezidentské příkazy se stále více podobaly cárŧm papíru, odnášeným větrem.“ Na podzim 1990 na zasedání Nejvyššího sovětu se postavil proti tzv. Šatalinovu plánu přechodu k trţní ekonomice, zaloţeném na hospodářských svobodách jednotlivce, který se ovšem rovněţ přikláněl myšlence primátu svazových republik. Tímto krokem se prezident rozešel s republikami i s demokraty: podle Šatalina to bylo Gorbačovovo Waterloo. A jeho schŧzka s vojenskými poslanci, konaná nešťastného 13. listopadu, ukázala, ţe nespokojenost s celkovou situací vládne i v armádě; dŧstojníci se obávali rozpadu impéria, kterému vţdy věrně slouţili (a které, dodejme, v minulosti tyto sluţby také náleţitě oceňovalo).

Gorbačovovo taktické umění pohybovat se mezi levicí a pravicí přestávalo být účinné. Po právě zmíněné schŧzce, kdy přislíbil vojákŧm, ţe jim bude vyhověno, provedl některé strukturální změny, spočívající především v rozšíření svých pravomocí, ve zrušení prezidentské rady a vytvoření bezpečnostní rady (s účastí armády a bezpečnosti). Ústupky tvrdé levici dovršila výměna na místě ministra vnitra, jímţ se stal její člověk, bývalý šéf KGB Pugo.

Strana 788

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Za této situace došlo k varovnému činu ministra zahraničí Ševardnadzeho: 20. prosince oznámil svou rezignaci jako protest proti nebezpečí nástupu diktatury. Prezident však tyto obavy nesdílel a navzdory pověstem, ţe se blíţí vojenský puč, byl si jist, ţe vládní kormidlo je pevně v jeho rukách.

Ševardnadze nemluvil do větru. Prokázala to akce armády 13. ledna 1991 na Litvě, kdy za útoku na televizní věţ ve Vilniusu bylo zabito 13 civilistŧ. Gorbačovova nejistá obrana, ţe o zásahu nebyl předem informován, znovu poškodila jeho prestiţ.

Všechno své usilí soustředil nyní tento reformátor, jemuţ události vŧčihledně přerŧstaly přes hlavu, na uzavření svazové smlouvy, i kdyţ bylo nepochybné, ţe ji podepíší pouze některé ze svazových republik a rozhodně nikoliv pobaltské státy. Prezidentský reţim se zde však neodhodlal zavést. Tím ztratil jakoukoli dŧvěru zastáncŧ tvrdé linie, kteří se jím cítili zrazeni.

Zmínili jsme se jiţ v předchozí kapitole o tom, ţe za tzv. stagnace se ozývaly hlasy, glorifikující předrevoluční Rusko. Nyní, za přestavby, přibyly na hlasitosti i na počtu. Od roku 1990 se v tisku objevil nový pojem - nová ruská pravice. Vyrostla z ne zcela totoţných názorových proudŧ. Od spisovatele Sergeje Zalygina, který stanul v čele prestiţního literárního časopisu Novyj mir a učinil z něj - podle W. Laqueura - „oporu osvíceného nacionalismu“, bylo dosti daleko k tzv. vlastencŧm, prakticky splývajícím se stalinisty nebo rasisty. Dosti silný proud tvořili nacionalisté z náboţenského disentu, hlásící se k slavjanofilŧm. Ti kritizovali opovrhování duchovními cennostmi ruské minulosti, materialismus a amerikanizaci společnosti. Méně početní byli krajní nacionalisté, vracející se k údajnému ţidovskozednářskému spiknutí. Spojujícím názorovým motivem všech byl odpor k rusofobii a představa, ţe „celý svět je proti nám“. V

Strana 789

REFORMÁTOR GORBAČOV

této souvislosti je příznačná tato skutečnost: určití mluvčí pravice tvrdili, ţe zločiny revoluční éry byly zpŧsobeny Trockým a „kosmopolity“, avšak nikoli Leninem a pouze omezeně Stalinem.

Koncem dubna 1991 bylo dosaţeno dohody o přípravě svazové smlouvy, ovšem za účasti pouhých devíti republik, a v červenci bylo dojednáno její znění. K jejímu podepsání mělo dojít 20. srpna. Zatím

Strana 790

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

se dále posílilo postavení Jelcina; přes Gorbačovŧv odpor k existenci funkce ruského prezidenta se v referendu pro ni vyslovilo 70 % obyvatel země. 12. června byl posléze Jelcin zvolen hlavou této nejvýznamnější republiky slábnoucího svazku, jiţ jen formálně nesoucího starý název - Svaz sovětských socialistických republik. Odmítl se za volební kampaně vyslovit pro socialismus a hrál na strunu dělného ruského vlastenectví.

V létě 1991 ztrácel Gorbačov na všech stranách. Demokratŧm se nelíbilo, ţe chce dále spojovat nejvyšší funkci v KSSS a ve státě; jeho hospodářský program byl mrtvě narozeným dítětem; trváním na „socialistické cestě“ si odradil inteligenci; prohrával své střetnutí s Jelcinem. Mohla jej zachránit svazová smlouva - ale tu se rozhodli nepřipustit konzervativci. Ještě jednou ocitujme J. Morrisona pro jeho výstiţný pohled na situaci před 20. srpnem: „Smlouva ... by pro republiky znamenala zlepšení jejich předcházejícího statutu, avšak reprezentantŧm centra ohlašovala konec světa ... Byla solí v očích zachráncŧ impéria...“ Tyto síly, tj. armáda, KSSS, KGB, vojenskoprŧmyslový komplex, tedy konzervativní, se starými časy spjaté vrstvy, 19. srpna zasáhly, aby zabránily tomu, co nazývaly „rozvrácením Sovětského svazu“. Gorbačova vzbouřenci izolovali na Krymu; snad si nebyli jisti jak s ním naloţit, nepochybně ale pro ně byl odbytou veličinou, přítěţí.

Puč, řízený tzv. Státním výborem pro výjimečný stav v SSSR, však ztroskotal. Vojáci, kteří uposlechli jeho příkazŧ, sice obklíčili svými tanky sídlo ruské vlády, ale pak došlo k činu, jenţ jeden ze zahraničních reportérŧ nazval čímsi, „co představuje grandiózní okamţik ruských dějin“: Boris Jelcin vystoupil na jeden z tankŧ a chráněn skupinou svých věrných přečetl do magnetofonu přítomným odpŧrcŧm pučistŧ prohlášení, ve kterém označil Výbor za nezákonný,

Strana 791

REFORMÁTOR GORBAČOV

ţádal bezodkladný návrat Gorbačova a vyzval k celostátní generální stávce.

Lidé ho uposlechli. Ve městě vznikly barikády, obyvatelstvo po celé zemi se postavilo za legální vládu. Gorbačova popularita byla v srpnu jiţ minimální, ne-li vŧbec nulová, v den puče náhle stoupla.

Před pŧlnocí nastal definitivní obrat. Část tankových posádek přešla na Jelcinovu stranu. Pučisty opustil i elitní oddíl KGB. A následujícího dne přišlo do centra Moskvy svého prezidenta podpořit snad 100 000 demonstrantŧ. Kdy naposled zaţilo ruské hlavní město takovou spontánní akci?

Vedení pučistŧ, tj. těch, kdo se nedokázali smířit, ţe Sovětský svaz nemŧţe přeţít v nynější podobě, bylo pozatýkáno. Patřili k nim sovětský premiér, viceprezident, předseda KGB a ministr obrany. Ministr vnitra se zastřelil. Lze to povaţovat za symbolické vzhledem k tomu, kolik utrpení toto „ministerstvo zla“ přineslo za dobu své existence. 22. srpna se za organizátory puče zavřely vody.

Příčiny neúspěchu puče mŧţeme spatřovat v nerozhodnosti, s níţ byl prováděn, v odvaze Moskvanŧ, v cílevědomém úsilí Jelcinově, který řídil odpor, v existenci dŧstojníkŧ, kteří se postavili proti vzbouřencŧm. Všechny tyto síly měly společného jmenovatele: vědomí, ţe doba starých struktur definitivně minula.

Gorbačov později prohlásil, ţe Sovětský svaz a jeho lid se příliš změnily, neţ aby se smířily s návratem k totalitě. Dŧsledky to mělo nesmírné. 29. srpna 1991 pozastavil sovětský parlament činnost KSSS za lví podíl jejího vedení na pokusu o puč. Komunistická éra ruských dějin byla u konce.

Poloţme si nakonec otázku, proč Gorbačov neuspěl ?

Strana 792

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Odpovědět je moţné rŧzným zpŧsobem. Nejjednodušší a nejhlubší pohled spočívá v tezi, ţe Sovětský svaz byl nereformovatelný. Ale lze se znovu ptát - z jakého dŧvodu ?

Ekonom bude klást dŧraz na to, ţe národní hospodářství bylo od počátku budováno na chybných předpokladech; historik upozorní na trvalý abnormální stav společnosti bez perspektiv; sociolog si povšimne zejména toho, ţe systém jedné vládnoucí strany obsahoval od počátku zárodky politické krize a ţe tu spolu s tím vţdy existovaly síly, negující reformy; znalec národnostní otázky uvede, ţe bolševici pouze zmrazili tuto problematiku, aniţ by ji vyřešili, coţ vlastně v jejich systému ani nebylo moţné. Souhrn těchto odpovědí vytvoří rovnici, která byla neřešitelná, ať jiţ se o její výpočet pokoušel Gorbačov nebo kdyby to zkusil kdokoli jiný.

Na závěr této kapitoly uvádíme některé dŧleţitější údaje o sloţení obyvatelstva SSSR na konci jeho existence.

Sovětský svaz měl v roce 1989 285,7 milionu obyvatel a byl tedy třetím nejlidnatějším státem světa. Rusové tvořili těsnou většinu - 50,8 %. Druhým nejpočetnějším národem byli Ukrajinci (15,5 %), třetím Uzbeci (5,8 %). Milióny Rusŧ však ţily v jednotlivých republikách, zejména na Ukrajině, v Kazachstánu a v Pobaltí.

K německé národnosti se hlásily 2 miliony obyvatel, k polské 1,1 a ţidovskou uváděl 1,3 milionu. Jestliţe v kavkazských republikách ţilo 11,7 mil. obyvatel, ve středoasijských 34,1 mil.

Co se týče rozloţení na obyvatele města a vesnice, byl tento poměr aţ matematicky přesný: 66,1 : 33,9 (jedná se o údaj z roku1991). V samotné Ruské federaci ţilo ovšem ve městech 73,9 % lidí (více neţ

Strana 793

REFORMÁTOR GORBAČOV

milionových měst zde bylo 13), naproti tomu ve Střední Asii méně neţ 50 %.

Údaje o náboţenském sloţení obyvatel nejsou k dispozici. Jeden technický údaj však stojí za uvedení: ze 79 000 chrámŧ, existujících v

Rusku roce 1912, jich v roce 1990 zbylo 11 000. Pokles religiozity je ale - zejména v okrajových územích říše - mnohem méně razantní, neţ by se po 70-leté (resp. 50-leté) vládě ateistického reţimu předpokládalo.

•

Sovětské dějiny jsou, jak se zdá, v dějinách Ruska uzavřeným úsekem historie. Jsou dokladem o nevydařeném komunistickém experimentu, který vedl do slepé uličky světových dějin? Na tomto názoru se shodují mnozí západní odborníci jakoţ i nemálo ruských publicistŧ a historikŧ.

Zároveň se však jiţ dávno před rozpadem Sovětského svazu objevoval názor, ţe sovětské dějiny jsou mnohem více zakořeněny v ruské pŧdě, neţ by se mohlo na první pohled zdát. Analogie jsou hledány zejména v moskevské říši, zvláště v době Ivana Hrozného. Také T. G. Masaryk dŧrazně upozorňoval na kontinuitu ruských dějin i po svrţení carismu a Prozatímní vlády. Nehledal ji však v analogiích s ruským středověkem, ale v dědictví ruské říše 19. století.

K tomuto názoru se hlásí i autoři této publikace. Neztotoţňujeme se s názorem, ţe vítězství bolševického reţimu znamenalo totální negaci dosavadního vývoje. Nesouhlasíme ani s jednoduchým hledáním analogií se středověkými ruskými dějinami, i kdyţ se někdy nabízejí. Vycházíme z toho, ţe sovětské dějiny jsou plynulým pokračováním dějin Ruska, a to především tradic ruské imperiální říše. Nezhroutil se

Strana 794

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

jen komunistický experiment v Rusku, ale také pokus o konstituování ruské říše jako světové velmoci.

Proti tomuto názoru lze vznést nikoli nepodstatné námitky. Zaprvé není sporu o tom, ţe sovětské dějiny jsou spjaty s ideologií marxismuleninismu. Tato státní ideologie kategoricky odmítala dědictví carismu, jakoţ i veškerý výboj. O tom není nejmenší pochybnosti. Nesmíme však přitom ztrácet se zřetele, ţe osudem všech revolucí zatím byla heterogenie cílŧ, tj. ţe dospívaly k jiným výsledkŧm ve srovnání s cíli, které si na začátku kladly. Ideologie světové revoluce, s níţ bolševici v roce 1917 přebírali moc do svých rukou, se postupně proměňovala v ideologii státní, tj. ve výraz zájmŧ státu, který na pŧdě předválečného Ruska v roce 1917 vznikl. Pod náporem světového dění, které se ubíralo jiným směrem, neţ byl bolševickými vŧdci v roce 1917 i po revoluci předvídán, a pod vlivem vnitřních podmínek Ruska se rozplýval revoluční chiliasmus a ustupoval pragmatismu státního zájmu Ruska. Jediným pozŧstatkem počátečního revolučního mesianismu zŧstala komunistická ideologie, která se stala výrazem zájmŧ státu. Bylo by chybou si myslet, ţe v mesianistický aspekt této ideologie přestali věřit i předáci Sovětského svazu. Stala se naopak falešným vědomím společnosti, která se s ní ve své většině ztotoţnila.

Síla této ideologie nespočívala jen v tom, ţe byla celé společnosti vštěpována soustavně a dŧsledně, ale společnost byla více méně v souladu s touto ideologií konstruována. V Sovětském svazu bylo likvidováno soukromé vlastnictví. Stát se stal monopolním správcem nejen výrobních statkŧ, ale i monopolním zaměstnavatelem veškerého obyvatelstva. Principy socialismu, hlásané sovětskou státní ideologií, byly tak uskutečněny. Jiná věc je, zda tento systém, který měl své pronikavé dŧsledky i v dalších sférách společenského ţivota, odpovídá socialistické teorii. Dokonce i sovětští předáci měli o tom

Strana 795

REFORMÁTOR GORBAČOV

své pochybnosti, a proto mj. vyrukovali s termínem reálného socialismu, který měl překlenout propast mezi skutečností a učením marxistických klasikŧ.

Odkud však vznikla tato propast? To na straně jedné - a na straně druhé odkud vznikly i shody mezi sovětskou skutečností a některými zásadami socialistického programu? Máme tu na mysli především zrušení soukromého vlastnictví, soukromého podnikání, jakoţ i celé další struktury společnosti doby předrevoluční.

Tato shoda i tento rozdíl vznikly podle našeho názoru tím, ţe sovětský reţim pokládal za svŧj prvořadý cíl modernizovat zemi, dostihnout a předstihnout kapitalismus. Tento gigantický cíl však byl podniknut v zaostalé zemi, která celou svou ekonomikou i strukturou společnosti patřila k periferním oblastem světového civilizačního vývoje. Byl za druhé podnikán v neobyčejně tíţivých podmínkách, kterými bylo jak těţké dědictví válek, tak naprostý nedostatek kapitálu. Revoluční reţim, který odmítl převzít závazky minulého systému, musel za to draze platit tím, ţe mu věřitelské státy odmítaly poskytovat pŧjčky.

V tak těţkých podmínách sáhl vládnoucí reţim k tzv. akumulaci socialistické, tj. k přenesení veškerého břemena modernizace země na bedra celé společnosti, prováděného doktrinářským, diletantským a převáţně brutálním zpŧsobem. Víme, ţe i mnohem mírnější oběti vyvolávají sociální napětí, protesty i bouře, a to nejen ve vyspělejších zemích. Totéţ se odehrávalo v Sovětském svazu. Jeho reţim však neváhal mečem i krví dosáhnout toho, aby společnost tuto oběť přinášela a dokonce, aby za to i děkovala. K zajištění této oběti však bylo nutné přeměnit i společenskou strukturu země, tj. monopolizovat výrobní prostředky na jedné straně a přeměnit všechny občany v nedobrovolnou námezdní sílu na straně druhé.

Strana 796

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Bylo by omylem se domnívat, ţe tento systém je unikátem ve světových dějinách. Setkáváme se s ním do jisté míry v epoše modernizace periferních oblastí světa. Setkáváme se s ním v plném rozsahu jiţ v antice v podobě tzv. východních despocií, které bývají v moderní politologii zařazovány mezi tzv. hydraulické společnosti.

Jistěţe nebylo myslitelné, aby se tento systém nazýval svým pravým jménem. Socialistická ideologie mu naopak propŧjčovala vyšší poslání, které zdŧvodňovalo i strašlivé oběti, které se od občana ţádaly.

Kdo však sklízel plody tohoto obrovského úsilí, spjatého s takovým strádáním? Na tuto otázku odpovídali zklamaní komunisté nejen v Sovětském svazu: privilegovaná vrstva, která těţila ze svého mocenského monopolu. Bylo by však omylem se domnívat, ţe privilegia byla jejím jediným cílem. I ona ţila pod vlivem falešného vědomí, tj. státní ideologie, která byla výrazem zájmu sovětského impéria.

Zhroutil se roku 1991 v Sovětském svazu socialistický experiment? To, co se zhroutilo, byl gigantomanický pokus o modernizaci společnosti, který měl sovětskému státu zajistit postavení světové mocnosti. Sovětská ideologie byla podřízena tomuto cíli, který byl pokračováním úsilí ruské říše o velmocenské postavení dávno před rokem 1917. Nebylo by proto správnější, kdyby na místo rudé vlajky s kladivem a srpem měla sovětská vlajka bílou barvu s diagonálním modrým kříţem sv. Ondřeje, která byla válečnou vlajkou ruské říše?

Nastolení sovětského systému v roce 1917 a jeho další historie nebyly negací dosavadního vývoje Ruska, ale jeho pokračováním. I tento názor jsme chtěli doloţit. To si pochopitelně vyţádalo soustředit pozornost na takové aspekty, které naše pojetí ozřejmují.

Strana 797

REFORMÁTOR GORBAČOV

Rozpad Sovětského svazu roku 1991 pronikavě změnil situaci. Objevilo se jiné Rusko, zbavené komunistické totalitní diktatury. Nevrací se však k bodu, v němţ staré Rusko roku 1917 přestalo existovat. Vstupuje do ţivota i s dědictvím sovětské éry.

Strana 798