/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

NÁPADNÍCI OSIŘELÉHO STALINOVA TRŮNU

Ryze totalitní společnost, promyšlená a zkonstruovaná Stalinem, skončila svou existenci spolu se svým tvŧrcem. Neznamená to, ţe se od března 1953 struktura a charakter společnosti ihned změnily, totalitní rysy si podrţela i nadále. Avšak proces postupného nahlodávání této monolitní stavby započal hned po Stalinově smrti. Totalitní duch zŧstal, ale společnost si začala nacházet únikové cesty, ba dokonce se pozvolna objevovaly skupiny, které se odváţily vzdorovat. Nejprve několik slov k profilu stranických funkcionářŧ, kteří měli nyní řídit sovětský stát. Minulost je poznamenala. Všichni měli „ruce aţ po lokty v krvi“, jak se mnohem později v soukromí vyjádřil Chruščov. Ti starší z nich (Molotov, Kaganovič, Mikojan, Vorošilov) patřili k první generaci bolševických vŧdcŧ a pro svŧj věk na vedoucí postavení jiţ neaspirovali. Mladší si vyslouţili své posty v politbyru tvrdostí, bezohledností a stokrát zdŧrazňovanou oddaností Stalinovi. To ale patřilo minulosti. Otázka zněla: kdo z nich se vynoří jako muţ číslo jedna?

V čele vlády stanul 6. března predestinovaný Stalinŧv nástupce Georgij Malenkov. Pŧvodně studoval vysokou technickou školu, ale nedokončil ji; přešel do stranického aparátu. Jeho strmý vzestup započal v roce 1930. V 28 letech (!) byl jiţ v čele organizačního oddělení ÚV VKS(b) a zanedlouho dosáhl patrně nejvlivnějšího místa na ústředním výboru, a to jako vedoucí oddělení stranických kádrŧ. Nedostalo se mu však příleţitosti vyslouţit si ostruhy „dole“ jako

Strana 711

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

tajemník některého oblastního stranického výboru. Tato slabina jej poznamenala: Chruščov se o něm vyjádřil, ţe výborně plnil pokyny, ale postrádal iniciativnost. Dozajista se jednalo o schopného organizátora (prý s fenomenální pamětí), ale nic více. Je spíše ironií dějin, ţe po Stalinovi se na nejvyšší místo ve státě dostal člověk málo dŧrazný, nedostatečně rvavý.

Této skutečnosti si byl nepochybně dobře vědom jeho nejbliţší spojenec, obávaný šéf bezpečnosti Lavrentij Berija. Tento Stalinŧv rodák si dovedl získat diktátorovu dŧvěru jako mladý muţ ještě koncem dvacátých let, kdy jiţ zastával významné postavení v gruzínském GPU. Podle historičky A. Knightové se z něj stal - v necelých třiceti letech - „mistr politických intrik a machiavelliánské taktiky“. V prŧběhu stalinských čistek udělal skvělou kariéru, v níţ se proplétaly funkce ve straně i v bezpečnosti. Koncem roku 1938 byl jmenován lidovým komisařem vnitra, v roce 1945 maršálem Sovětského svazu a o rok později členem politbyra. V poválečných letech odpovídal za atomový výzkum ve státě. Pamětníci se shodovali v tom, ţe byl člověkem mimořádných schopností a ţe snad jako jediný dokázal Stalina častokrát ovlivnit. Jeho cynismus ale neznal mezí; v Andreji Sacharovovi budil dojem „úděsné lidské bytosti“. (Berija byl mezní případ; kolik ale bylo těch, kteří postrádali jakákoli morální přikázání a řídili se pouze přikázáními stranickými - a své vlastní kariéry! Taková byla konec koncŧ dobová výchova celé porevoluční generace.)

Berija v březnu 1953 předpokládal, ţe bude spolu s Malenkovem určovat další směr vývoje. Oba si nepochybně uvědomovali, ţe pokračování ve staré politice je nadále neúnosné. Nastoupili proto ihned po diktátorově skonu s velkou rozhodností nový kurs.

Strana 712

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Z Berijovy iniciativy oznámilo ministerstvo vnitra měsíc poté, co Stalinovo nabalzamované tělo bylo uloţeno se smuteční pompou vedle Leninova sarkofágu, ţe spiknutí kremelských lékařŧ bylo vykonstruováno. Jednalo se o událost, jeţ neměla precedens. Pro zasvěcené muselo být zřejmé, ţe za akcí stál samotný Stalin. Brzy následovaly další kroky, namířené proti dosavadním metodám vlády. Patřilo mezi ně vyhlášení kolektivnosti vedení, odsouzení teorie, podle níţ jsou dějiny vytvářeny vynikajícími osobnostmi, byla deklarována i škodlivost „kultu osobnosti“ a kladen dŧraz na tzv. vnitrostranickou demokracii atp.

V létě 1953 však padl sám Berija. Napomohly tomu tehdejší události v NDR, kde se příliš exponoval pro otočení kormidla prudce doprava, dokonce proti „násilnému budování socialismu“. Je jisté, ţe doplatil na své letité nadřazené postavení ve státě, avšak k jeho pádu by patrně nedošlo nebýt zákulisních machinací Nikity Chruščova, osobnosti dosud spíše podceňované, vybavené však silnou vŧlí a dynamismem.

Chruščovova politická kariéra začala aţ po třicítce. V mládí pracoval ještě před revolucí jako dělník a tato skutečnost v něm zanechala své stopy. Jeho vzestup se odehrával - podobně jako v případě Malenkova - ve třicátých letech, kdy rychle avansoval ve funkcích v moskevské organizaci VKS(b) aţ k postu prvního tajemníka městského výboru. V období vrcholících čistek jej Stalin poslal na Ukrajinu, několik let po válce se znovu vrátil do čela moskevské organizace strany. Od roku 1950 zastával funkci tajemníka ústředního výboru odpovídajícího za zemědělství.

Chruščovŧv ţivotopisec F. Burlackij charakterizoval tohoto muţe citátem z Machiavelliho: „Brutus by se stal Caesarem, kdyby se byl tvářil jako hlupák.“ Zdá se, ţe to je opravdu přesné: Chruščov dokázal

Strana 713

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

mistrně skrývat své názory a úmysly a nebyl ostatními vŧdčími činiteli doceněn nejen co do svých ambicí, ale i invence.

Poté, co připravil a provedl svrţení Beriji, zahájil boj proti Malenkovovi, jenţ mu nedokázal dlouho vzdorovat. Počátkem roku 1955 poţádal o uvolnění z funkce ministerského předsedy. Chruščov zcela ovládl pole a do čela vlády prosadil svého člověka, Nikolaje Bulganina.

Chruščovŧv souboj s Malenkovem měl také - jako tomu bylo v Sovětském svazu vţdy - svou ideovou stránku. Oba se shodovali v nutnosti reforem. Malenkov si však jako primární cíl vybral velmi populární úkol: přikročit ke zvyšování výroby spotřebních předmětŧ na úkor zbytnělého těţkého prŧmyslu. Naproti tomu Chruščov kladl dŧraz na investice do zemědělství jako nejzaostalejšího odvětví sovětského národního hospodářství, coţ se mu podařilo prosadit. Malenkov byl nucen při své abdikaci přiznat, „ţe generální program k překonání zaostalosti zemědělství (...) se opírá o jediný správný základ - rozvoj těţkého prŧmyslu...“. V tomto smyslu byl Chruščov spíše tradicionalistou. Avšak zemědělství bylo nepochybně tím úsekem, jehoţ stav byl od dob kolektivizace nejhorší, ţivotní úroveň vesnice byla propastně nízká a její vykořisťování neuvěřitelné.

Je třeba zdŧraznit, ţe zdŧvodnění Berijova pádu jako vyvyšování bezpečnosti nad stranu bylo něčím zcela neobvyklým. Všemocná tajná policie dostala poprvé „lekci“.

Dŧleţitá byla rovněţ skutečnost, ţe do vědomí alespoň určité části stranických funkcionářŧ i dosud zcela umlčovaných a zastrašovaných prostých lidí pozvolna pronikal nový myšlenkový proud - kritičnost vŧči dosavadnímu strnulému zpŧsobu vlády. Bylo příznačné, ţe jedno z prvních usnesení z jara 1953 poţadovalo „skoncovat s

Strana 714

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

byrokratickými nešvary“. Sám Chruščov spatřoval svou historickou úlohu v tom dát lidu blahobyt, povznést jeho ţivotní úroveň; za tím účelem nasměroval opatření, která prosazoval ve funkci prvního tajemníka UV KSSS zastávanou od září 1953.

Zmínili jsme se uţ o „souboji“ mezi oběma politickými protagonisty, vrcholícím Chruščovovým referátem o situaci v zemědělství, jehoţ kritičnost neměla obdoby. Za pŧl roku, v březnu 1954, bylo přijato usnesení o nutnosti zvýšit výkup obilí o 30-40 %; cestou k tomu mělo být obdělání 15 milionŧ hektarŧ ladem leţící pŧdy především v Kazachstánu a na Sibiři. Byl to smělý a svým zpŧsobem riskantní krok, ovšem extenzivním směrem a tato odvaha i unáhlenost charakterizovala Chruščova a jeho styl. V tom také spočívala vratkost jeho postavení.

Strana 715

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

Zemědělská výroba se skutečně pohnula z místa. Obdělávání panenské pŧdy si sice vyţádalo ohromné investice, ale během dvou let se podle oficiálních údajŧ sklizeň obilí zvýšila o 30 % a také počet skotu překročil po 27 letech hranici z roku 1928, tj. před začátkem kolektivizace. Posílilo to Chruščovovu sebedŧvěru.

Vedení KSSS zaměřilo v letech 1954-1955 pozornost i na zpŧsob řízení ekonomických ministerstev. Problémy, spojené s řízením národního hospodářství, se pak ocitaly na pořadu dne po celé desetiletí, přičemţ se detailně diskutovalo o jednotlivých jeho aspektech. To ovšem nebylo k ničemu, protoţe celý ekonomický systém a najmě jeho politické základy byly stále nedotknutelné. Vedly se ovšem učené spory, zda má dojít k přednostnímu rŧstu výroby výrobních prostředkŧ či nikoli, přičemţ padala obvinění z vulgarizace marxismu.

Strana 716