PRVNÍ CAROVÉ

MLÁDÍ CARA IVANA HROZNÉHO

Mezi moskevským panovníkem a jeho velmoţi se v prŧběhu 14. a 15. století utvářel vztah nikoli nepodobný tomu, jaký známe z historie ostatních evropských zemí. Velké bojarské a kníţecí rody byly oporami a zároveň i odpŧrci moskevské dynastie. Moc velikého moskevského kníţete je chránila před pustošivými místními válkami i nájezdy kočovníkŧ, ale zároveň usilovali i o spoluúčast na této moci.

V tomto nejednoznačném vztahu bojarŧ k panovníkovi zřetelně převáţil po smrti Vasilije III. (1533) respekt k autoritě trŧnu. Postavili se za jeho tehdy tříletého syna Ivana a ani po smrti jeho matky Jeleny Glinské (byla roku 1538 otrávena) jej neopustili.

Vládli jeho jménem, kořistili ze svých funkcí a obohacovali se, ale právo nezletilého panovníka nedovolili zpochybnit. Oba strýci malého Ivana - Jurij a Andrej, bratři Vasilije III. - skončili v hladomorně. Tato „věrnost“ bojarŧ malému Ivanovi byla jistě především dílem jejich egoismu, jenţ velel podporovat vládce, který sám panovat nemohl. Tím se mocným rodŧm otevírala cesta k ničím neomezené oligarchické vládě.

Doba nezletilosti Ivana IV. byla vyplněna řadou spiknutí a soupeření dvou nejmocnějších rodŧ, Šujských a Bělských. Nikdo se však nespikl proti Ivanovi. Ten byl spíše jen trpným nástrojem těchto zápasŧ. Od útlého dětství byl svědkem brutality mocenského boje. A nakonec se jej i zúčastnil, kdyţ v roce 1543 - tehdy třináctiletý - dal za jednoho z četných spiknutí u dvora rozsápat psy prvního velmoţe říše Andreje Šujského a sám této hrŧzné scéně přihlíţel. Moskevští bojaři - aniţ to snad sami tušili - vychovávali svého panovníka tak, ţe nakonec povaţoval krev, mučení a popravy za zcela samozřejmou, hlavní a rozhodující součást své vládní moci.

Strana 66

MOSKEVSKÝ STÁT

Příliš dlouho ţil v prostředí intrik a spiknutí, neţ aby zŧstal tím vším neovlivněn.

Snad nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li, ţe počátky všeho, s čím se pak u něho setkáme, je třeba hledat v době jeho mládí.

V roce 1547 se sedmnáctiletý Ivan prohlásil za cara a ujal se vlády. Uvědomoval

násilnictví a bezostyšné

korupci bojarŧ a na Rudém náměstí slibuje moskevskému lidu: „Lidé boţí, nám Bohem darovaní, odvolávám se k vaší víře v Něho a k lásce ke mně: buďte velkodušní! Nelze napravit minulé zlo: mohu vás jen napříště uchránit před podobnými útisky a okrádáním (ze strany bojarŧ). Zapomeňte na to, co jiţ nikdy nebude! Opusťte nenávist a nepřátelství. Spojme se všichni křesťanskou láskou. Od dnešního dne jsem já vaším soudcem a ochráncem.“ Car Ivan IV., který sám o sobě prohlásil, ţe chce být „carem pravdy“, skutečně v prvních letech své vlády udivoval své okolí snahou o napravení dřívějších zlořádŧ.

Svolává zemský sněm (1550), aby doplnil a upravil jiţ zastaralý Suděbnik (svod zákonŧ) Ivana III. V roce 1551 byl z podnětu mladého

Strana 67

PRVNÍ CAROVÉ

cara svolán velký církevní sobor (sněm), který jednal o reformách v církvi. Byla to doba, kdy se car ještě radil s čelnými velmoţi a jeho ukazy byly uváděny formulí - „Z panovníkova vědomí a všech bojarŧ usnesení“. Ivan IV. překvapuje svou skromností i církevní otce, na něţ se obrací s výzvou: „Nešetřte mne při mých zlých činech! Směle vytkněte moji slabost. Hřměte slovem boţím, ať moje duše ţije!“

Mladý car nevládl sám, ale s tzv. Vybranou radou, v níţ zaujali čelné místo jeho zpovědník Silvestr a jeho komorník Adašev, jejichţ rozváţným radám pozorně naslouchal. Panovalo přesvědčení, ţe země jde vstříc nové velké době - zejména poté, kdy se sám car staví do čela vojska a vypravuje se proti odvěké hrozbě z jihovýchodu - Kazaňskému chanátu.

DOBYTÍ KAZANĚ

Osud veliké mongolské říše byl stejný jako osud ostatních protofeudálních kmenových státŧ. Čingischánovo impérium se začalo za jeho nástupcŧ dělit. Víme jiţ, ţe nejpozději od poloviny 15. století se Zlatá Horda, jeden z dědicŧ výbojŧ velkého mongolského dobyvatele, rozpadla na řadu chanátŧ - kazaňský, astrachaňský, sibiřský, krymský a Nogajskou hordu. A Moskevská Rus, pŧvodně oběť tatarského vpádu, se postupně sama zmocnila těchto jednotlivých částí kdysi hrozivé tatarské moci.

První kořistí se stal Kazaňský chanát, ovládající rozsáhlá území na středním toku Volhy. Síly Kazaňského chanátu se jiţ od druhé poloviny 15. století vyčerpávaly neustálými boji a soupeřením místních kníţat a velmoţŧ (murzŧ), hledajících ve svých zápasech spojence, zpravidla u velkých moskevských kníţat a u krymských chánŧ.

Strana 68

MOSKEVSKÝ STÁT

Za vlády Ivana III. a Vasilije III. v Kazani střídavě vítězili stoupenci Moskvy a Krymu, aniţ si jedni či druzí přáli připojení ke svým mocným spojencŧm. Hledali ve svých místních bojích pomoc, která nakonec vyústila v konflikt krymských chánŧ s moskevskými panovníky o rozhodující vliv v Kazaňském chanátu. V tomto střetnutí se jiţ za vlády Vasilije III. prosazovala převaha Moskevské Rusi.

Strana 69

PRVNÍ CAROVÉ

Osud Kazaňského chanátu byl tím jiţ na počátku 16. století rozhodnut, ale Vasilij III. zemřel dříve, neţ mohl Kazaň ovládnout. Po jeho smrti byl v době jeho nezletilého nástupce Ivana IV. Kazaňskému chanátu nabídnut krátký odklad, který však skončil v roce 1547, kdy se Ivan IV. ujímá vlády. Prvním úkolem bylo pro něho pokračovat v záměru svého otce. S energií i netrpělivostí svého mládí vypravuje jiţ v roce 1547 veliké vojsko ke Kazani, která však odolala a dokázala se s vypětím všech sil ubránit i dalšímu taţení carovy armády (1550). Car však byl rozhodnut pokořit Kazaň, ohroţující pleněním a loupeţnými nájezdy jihovýchod říše, za kaţdou cenu.

V červnu 1552 se shromáţdilo u Kolomny stopadesátitisícové vojsko se 150 děly. Avšak dříve, neţ mohlo vyrazit ke Kazani, došly zprávy o vpádu krymských Tatarŧ, kteří oblehli Tulu. Utrpěli však poráţku a car se mohl vydat se svým vojskem k Volze. Po zoufalém odporu byla v říjnu 1552 Kazaň dobyta. Nikdo z obráncŧ nepřeţil. Naţivu zŧstali jen chán Jediger a několik tatarských kníţat a murzŧ, které Ivan IV. odvedl do Moskvy jako zajatce.

Vypleněním Kazaně však boj neskončil. V dalších čtyřech letech následovalo to, co bychom dnes označili jako genocidu. Masové vraţdění vedlo téměř k vylidnění kdysi kvetoucího chanátu. Zbytky obyvatel byly „přivedeny ke kříţi“, do lŧna pravoslavné církve, a celý kraj byl doslova zaplaven přílivem muţikŧ z centrální Rusi. Během jediné generace byl někdejší kazaňský chanát zcela poruštěn. Tatarský stát na středním toku Volhy nebyl jen poraţen. Byl decimován. Krátce na to stihl stejný osud i Astrachaňský chanát při ústí Volhy.

Strana 70