MOSKEVSKÝ STÁT

PRVNÍ ROMANOVEC

Jedinou skutečnou autoritou, která si zachovala v chaosu a zmatcích smuty vliv a váţnost ve společnosti, byla církev. Z jejího podnětu se scházejí zástupci měst a místní vojvodové, „lepší“ lidé a šlechta, jeţ právě byla v Moskvě na zemském sněmu (soboru), který měl dát zemi cara.

Většina sněmu odmítla cizí kandidatury a byla rozhodnuta vybrat

Strana 105

NOVÁ DYNASTIE

panovníka z ruských kníţecích rodŧ. Jiţ 21. února 1613 byl zvolen šestnáctiletý Michail Romanov. V době smuty se pro své mládí nemohl přidat k ţádné ze soupeřících stran a nemohl se kompromitovat. Romanovci, spříznění s dynastií Rjurikovcŧ, se mohli opřít i o autoritu hlavy svého rodu, metropolitu Filareta (který byl v době volby svého syna za cara v polském zajetí). Nehledali nejschopnějšího, ale nejvhodnějšího kandidáta: „Míša Romanov je mladý“ - psal F. Šeremetěv kníţeti Golicynovi do Polska - „rozumem nedospělý a nám bude vhodný.“

Car Michail toto očekávání nezklamal. Nemiloval rázné činy a ani by je nemohl prosazovat.

Země byla zpustošena, carská pokladna zápasila s nedostatkem financí a navíc musela zpočátku čelit pokusŧm polské koruny o uznání nárokŧ kralevice Vladislava na moskevský trŧn.

Vladislav se v dubnu 1617 dokonce pokusil prosadit své nároky vojenskou silou. Byl však

Strana 106

MOSKEVSKÝ STÁT

odraţen a v roce 1618 bylo s Polskem uzavřeno tzv. Deulinské příměří, jímţ se Rusko vzdalo Smolenska a dalších měst. Zároveň však byli z Polska propuštěni čelní ruští velmoţové, drţení zde jako rukojmí, a mezi nimi i Filaret. Ten se stává patriarchou a spoluvládcem mladého cara Michaila. Carská moc získala na váţnosti a upevnila se.

Do počátku vlády prvního Romanovce spadá událost, jíţ se uzavřel dramatický příběh Mariny Mniškovny. Ta se sice zachránila při kremelském pogromu roku 1606, při němţ byl zabit první lţicar Dimitrij, ale svému osudu nakonec neunikla. Kdyţ se objevil Lţidimitrij II., „poznala“ v něm svého manţela a přešla k němu. Po jeho smrti byla zajata a přivedena do Moskvy. Její tříletý syn, „carevič“ Ivan - pohrobek Lţidimitrije II. - byl oběšen a ona sama skončila ve vězení (podle některých zpráv byla utopena).

KOZÁCI

Prvopočátky tohoto zvláštního společenství spadají snad aţ do 14. století, avšak významnou silou ruského a ukrajinského vývoje se stávají aţ v 16. století, kdy se tato divoká a nezávislá bratrstva lapkŧ a nájezdníkŧ začínají vojensky organizovat.

Jejich základní sloţku tvořila chudina, prchající před svou vrchností i carskou mocí - nebo na Ukrajině před polsko-litevskými magnáty - na „volné pole“, do polopustých stepí na jihu a jihovýchodě říše. Směřovali především na Don, dolní tok Volhy, k řece Jajiku (dnes Ural) a k dněperským prahŧm. Zde se v 15. a 16. století utvářelo donské, volţské a jajické (uralské) kozáctvo a na dolním toku Dněpru kozáctvo záporoţské.

S dramatickými osudy ruských kozákŧ, zoufale i beznadějně se bránících aţ do konce 18. století snahám carské vlády o jejich

Strana 107

NOVÁ DYNASTIE

„pacifikaci“ a podřízení, se ještě setkáme. Zde se krátce zastavme u záporoţského kozáctva, které za vlády druhého cara nové dynastie Romanovcŧ, Alexeje Michajloviče (1645-1676) výrazně zasáhlo do osudŧ Ukrajiny, Ruska i Polska.

Historii vzniku záporoţských kozákŧ lze sledovat zhruba od 16. století, kdy si na ostrově Chortici, poblíţ dněperských prahŧ, stavějí tábor, opevněný dřevěnými záseky (sečí) - Záporoţskou Seč. Později se Seč přemísťovala na další ostrovy na Dněpru.

Toto společenství chudiny (snad nejlépe je vystihuje dobový ukrajinský název - holota) se ţivilo „kozáckým chlebem“ - především nájezdy proti krymským Tatarŧm. Přepadávali jejich jurty ve stepi a čekali na ně, kdyţ se vraceli obtíţeni kořistí a otroky ze svých loupeţných výprav do Moskevské Rusi. Mnozí z kozákŧ se ţivili i rybolovem a lovem zvěře. Ţili tím, co ukořistili a co „širá step dala“. Jen nemnozí pěstovali obilí a měli trvalejší sídla.

Záporoţská Seč nebyla pouhou opevněnou osadou, ale skutečně vojenským leţením. Ţeny tam nesměly - ţenatí kozáci museli ţít mimo Seč. V zimě se Seč téměř vylidnila. Zŧstávalo zde jen několik set kozákŧ, aby střeţili děla a další společný majetek kozáctva.

Toto vojenské bratrstvo (koš) volilo koševého atamana, který spolu s voleným jesaulem (zástupcem atamana), soudcem a písařem tvořil správu Seče. Celý „koš“ se dále dělil na oddíly - kureně, v jejichţ čele stáli atamani kureňŧ. Ti byli spolu s koševým atamanem a jeho pomocníky členy jakési nejvyšší kozácké rady - staršiny. Ten, kdo se shromáţdění kozákŧ (kolo) znelíbil, mohl být nejen odvolán, ale i „posazen do vody“ (utopen).

Strana 108

MOSKEVSKÝ STÁT

Záporoţští kozáci byli nejlépe organizovanou, ale zároveň i nejhŧře ovladatelnou částí ukrajinského kozáctva, rozsetého převáţně po městečkách při jihovýchodní hranici Ukrajiny. Loupeţivý a nespoutaný kozácký ţivel měl pro polskou korunu sice význam v tom, ţe stál v cestě nájezdŧm krymských Tatarŧ, ale byl zároveň zdrojem mnoha obtíţí. Záporoţí bylo útočištěm, kam nesahala moc magnátŧ

a královských komisařŧ, kozáci nezřídka loupili i na panstvích šlechty, a podnikali nájezdy aţ k Bosporu a Konstantinopoli a vyvolávali tak konflikty mezi Tureckem a Polskem.

Ve snaze zvládnout tuto nepokojnou masu se polská vláda snaţila jiţ od 16. století kozáky rozdělit na „regulérní“ (registrované), kteří dostávali ţold, a ostatní, kteří se měli vrátit ke své vrchnosti. Tento plán však selhal. Mimo jiné i proto, ţe v době války se sama vláda obracela o pomoc na všechny - i neregistrované - kozáky a ti se nehodlali dobrovolně vzdát své „kozácké svobody“ a vrátit se na šlechtická panství.

Strana 109

NOVÁ DYNASTIE

Záporoţí chápalo svoji závislost na Polsku velmi volně. Kozáci se nezřídka stávali spojenci krymských Tatarŧ. Snad jediné, co je názorově spojovalo, byl odpor k jakékoli feudální vrchnosti a jejich - spíše tušená neţ opravdová a hluboká - přináleţitost k pravoslaví. A právě ta vedla ve čtyřicátých letech 17. století k tomu, ţe se stali ozbrojenou silou odporu ukrajinské církve proti polským snahám o potlačení pravoslaví a jeho splynutí s katolicismem (vytvoření uniatské církve; 1595).

Nikdy neustávající konflikty a napětí mezi ukrajinským kozáctvem a polskými magnáty tu dostaly jakési „vyšší“ posvěcení a vyústily za hetmana Bohdana Chmelnyckého v roce 1648 v povstání proti polské moci na Ukrajině. Po překvapivých poráţkách polského vojska se Chmelnyckyj stal skutečným vladařem Ukrajiny. Udrţoval diplomatické styky s cizími dvory a dokonce razil i vlastní minci. Chmelnyckyj se chtěl stát dědičným kníţetem, ale brzy bylo zřejmé, ţe Ukrajina nebude moci sama dlouho vzdorovat tehdy ještě mocné Rzeczpospolitě. Hledal proto pomoc a spojence. Jeho hlavní nadějí se stala Moskevská Rus.

Car však jakoby jeho prosbám o pomoc nerozuměl. V Moskvě měli k váhavému postoji k Chmelnyckého povstání dva váţné dŧvody. Především nechtěli riskovat válku s Polskem a odvolávali se na to, ţe „věčný mír“ s ním nelze porušit (nakonec ho porušili). Mnohem váţnějším dŧvodem byl sám Chmelnyckyj. Navrhoval sice, aby car vzal Ukrajinu „pod svoji mocnou ruku“, ale v Moskvě (správně) tušili, ţe tím rozumí cosi zcela jiného neţ připojení Ukrajiny k Rusku. Hetman si přál sice ruskou pomoc a ochranu, ale ne ruskou nadvládu. Carská vláda proto pozorně sledovala ukrajinské záleţitosti, ale byla rozhodnuta zasáhnout teprve ve chvíli krajního oslabení moci hetmana-vladaře. Chtěli s ním jednat teprve tehdy, kdy jiţ nebude

Strana 110