RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

KONEC TRŽNÍHO ROMANTISMU

Těmito slovy charakterizoval premiér Černomyrdin první fázi hospodářské přestavby Ruska po rozpadu Sovětského svazu. Program přestavby předloţil prezident B. Jelcin v říjnu 1991. Vycházel z představy, ţe socialistická ekonomika se přemění v trţní hospodářství na základě privatizačního procesu. V tomto programu bylo moţné vystopovat vlivy tzv. Šatalinova plánu, polského šokového programu, jakoţ i návrhy mezinárodního měnového fondu. Jelcinŧv program nebyl nikdy rozveden a detailně propracován. Jeho hlavními komponenty měla být liberalizace cen, přechod k rigorózní peněţní a finanční politice, zrušení státní regulace výroby a rozdělování, rychlá privatizace malých podnikŧ a postupné odstátnění velkých podnikŧ, pozemková reforma, podpora konkurence a připuštění zahraničního kapitálu, přístup ruského hospodářství k světovému trhu a postupný přechod ke konvertibilitě rublu, konverze zbrojního prŧmyslu a nakonec sociální opatření, která měla změkčit pŧsobení reformy.

Obnova ruského hospodářství byla naléhavým úkolem nového vedení. Stav ekonomiky nebyl oficiálně analyzován, ale situace, s níţ se začali seznamovat západní odborníci, ukazovala neuvěřitelnou zanedbanost téměř všech komponentŧ hospodářství s výjimkou zbrojního prŧmyslu. Nepřetrţité havárie i v rizikových zařízeních signalizovaly jak zanedbanost technického zařízení, tak netečnost a často i lajdáctví vedoucích činitelŧ. K tomu přistupovala i nízká a často zmatková úroveň centrálního řízení a plánování. Ignorovaly se elementární poţadavky racionality, nemluvě jiţ o ekologických principech. Některé prŧmyslové oblasti byly natolik ekologicky devastovány, ţe na pořadu dne byla především jejich záchrana. Náklady, jaké by Rusko potřebovalo na obnovu svého hospodářského potenciálu, byly prostě nevyčíslitelné, protoţe teprve s postupem doby se vyjevoval rozsah devastace.

Strana 810

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Reformní hospodářský program, jehoţ hlavním architektem byl Jegor Gajdar, narazil však okamţitě na ostrou kritiku. Ozvala se ze všech stran. Hlavním argumentem bylo nebezpečí inflace po uvolnění cen. Přesto byla začátkem roku 1992 zahájena politika monetárního a instituciálního šoku.

Záhy se však ukázalo, ţe na takovou léčbu prostě Rusko nemá. Cenová hladina v lednu 1992 vylétla na 250% a v dalších měsících se zvyšovala o 30%. Nabídka nevzrostla a reálné mzdy drasticky upadaly. Dílčí výsledky se přesto v létě začaly projevovat. Inflace zvolnila své tempo. Subvence státního rozpočtu klesaly a rozpočtový deficit byl sníţen. Kurs amerického dolaru klesl a v polovině července mohl být kotován na 140 rublŧ. Jelcin slíbil na podzim 1992 citelné zlepšení situace. Začala vznikat obchodní, bankovní a zčásti i výrobní infrastruktura.

Poradci ze západních měnových institucí naléhali na pokračování šokové terapie. Problém však spočíval v tom, ţe jejich doporučení často nevycházela ze znalosti ruské ekonomiky. Podléhali podle kritických názorŧ některých západních ekonomŧ „grandiózním zjednodušujícím generalizacím.“ Ignorovali skutečnost, ţe jejich kvalifikace a zkušenost je pro Rusko zcela nevhodná. Doporučovali odbourávání státního monopolu v oblasti prŧmyslové výroby. Nevzali v úvahu, ţe privatizace třeba jen jednoho podniku vyvolá při provázanosti ruského hospodářství chaos v celém výrobním řetězu. Nebrali v úvahu, ţe vedení prŧmyslových podnikŧ se budou zuby nehty bránit proti reformě, která by je připravila o dotace ze státního rozpočtu. Věřili ve spásné účinky neviditelné ruky trhu a netušili, ţe za zdánlivě rigorózním státním dirigismem jiţ volný trh pŧsobí a proráţí si cestu legálními a zejména nelegálními prostředky. Neomezoval se jen na oblast spotřebních výrobkŧ, ale i na vztahy

Strana 811

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

mezi hospodářskými subjekty všech odvětví a stupňŧ. Dokonce i taková instituce jako KGB si budovala svou vlastní „pozici ve světě podnikání“, jak se vyjádřil její někdejší šéf V. Krjučkov. Symbióza mezi oficiální a „sekundární“ ekonomikou byla známým faktem, který posílilo vytvoření firem se smíšeným kapitálem, komerčních bank, komoditních burz a zrušení státního monopolu zahraničního obchodu v roce 1988. V čele těchto zásahŧ do sovětského ekonomického systému stály orgány, které měly nad čistotou podnikání bdít: KGB, která byla navíc „sekundární“ ekonomikou infiltrována. Státní instituce i organizace a dokonce i jejich sloţky se vrhaly do legální a častěji ilegální podnikatelské činnosti. Skandály kolem hospodářské aktivity představitelŧ sovětské armády ve východním Německu byly dalším dokladem o zkorumpování armádních špiček, a to nejen v Berlíně .

Vývoj hospodářského ţivota jiţ v roce 1991 ovlivnilo především chování státních podnikŧ. Ty ignorovaly monetární signály a začaly se těţce zadluţovat. V létě 1992 dosáhlo jejich zadluţení 40 miliard rublŧ. Vláda a Státní banka opustily stabilizační kurs. Rozpočtový deficit vylétl na jednu miliardu a kurs dolaru dosáhl 500 rublŧ. Úpadek hospodářských sil Ruska pokračoval a postihoval zejména zbrojní a těţký prŧmysl. Hospodářské výsledky roku 1992 byly neutěšené. Roční inflace za rok 1992 dosáhla 2000 %. Hrubý národní produkt, národní dŧchod a prŧmyslová výroba klesly o 20 %. Povlovnější byl úpadek zemědělské výroby. Pokles reálných mezd a ţivotní úrovně o 30 % postihoval obyvatelstvo nerovnoměrně. Vznikala zjevná sociální polarizace společnosti. Počet nezaměstnaných však byl stále nízký, přestoţe se za rok 1992 zdesateronásobil. V létě 1992 se vytvořil Svaz podnikatelŧ a prŧmyslníkŧ pod vedením A. Volského. Vystupoval dŧrazně proti Gajdarovu reformnímu programu a poţadoval zvolnění tempa reformy

Strana 812

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

a větší podporu prŧmyslu. Jako vzor doporučoval čínský model hospodářské reformy.

Bitva o osud hospodářské reformy se rozhořela v druhé polovině roku. Signálem o změně hospodářského kurzu se stalo jmenování Viktora Černomyrdina do funkce premiéra koncem roku 1992.

Mocenský zápas mezi prezidentem a parlamentem, o němţ jiţ byla řeč, se projevil i v oblasti hospodářské. Parlament schválil koncem července 1993 rozpočet, který dvojnásobně překročil pŧvodní vládní plán. Jelcin označil parlamentní rozpočtový návrh za „hyperdeficitní“. Prohlásil, ţe by vedl k zruinování a destrukci Ruska a vládě nařídil, aby parlamentní návrh ignorovala. Boj se rozhořel i o další postup privatizace. Parlament se postavil proti vládnímu programu malé privatizace. Jeho pozměňovací návrhy označil náměstek premiéra Anatolij Čubajs za „ekonomicky neopodstatněné, právně nesmyslné, politicky škodlivé a zcela postrádající zdravý rozum“. Začátkem srpna schválila vláda Černomyrdinŧv střednědobý hospodářský program, jehoţ cílem bylo „stabilizovat finanční systém a zastavit inflaci“.

Začátkem srpna 1993 byla dosaţena dohoda o měnové unii mezi Ruskem, Kazachstánem a Uzbekistánem. Byla vyvolána předchozí dohodou mezi Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou o hospodářské unii. Kazašský prezident Nursultan Nazarbajev k uzavření měnové unie podotkl: „Pro sovětské republiky je stále obtíţnější přeţít bez integrace a unifikace, zvláště v hospodářské oblasti.“ Koncem srpna téhoţ roku se členové Společenství dohodli na postupném vytváření společného hospodářského prostoru na základě trţních vztahŧ. Smlouvu podepsalo sedm státŧ: Bělorusko, Kazachstán, Moldova, Rusko, Tádţikistán, Uzbekistán a Arménie. Ukrajinští představitelé oznámili, ţe se připojí jako přidruţený člen, a Gruzie byla zastoupena pouze pozorovatelem.

Strana 813

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

V listopadu vydal B. Jelcin dekret, který omezil pŧsobení zahraničních bank v Rusku. Ohlas v západních zemích byl negativní, ale Evropská unie se zabývala přípravou opatření, která měla Rusku usnadnit přístup na západní trhy.

Finální rozpočet na rok 1993 byl předloţen v listopadu 1993. Počítal s deficitem ve výši 17 miliard rublŧ, tj. asi 10 % hrubého národního produktu. Vzápětí se však ukázalo, ţe deficit bude vyšší.

Koncem roku vznikly nové komplikace kvŧli rublové zóně. Dohoda o společné měně členŧ Společenství padla a několik členŧ (Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Moldova a Arménie) si zavedlo vlastní měny. Za dŧvod pro tento postup uvedl uzbekistánský náměstek premiéra, ţe podmínky pro jednotnou rublovou zónu byly „zotročující“.

Koncem roku 1993 se vyostřil spor o pokračování reforem. Premiér Černomyrdin kritizoval Jegora Gajdara, ţe volební úspěch Ţirinovského zavinily tvrdost a chyby ekonomické reformy. Také Anatolij Čubajs se stal terčem jeho kritiky. B. Jelcin se naopak za Gajdara postavil a ocenil jeho zásluhy o reformy. Novému parlamentu oznámil, ţe „Gajdar zŧstává“. Avšak i šéf proreformního bloku Jabloko Grigorij Javlinskij řekl, ţe výsledky voleb jsou dŧsledkem chyb vlády. Postup Gajdara a jeho stoupencŧ označil za extremismus, který přispěl k úspěchu krajní opozice. V lednu 1994 jmenoval B. Jelcin další vládu. Byla to zvláštní koalice. Vedle centristŧ s premiérem Černomyrdinem v čele v ní byli i zbyli reformní politici, Gajdar však odstoupil.

Hospodářské výsledky roku 1993 byly pramálo uspokojivé. Inflace pokračovala. Koncem roku stál jeden americký dolar na trhu 1244,47 rublŧ. Prŧměrná měsíční inflace činila 18%. Ale v prosinci znovu

Strana 814

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

značně vzrostla. Prŧmysl nadále čekal na radikální restrukturalizaci. Celková výroba za rok 1993 klesla o 8%. Ţivotní úroveň obyvatelstva, závislého na platech a mzdách, se dále rapidně zhoršovala. Zvláště kdyţ instituce a podniky neměly často na výplaty, ať jiţ pro lajdáctví vedení, či kvŧli byrokratickým prŧtahŧm finančního systému. K hmotným útrapám všedního dne přistoupila kriminalita, která se stala metlou nejen velkoměst. Policie byla obviňována z netečnosti vŧči zločinu, zvláště organizovanému, a také z korupce. Část obyvatelstva tíhla k radikalismu, většina však ţila z víry, ţe se poměry přece jen zlepší.

V lednu 1994 premiér V. Černomyrdin prohlásil, ţe „doba trţního romantismu skončila“. Vláda si vzala reformu na mušku. Vládní mluvčí řekl, ţe „mechanická transformace západních ekonomických metod nadělala více škod neţ uţitku“. Hospodářská politika se měla ubírat „se zřetelem na specifika ruského státu, ruského lidu a ruských tradic“. Ministr financí a náměstek premiéra Fjodorov zdŧvodnil svou demisi, ţe ve vládě zvítězil kurs „rudých prŧmyslníkŧ“. Premiér Černomyrdin přesto ujišťoval, ţe zavede dŧslednou stabilizační politiku, protoţe jiná alternativa by zpŧsobila hyperinflaci a kolaps. Tvrdil, ţe reformní proces jiţ přinesl ruskému hospodářství prospěch, a uvedl jako doklad, ţe privatizace jiţ obsáhla 30 % podnikŧ. Také poukázal na to, ţe mzdy vzrostly. Prezident B. Jelcin ujistil, ţe je pro hospodářské reformy. Jeho mluvčí upozornil premiéra, ţe prezident zasáhne proti jakémukoli pokusu obnovit prvky administrativního plánovacího systému. Hlasy západních institucí byly kritičtější a poukazovaly na to, ţe ruská vláda nebrzdí inflaci, protoţe nadále subvencuje prŧmysl a zemědělství.

Prŧběh roku však vyjevil labilitu celého systému. Koncem července varovalo ministerstvo financí veřejnost před investiční společností

Strana 815

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

MMM, která byla povaţována za jednu z nejlepších. Nastal run na tuto společnost, která drasticky sníţila cenu svých akcií a poškodila tím 5-10 milionŧ lidí. Vláda připustila, ţe měla lépe chránit zájmy zákazníkŧ, ale odmítla vyplácet náhrady. Další otřes nastal v říjnu v dŧsledku náhlého a pronikavého pádu rublu. Prezident B. Jelcin to označil za „ohroţení národní bezpečnosti“. Oproti kursu za dolar v červenci 1994 klesl rubl 11. října zhruba na polovinu. Šéf Centrální banky Viktor Geraščenko připustil, ţe měl rychleji na situaci reagovat. Byl ihned odvolán. Následovalo odvolání a demise celé řady ministrŧ. Názory na nové sloţení vlády byly kontroverzní. Nedávný ministr financí Boris Fjodorov řekl, ţe někteří noví lidé ve vládě jsou ekonomové sovětského stylu. B. Jelcin si naopak nové členy pochvaloval, ţe jsou to sice političtí konzervativci, ale uznávaní odborníci.

Výkazy o stavu ruské ekonomiky jsou málo přehledné. Co však je nepochybné, je postupující inflace. Koncem roku 1994 byl trţní kurs amerického dolaru 5612,6 rublŧ. Prŧmyslová výroba za rok 1994 klesla o 21% a oproti roku1991 činila 45 %. Nejtíţeji byl postiţen spotřební, strojírenský a papírenský prŧmysl.

Inflace za rok 1995 se však zbrzdila. Trţní kurs dolaru činil koncem roku 4675 rublŧ. Rozpočet však je nadále deficitní a zahraniční zadluţení pokračuje v rŧstu. V roce 1993 činilo 83,089 miliard dolarŧ, začátkem roku 1996 se odhadovalo na 120,4 miliard dolarŧ. Mezinárodní měnový fond přesto pokračuje v podporování ruského rozpočtu. V dubnu 1995 poskytl Rusku další úvěr ve výši 6,8 miliard. V březnu 1996 schválil úvěr ve výši 10,087 miliard dolarŧ na podporu střednědobého makroekonomického programu. V dubnu 1996 schválil Paříţský klub konverzi ruského dluhu ve výši 40 miliard dolarŧ, přestoţe názory některých západních znalcŧ Ruska na budoucnost

Strana 816

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

ruského hospodářství jsou velmi skeptické. Poukazují na to, ţe Rusko je dnes vlastně tam, kde bylo v roce 1991, a to před pokusem o zahájení ekonomické reformy. K restrukturalizaci hospodářství má však ruská vláda podstatně méně prostředkŧ. Nezávisle na tom, zda se k zahájení reformy konečně rozhodne, nebo ji zavrhne, hrozí ruskému hospodářství pokračování úpadku a pád do kategorie rozvojových zemí.

Ţivotní úroveň obyvatelstva dále klesala. Častým jevem se staly stávky kvŧli nevypláceným mzdám. V únoru 1995 otřásla Ruskem výstraţná stávka havířŧ. Podílelo se na ní pŧl milionu lidí. Chtěli, aby jim podniky vyplatily dluţné mzdy. Totéţ se opakovalo v únoru 1996. Mizérie kaţdodenního ţivota prostého ruského občana pokračuje a je s podivem, ţe sociální neklid je aţ dosud tak mírný. Snad tu jistou úlohu hraje poměrně malý počet nezaměstnaných. Velkou nespokojenost však vyvolává rŧst kriminality, která se stala metlou nejen velkých měst. Ţivotní podmínky obyvatelstva dokumentují demografické ukazatele. Klesá prŧměrný věk; z 62 let v roce 1987 na 57 let v roce 1995. Roste úmrtnost i sebevraţednost. Ke konci komunistického reţimu se počítalo s tím, ţe ruské impérium bude mít do konce století téměř 600 milióŧ obyvatel, ale v současné době ţije na bývalém teritoriu Sovětského svazu 292 miliónŧ lidí. Je to bezprecendentní demografická katastrofa. Zdá se, ţe pod břemenem pokusu o přeměnu Ruska se hroutí především řadový občan.

Zásobování nejen velkých měst se však značně zlepšilo. K dostání je téměř vše, včetně jakéhokoli zahraničního zboţí, ale za horentní sumy. Yankee na Arbatu nazval německý historik Karl Schlögel svŧj esej o současné Moskvě. Vystihl v této zkratce dnešní podobu Moskvy, která je dŧsledkem radikální, ale i chaotické modernizační přestavby. Vyznačuje se i neuvěřitelně kosmopolitní nabídkou zboţí všeho

Strana 817