RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA
A tak se na ruské politické scéně objevují oba tradiční směry. Jeden, který by Rusko rád europeizoval a sblíţil se západním světem, a druhý, který by naopak rád Rusko od Západu izoloval a ve jménu ruských národních zájmŧ pokračoval v imperiální a imperialistické politice ruské říše 20. století.
KAM KRÁČÍŠ, RUSKO?
Tu otázku si dnes spolu s velkým ruským spisovatelem minulého století N. Gogolem kladou mnozí nejen v Rusku, ale i v ostatním světě. A klademe si ji i my.
Viděli jsme, ţe se Rusko vyvíjelo na rozhraní evropské, středovýchodní a asijské civilizace. Neidentifikovalo se zcela bezvýhradně se ţádnou z nich. Jedním z dŧsledkŧ tohoto dějinného vývoje Ruska je konflikt zcela protichŧdných civilizačních archetypŧ - zatímco evropské vnímání základních lidských hodnot vychází z toho, ţe „subjekt je si vědom své svobody“ (G.W.F. Hegel), je v Orientě jednotlivec bezprávný, nemá „samostatné vědomí“, nemá sám o sobě ţádnou hodnotu, je slepým a bezprávným nástrojem v rukou boţích. A zástupcem Boha na zemi je samoděrţavný vládce, který je nejen nejvyšší autoritou světskou, ale i nejvyšší autoritou duchovní. Tak tomu bylo i v Rusku (nejpozději od doby zrušení patriarchátu
Petrem I.)
Rusko nemá vlastní historickou zkušenost renesance, tohoto snad nejdynamičtějšího období evropských dějin. Proti evropskému individualismu se prosadil v Rusku kolektivismus, proti prosazování práv svobodného člověka-občana, odevzdanost vŧli všemocného panovníka. Hodnotou nejvyšší se stala imperiální expanze, úsilí o přeměnu Ruska ve velký a mocný stát.
Strana 832
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
Sovětské dějiny nejsou rozchodem s dědictvím carského Ruska. Jsou naopak zakořeněny v ruské pŧdě více, neţ by se na první pohled zdálo. Názor o kontinuitě ruských dějin i po svrţení carismu a nastolení sovětského systému vyslovil u nás jiţ T.G. Masaryk. K tomuto názoru se hlásí i autoři této knihy. Sovětské dějiny jsou pokračováním dějin Ruska, a to především tradic ruské imperiální říše, včetně její mesianistické vize, ţe Rusko je povoláno spasit ostatní „zkaţený“ svět. Zhroucení sovětského systému není jen selháním komunistického experimentu, ale - a to především - fiaskem snahy o konstituování ruské říše jako dominantní světové mocnosti.
Příčiny tohoto zhroucení spočívaly v tom, ţe sovětský reţim pokládal za svŧj hlavní úkol modernizovat zemi, dostihnout a předstihnout nejvyspělejší země světa a nadiktovat jim své podmínky. Tento pokus však byl podniknut v zaostalé zemi. Navíc ho provázely mimořádně obtíţné vnitřní i mezinárodní podmínky. Ke všemu vládnoucí reţim odmítl zaplatit dluhy předválečného i válečného Ruska. Zahraniční věřitelé na to reagovali tím, ţe mu odmítali poskytnout pŧjčky. Sovětský reţim proto pouţil tzv. socialistické akumulace. Veškerá břemena modernizace byla přenesena na bedra celé společnosti. Bylo to uskutečňováno doktrinářským, diletantským a především brutálním zpŧsobem. Sovětský reţim neváhal mečem a krví přimět společnost, aby tuto oběť přinášela. K tomu bylo nutné monopolizovat výrobní prostředky a přeměnit všechny občany v nedobrovolnou pracovní sílu. Socialistická ideologie propŧjčovala tomuto postupu jakési „vyšší poslání“, kterým byly zdŧvodňovány oběti, poţadované na občanech.
Kdo však sklízel plody obrovského úsilí, spjatého s takovým strádáním? Zklamaní komunisté nejen v Sovětském svazu tvrdili, ţe je sklízela privilegovaná nomenklaturní vrstva, která se zpronevěřila ideálŧm revoluce a obnovila společenskou nerovnost. Sovětský
Strana 833
RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA
mocenský establishment se odvolával na dědictví revoluce, ale ve skutečnosti slouţil cílŧm sovětského impéria. To odpovídá sice skutečnosti, ale zároveň je kritika tohoto druhu i povrchní. Ignoruje totiţ dŧsledky, které přinesla proměna ruské společnosti od jejích chiliastických bolševických počátkŧ aţ po její metamorfózu v sovětskou říši.
Moţná, ţe budeme svědky pokusŧ o návraty do doby minulé. Je ale skutečně moţné trvale zabránit úsilí člověka o dŧstojný ţivot pro své děti a děti jejich dětí? Zatím se to nikomu nepodařilo a nepodaří se to ani v Rusku. Velká východní země se probouzí ze ztrnulosti, k níţ ji odsuzovalo carské samoděrţaví a jeho novodobá metamorfóza, bolševismus.
Vývoj Ruska po roce 1991 svědčí o tom, jak těţké je zbavit se tohoto dědictví. Rusové však jiţ nejsou jen jakési „revizní duše“ Petra I. či Stalinovy „šroubky“. Mění se ve svrchované občany. Jde to ztuha, ale významné je jiţ to, ţe k tomuto posunu dochází. Začínají se vymaňovat ze sevření navyklých stereotypŧ. Mnozí si kladou otázku, proč se stalo to, co se stalo, a začínají chápat, ţe prvním viníkem je dávný „démon děrţavnosti“ - imperiální expanze, který přivedl zemi na pokraj propasti. Lze zaslechnout hlasy, ţe je třeba s tímto dědictvím skoncovat a soustředit síly na řešení vlastních problémŧ země a vytvoření demokratické společnosti. Pokud se tento názor obecněji prosadí, bude to dobrá zpráva pro Rusko i jeho sousedy.
Strana 834