STALINŮV TÁBOR MÍRU

Ázerbájdţánské republiky ovládané jejími exponenty, a fakticky zablokovaly šestimiliardovou pŧjčku, o níţ se na počátku roku 1945 mezi Sovětským svazem a Spojenými státy začalo jednat.

V jedné věci ovšem Západ Moskvě zabránit nemohl. Máme na mysli přeměnu střední a východní Evropy v tzv. lidové demokracie, které se postupně měnily v sovětské satelity. V první fázi se jednalo o jejich politické zglajchšaltování. Charakteristická byla instrukce, jiţ dal Stalin bulharskému komunistickému vŧdci Dimitrovovi v prosinci 1945: „S opozicí uţ nejednat… Opozici zničit.“

NEPOKLONKOVAT PŘED ZÁPADEM, NÝBRŽ PŘED STALINEM

Jak tomu bylo s vnitřní situací Sovětského svazu po skončení největší války, jakou země ve svých dějinách zaţila?

Její dŧsledky byly v mnoha ohledech ničivé. Lidské ztráty se odhadují na 25-27 milionŧ (bylo příznačné, ţe ještě v roce 1945 Moskva uváděla počet pouhých sedm milionŧ). Týká se to vojenských i civilních ztrát dohromady. Je otázka, není-li toto číslo poněkud nadhodnoceno. Podle posledních oficiálních údajŧ činily nenávratné ztráty, tj. padlí, zemřelí na zranění a nemoci 8,668 milionu lidí. V tom je obsaţeno i 4,5 milionu zajatcŧ. Zde je nutné připomenout, ţe ohromné ztráty v armádě byly zaviněny těţkými chybami nejvyššího velení zejména v počáteční fázi války. K tomu je nutné připočíst časté nepromyšlené ofenzivní akce, existenci trestných praporŧ, jejichţ příslušníci byli fakticky předem odepsáni a lhostejnost vŧči osudu vojáka vŧbec. Ztráty civilního obyvatelstva udávány nejsou. Patří sem přibliţně jeden milion ţidŧ, jen o málo menší počet obětí leningradské blokády a také neodhadnutelný počet zahynulých osob, odvlečených do Německa na nucené práce. Co se týče zajatcŧ, nacisté je sice vraţdili ve velkém, ale jistou vinu na jejich osudu má sovětská vláda sama, kdyţ se nepřihlásila k haagské konvenci o zacházení s nimi.

Strana 688

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Několik set tisíc těchto nešťastníkŧ se zachránilo vstupem do vlasovovských jednotek, ovšem mnozí pouze na čas.

Západní část státu byla zpustošena, velká část zdejších prŧmyslových závodŧ zničena nebo poškozena; oficiální údaje uváděly ohromné číslo: 31 850. Váţně bylo poškozeno také zemědělství. Nemohlo být sporu, ţe obnova si vyţádá nesmírné úsilí především prostých lidí a ţe bude také nákladná. To byl moment, který hrál jistou roli v politických kalkulacích určitých kruhŧ ve Spojených státech, jeţ počítaly s ekonomickou pomocí Západu jako s regulátorem vlivu Moskvy na světové záleţitosti.

První poválečná pětiletka se podle veřejně proklamovaných údajŧ zaměřovala především na rekonstrukci zničených oblastí. Za primární byla označena obnova a nová výstavba prŧmyslu, především těţkého: potřeby obyvatelstva zŧstávaly aţ na druhém místě. Bylo to pokračování v industrializaci předválečného typu, struktura národního hospodářství se neměnila. (Za zmínku stojí i skutečnost, ţe ztráty na obyvatelstvu zčásti nahrazovala práce zajatcŧ. Bylo jich v sovětských zajateckých táborech kolem čtyř milionŧ, z toho 2 388 000 Němcŧ.) Plán na léta 1946-1950 v hlavních ukazatelích skutečně splněn byl a svým zpŧsobem to byl obdivuhodný výkon, i kdyţ musíme udělat otazník nad kvalitou a technickým vybavením některých odvětví. Nejhorší situace byla v zemědělství, postiţeném v roce 1946 velkým suchem, které mělo za následek hlad. Na Ukrajině mu podlehlo na milion lidí, o čemţ se ale nemluvilo.

Na sedm zámkŧ zŧstávaly před veřejností ukryty údaje o zbrojení. Stalin řekl v jednom ze svých projevŧ na počátku roku 1946, ţe stát musí být připraven na všechny eventuality mezinárodní situace a v souladu s tím byla armáda dále budována jako úderná síla. Začalo se s výstavbou mohutného námořního loďstva a obrovské částky pohltila

Strana 689

STALINŮV TÁBOR MÍRU

výroba jaderné zbraně, k níţ bylo přikročeno na Stalinŧv pokyn ihned poté, co se dozvěděl o svrţení atomové pumy na Hirošimu. Do atomového výzkumu byla také plně zapojena sovětská výzvědná sluţba. Nedalako Čeljabinsku bylo postaveno „tajné město“, kam se bádání soustředilo. Pro vztah k obyvatelstvu je typické, ţe jedovaté zplodiny se vypouštěly do blízké řeky a do vzdálenějšího jezera Karačraj, jeţ se po čase proměnilo na nejradioaktivnější místo na světě. Celkově se ovšem Sovětský svaz Západu svým zbrojním potenciálem rovnat nemohl.

Nyní se znovu zastavme u stavu tehdejší sovětské společnosti, v níţ se upevnila pozice „nové třídy“. Zatímco miliony krvácely na frontě, špičky státního a stranického aparátu a rŧzné další „týlové krysy“ si ţily relativně velmi uspokojivě. Značně stoupla společenská váha dŧstojnického sboru, z něhoţ se stala uzavřená a nadřazená kasta.

Naproti tomu docházelo k změnám v myšlení lidí nejrŧznějších vrstev společenské pyramidy. Oběti přinesené v prŧběhu války a vědomí, ţe se v ní angaţovali pro sovětský reţim, zpŧsobily to, ţe se napřímili. Strach - plod předválečných let - se zmenšil, očekávaly se změny k lepšímu. V dobových svědectvích nalezneme mnoho takových úvah. Například na venkově se šířily zvěsti o rozpuštění kolchozŧ. Odváţnější jednotlivci se dokonce pouštěli na velmi oţehavé pole nedávné minulosti. Ilja Erenburg uvádí ve svých pamětech slova jednoho frontového generála, jenţ mu v roce 1942 řekl: „Kolik zničili nevinných lidí! Všechny zastrašili.“

Další nikoliv nevýznamný moment vyplýval z poválečné mezinárodní situace. Po léta bylo občanŧm „prvního socialistického státu světa“ vtloukáno do hlavy, ţe ţijí v kapitalistickém obklíčení, které ohroţuje jejich stát. Nyní bylo jak Německo, tak Japonsko poraţeno a se západními mocnostmi zavládly vztahy spolupráce. Dosavadní

Strana 690

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

ideologické pravdy ztrácely pŧdu pod nohama a někteří lidé se odváţili s tím vystoupit. Zcela neznámý ekonom N. Sazonov hájil uţ v roce 1943 ve své doktorské dizertaci tezi, podle níţ ignorování takových zákonŧ, jako je zákon peněz a zboţního oběhu, negativně ovlivnilo národní hospodářství státu; navrhl proto „přejít na komerční bázi“ a dokonce zrušit centralizovanou soustavu fondŧ. Jiný vysokoškolský učitel z Charkova Seligejev soudil, ţe musí dojít k tzv. difuzi - tj. k tomu, ţe nejlepší myšlenky západní kultury začnou pronikat do Sovětského svazu a nastane „skutečná demokratizace s plným respektováním všech světonázorových, ideologických variací...“

Takové signály byly z hlediska Stalina a stranické byrokracie burcující. Sovětský totalitarismus vyţadoval neustálou existenci nepřítele, neměnné pravdy, sehnuté lidi; hledačství se povaţovalo za kacířství. Nedosti na tom. Stalin se musel zabývat ještě dalším nebezpečím. Miliony sovětských občanŧ poznaly během poslední fáze války, ţe v evropských zemích se ţije daleko lépe neţ v Sovětském svazu. To byl nepříjemný rub vítězství. Bylo nutno počítat se skutečností, ţe by se mohlo opakovat v jakési pozměněné formě hnutí děkabristŧ z doby po napoleonských válkách.

Jaké kroky Stalin podnikl, aby upevnil totalitní podstatu společnosti ?

Nejprve je třeba vzít na vědomí, ţe po válce vyvrcholil kult Stalinovy osoby. Nejednalo se pouze o zevní projevy aţ byzantinské oddanosti „velkému kormidelníku“ a „učiteli a vŧdci“; Stalin musel být o všem informován a o všem rozhodoval. Jak napsal jeho ţivotopisec D. Volkogonov, „nová výstavba, především závodŧ těţkého prŧmyslu, tvrdá peněţní reforma, vyuţití práce nesmírného mnoţství zajatých Němcŧ a Japoncŧ, vytvoření ministerstva lesního hospodářství, údaje o prŧběhu prací nad novým tankem T-54, o cestě sovětské delegace na

Strana 691

STALINŮV TÁBOR MÍRU

sjezd chirurgŧ do Prahy, o otevření Domu sovětské kultury ve Vídni a mnoho, mnoho, mnoho jiných zpráv“ - to vše se mu dostávalo na stŧl a o tom všem rozhodoval. Paradoxně však přitom ponechával volné pole k zákulisním soubojŧm svých „diadochŧ“, jako například mezi Ţdanovem a jeho lidmi a skupinou Malenkov-Berija, které skončily po podivně náhlé Ţdanovově smrti fyzickou likvidací vedoucích činitelŧ leningradské organizace KSSS. Osobní intriky, jeţ hrály v

Nejosvědčenějším zpŧsobem jak se vypořádat s nepřáteli skutečnými i potencionálními zŧstávala i nadále tradiční „práce“ bezpečnostních orgánŧ. Před nimi vyvstalo po válce velice široké pole pŧsobnosti. Jaké proudy začaly směřovat do

Gulagu ?

Oficiálně to byli především ti, kdo spolupracovali s německými okupanty. Paradoxně však spolu s

Strana 692

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

vlasovci (všichni dŧstojníci z této kategorie dostali trest smrti) se ocitli v pracovních táborech i přemnozí rudoarmějci, kteří padli do německého zajetí včetně těch, kdo ze zajetí uprchli a dokonce se přidali k hnutí odporu. Ti dostávali od konce čtyřicátých let trest ve výši 25 let. Charakteristický je případ Solţenicynŧv, jenţ byl zatčen proto, ţe se jako aktivní dŧstojník v soukromé korespondenci se svým přítelem neopatrně vyjádřil o Stalinovi. Pak to byly civilní osoby, jeţ se provinily tím, ţe přišly do styku s Němci - „viníci, podezřelí i nevinní“, jak píše Solţenicyn, a také ti, které hitlerovci odvezli na práce do Německa nebo jinam do okupované Evropy, část zajatcŧ nepřátelských armád, váleční zločinci a navíc Poláci z podzemní prolondýnské odbojové organizace. Dále pak tzv. nacionalisté ze západních svazových republik, kde jistá část obyvatelstva kladla po válce pasivní či aktivní odpor vŧči sovětské moci (na západní Ukrajině trvaly ozbrojené sráţky s odpŧrci reţimu aţ do roku 1951!). Ocitli se zde také předváleční emigranti, přivezení na Sibiř ze středo- a východoevropských zemí a rovněţ z Číny. Na indexu se navíc ocitly celé narodnostní skupiny - například Řekové z černomořského pobřeţí a některé kavkazské národy, na něţ byla svalena kolektivní odpovědnost za údajnou kolaboraci s Němci, jak uţ jsme se o tom zmínili výše, a které čekalo vyhnanství v pustých oblastech Sibiře nebo Střední Asie. Nakonec se nelze nezmínit o „zločincích“, zatčených na základě hospodářských paragrafŧ, jakými byli například sběrači kláskŧ z kolchozních polí. Horní hranice trestu byla roku 1949 nově vymezena 25 lety, coţ byl nejvyšší moţný trest namísto zrušeného trestu smrti, který však byl počátkem roku 1950 znovu zaveden. Zostření vazebních praktik ale začalo jiţ o dva roky dříve. V lednu 1948 vydal Stalin příkaz k zakládaní nových pracovních táborŧ a vězení „se zvláštními podmínkami vazby“ pro trockisty, menševiky, esery, anarchisty a bílé emigranty. Od tohoto roku se v Gulagu začali objevovat i lidé, souzení před válkou, kteří byli jiţ propuštěni na

Strana 693

STALINŮV TÁBOR MÍRU

svobodu a také děti „nepřátel lidu“, odsouzených ve třicátých letech. Krátce po skončení války zajistil NKVD i několik skupin mladých lidí, kteří se tajně vyslovovali pro nápravu reţimu a odsuzovali ty jeho rysy, jeţ povaţovali za nesocialistické.

O tom, jak se ţilo v pracovních táborech, se vyslovil kompetentně jeden ze zkušených vězňŧ takto: „Od prvního kroku v lágru bude kaţdý hledět, jak by vás oklamal a okradl. Nevěřte nikomu kromě sebe. A spravedlnost nikdy v Gulagu nebyla a nebude.“

Totalitní útlak se však neprojevoval pouze prostřednictvím Gulagu. Zvláště bolestivě postihl nově připojené oblasti - Pobaltí, západní Ukrajinu, jiţní Sachalin, kde se pronásledování lidí s vyšším postavením na společenském ţebříčku mísilo s národnostním útlakem a náboţenskými postihy, doplňovanými přílivem ruského ţivlu, který dosahoval v prŧběhu dalších desetiletí někde aţ pováţlivého rozsahu (například v Pobaltí). K tomu přistupovalo bezohledné vyuţívání těchto často bohatších provincií.

Bylo ovšem nutné pevně zvládnout a příslušným zpŧsobem ideově nasměrovat také ty, kdo zŧstali na svobodě. První oblastí, na niţ Stalin upnul svou pozornost, se stalo umění.

Válka byla mocným stimulem uměleckého tvoření, a to spontánního, nereglementovaného. Spisovatelé přistupovali po jejím skončení ke psaní děl slibujících být závanem čerstvého vzduchu. Přední místo zaujaly válečné romány V. Grossmana, K. Paustovského, V. Někrasova a dokonce i tajemníka spisovatelské organizace A. Fadějeva: bylo příznačné, ţe všechny byly za několik let kritizovány za ideologické nedostatky. To se týkalo i menších nevšedních prozaických děl takových autorŧ, jakými byli A. Platonov nebo E. Kazakevič. V roce 1945 začíná promýšlet svŧj první román - Doktora

Strana 694

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Ţivaga - jeden z největších básníkŧ této doby Boris Pasternak. Velká díla ale vznikala i v jiných uměleckých oborech. Sergej Prokofjev uvedl 13. ledna 1945 jednu ze svých předních skladeb - Pátou symfonii, která potom obletěla celý svět, a tři dny nato měl v Moskvě premiéru nový, velice pŧsobivý film S. Ejzenštejna Ivan Hrozný (na jeho druhé části reţisér začal pracovat bezprostředně potom).

Stalin jistou dobu vyčkával. Na jaře 1946 dal umělcŧm najevo, ţe strana je bedlivě sleduje a ţe je s nimi nespokojena. Počátkem jara tohoto roku uloţil hlavnímu ideologovi A. Ţdanovovi, aby zaútočil proti bezideovosti v krásné literatuře.

Předzvěstí toho, ţe se schyluje k závaţným událostem, byl úvodník v časopise Bolševik v květnu 1946, jenţ narýsoval dvojí cestu světového vývoje: sovětskou - a kapitalistickou, které je imanentní idealistický přístup k základním otázkám filosofie, morálky, práva atd. a která zkresluje obraz skutečnosti. 14. srpna bylo pak v tisku uveřejněno usnesení ústředního výboru komunistické strany kritizující „naprosto neuspokojivý“ stav dvou leningradských literárních časopisŧ. V Ţdanovově projevu se na příkladu dvou spisovatelŧ - satirika Zoščenka a básnířky Achmatovové - demonstrovaly projevy bezideovosti a apolitičnosti. Nebyli vybráni náhodou: Ţoščenko byl nejlepším sovětským satirikem, Achmatovová psala vzácnou lyrickou poezii. Ţdanov uvedl, ţe jejich tvorba mŧţe mít záporný vliv na sovětskou mládeţ a vyplnil svŧj proslov dalšími podobnými příklady mezi leningradskými autory. To však nebylo všechno. Snad nejdŧleţitější pasáţ jeho projevu tvořil útok na „burţoazní kulturu, která je ve stavu marasmu“ a odsudek poklonkování před tím, co pochází z ciziny.

Následující události dosvědčovaly, ţe Kreml soustřeďuje pozornost na vztahy svých tvŧrcŧ k Západu. V témţe měsíci se totiţ objevil náznak

Strana 695

STALINŮV TÁBOR MÍRU

nového taţení. Další úvodník v Bolševiku poukázal na zaostávání společenských věd za vědami přírodními. Pŧl roku nato následoval exemplární příklad: tvrdé kritice byla podrobena kniha národohospodáře J. Vargy, zabývající se změnami kapitalismu po druhé světové válce, za opomenutí „stalinské charakteristiky všeobecné krize kapitalismu“ (jejím dŧsledkem se pak stalo zrušení Ústavu světového hospodářství a světové politiky, kterému stál Varga v čele). Postupně však byli pranýřováni rovněţ filosofové za „objektivismus“ a „podkuřování burţoazním filosofŧm“ a historici, podléhající „panturkismu“, coţ se rovnalo úderu do řad inteligence asijských republik.

Znovu došlo i na umělce: byl kritizován repertoár činoherních divadel, uvedení některých filmŧ, jmenovitě všeobecně očekávaný druhý díl Ivana Hrozného za vylíčení „pokrokového vojska opričníkŧ jako tlupy degenerovaných lidí“ (v něm Ejzenštejn překonal sám sebe a předvedl úţasný obraz středověkého tyrana, kterým se ovšem musel Stalinovi znelíbit) a s jistým časovým odstupem sovětská hudba za „formalistický, protilidový směr“, projevující se v dílech D. Šostakoviče, S. Prokofjeva a některých jiných skladatelŧ.

Veřejné odsouzení nakonec postihlo i fyziology, „fyzikální idealisty“ a biology - stoupence mendelismu. Právě tato kampaň si zaslouţí poněkud podrobnější rozvedení z toho dŧvodu, ţe byla odezvou na boj skutečných odborníkŧ proti názorŧm pseudovědce, halícího se do pláště zastánce „pokrokových metod v agronomii“, Trofima Lysenka.

Ještě koncem války podnítili přední sovětští genetici akci, která měla vést k odhalení Lysenkových metod jako zcela vzdálených vědě. V prosinci 1945 předal dokonce prezident AV SSSR S. Vavilov ústřednímu výboru KSSS návrh, aby Lysenko nebyl znovu zvolen do prezidia akademie. To se sice nepodařilo - natolik stála strana za

Strana 696

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Lysenkem - ale jeho odpŧrci učinili nový pokus jak ho zbavit vlivu: navrhli vytvoření Ústavu genetiky a citologie, který by mu nepodléhal. Nejdŧsledněji se v tom angaţoval A. Ţebrak, který odeslal 1. března 1946 dopis přímo tajemníku Malenkovovi, v němţ se mj. dovolával významu, jaký genetice přikládá světová věda například ve Spojených státech. Lysenkovci se bránili protiútokem - obviňováním genetikŧ z „odtrţenosti od praxe“. Stíţnosti obou stran se shromaţďovaly na stole obou nejvýznamnějších aparátníkŧ ústředního výboru, Malenkova a Ţdanova, aniţ by byly zodpovězeny. Teprve 2. září 1947 byla otištěna v Pravdě rozsáhlá stať pod názvem „Protivlastenecké chování pod praporem vědecké kritiky“, napadající Lysenkovy odpŧrce. Slouţilo jim ke cti, ţe ani potom nesloţili zbraně; záleţitost ale byla jiţ fakticky rozhodnuta. Patrně v květnu 1948 dosáhl Lysenko toho, ţe jej přijal Stalin. Nyní jiţ nebylo pochyb, ţe diktátor se přiklonil na jeho stranu - nebylo-li tomu tak od počátku.

Jak vyplývá z archivních dokumentŧ, Lysenkŧv projev na srpnovém zasedání zemědělské akademie věd, který celý spor uzavřel zasazením zdrcující rány sovětské genetice a zemědělskému pěstitelství vŧbec, Stalin osobně zredigoval a na několika místech doplnil. Leitmotivem tohoto projevu byla teze o třídnosti biologie. Hlavním heslem konference se stalo volání po přetváření přírody.

Celá záleţitost byla příznačná ze tří dŧvodŧ. Jednak střetnutím dvou směrŧ v biologii, z nichţ onen vědecký musel prohrát, za druhé tím, ţe konečné rozhodnutí nepatřilo nikomu jinému neţ Stalinovi; a především proto, ţe kremelský vládce upřednostnil mlhavě utopický přístup, ohánějící se zaručenými úspěchy v budoucnosti (noviny tehdy psaly o „pšenici, jakou rostlináři neznají“ - coţ byl ovšem Lysenkŧv podvod) před méně efektním, skutečně vědeckým uvaţováním.

Strana 697

STALINŮV TÁBOR MÍRU

Potřeboval Stalin sám toto opium o blahobytu, jaký lidem přinese komunismus, nebo jím chtěl sytit své poddané?

Je moţné rezumovat: v sovětské vědě následovalo to, co jeden z postiţených nazval „sebeubíjením lidských duší“. Ke slovu přišly tzv. soudy cti: kdo nebyl ochoten se kát, musel odejít. Zelenou ve vědě dostali kariéristé a vědecké nuly.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let bylo zřejmé, ţe ideologické „očistné“ kampaně mají svou logiku, zejména kdyţ se na počátku roku 1949 objevuje nový vnitřní nepřítel, který byl nazván kosmopolitismem. Boj proti němu měl téměř antisemitské zaměření a šel ruku v ruce se zdŧrazňováním ruského vlastenectví a s odsuzováním „sniţování vedoucí úlohy ruského národa“ v minulosti Ruska. Pozdně stalinský reţim se tímto postulátem rozpřáhl proti jakýmkoli projevŧm národní identity ve svazových republikách. Zároveň svou nacionální výlučností budoval zeď, oddělující sovětskou společnost a evropský Západ, nemluvě uţ o Spojených státech amerických; ve snaze zabránit jakýmkoli vlivŧm „burţoazní idelogie“ izoloval sovětskou vědu a kulturu od všech nových proudŧ a objevŧ a vedl k beznadějnému zaostávání Sovětského svazu za ostatním světem. Jako příklad mŧţe poslouţit skutečnost, ţe mezi zavřenými „burţoazními výplody“ se ocitla i kybernetika. Boj proti

„poklonkování před Západem“ mířil však proti kulturnímu dědictví západní Evropy vŧbec. Lze jej definovat jako xenofobii s hlubokým historickým záběrem. Hovořit byť jen o vlivech evropské kultury na Rusko se stalo nebezpečné.

Ve vedení bezpečnosti zatím vznikaly plány na likvidaci nových obětí. Jiţ v roce 1947 byli pozatýkáni generálové, kteří spolupracovali s nejzaslouţenějším válečným stratégem - maršálem Ţukovem, a fyzickým násilím nuceni k přiznání existence vojenského spiknutí

Strana 698