/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

charakter práce kolchozníkŧ a omezení, jakým byli vystaveni sovětští dělníci, lze vyslovit pochybnosti o tom, ţe se tu rodil nový, nejsvobodnější společenský řád na světě. Logika modernizace, prováděné drastickým tempem a doprovázené obrovskými ztrátami, musela vést k státně monopolistickému zacházení s pracovními silami a s jejich sociálními podmínkami. Gulag, jehoţ základny začaly metastázovat z klasické sibiřské trestanecké oblasti do evropské části Ruska, do Střední Asie i na Dálný východ, se stal organickou součástí sovětského hospodářského systému.

VELKÝ ÚSTUP

Název této kapitoly je převzat z titulu knihy Nicolase Timasheffa, vydané v roce 1946. Věnuje se v ní trendŧm, které začaly jiţ za první pětiletky. Vyznačovaly se vznikáním sociální diferenciace sovětské společnosti. Rovnostářství, které bylo jedním z hlavních hesel

Strana 621

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

revoluční doby, nejenţe ustupovalo do pozadí, ale navíc se ocitlo na pranýři. Boj proti uravnilovce, tj. proti rovnostářskému zpŧsobu odměňování za práci, měl být všelékem pro zvýšení a zkvalitnění činnosti celého národního hospodářství.

Tento návrat ke starým zkušenostem se měl vztahovat i na tzv. burţoazní odborníky, kteří byli v předchozích letech šmahem osočováni a odsuzováni jako škŧdci a agenti nepřátel.

Logickým dŧsledkem zavádění tohoto principu byl rŧst sociální diferenciace. Z šedi mas, které byly dosud preferovaným tématem sovětských spisovatelŧ, náhle začali vystupovat úderníci, hrdinové práce, stachanovci, technici, podnikoví ředitelé, zkrátka, v dnešní terminologii, kvalifikované dělnictvo a inteligence. Ještě rychlejším tempem postupovala diferenciace mezi občanem a stranickým funkcionářem. Asketismus revolučních let odcházel do minulosti a vedoucí funkcionáři se svým zpŧsobem ţivota začali pronikavě lišit od prostého davu. Jejich privilegia byla pochopitelně nesrovnatelná s postavením politikŧ v kapitalistických zemích, ale na sovětské poměry to byl sladký ţivot.

Zároveň bylo moţné sledovat další a neméně pozoruhodné trendy. K hlavním patřila obnova tradic Ruska. Najednou se vynořil termín vlastenectví a vlast. Zpočátku byl prost velkorusko-nacionálních rysŧ a apeloval na vědomí všech národŧ Sovětského svazu. Postupně však vystupovaly do popředí ryze ruské národní tradice.

Tento proces byl oficiálně potvrzen odsouzením tzv. školy sovětského historika Pokrovského, který byl obviněn, ţe přehlíţel význam národní minulosti a ţe podcenil roli velikých postav ruských dějin. Na univerzity se začali vracet ruští historikové, kteří byli předtím jako burţoazní odborníci nejen vyháněni ze škol, ale posíláni dokonce do

Strana 622

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

vyhnanství. Tradice Ruska a ruské minulosti s cary, kníţaty, světci a vojevŧdci se staly páteří nové výchovy. Kdyţ se Děmjan Bědnyj odváţil v libretu k opeře zesměšňovat bájeslovné ruské bohatýry, byl drsně okřiknut. Ivan Hrozný přestal být krveţíznivým vládcem. Sergej Ejzenštejn z něj, po Stalinově dobrozdání, ve svém filmu udělal budovatele ruského státu a jeho moci. Film o Alexandru Něvském byl prosycen černobílou nenávistí k řádu německých rytířŧ. Hrabě Alexej Tolstoj proslul svým dílem o Petru Velikém, z něhoţ málem udělal předchŧdce bolševických budovatelŧ. Do repertoáru divadel vstoupila Glinkova opera Ţivot za cara i s carskou hymnou. S výjimkou Dostojevského se opět oslavovala ruská literární klasika: Puškin a také Lev Tolstoj. Carští vojevŧdci Suvorov a Kutuzov se opět stali hrdiny divadelních her a filmŧ.

Poněkud sloţitější je likvidace některých literárních skupin a směrŧ v roce 1932, jako byla mj. Ruská asociace proletářských spisovatelŧ (RAPP). Jen na první pohled se mohlo zdát, ţe se tím odbourávají rezidua revolučního radikalismu poválečných let. Sloučení všech těchto literárních a uměleckých skupin a směrŧ na I. všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelŧ v srpnu a září 1934 však ukázaly, ţe tu jde o centralizaci řízení této oblasti společenského ţivota, včetně předpisu závazného estetického kánonu, označeného za socialistický realismus. Ke klasické tradici však měl nepoměrně blíţe neţ k avantgardě porevolučních let. Zahraniční hosté, představitelé kultury z mnoha zemí, však vnímali tento sjezd jako tribunu pokrokových sil v mezinárodním měřítku. Dŧsledky nových estetických kriterií pro osudy sovětské kultury nepochopili.

Ale i staré tradiční mravy se měly vrátit. Nové zákony se snaţily stabilizovat rodinu. Potraty byly zakázány, ačkoli ţeny proti zákonu

Strana 623

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

protestovaly. Rozvody byly stíţeny. Rodina se opět měla stát pilířem společnosti, ale i ručitelem politické spolehlivosti svých členŧ.

Také v oblasti armády se tyto tendence projevily. Byla zavedena povinná vojenská sluţba, v níţ byla odstraněna diskriminace příslušníkŧ bývalých tříd a také kozáctva. Armáda zavedla vojenský stav, hodnosti a řády.

K nejvyšším překvapením patřila nová politika vŧči církvi. V nových učebnicích dějepisu se jiţ mluvilo o pokrokové úloze křesťanství. Proticírkevní kampaně Svazu bezvěrcŧ byly zmírněny.

Náznaky oblevy, které bylo moţné zejména od roku 1934 pociťovat v sovětském ţivotě, snad mohly vzbuzovat tento dojem. Zavraţděním Kirova však začalo nové dějství procesŧ, poprav a masového naplňování Gulagu. Nešlo přitom jen o popravy bývalých vedoucích činitelŧ bolševické strany, ale o to, ţe teror se stal denním hostem v málem kaţdé sovětské rodině. Policejní mašinerie se podobala molochu, který ţádal neustále nové oběti. Během třicátých let - odhaduje profesor A. Nove - zaplatilo stalinský skok do říše socialistické industrializace svým ţivotem 11 milionŧ lidí.

Byl to rozchod s velkým ústupem k ruským tradicím a k ruské minulosti? Coţpak v této době neovládla sovětský tisk opět marxisticko-leninská hantýrka, coţpak procesy nebyly označovány za úder proti nepřátelŧm socialismu, proti imperialistickým agentŧm, kteří zákonitě pozvedají hlavy s kaţdým úspěchem socialistické výstavby?

To vše tehdy, v druhé polovině třicátých let, bylo slyšet na kaţdém kroku. Jenomţe slova jiţ znamenala něco jiného. Leţ se stala normou a slova znamenala opak jejich skutečného významu. Mluvilo se o

Strana 624

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

socialistické demokracii a praktikoval se brutální teror. Mluvilo se o socialistické ústavě a o úctě k socialistickému zákonu a s lidmi se zacházelo hŧře neţ s dobytkem. Mluvilo se o nebývalém rozkvětu socialistických národŧ, ale stalinské čistky decimovaly nejen jejich mocenský aparát, ale i jejich inteligenci. Jiţ v roce 1930 začala její perzekuce na Ukrajině. Akademik Jefremov byl obviněn, ţe jiţ v roce 1926 zaloţil Ukrajinskou osvobozovací organizaci. Vŧdčí bolševický činitel na Ukrajině N. Skrypnik byl v roce 1933 obviněn, ţe chtěl izolovat ruštinu a zaprodat Ukrajinu Polsku a Německu. Do pohybu se dala vyhlazovací mašinerie, která probíhala ve všech republikách a končila nastolením moskevského místodrţícího. Rusifikace byla na postupu nejen v mocenském aparátu, ale i ve školství a celé duchovní sféře neruských národŧ Sovětského svazu. Taková politika uráţela národní cítění. Bezohledné drancování a ničení tradiční ekonomiky těchto zemí vyvolávaly nevoli, jejíţ ţeň se projevila za války.

Krveprolití druhé poloviny třicátých let je dalším dokladem velkého ústupu, a to v řadách bolševické strany. Vrstva bolševických funkcionářŧ, spjatých s Leninovým systémem a oddaná myšlence revoluce, byla vyhlazena. Na jejich místa nastupovaly nové generace, bez zátěţe revolučních ideálŧ a odhodlaných bezvýhradně slouţit svému vŧdci, včetně krvavého vyhlazování staré bolševické gardy a nemilosrdného plnění poţadavkŧ Gulagu.

Nebyl to návrat do středověku, kdy dŧkazem o vině bylo přiznání obviněného? Nehrála tu úlohu i inercie ruských mravŧ a barbarské krutosti, s jakou Petr I. prováděl své reformy? Také Stalin usiloval o reformu Ruska a pouţíval k tomu metody neméně barbarské, přizpŧsobené podmínkám 20. století. V tomto smyslu je velký ústup nejen pronikavou revizí revolučních rovnostářských idejí a obnovou

Strana 625