RUSKÉ IMPÉRIUM

Z řady příleţitostných učitelŧ, u nichţ hledal mladý Petr poznání, uveďme tu z obyvatel „Německé svobody“ v Moskvě Holanďana Timmermanna, který jej v letech 1687-1688 učil aritmetice, geometrii, dělostřelbě a tehdy nezbytné „vědě o opevněních“. Není třeba pochybovat o tom, ţe šestnáctiletý Petr bral toto své učení velmi váţně - dokázal například provést výpočet letu dělové koule.

POVSTÁNÍ STŘELCŮ ROKU 1682

Tajné očekávání rodu Miloslavských se nesplnilo - jediný syn těţce nemocného Fjodora, Ilja (narozen 1681) po devíti dnech zemřel a brzy po něm (v dubnu 1682) skonal i jeho mladý otec, car Fjodor Alexejevič. A tak 10. května 1682 přísahají „moskevští lidé“ věrnost desetiletému caru Petrovi.

Za mladého cara se ujala vlády jeho matka Natalie, spoléhající se na „věrnost“ bojarŧ a poddaných, kteří jistě nedopustí, aby byl desetiletý vladař svrţen. V labilní situaci, do níţ se vţdy dostával carský reţim v okamţiku nástupu nového panovníka, bylo však třeba opřít se o sílu reálnější, bylo třeba podpory moskevských stráţních plukŧ - střelcŧ.

Ve střeleckém vojsku panovala značná nespokojenost. Náčelník střeleckého prikazu, kdysi čelný vojevŧdce cara Alexeje, kníţe Michail Dolgorukij, byl nyní jiţ paralytickým starcem, zcela neschopným bránit bezostyšnému rozkrádání nepříliš velikého střeleckého ţoldu jednotlivými plukovníky. Na stíţnosti a prosebné listy (čelobitnyje) odpovídal starý kníţe stereotypně krutými tělesnými tresty, které jen dále popouzely nespokojenou masu střelcŧ.

Změna na trŧně, k níţ došlo na jaře 1682, byla mezi střelci pochopena jako vhodný okamţik, kdy bylo moţno vystoupit se svými poţadavky. Nové vládě by se zřejmě podařilo situaci zvládnout - tím spíše, ţe i rádci carevny Natalie věděli, ţe je třeba alespoň zčásti vyhovět

Strana 129

KONEC STARÝCH ČASŮ

prosbám střelcŧ - vláda by však musela vystoupit vŧči střelcŧm a jejich poţadavkŧm jednotně. Jinak hrozilo nebezpečí, ţe se střelci postaví na stranu té vládní skupiny, která jim více vyjde vstříc.

Carevna Natalie byla však stejně málo schopna čelit této hrozbě jako její početní příbuzní (Naryškinovci), pro něţ byla změna na trŧně především příleţitostí k tomu, aby se chopili nejvyšších úřadŧ.

Druhá vládní skupina, soustřeďující se kolem příbuzných první ţeny cara Alexeje (Miloslavští), snadno pochopila, ţe nespokojenost mezi střelci jí nabízí příleţitost, jíţ se ovšem nehodlala vzdát. Energická a rozhodná Sofie Alexejevna (nevlastní sestra mladého Petra), stojící v čele této vládní opozice, byla pravým opakem nerozhodné a bezradné

Natalie.

Sofie poslala střelcŧm rŧzné „dárky“ a naznačila, ţe kdyby o tom rozhodovala ona, dostali by střelci svŧj zadrţený ţold. Střelci však stále váhali. Nepomáhalo ani šíření zprávy, ţe Fjodor byl otráven a to, ţe si Sofie lidu a střelcŧm stěţovala na příkoří, která musí od Naryškinovcŧ snášet. Konflikt v nejvyšších vládních kruzích střelce nezajímal. Chtěli především svŧj ţold a bez carského ukazu se báli vystoupit.

V této kritické situaci osvědčila Sofie svoji schopnost vyuţít předsudkŧ střelecké masy. Správně pochopila, ţe střelce brzdí staletími utvrzovaná autorita carského majestátu. A tak se v noci na 15. května 1682 rozletěla po Moskvě zpráva, ţe carevič Ivan byl Naryškinovci uškrcen. Střelci „udeřili na zvon“ a vtrhli do Kremlu.

Carevna Natalie vyšla spolu s Petrem i poloslepým Ivanem na ochoz carského paláce, aby dokázala, ţe Ivan ţije. V této chvíli dav střelcŧ zaváhal. Formální záminka povstání se zhroutila. Na ochoz však

Strana 130

RUSKÉ IMPÉRIUM

vystoupil syn kníţete Dolgorukého, ztělesnění všeho toho, co střelci nenáviděli a co bylo skutečnou příčinou jejich nespokojenosti. Lavina se dala znovu do pohybu. Dolgorukého, který se pokoušel hrozbami donutit střelce, aby se rozešli, shodili před očima desetiletého Petra z ochozu na vztyčené píky a stejný úděl stihl i další velmoţe.

Po tři dny (15.-17. května 1682) trvalo masakrování, jemuţ padl za oběť i nejeden z těch, kteří nebyli v předem připraveném seznamu 47 „zrádcŧ“. Povstání se nakonec vymklo Sofii a jejímu strýci kníţeti Miloslavskému, který stál v pozadí, z rukou. Obklíčena v Kremlu, musela carská rodina nakonec vydat střelecké mase i „hlavního nepřítele“ - Ivana Naryškina, bratra carevny Natalie. A tak se 18. května odehrála ve Spasském chrámu hrozná scéna loučení carevny s bratrem; třiadvacetiletý Ivan přijal poslední pomazání a s obrazem

Bohorodičky vyšel z chrámu vstříc střelcŧm...

Střelecké povstání, v němţ se uvolnila po léta střádaná ţivelná nespokojenost, neskončilo však pouze pobitím mnoha příbuzných a stoupencŧ carevny Natalie. Hroutily se - lze-li to tak říci - i „ideové“ bariéry, tvořící oporu carské vládní moci. Ve víru oněch

Strana 131

KONEC STARÝCH ČASŮ

dramatických dnŧ se mezi střelci vynořili a otevřeně vystoupili i odpŧrci Nikonovy církevní reformy, starověrci. Povstání mělo postihnout nejen všechny „nepřátele“ mladých carŧ, ale i nepřátele „pravé“ a „nezkaţené“ staré víry.

Starověrecký motiv vycházel vstříc konzervatismu ţivelného lidového myšlení, tuţbě po návratu ke „starým dobrým časŧm“. Proto stála Sofie - na niţ se obrátili mluvčí střelcŧ a bojaři „s prosbou, aby se ujala vlády“ za své bratry Ivana a Petra - nikoli pouze před otázkou jak znovu spoutat síly, které sama zpočátku pomáhala uvést do pohybu, ale i před problémem, který se zcela vymykal pŧvodní představě o cílech převratu.

Situace byla o to komplikovanější, ţe nový velitel střelcŧ, kníţe Ivan Chovanskij, byl sám stoupencem staré víry a ve snaze získat si popularitu mezi střelci se tím nikterak netajil. Jednoznačnou podporou střelcŧ si chtěl zajistit rozhodující vládní postavení. Nová vláda měla být přesvědčena o tom, ţe dalšímu krveprolití mŧţe zabránit pouze on. Přímo Sofii řekl, ţe bez něho by se „v Moskvě chodilo po kolena v krvi“.

Avšak carevna-vládkyně Sofie znovu osvědčila svoji schopnost rychle a věcně posoudit skutečný stav věcí. Nejprve slíbila - a skutečně začala vyplácet - střelcŧm zadrţený ţold v tehdy obrovité sumě 240 000 rublŧ a k raţbě mince neváhala dát ani zlaté carské nádoby. Svou hřivnou musela přispět i církev. Z druhé strany pak dosáhla toho, ţe mniši-starověrci byli izolováni od masy střelcŧ. Dovolila jim sice veřejné slyšení, v němţ měli hájit svoji víru - avšak nikoli na náměstí, jak bylo tehdy obvyklé, ale v carském paláci, kde ovšem střelci nemohli náleţitě podepřít své „starce“.

Strana 132

RUSKÉ IMPÉRIUM

Přesto však bylo moskevské léto 1682 nabito nejistotami a napětím, které hrozilo novým povstáním. Vláda byla ve skutečnosti zajatcem vítězných střelcŧ, kteří si vynutili, aby na Rudém náměstí byl postaven pamětní sloup, oslavující jejich „vítězství nad nepřáteli cara“.

V této situaci se Sofie 19. srpna 1682 odhodlala ke kroku, který známe jiţ z doby Ivana IV. Odjela náhle i s oběma cary, Ivanem a Petrem, z Moskvy. Tato cesta - oficiálně vysvětlená jako tradiční návštěva poutních míst - skončila mnohoznačně v dobře opevněném Trojickém klášteře. Chovanskij dostal příkaz poslat carevně nejspolehlivější ze střeleckých plukŧ, Stremennyj pluk, který drţel stráţní sluţbu v Kremlu a byl svého druhu osobní gardou carŧ. Ctiţádostivý kníţe zřejmě tušil hrozící nebezpečí a splnění rozkazu oddaloval, ale nakonec jej musel splnit. Vzápětí dostal sám příkaz, aby se dostavil ke dvoru. Netušil, ţe jej i jeho syna Andreje jiţ bojarská duma mezitím odsoudila k trestu smrti. Vládě nebezpečný velitel střelcŧ byl popraven týţ den, kdy byl cestou do Trojického kláštera zatčen (17. září 1682).

Smrt Chovanského byla kulminačním bodem vládní krize. Do Trojického kláštera přicházely deputace s prosbou carevně a carŧm, aby se vrátili, a brzy kapitulovali i střelci, kteří sami prosili, aby byl pamětní sloup na Rudém náměstí strţen. Počátkem listopadu 1682, kdy se vrátila do Moskvy, měla jiţ Sofie pevně situaci v rukou. Pro první dobu bylo tedy opět vše „v pořádku“ a v nejbliţším okolí Sofie zřejmě nikdo příliš neuvaţoval nad budoucími dŧsledky toho, ţe vláda carevny-regentky začala vlastně poráţkou sil, které jí pomohly provést převrat a chopit se moci.

Strana 133