DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
pováţlivou slabost - téměř neustále se utápěl v dluzích a potřeboval peníze. Bral od cizích dvorŧ úplatky, které s ohledem na jeho funkci nebyly tak zcela nepatrné. Fridrich II. o něm prohlásil, ţe by prodal samu carevnu, kdyby našel někoho, kdo by měl tolik peněz, aby mu za ni mohl zaplatit. Tento jeho soud je třeba poněkud upřesnit. Bestuţev-
Rjumin byl totiţ v úplatcích velmi korektní, přesný a dŧsledný. Zásadně nevzal peníze za něco, co nemohl udělat, a dokonce se stalo, ţe peníze i vrátil, kdyţ nemohl danému slibu dostát. Bral sice od cizích dvorŧ peníze, ale nikdy ne za to, co bylo proti jeho přesvědčení. Proto nikdy nevzal úplatek od pruského vyslance barona Merdefelda, přestoţe Fridrich II. dal v jedné instrukci svému tituláři v Rusku pokyn, aby „koupil Bestuţeva za sumu, kterou si sám (Bestuţev) určí“.
Morální rozhořčení Fridricha II. nad prodejností ruského ministra nelze tedy brát doslova. Pruský král totiţ o kupování cizích ministrŧ leccos věděl a mnohého v tomto směru i dosáhl. Nevadilo mu, ţe Bestuţev bere úplatky, ale to, ţe není ochoten vzít úplatek od něho.
„Nepříznivý vliv“, který měl v otázce postoje k Prusku Bestuţev na carevnu, snaţil se ovšem Fridrich II. zlomit i jinak. V Berlíně usoudili, ţe k odstranění tohoto nebezpečného protivníka by mohla dobře poslouţit chystaná svatba tehdy šestnáctiletého carevnina synovce Petra, ruského následníka trŧnu.
TAJNÁ MISE KNĚŽNY-MATKY
Na poloviční cestě z Lipska do Berlína leţí malé venkovské město Zerbst. Tiché a odlehlé, stranou většího ruchu, přípomíná svými parky a secesními stavbami spíše lázeňské letovisko.
V roce 1744 byl Zerbst „sídelním městem“ kníţete Christiana Augusta von Zerbst-Dornburg, jehoţ „kníţectví“ tvořily vedle nevelkého
Strana 262
RUSKÉ IMPÉRIUM
Zerbstu ještě čtyři vesnice v okolí. Jako posádkový velitel tehdy pruské pevnosti Štětína byl v Zerbstu jen několikrát do roka a brával s sebou k posádce i své děti. Zejména nejstarší z nich, Sofie (nar. 2. května 1729) bývala ve Štětíně více neţ doma, v Zerbstu.
Avšak ani zde neměl kníţe Christian na svou dceru čas. Téměř plně pohlcovala tohoto rigorózního protestanta jeho vojenská sluţba. K zvláštním mravŧm tohoto prostředí patřilo, ţe kněţna Johanna Zerbtská se věnovala svým pěti dětem snad ještě méně neţ její o 22 let starší manţel. Kněţna-matka byla opravdovou „dámou velkého světa“. Drobný kníţecí dvŧr v Zerbstu jí byl příliš těsný, a tak kněţna Johanna, „chodící intrika a ztělesněné dobrodruţství“, trávila větší část roku na cestách a návštěvách u svých bohatších holštýnských příbuzných.
Proto oslavy Nového roku 1744 v Zerbstu byly rodinnou událostí, jakých nebylo do roka mnoho. Toho dne však byl normální chod věcí narušen příjezdem dvou kurýrŧ. Jeden přijel z Moskvy, druhý z Berlína.
Obsah obou depeší se týkal téţe věci. Carevna Alţběta zvala kněţnu zerbstskou a její dceru Sofii ke svému dvoru. V Rusku ne neprozíravě usoudili, ţe tato cesta - byť podle přání carevny měly jet kněţny inkognito a bez velké druţiny - by mohla krajně vyčerpat pokladnu kníţete zerbstského, a proto bylo poukázáno 10 000 rublŧ na „rŧzné obleky a jiné potřeby“. Nebyla to tehdy částka nepatrná1, avšak ani záleţitost, v níţ hraběnka Reinecke (inkognito kněţny zerbstské) a její dcera odjíţděly 10. ledna 1744 do Moskvy, nebyla ve své době zcela podruţná. Sofie Zerbstská byla zvána do Moskvy jako budoucí manţelka ruského následníka trŧnu.
1 Tehdejší ruský rubl odpovídal zhruba hodnotě 0,6g zlata
Strana 263
DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
Cesta do Moskvy byla v té době dobrodruţstvím, neboť zejména ve východním Prusku existovaly poštovní stanice spíše jen teoreticky. Byly to většinou bídné venkovské chalupy s jedinou místností, do níţ se musela vměstnat jak rodina „poštmistra“ (často ovšem společně s drobným domácím zvířectvem včetně koz a slepic), tak i cestující.
Jakmile však „hraběnka Reinecke“ přejela ruskou hranici, vše se rázem jakoby mávnutím kouzelného proutku změnilo. Ne snad proto, ţe by v Rusku bylo cestování snazší. Avšak od příjezdu do Rigy nebyly jiţ kněţna Johanna a její dcera odkázány na poštovní stanice. Carevna dala příkaz, aby byly přijaty s poctami příslušejícími členŧm panujícího rodu.
Skvělé carské saně (byla to vlastně masívní, luxusně zařízená místnost), které carevna poslala oběma kněţnám, byly ovšem něco zcela jiného neţ pomalé zerbstské landaury, které ostatně s bídou dojely do Rigy.
V mrazivém podvečeru 9. února 1744 čekalo 70 km před Moskvou na carské saně šestnáctispřeţí. V neuvěřitelně krátké době - za tři hodiny - byly kněţny jiţ v Moskvě. Začal se odvíjet nový ţivot Sofie Zerbstské, která do dějin Ruska vstoupila jako Kateřina II.
Fridrich II. je podnes titulován jako „veliký“. Nechceme zde tuto otázku posuzovat. Jisté je jen tolik, ţe ne všechny činy tohoto panovníka byly skutečně veliké. Některé pak skončily, mírně řečeno, debaklem. Do této kategorie spadá i „tajná mise“, kterou svěřil kněţně Johanně Zerbstské před jejím odjezdem do Ruska.
Genialita pruského krále selhala v daném případě hned dvojnásobně. Především svěřil kněţně úkol zcela nereálný a osvědčil tím naprosté nepochopení a neznalost ruských poměrŧ. Vliv cizích vyslancŧ a
Strana 264
RUSKÉ IMPÉRIUM
dvorních favoritŧ rapidně klesal (přestoţe pruský vyslanec Merdefeld ujišťoval svého panovníka o opaku). Předpoklad, ţe by bylo moţno „ovlivnit“ carevnu, která si zřetelně uvědomovala, ţe vzestup Pruska neodpovídá ruským zájmŧm, byl zcela mylný.
Ještě méně odpustitelnou chybou pruského krále však bylo, ţe svěřil tuto choulostivou a komplikovanou záleţitost právě kněţně zerbstské. Kněţna Johanna, tehdy dvaatřicetiletá, byla naprosto neschopna vést jakékoli váţnější diplomatické jednání. Tím méně mohla svést souboj s takovým protivníkem, jakým byl ruský vicekancléř BestuţevRjumin.
Kdyţ se v únoru 1744 kněţna Johanna objevila v Moskvě, zahrnuta zpočátku velkodušnou péčí a přátelstvím carevny, stala se rázem hlavou tzv. německé strany. Nadšena okázalým přijetím, začala ihned jednat.
K depeším posílaným do Zerbstu, v nichţ líčila kněţna svému manţeli velkolepé přijetí u ruského dvora, přibyly i depeše určené pro Fridricha II. Nejvýznamnější zprávy pak zprostředkovával ve svých kodovaných zprávách francouzský vyslanec markýz de la Chétardie.
Kněţna Johanna a její diplomatičtí spojenci ovšem netušili, ţe se na ruském kolegiu zahraničí velmi pilně (a ne bez úspěchu) zabývají dešifrováním vyslaneckých zpráv, které agilní kněţnu značně kompromitovaly. Bestuţev-Rjumin sestavil z těchto zpráv slušnou kolekci a počátkem června 1744 ji naráz předloţil carevně. I s výroky, které se přímo týkaly jí. Na carevnu - která si ovšem nemohla nevšimnout agilnosti kněţny zerbstské a značně ochladla ve svém vztahu k ní - to zapŧsobilo přesně tak, jak Bestuţev očekával. Francouzskému tituláři de la Chétardie doporučili, aby do 24 hodin opustil Moskvu a kněţně Johanně carevna velmi dŧrazně vyloţila, ţe
Strana 265