/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

východočínskou ţeleznici do čínského vlastnictví a vzdali se také města Dalnyj (vojenská námořní základna Port-Artur měla být Čínou převzata po podepsání mírové smlouvy s Japonskem). Vztahy se potom vyvíjely uspokojivě. Za korejské války Stalin zřejmě nabyl ke svému čínskému partnerovi dŧvěru.

Počátkem padesátých let se Sovětský svaz intenzivně připravoval na eventualitu vojenského střetnutí se Západem. Na tajné poradě nejvyšších představitelŧ zemí bloku v lednu 1951 Stalin uvedl, ţe vojenská převaha Sovětského svazu nad Spojenými státy má krátkodobý ráz a ţe bude nezbytné do tří -čtyř let rozšířit moc socialismu silou na celou západní Evropu. Mŧţeme se sice pouze dohadovat, zda by se sovětský diktátor k tomuto činu skutečně odhodlal, jeden závěr z toho je ale nepochybný: Stalin nevěřil, ţe by se kapitalismus zhroutil jinak neţli úderem zvenčí, válkou.

Úměrně s tím se ve směrných číslech nové pětiletky silně zvýšily výdaje na armádu a vojenský potenciál jak samotného Sovětského svazu, tak i zemí bloku. To ovšem znamenalo mimořádnou hospodářskou zátěţ, zejména pro zemi vyčerpanou válkou. Jadernou zbraň vlastnil (k překvapení západních mocností) Sovětský svaz od roku 1949 a na počátku padesátých let začal připravovat výrobu vodíkové pumy.

KONEC STALINA, KONEC EPOCHY

Na sklonku roku 1952 se konal XIX. sjezd KSSS - poslední za Stalinova ţivota. Zatímco na něm zněla velká slova o splnění úkolŧ pětiletky a přednášela se čísla nových plánŧ, mezi něţ patřily na jednom z prvních míst tzv. stavby komunismu - gigantické vodní elektrárny a vodní cesty, jejichţ ekonomická cena byla při veškeré nákladnosti značně pochybná, přiblíţil se počet lidí, vězňŧ Gulagu, ohromující cifře 12 miliónŧ, coţ je maximum, jakého bylo kdy

Strana 705

STALINŮV TÁBOR MÍRU

dosaţeno. Nápravné pracovní tábory, jak zněl jejich oficiální název, bychom nalezli po celém území Sovětského svazu, Moskvou počínaje a hroznou Kolymou na Dalekém východě konče.

V prŧběhu roku 1952 započal boj s novým nepřítelem, sionismem. Bylo to jakési nové stádium kampaně proti kosmopolitismu, jiţ zcela otevřeně antisemitské. Stalinŧv vztah k ţidovské otázce vycházel z jeho pojetí otázky ruské, které - jak jiţ víme - se stále více přibliţovalo k černosotněnectví z carské doby. Věc měla však i svŧj mezinárodní aspekt.

Koncem roku 1947 a v první polovině roku následujícího se Sovětský svaz značně exponoval pro zřízení ţidovského státu v Palestině. (Tato politika měla zároveň protibritské ostří.) Moskva předpokládala, ţe tak ovlivní smýšlení

představitelŧ budoucího Izraele a ţe se tato skutečnost promítne i do zahraničněpolitické orientace nového státu v prosovětském duchu. Sovětský svaz byl také první zemí, jeţ jej uznala de iure - ještě dříve neţ Spojené státy. V prŧběhu léta 1948 se však ukázalo, ţe levicové síly v Izraeli nejsou tak silné, aby prosadily „protiimperialistickou“ orientaci. Stalin se tedy

Strana 706

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

rozhodl změnit kurs. 21. září se objevil v Pravdě článek nejznámějšího sovětského novináře ţidovského pŧvodu Ilji Erenburga s protiizraelským zaměřením, na jehoţ konci bylo moţno číst tato slova: „Osud ţidovských pracujících všech zemí světa je spojen s věcí pokroku a socialismu.“ Sovětští ţidé odpověděli na tuto výzvu o necelý měsíc později velkou demonstrací přátelství při příleţitosti příjezdu první izraelské mise do Moskvy.

Úder shora následoval velmi rychle. Koncem listopadu byl rozpuštěn Ţidovský antifašistický výbor, který se silně exponoval za války, přestaly vycházet časopisy v jazyce jidiš, sazba tzv. Černé knihy o nacistických zločinech na ţidech byla rozmetána atd. Další krok byl učiněn v zimě 1948/1949, kdy začali být zatýkáni členové zmíněného výboru a ţidovští kulturní činitelé vŧbec. O tom se vědělo jenom v zasvěcených kruzích. Navenek se ovšem potírali beznárodní kosmopolité.

V létě 1952 věci nabyly tragické podoby. Zatčení členové bývalého antifašistického výboru byli popraveni a probíhala intenzivní příprava praţského monsterprocesu se skupinou Slánského: ten se odehrál v listopadu téhoţ roku a operovalo se při něm otevřeně tím, ţe obţalovaní jsou ţidovského pŧvodu. Tehdy jiţ byli ve vězení kremelští ţidovští lékaři, aby se 13. ledna 1953 objevilo úřední komuniké o jejich spiknutí ve sluţbách sionistické organizace. Údajně usilovali o zavraţdění některých předních sovětských politikŧ. Lze se dŧvodně domnívat, ţe dozrávala nová, zničující čistka ve straně, která by smetla řadu členŧ nejuţšího vedení včetně takových veličin, jakými byli Molotov, Mikojan a Berija, a navazovala nějak na proces se Slánským a s pronásledovanými sovětskými ţidy.

Strana 707

STALINŮV TÁBOR MÍRU

Na tomto místě si blíţe povšimněme situace ve vládnoucím grémiu komunistické strany po roce 1950 a třebaţe nemŧţeme následující výklad doloţit archivními dokumenty, lze ho označit za věrohodný.

Podle ruského historika A. Avtorchanova, jenţ se touto problematikou podrobně zabýval, uzavřeli tehdy někteří členové politbyra „obranný svazek“, protoţe se obávali, ţe Stalin s nimi hodlá provést něco podobného, co učinil s jejich předchŧdci koncem třicátých let. Signalizovala to skutečnost, k níţ došlo bezprostředně po XIX. sjezdu strany. Na prvním neveřejném plenárním zasedání nového ústředního výboru obvinil Stalin dva ze svých nejstarších spolupracovníkŧ ze špionáţe ve prospěch Západu (!). Byli to dlouholetý předseda rady ministrŧ a ministr zahraničních věcí Molotov a předválečný šéf Rudé armády Vorošilov (ţeny obou pŧvodem ţidovky byly jiţ tehdy ve vězení). Něco podobného zavánělo paranoidní psychózou, Avtorchanov se však domnívá, ţe příčiny toho tkvěly v politických dŧvodech, ţe totiţ mezi Stalinem a ostatními členy vedení existovaly rozdílné názory na hlavní mezinárodní problémy; vývoj po diktátorově smrti tomu skutečně nasvědčoval. Jak se dočteme v následující kapitole, Stalinovi dědici opustili hlavní teze jeho poslední práce o ekonomických problémech socialismu v Sovětském svazu, hlásající konec rozvíjení kapitalismu jako společensko-ekonomické soustavy, jinými slovy jeho „zahnívání“, jak zněl oblíbený terminus technicus stalinských ekonomŧ, a nevyhnutelnost války v epoše imperialismu včetně pravděpodobnosti válek mezi kapitalistickými státy samotnými.

Co se týče XIX. sjezdu, museli Stalinovi spolupracovníci pociťovat jako krajní ohroţení rovněţ poslední Stalinŧv organizační krok - podstatné personální rozšíření ÚV a rovněţ jeho předsednictva.

Strana 708

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Je moţné si tedy poloţit otázku: byli mladší z nich ochotni trpně čekat, aţ po nich sáhne ruka Stalinových katŧ? Avtorchanov se domnívá, ţe nikoli a dokládá to pozoruhodnými událostmi, k nimţ došlo v prŧběhu dvou měsícŧ po skončení sjezdu. Uvádíme je tu v úplnosti: hlava Stalinova osobního sekretariátu Poskrebyšev byl pro „ztrátu tajných materiálŧ“ zbaven své funkce, kterou zastával - jako diktátorovi plně oddaný člověk - po dobu 20 let; tentýţ osud postihl i náčelníka Stalinovy osobní ochrany a konečně - ještě v daleko horší podobě - i jeho lékaře Vinogradova, přiřazeného k ţidovským „vrahŧm v bílých pláštích“. Vynořuje se podezření, ţe inscenátorem toho všeho byl Berija, který vyuţil Stalinovy podezřívavosti a zbavil jej tří nejoddanějších osob v jeho okolí. Chruščov to ve svých pamětech nepřímo potvrzuje, kdyţ uvádí, ţe prakticky kaţdý příslušník NKVD byl pod Berijovou kontrolou a tedy jím manipulovatelný. Jisté je rovněţ, ţe místo dr. Vinogradova kremelský vládce nepřijal jiného lékaře a byl tedy mimo lékařskou péči.

Dne 17. února došlo k podivnému úmrtí: nebyl to nikdo menší neţ velitel Kremlu. Čí ruka zkrátila ţivot tomuto poměrně mladému muţi (přirozená smrt je velmi málo pravděpodobná)? Avtorchanov je toho názoru, ţe to byla opět ruka Berijova, který si tak připravoval pŧdu pro nějakou rozhodnou akci proti svému vládci.

Během těchto dramatických dnŧ byl v noci na 1. března 1953 Stalin raněn mrtvicí a částečně ochrnul. Vynechme několik verzí o tom, co se událo oné noci, od rŧzných tehdejších veličin, podle nichţ byl diktátorŧv záchvat vyvolán sporem mezi ním a členy vedení: jsou nedokazatelné. Ale je naprosto jisté, ţe diktátor zŧstal po záchvatu po dlouhou řadu hodin bez lékařské pomoci a ţe lékařský bulletin o jeho onemocnění byl vydán aţ 5. března - v den jeho smrti. Je také velmi

Strana 709

STALINŮV TÁBOR MÍRU

zvláštní, ţe většina lékařŧ z komise, jeţ jej ošetřovala, brzy po Stalinově smrti zmizela.

Diktátorŧv odchod otřásl Sovětským svazem. Ten, kterého si miliony navykly povaţovat za Boha, byl pouhým člověkem. Jak uvádí ve svých vzpomínkách J. Ginzburgová, „podivínství smrti, které vpadlo do obrovitého, dokonale a plánovitě uspořádaného systému, bylo nepochopitelné“. Mnozí se ptali: „Co s námi bude? Jak bude bez něho?“ Někteří s obavami dodávali: „Vše se zhroutí!“ Připomínalo to vztah k boţstvu u primitivních národŧ. Negeneralizujeme však. Existovali i takoví, kteří nahlíţeli na skon pána celé země střízlivěji. Je zaznamenán výrok kolchozníka A. Aleksina: „Tajně tomu všichni byli rádi.“ Prostý člověk těmito slovy udeřil hřebík na hlavičku.

Brzy se měla ukázat pravdivost německého přísloví, ţe mrtví pochodují rychle. Neboť málokdy v dějinách smrt jednoho člověka znamenala tak mnoho. Březen 1953 byl koncem jedné epochy. Sovětský totalitarismus opustil svŧj zenit.

Strana 710