/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
34 RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ
KONTINUITA
NOVÁ SITUACE, NOVÉ OTÁZKY
Zhroucení sovětského systému a rozpad SSSR vyvolaly několik základních otázek:
1)Jakým směrem se bude ubírat nástupnický systém? Zavrhne Rusko nejen komunistickou, ale jakoukoli diktaturu a naváţe na odkaz roku 1917, tj. na pokus o parlamentní demokracii? Anebo se bude prosazovat historická kontinuita, tj. absolutistický odkaz carismu a jeho komunistického dědice?
2)Jak se Rusko vypořádá s katastrofálním hospodářským odkazem komunistické éry? Náklady na obnovu jeho ekonomiky, rozvrácené jak obludným zbrojením, tak dŧsledky centralistického řízení jsou těţko odhadnutelné. Co si počne s hluboce zakořeněnými zvyklostmi, které společnosti po desetiletí vtiskoval státní paternalismus? Najde se v Rusku podnikatelská vrstva, která se vyrovná s poţadavky trhu? A s rovnostářskými tendencemi, které vyhovují tradiční mentalitě většiny společnosti?
3)Jak si Rusko poradí s emancipačním náporem národŧ bývalé sovětské říše? Jejich odstrkování a potlačování vyvolávalo nacionalistické odstředivé tendence, které budeme po dlouhou dobu sledovat v ţivotě této obrovské multinárodní země.
4)Jak se Rusko vypořádá s tím, ţe Sovětský svaz studenou válku prohrál a ţe dŧsledky této prohry hluboce ovlivnily mezinárodní
Strana 799
RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA
postavení jeho nástupce? Smíří se s tím, anebo bude usilovat o obnovu své síly a svého vlivu? Bude pohlíţet na západní velmoci jako na partnery své nové zahraniční politiky, anebo převezme dědictví SSSR a bude v mezích svých moţností usilovat o udrţení dřívějších sfér vlivu? Jaká bude zahraničněpolitická koncepce a ideologie nového
Ruska?
Na tyto otázky nelze jednoznačně odpovědět. Od roku 1991 uplynula příliš krátká doba. Jen z hlediska 20. století je to zlomek historického času. Chybí dostatečný odstup, aby bylo moţné s určitostí říct, které alternativy se prosadí. Nezbývá neţ upozornit na základní rysy tohoto krátkého období.
VŠECHNU MOC NOVÉMU PREZIDENTOVI?
Michail Gorbačov se vzdal svého prezidentského úřadu aţ 25. prosince 1991. Fakticky nevládl. Kdyţ se vrátil 21. srpna z Krymu, stát, jehoţ byl prezidentem, byl v rozpadu. Většina svazových republik vyhlásila svou nezávislost. Deset ze 16 autonomních republik prohlásilo ve společné deklaraci, ţe chtějí zŧstat v rámci Ruské federace. Několik krajŧ a oblastí navíc otevřeně projevovalo zájem na podstatném omezení své závislosti na centru.
Úskalí nezávislosti však záhy pochopily některé republiky, zvláště kdyţ prezident Boris Jelcin prohlásil 26. srpna, ţe si Ruská federace vyhraţuje právo na úpravu hranic v souvislosti s početným ruským obyvatelstvem na území nových státŧ. Vyvolalo to znepokojení zejména v Kazachstánu a na Ukrajině. Kromě toho vyvstala otázka, jakým zpŧsobem budou nástupnické státy postupovat jako mezinárodněpolitický subjekt. Vyvstávaly i četné problémy hospodářské, vojenské atd. V neposlední řadě projevoval M. Gorbačov nemalou aktivitu, aby dosavadní státní útvar udrţel.
Strana 800
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
Dokonce jiţ pro něj měl název: Společenství evropských a asijských státŧ.
Nová integrace se však jiţ dala do pohybu. 8. prosince 1991 uzavřeli představitelé Běloruska, Ruska a Ukrajiny v Minsku smlouvu, v níţ stálo: „...Svaz SSR jako subjekt mezinárodního práva a monolitická realita končí svou existenci.“ Místo něj zaloţili Společenství nezávislých státŧ a dohodli se na společném postupu v otázkách politických, hospodářských, policejních, ekologických atd. Vedoucí činitelé Kazachstánu a středoasijských republik (Kirgizie, Tádţikistán, Turkmenistán a Uzbekistán) se na svém setkání v Ašchabádu 12. prosince rozhodli přistoupit ke Společenství. 21. prosince se setkali vedoucí činitelé všech těchto státŧ včetně Moldavska a zakavkazských republik (aţ na Gruzii, která vyslala jen pozorovatele) v Alma-Atě. Podepsali deklaraci, podle níţ bylo Společenství otevřeno všem bývalým sovětským republikám, dohodli se na společné kontrole strategických zbraní, na hospodářské součinnosti a na respektování všech mezinárodních dohod a úmluv bývalého Sovětského svazu.
Vedoucí úlohu při zaloţení Společenství pochopitelně hrálo Rusko. V prosinci převzala vláda Ruské federace kontrolu nad ministerstvy
Sovětského svazu. Také další centrální instituce a orgány převzala Ruská federace. Gorbačov rezignoval na svou funkci vrchního velitele branných sil a Jelcin převzal atomový kód.
Nejtěţší rána však byla zasazena Komunistické straně Sovětského svazu. 24. srpna se M. Gorbačov vzdal své funkce generálního tajemníka KSSS. Činnost strany byla pozastavena a ústřední výbor rozpuštěn „na dobu vyšetřování její (tj. KSSS ) účasti na těchto událostech právními orgány“, prohlásil B. Jelcin. Mocenský svorník, páteř Sovětského svazu, byl odklizen.
Strana 801
RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA
Muţ, který o osudu Komunistické strany a Sovětského svazu rozhodl, byl Boris Jelcin. V mocenském zápasu proti obrovité síle komunistické strany a především proti jejímu představiteli, M. Gorbačovovi, dokázal neuvěřitelné. Zbavil je jejich moci, ačkoli měli k dispozici nejsilnější aparát celého světa. Převzal i úřad předsedy vlády. Jeho postavení přitom nebylo snadné. Musel se opřít o existující síly dřívějšího establishmentu. Počítal hlavně s armádou a v prosinci 1991 jí zvýšil platy o 90 %. V srpnu ho podpořila a dobré účty dělají dobré přátele. Později musel manévrovat mezi více mocenskými faktory.
Jeho postavení však bylo ohroţováno tím, ţe ruský parlament, zvolený v roce1990, se postavil proti němu a obviňoval ho, ţe usiluje
Strana 802
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
o diktaturu. B. Jelcin naopak kritizoval parlament, ţe brzdí reformy. V červenci 1992 Jelcin převzal vedení komise pro novou ústavu. Navrhla zrušit dosavadní legislativní orgány a poskytnout prezidentovi právo vládnout dekrety. V roce 1993 se mělo konat referendum o tomto ústavním návrhu. Parlament se postavil proti. V prosinci ţádal demisi premiéra Jegora Gajdara a změnu návrhu ústavy, která by posílila pravomoci parlamentu proti výkonné moci a prezidentovi. Nakonec byl sjednán kompromis. Funkci premiéra převzal Viktor Černomyrdin a parlament dostal právo na schvalování kandidátŧ na čtyři hlavní mocenské pozice ve sféře finanční a zahraniční politiky. Do politiky zasáhl i ústavní soud, který mj. z prezidentova výnosu o zastavení činnosti KSSS vyňal místní organizace. Jelcinovo postavení bylo dále oslabeno tím, ţe v listopadu 1992 odmítly demokratické politické síly jeho poţadavek, aby se spojily a vytvořily prezidentskou stranu. Do hry vstoupila i
„konstruktivní opozice“, kterou tvořil blok vlivných prŧmyslových manaţerŧ. Blok poţadoval zmírnění tempa reforem a ekonomičtí radikálové označovali blok za kryptokomunistický. Jmenování V. Černomyrdina do funkce premiéra bylo hodnoceno jako Jelcinŧv ústupek tomuto bloku.
Napětí mezi prezidentem a parlamentem rostlo. Ruslan Chasbulatov, předseda parlamentu, byl obviněn, ţe organizuje ozbrojenou sloţku o síle 5000 muţŧ. Parlamentní ozbrojené síly údajně střeţily v Moskvě 75 budov, které neměly s parlamentem nic společného. Referendum, které se z Jelcinova návrhu konalo v dubnu 1993, schválilo Jelcinŧv program, jehoţ těţiště spočívalo v rozšíření prezidentských pravomocí. Parlament na svém letním zasedání přesto stupňoval nátlak, hlavně v hospodářských otázkách. Rozpory se projevily i ve vládě, zejména mezi prezidentem a viceprezidentem Alexandrem
Ruckým. Ten kritizoval Jelcina, ţe si chce uzurpovat moc a ţe
Strana 803
RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA
reformní ekonomická politika se opírá o „mýtickou západní pomoc a nikoli o vlastní síly Ruska“. „Vysoká místa“ obvinil z korupce. V parlamentu byla obvinění z korupce vznesena proti vicepremiérovi Vladimíru Šumejkovi a prezidentovu poradci Michailu Poltoraninovi. Po Moskvě kolovaly pověsti o chystaném puči.
Rozuzlení přišlo na podzim roku 1993. B.
Jelcin zbavil 21. září parlament všech „legislativních, administrativních a výkonných funkcí“ a vypsal volby do nového parlamentu. Vedení parlamentu vzápětí svolalo mimořádné zasedání Nejvyššího sovětu. Ten označil Jelcinŧv dekret za protiústavní. Ruslan Chasbulatov vyzval jiţ 21. září všechny pracovníky ministerstva vnitra, aby nevykonávali „zločinné rozkazy prezidenta Jelcina“. Poslanci odmítli „Bílý dŧm“ opustit. K ozbrojené sráţce s vládními silami došlo 3. října. K Bílému domu se policejním kordonem prodrala silná skupina přívrţencŧ parlamentu. Z této skupiny se vytvořilo několik ozbrojených oddílŧ, které napadly moskevskou radnici a ostankinskou televizi. V čele odbojného parlamentu stáli A. Ruckoj a R. Chasbulatov, který tehdy údajně prohlásil, ţe „dnes musíme obsadit Kreml“. Jelcin však nezaváhal a proti parlamentu poslal vojsko, které zaútočilo na Bílý dŧm odpoledne
Strana 804
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
3. října, za podpory tankŧ. O nasazení vojska do bojŧ prý propukly ve vládě neshody. Počet útočících vládních vojákŧ byl pozoruhodně malý. Podle ministra obrany Pavla Gračova jich bylo 1300. Boj si vyţádal 145 mrtvých a několik set raněných. Televizní stanice celého světa přinášely obraz hořícího parlamentu, ostřelovaného tanky. Také boj o ostankinskou televizi bylo moţné sledovat na obrazovkách. A přesto je kolem celé události mnoho nejasností, které snad budou jednou vysvětleny. A. Ruckoj byl přece zkušeným vojákem. A přesto se vrhl do dobrodruţství, v němţ mohl mít úspěch pouze za pomoci vnějších sil. Byly mu slíbeny, ale nedostavily se? Anebo v existenci těchto sil jen věřil? A. Ruckoj a R. Chasbulatov byli později amnestováni a oba se znovu vrhli do politiky. Vŧdcové pučistŧ by asi i v demokratických státech skončili hŧře.
Výjimečný stav v Moskvě, zavedený 3. října, byl pouze začátkem další fáze upevňování moci Borise Jelcina. 9. října vydal dekret, podle něhoţ měly sověty na všech úrovních předat své pravomoci regionální státní správě, jmenované prezidentem. Zároveň byly vyhlášeny volby do Federálního shromáţdění a do místních rad.
12. prosince 1993 se konaly parlamentní volby a referendum o návrhu ústavy. Výsledky voleb byly šokující. Ultrapravicová Liberálně demokratická strana v čele s Vladimirem Ţirinovským se stala jednou z nejsilnějších stran nového parlamentu. Získala ve Státní dumě 59 křesel. Gajdarova Ruská volba dostala 40 křesel, komunisté 32 křesel, Agrární strana 21, Ruské ţeny 21, Javlinského Jabloko 20 křesel atd. Analýza volebních výsledkŧ ukázala, ţe Ţirinovskij získal svou hlavní podporu v armádě, která zřejmě citlivě zareagovala na jeho nacionalistický imperiální program. Volby do parlamentu posílily konzervativce a prohloubily polarizaci společnosti. Faktickým vítězem se stali komunisté a nacionalisté. Znepokojivá byla malá
Strana 805
RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA
účast voličŧ - pouze 54,4 %. Z voleb vzešel dvoukomorový legislativní orgán - horní komoru tvořila Federální rada a dolní komoru Státní duma.
Prezident však mohl být spokojen. Referendum schválilo novou ústavu, která podstatně rozšířila jeho pravomoce a značně omezila práva parlamentu. Prezident byl ústavou oprávněn jmenovat premiéra, vydávat dekrety bez schválení Federálního shromáţdění, vetovat jeho usnesení a případně ho rozpouštět. Jeho mocenská pozice byla posílena, ale výsledek voleb vyzněl proti reformám a nový parlament se postavil proti němu.
Boris Jelcin provedl po volbách změny ve vládě, které podstatně oslabily pozici reformních sil, kdyţ Jegor Gajdar a Boris Fjodorov podali demisi. Jelcin si navíc podřídil tzv. silová ministerstva - vnitro, obranu a zahraničí.
Změny ve vládě a v dalších mocenských centrech Ruska však pokračovaly. V roce 1994 následovaly zejména po říjnovém katastrofálním úpadku rublu. Signifikantní bylo především jmenování nového ministra financí V. Panskova a odvolání předsedy Ruské centrální banky. Další změny ve vládě přišly v listopadu. Byly hodnoceny jako posílení vlivu protireformních sil a jako posun mocenského centra doprava. Jelcin naopak prohlásil, ţe je se změnami ve vládě spokojen.
Zdálo by se, ţe rozsáhlé prezidentské pravomoci zajistily stabilitu úřadu B. Jelcina. Nominálně soustředil do svých svých rukou takřka veškerou exekutivní moc. Přesto je nutno konstatovat jeho závislost na armádě, bezpečnostních sloţkách a na dalších faktorech současné moci v Rusku, včetně nejmocnějších hospodářských sil Ruska. Prezidentské dekrety připravovala o jejich účinnost jiţ sloţitá
Strana 806
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
mašinérie byrokratického aparátu. V praxi se na ně nezřídka reagovalo jako na více méně nezávazný pokyn.
Jelcinova popularita přitom klesala. K pokračujícímu zhoršování sociálních podmínek, rozmachu kriminality atd. se přidruţila všeobecná nevole nad pokračující čečenskou válkou. Jelcinova váţná onemocnění v červenci a říjnu 1995 ukázala, ţe jeho odchod z politického ţivota nelze vyloučit, zvláště kdyţ prosincové volby do Státní dumy ukázaly sílu komunistické a nacionalistické opozice. Komunisté získali 157 z 450 křesel, Ţirinovského strana 51, premiérova strana Náš dŧm Rusko 52 a Javlinského Jabloko 45. Komunisté se stali nejsilnější stranou a s Ţirinovským měli drtivou převahu nad proreformními silami. Volby do Státní dumy byly povaţovány za generální zkoušku na volby prezidentské. Účast ve volbách byla překvapivě velká: 65 %. Jeden z moskevských komentátorŧ napsal na adresu voličŧ: „Zblblo jsi, Rusko!“ Komentáře k volbám poukazovaly na iracionalitu rozhodování ruského voličstva, na přitaţlivost symbolŧ a nikoli programŧ či osobností. Vyhlídky Jelcina na znovuzvolení se zdály špatné. Začátkem roku 1966 mu prŧzkumy veřejného mínění přiřkly pouhých 8 % voličŧ.
Koncem prosince 1995 se Boris Jelcin po vyléčení vrátil do svého úřadu.V lednu 1996 provedl další změny ve vládě. Jmenoval mj. po rezignaci A. Kozyreva ministrem zahraničí Jevgenije Primakova. Další změnou ve vládě bylo propuštění A. Čubajse z funkce prvního náměstka premiéra. Tyto změny byly doprovázeny rezignacemi celé řady dalších osobností zvláště z Jelcinova štábu poradcŧ. Pozornost vyvolal zvláště odchod J. Gajdara, bývalého reformního premiéra. Zahraniční tisk zaujaly komentáře moskevského tisku, který pokládal tyto změny za signál o rozhodnutí Jelcina ucházet se znovu o prezidentský úřad.
Strana 807
RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA
Další vývoj událostí ukázal, ţe Jelcin dokáţe v zájmu dosaţení svého cíle obratně manévrovat. Jiţ v lednu 1996 přikázal vyplatit zadrţované mzdy a penze. V únoru slíbil výplatu zadrţovaných mezd stávkujícím horníkŧm a subvencování dŧlního prŧmyslu. V témţe měsíci zahájil svou předvolební kampaň projevem v Jekatěrinburku. 31. března 1996 v televizním vysílání rozvedl svŧj plán na ukončení čečenské války a oznámil, ţe ruská armáda zastavila na území Čečenska bojové akce. Předtím byla uzavřena smlouva Ruské federace s Kazachstánem, Běloruskem a Kirgyzstánem o prohloubení hospodářské a humanitní integrace. Při své dubnové návštěvě v Číně podepsal dohodu o demilitarizaci hranic Ruské federace, Kazachstánu, Kirgyzstánu a Tádţikistánu s Čínou. Pro posílení své autority vyuţíval i svých dalších zahraničních cest. Představitelé západních velmocí dávali najevo, ţe by jeho zvolení uvítali. Tempo prezidentské kampaně Borise Jelcina se stupňovalo a preferenční rozdíly mezi ním a ostatními kandidáty klesaly.
16. dubna bylo zaregistrováno 11 kandidátŧ na funkci prezidenta Ruské federace. Hlavním Jelcinovým rivalem se stal vŧdce komunistŧ G. Zjuganov. Mezi dalšími kandidáty byli vŧdce nacionalistŧ V. Ţirinovskij, generál A. Lebeď, stoupenec reforem G. Javlinskij atd.
Do volebního zápasu se přihlásil i bývalý prezident Sovětského svazu M. Gorbačov.
Výsledek prvního kola voleb ve dnech 15.-16. června 1996 ukázal, ţe Jelcin získal mírný náskok nad svým komunistickým konkurentem, coţ ale nestačilo na jeho zvolení. Bylo třeba konat druhé kolo prezidentských voleb, které proběhlo 3. července 1966. Boris Jelcin opět zvítězil, kdyţ získal 53 % hlasŧ, zatímco jeho komunistický konkurent jen 40 %. Komentátoři byli vcelku zajedno, ţe Jelcin vděčil za své vítězství jednak tomu, ţe účast na volbách byla relativně
Strana 808
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
vysoká (přes 60 %), jednak tomu, ţe voliči nehlasovali ani tak pro Jelcina, jako spíše proti komunistŧm. To byl významný aspekt těchto voleb, jakoţ i skutečnost, ţe to byly vcelku svobodné volby.
Boris Jelcin si svým vítězstvím zajistil prezidentskou funkci na další období, tj. do roku 2000. Prŧběh tohoto období závisí na mnoha faktorech. Především na tom, zda zvládne rŧznorodé tendence v řadách svých stoupencŧ i spojencŧ, kteří se o jeho zvolení zaslouţili. Za druhé pak pŧjde o to, zda se podaří zvládnout hospodářské problémy Ruska natolik, aby se s hospodářskou obnovou ruské ekonomiky zlepšovalo i sociální postavení obyvatelstva. Zatím se zdá, ţe se stav ruské ekonomiky zhoršuje a ţe sociální napětí v zemi roste. Za třetí pak záleţí i na zdravotním stavu prezidenta, který se zejména před druhým kolem rapidně zhoršil (třetí infarkt) a který vyvolává rostoucí znepokojení.
Prezident Ruské federace má nominálně obrovskou moc, nepoměrně větší, neţ jakou mají hlavy státu v zemích s tzv. prezidentským systémem. Ale i ruský prezident je ve výkonu této moci determinován zájmovými skupinami, od mocenského aparátu aţ po silné centrální i regionální ekonomické a politicko-byrokratické subjekty. Ruský stát je v rozkladu a skutečnými vládci země se staly rŧzné zájmové skupiny, v nichţ se prolínají zkorumpovaní byrokrati s finančněprŧmyslovými giganty a kriminálním podsvětím. Ruský prezident musí v dané situaci manévrovat mezi těmito faktory a hrát jakousi úlohu arbitra. Pokud se situace nezmění, bude v neposlední řadě závislý i na hlasech voličŧ, kteří si v roce 1996 poprvé od bolševické revoluce v roce 1917 mohli vyzkoušet moc relativně svobodných voleb.
Strana 809