CO SI RUSKO PŘEJE?

osvícenou panovnici. Její spis měl slouţit především tomuto účelu a je třeba říci, ţe poslouţil skutečně úspěšně, neboť jen nemnozí její evropští současníci věděli, ţe carevna nepatří k lidem, kteří dělají to, co prohlašují, a prohlašují to, co dělají. V nejbliţším okolí carevny to mnozí brzy pochopili, a proto je „Nakaz“ příliš neudivil. V Evropě to měli pochopit teprve později.

Zatím ještě věřili, ţe zákonodárná komise, která se sešla v Kremlu v roce 1767, je skutečně počátkem nové epochy. „Všechny národy světa očekávají, ţe jim dáte příklad,“ prohlásil při zahájení jednání vicekancléř A. Golicyn. A skutečně se našli mnozí, kteří to tehdy brali docela váţně. Nadšená atmosféra zahajovacího shromáţdění vrcholila, kdyţ slyšeli z „Nakazu“ samé carevny: „Bŧh uchovej, aby po skončení této zákonodárné práce byl na zemi některý národ spravedlivější a tedy lépe prospíval - to by bylo neštěstí, jehoţ bych se nechtěla doţít.“ Uvidíme, ţe to carevna nakonec přeţila docela snadno a ve zdraví.

ZÁKONODÁRNÁ KOMISE

K jednání zákonodárné komise se sjelo celkem 564 delegátŧ (208 města, 167 svobodné rolnictvo, 28 ústřední vláda, 161 šlechtici). Stěţí si lze představit hŧře sestavenou „reprezentaci“ - 90 % obyvatelstva říše, nevolné rolnictvo, zastoupeno nebylo. Přitom města, v nichţ ţilo zhruba 4 % obyvatel, měla téměř polovinu delegátŧ.

Mnozí si později kladli otázku, jaký byl vlastně smysl jednání této pestré společnosti, v níţ nechyběli ani delegáti asijských kočovných kmenŧ. Odpovědi na tuto otázku se značně rŧzní. Jedni soudí, ţe komise měla vlastně legalizovat samoděrţaví Kateřiny II. (G. Stökl), jiní zdŧrazňují, ţe vláda tu dostala moţnost dozvědět se, „co si Rusko přeje“ (V. O. Ključevskij). Jisto je tolik, ţe pŧvodní účel, k němuţ byla svolána, komise nesplnila. Potřebovala celý rok k tomu, aby

Strana 310

RUSKÉ IMPÉRIUM

projednala první kapitolu nového zákoníku říše. Dál se nedostala, neboť roku 1768 ji carevna „na neurčito“ (tj. natrvalo) rozpustila.

Z mnoţství rŧznorodých problémŧ a sporŧ, k nimţ při jednání „delegátŧ celé říše“ došlo, pochopila vláda alespoň jedno - zrušení nevolnictví si „v Rusku přeje“ jen nevolné rolnictvo. To však bylo zatím spolehlivě izolováno od ostatní společnosti. Nesmělý vládní náznak pokusu o řešení rolnické otázky byl tedy odloţen ad acta (kde zŧstal celé další století).

Rozhodnutí odloţit řešení rolnické otázky „shora“ nutně ovšem znamenalo zároveň i to, ţe vláda je připravena potlačit jakýkoliv pokus o řešení problému nevolnictví „zdola“. Zákonománie Kateřiny II., která začala u idejí Montesquieua, skončila proto nakonec u feudálního zákonodárství par exellence.

Byla to právě vláda Kateřiny II., která kodifikovala úplnou osobní a majetkovou závislost a podřízenost rolníka vrchnosti. Dospělo to aţ tak daleko, ţe podle ukazu z roku 1765 měli statkáři právo posílat své nevolníky „za drzé chování“ na Sibiř - na dobu, kterou si sami určí.

Velká část poměščikŧ trávila větší část ţivota v armádě nebo civilní sluţbě. O svých statcích věděli zpravidla jen to, kolik vynášejí a za kolik je moţno je prodat. Svou trvalou finanční tíseň řešili nárazovým odprodejem jednotlivých „duší“, které byly nejcennější součástí inventáře jejich - většinou nijak nevedených a zuboţených - statkŧ.

Osvícenější současníci se rozhořčovali, ţe poţadavky statkářŧ vŧči rolníkŧm v Rusku nejen přesahují všechno, co je v tomto směru obvyklé v sousedních zemích, ale překračují i meze lidských moţností (P. Panin, bratr kancléře). Ale nikoho to příliš nepohoršovalo. Ani carevnu, která z vládních výkazŧ věděla, ţe v mnoha guberniích musí

Strana 311

CO SI RUSKO PŘEJE?

rolníci pracovat na panském větší část týdne. Byl to sice vhodný námět pro kabinetní rozhořčení „osvícené carevny“, ale tím také všechno skončilo.

Několik křiklavých případŧ, v nichţ vláda přece jen zasáhla proti bezohlednému násilí poměščikŧ, nemohlo situaci nijak změnit. Byly to totiţ zpravidla případy maniakŧ, vyskytujících se jinak ve všech společenských vrstvách a zákrok proti nim naprosto neznamenal omezení či oslabení feudálních práv šlechty.

Nejznámější z těchto případŧ, kdy carevna musela zasáhnout, je spojen se jménem statkářky Darji Saltyrovové, která zpŧsobila smrt 75 poddaných svého panství. „Saltyčicha“ (jak se jí mezi lidem říkalo) například po tři roky drţela v kleci svého holiče, aby se nikdo nedozvěděl, ţe nosí paruku. Soud jí nakonec dokázal „jen“ 38 vraţd. Carevna ji dala doţivotně zavřít do kláštera (1765).

„Právní postavení“ rolníkŧ, přesněji jejich naprostá osobní a majetková bezprávnost, se ovšem odráţela na úrovni rolnických hospodářství. Ţilo se prakticky od ţní do ţní. Vytváření větší majetkové rezervy a zásob pro případ neúrody bylo v těchto podmínkách prakticky protismyslné, neboť striktně vzato, rolníkovi nepatřilo nic z toho, „co uţíval“. Skutečný ţivot ruské vesnice znal sice i jiné případy, ale obecně platí, ţe někdy v této době se jiţ definitivně ustálila ona pověstná apatie a nezájem muţika o jakékoliv samostatnější zemědělské podnikání. Nebyl to však dŧsledek jeho „lenosti“, ale projev sebeobrany, reakce na stav, v němţ jakákoli práce navíc byla znovu a opět vlastně prací pro pána, jemuţ rolník i se svými dětmi (a kaţdý člen jeho rodiny jednotlivě) patřil.

Tím byla dána nejen celkově nízká úroveň ruského zemědělství, ale i to, ţe léta sucha tu prakticky byla zároveň léty hladomoru (1767,

Strana 312

RUSKÉ IMPÉRIUM

1778, 1787). Vláda se snaţila čelit katastrofálním dŧsledkŧm sucha a vytvářela velké státní sklady obilí, z nichţ se prodávalo a pŧjčovalo obilí na jarní setí. Tato státní filantropie však neřešila problém zaostalosti ruské vesnice. Pouze posilovala závislost obyvatel na státní moci a přispívala k udrţení fikce o její úloze jako milosrdného zachránce poddaných.

KONEC UKRAJINSKÉ AUTONOMIE

Chceme-li alespoň naznačit podstatu vládních plánŧ Kateřiny II., pokud se týkaly vnitřního uspořádání říše, pak lze říci, ţe se znovu a znovu vracely ke dvěma základním problémŧm. K řešení stále neodbytněji se hlásící rolnické otázky a k představě o jakémsi „státním národu“, který měl být výsledkem splynutí mnoha kulturně i stupněm svého civilizačního vývoje značně vzdálených národŧ a národností ruského impéria. Carevna to obrazně vyjádřila v dopise hraběti Paninovi z Kazaně, kde byla na inspekční cestě roku 1767: „A tak jsme v Asii, kterou jsem chtěla na vlastní oči vidět. V tomto městě ţije na 20 rŧzných národŧ, jeden druhému zcela nepodobný. A přesto je třeba ušít jim šaty, které by padly všem stejně.“ Řekněme přímo, ţe tyto „šaty“ byly i později znovu šity a rŧzně přešívány, ale bezvýsledně. „Státní národ“ zŧstal vţdy jen iluzí ruských vládcŧ a při kaţdém otřesu impéria praskaly rychle i švy této unifikované konfekce.

Carevna, která sama prohlásila, ţe „Rusko je stát evropský“, nemohla ovšem vědět to, co je dnes s odstupem dvou století zcela zřejmé a tvoří osu historického studia novodobých dějin Evropy - představa o „státním národu“ je nehistorickou konstrukcí. Moderní historické bádání dospívá vcelku shodně k názoru, ţe konstituování národních individualit jako individualit státních, formování národních státŧ, je

Strana 313

CO SI RUSKO PŘEJE?

jednou ze základních tendencí novodobého evropského vývoje. Tento vývoj není ani v naší době ještě ukončen.

V národnostní otázce sdílelo kateřinské (i pozdější) samoděrţaví obdobné iluze jako absolutistická vláda mnohonárodní monarchie rakouské, marně se snaţící násilnou germanizací dospět k překonání etnické rŧznorodosti říše. V carském Rusku měly ovšem tyto problémy poněkud jinou podobu neţ v Rakousku. Nemŧţeme-li je zde podrobněji sledovat, vyberme alespoň jeden příklad, který nám přiblíţí základní podoby rusifikace tam, kde by se mohlo zdát, ţe mohla mít největší naději na úspěch - u Ukrajincŧ, kteří mají s Velkorusy společné výchozí základy historické a kulturní.

Víme jiţ, ţe od připojení k Rusku roku 1654 zbavovalo samoděrţaví Ukrajinu postupně jejích autonomních výsad a práv dohodnutých na tzv. Perejaslavské radě a potvrzených při jednání v Moskvě („březnové statě“, 1654).

Carevna Alţběta I. sice znovu zřídila předtím jiţ zrušený úřad hetmana, avšak to byl jen dočasný ústupek ukrajinské staršině, jejíţ podporu si vláda chtěla pojistit. Ve snaze dodat tomuto kroku co moţná nejvíce lesku, jmenovala Alţběta novým (a tentokrát jiţ posledním) ukrajinským hetmanem jednoho z prvních velmoţŧ říše, Kyrila Razumovského.

Na Ukrajině si tento carský projev milosti vyloţili po svém a na počátku vlády Kateřiny II. se ozvaly nesmělé hlasy, ţe by Ukrajina měla mít dědičného hetmana (na to, ţe hetman býval volen, se jiţ neodváţili pomyslet). Hetmanskou dynastií měli být Razumovští. Tyto opatrné snahy o zachování autonomního postavení Ukrajiny se však nesetkaly v Petrohradě s pochopením.

Strana 314

RUSKÉ IMPÉRIUM

Strana 315

CO SI RUSKO PŘEJE?

Kateřina II. se postarala, aby kníţeti Razumovskému vysvětlili, co riskuje pro případ, ţe by chtěl podobný návrh podporovat. Ten rychle pochopil a v září 1764 poţádal carevnu, aby ho zprostila tohoto

„obtíţného a pro něho osobně tak nebezpečného úřadu“, a jeho ţádosti bylo bez prŧtahŧ vyhověno.

Tak odešel poslední ukrajinský hetman, neboť úřad hetmana byl zrušen a místo něho bylo zřízeno 10. listopadu 1764 tzv. maloruské kolegium, v němţ zasedali čtyři Rusové a čtyři Ukrajinci - všichni jmenovaní vládou. Předseda kolegia měl pravomoci generálního gubernátora. A aby snad opět nevznikly nejasnosti v otázce, k čemu vláda směřuje, dala carevna (1764) kníţeti Vjazemskému reskript, v němţ je tato otázka vysvětlena zcela jednoznačně: „Malorusko, Litevsko a Finsko jsou provincie, které jsou spravovány na základě daných jim privilegií. Zrušit je a všechna je rázem odvolat by bylo nevhodné. Avšak nazývat (tyto země) a zacházet s nimi jako s cizími by bylo nejenom chybou, ale přímo dokonalou hloupostí. Tyto provincie, stejně jako i Smolensko, je třeba nenásilnými zpŧsoby přivést k tomu, aby byly poruštěny a přestaly se dívat jako vlci k lesu (= za hranice). Je to velmi snadné, budou-li do čela těchto provincií vybráni rozumní lidé. Kdyţ uţ v Malorusku nebude hetman, pak je třeba se postarat, aby doba hetmanŧ i jejich jméno zanikly...“

Návod Kateřiny II. na řešení národnostní otázky byl tedy prostý - postupná, schopnými gubernátory „rozumně“ prováděná rusifikace. Pro „myslitelku na trŧně“, přesvědčenou o všemocnosti svého návodu, byla tím národnostní otázka v podstatě vyřešena.

K této krátké exkurzi do ukrajinských záleţitostí doplňme, ţe v letech 1780-1781 bylo maloruské kolegium zrušeno a někdejší „hetmanščyna“ byla rozdělena do tří gubernií (Kyjevské, Černigovské a Novgorodsko-Severské).

Strana 316

RUSKÉ IMPÉRIUM

Na příkladu „řešení“ ukrajinské otázky je patrné, jak přistupovalo ruské samoděrţaví k základním problémŧm říše. Výchozím bodem „řešení“ těchto problémŧ bylo přesvědčení o všemocné síle vitálního a mohutného státu, o samospasitelnosti jeho moci, schopné unifikovat etnicky, kulturně a jazykově rŧznorodou říši. Likvidací ukrajinské autonomie bylo ve skutečnosti řešení ukrajinské otázky pouze odloţeno do budoucna. Navenek úspěšná vláda Kateřiny II. zatíţila konto generací následujících. „Vyřešila“ ukrajinskou otázku tím, ţe potlačila jakýkoli pokus o její řešení.

MUŽICKÝ CAR

„Tam, kde historik vidí otroctví, tam i bez svědectví (dokumentŧ) musí předpokládat útěky a vzbouření,“ poznamenal S. M. Solovjev při líčení prvních let vlády Kateřiny II. Moudrá slova velkého historika velmi případně vystihují to, co lze jistě z údajŧ o ţivotě ruské vesnice předem vytušit.

Rolnická masa se ţivelně snaţila donutit vládu k tomu, co - jak jsme jiţ viděli - bylo odloţeno ad acta. V šedesátých letech 18. století propukly v Rusku na 40 místech velké rolnické bouře. Lidová nespokojenost zasáhla v zimě 1771-1772 - v době hladomoru - i Moskvu, která navíc byla tehdy postiţena také morovou ranou.

Lidový monarchismus se v Rusku neprojevoval pouze v té podobě, ţe lid v zaostalejších oblastech líbal jméno Kateřiny na tištěných manifestech vyvěšovaných na veřejných prostranstvích. Nevyčerpával se pouze v tom, ţe muţici chtěli při návštěvě carevny v Kazani roku 1767 zapálit před ní svíčky jako před obrazem světice a utvořili ţivý koberec, po němţ měla vládkyně vstoupit do města. Lidový monarchismus měl i jiné - pro vládu mnohem nebezpečnější - podoby.

Strana 317

CO SI RUSKO PŘEJE?

Nevznikaly pouze lidové spravedlivé „ukazy“ proti vrchnostem, ale představa o „dobrém carovi“ dostávala zcela konkrétní tvář v podobě samozvancŧ. Jiţ v roce 1765 se voják Gavrila Kremněv vydával za Petra III. Později vystupoval v úloze cara, kterému se podařilo utéci z vězení, dezertér Černyšev. Během let jich bylo celkem pět. Zpravidla jim vypálili na čelo znamení (S - samozvanec) a poslali na doţivotní nucené práce do Něrčinska. Je znám i případ jakési „princezny Alţběty II.“, která se objevila v roce 1774 v Benátkách (prohlašovala o sobě, ţe je nemanţelskou dcerou Alţběty I.) Pozvali ji na ruskou loď, přivezli do Petrohradu a krátce nato zemřela „Alţběta II.“ ve vězení „na úbytě“.

Skutečnost, ţe „Alţběta II.“ musela na rozdíl od předchozích samozvancŧ zemřít, souvisela především s tím, ţe od roku 1772 posuzovala vláda tyto záleţitosti mnohem váţněji neţ kdykoli předtím. V té době se totiţ objevil mezi jajickými kozáky samozvanec, který otřásl impériem - Jemeljan Pugačov.

O povstání Jemeljana Pugačova se zpravidla píše jako o rolnické válce, v níţ se dala do pohybu lavina nevolníkŧ, aby svrhla nenáviděné statkáře. Skutečnost byla však mnohem rozmanitější a sloţitější.

Na Jajiku - který byl centrem povstání - tvořili nevolníci jen malou část obyvatelstva. Nevolný útisk nebyl bezprostředním zdrojem konfliktŧ, které vyústily ve velké povstání let 1773 - 1775. V prvním roce povstání tvořili podstatnou část povstaleckých sil Baškirci, vedení svým národním hrdinou Salavatem Julajevem. Jejich aktivní účast v bojích proti kárným carským oddílŧm na Uralu roku 1774 lze zřejmě bez nebezpečí zkreslení pochopit jako svébytný projev osvobozeneckého boje proti ruské expanzi.

Strana 318

RUSKÉ IMPÉRIUM

Z některých manifestŧ Pugačova lze dále doloţit, ţe další z komponent povstání byl neklidný starověrecký ţivel, odmítající uznat autoritu „bezboţné“ petrohradské vlády.

Konečně jedním z místních konfliktŧ, které bezprostředně podnítily počátek povstání, bylo vření uvnitř jajického kozáctva. Připomeňme, ţe svým sociálním statutem nebyli kozáci (ukrajinští, donští, jajičtí) nevolníky. Pŧvodně byli kozáci, zadrţující nájezdy kočovných kmenŧ a plnící úlohu hraničářŧ, pro carskou vládu velmi cenným spojencem a vláda jim poskytovala materiální podporu a řadu privilegií (svoboda rybolovu, neomezené pouţívání pŧdy, která byla povaţována za společné vlastnictví kozáctva, atd.).

Avšak spolu s mohutnějící mocí ruského impéria a souběţně s ovládáním území, proti nimţ drţelo (nebo mělo drţet) kozáctvo stráţní sluţbu, ztráceli kozáci svou někdejší úlohu a vláda jim platila stále hŧře a navíc postupně rušila jejich privilegia. Kozácké pluky byly podřizovány armádnímu velení, kozáci museli stavět pevnosti a drţet stráţní sluţbu často daleko od svých domovŧ.

Počátkem sedmdesátých let bylo toto střetnutí vládní moci s kozáctvem na Jajiku ještě zostřeno skutečností, která sice měla význam zcela místní, ale pro jajické kozáky byla otázkou téměř existenční. Tento konflikt se týkal hlavního zdroje jejich obţivy, řeky

Jajiku.

Čteme-li dnes tehdejší zprávy a svědectví o rybolovu na Jajiku, zaţijeme nejedno překvapení. Dnes se zdá například zcela neuvěřitelná zpráva, ţe v suchých létech, kdy byl nedostatek píce, krmili zde dobytek sušenými rybami. Nechytalo se ovšem na udici, ani do sítí. Alespoň ne na jaře, kdy táhly proti proudu záplavy jeseterŧ. Kozáci postavili napříč řeky jakýsi plot z kŧlŧ, v němţ uvízly

Strana 319

CO SI RUSKO PŘEJE?

největší ryby. Bohatá řeka byla v pravém slova smyslu ţivitelkou kozákŧ, protoţe jarní úlovek nejen stačil na celý rok, ale byl i pravidelným zdrojem příjmŧ, neboť kozáci měli privilegium bezcelného prodeje solených ryb, coţ při státním solném monopolu nebyla výsada tak zcela bezvýznamná.

Na počátku sedmdesátých let však přišly naráz dvě pohromy. U Gurjeva, na dolním toku Jajiku, daly úřady postavit jez, který bránil tahu jeseterŧ proti vodě a navíc bylo zrušeno právo svobodného prodeje solených ryb.

Tyto pohromy nejsou sice úplným výčtem konfliktŧ carských úřadŧ s jajickými kozáky, poskytují však určitou představu o napětí, které se vojskový atman Tambovcev marně snaţil utlumit. Kozáci odmítali pracovat na stavbě Orenburgu a bouřili se proti vojenským povinnostem.

Vládní komise, vedená generálem Trautenbergem, která měla vyřešit příčiny stíţností kozákŧ a „utišit“ jejich vzbouření, nedokázala jiţ situaci zvládnout. 12. ledna 1772 byl generál Trautenberg zabit a spolu s ním i vojskový ataman Tambovcev a řada kozáckých „staršinŧ“. Trestná výprava, kterou vláda poslala na Jajik, sice vzbouření „uklidnila“, avšak příčiny, které vedly ke vzpouře, odstraněny nebyly.

A v tomto prostředí přímo nabitém řadou konfliktŧ, se objevuje na podzim 1772 energický lidový tribun Jemeljan Pugačov a „prozrazuje“, ţe je car Petr III., jemuţ se podařilo uprchnout z vězení.

O povstání „muţického cara“ bylo sice mnoho napsáno, ale o jeho vŧdci víme poměrně málo. Pugačovovi bylo v roce 1772 asi 40 let. Krátce před příchodem na Jajik se zúčastnil bojŧ s Turky u Bender a

Strana 320

RUSKÉ IMPÉRIUM

dosáhl hodnosti chorunţího (nejniţší dŧstojnická hodnost kozáckého vojska). Na Jajik uprchl ze své stanice Zimovejské na Donu, neboť jeho údajné propuštění z armády pro nemoc zřejmě nebylo zcela v pořádku. Snad zběhl.

Ještě před počátkem velkého povstání padl „car Petr III.“ úřadŧm do rukou. Koncem roku 1772 byl zatčen, avšak jiţ v květnu 1773 prchá z vězení v Kazani a vrací se na Jajik.

Ne vţdy bylo správně pochopeno, co Pugačovovo samozvanectví pro povstání znamenalo. Staletím utvrzovaná autorita carského majestátu byla v lidovém myšlení té doby naprostou samozřejmostí. V lidových představách vystupoval car stále ještě jako pozemské boţstvo. V duchu tohoto myšlení byl car nedotknutelný. Zřejmě i proto se mezi lidem nevěřilo tomu, ţe Petr III. je mrtev, a kolovaly pověsti, ţe místo něho pohřbili někoho jiného. Ostatně se to předtím i potom říkalo snad o kaţdém caru.

V představách lidové masy zpravidla car vystupoval jako všemocný a moudrý vládce, jehoţ „zlí úředníci drţí v zajetí“, aby se nedozvěděl, jak lid ţije. Tento oficiálně podporovaný monarchismus byl ovšem dvojsečný. Byl-li z jedné strany mocnou bariérou, bránící lidové mase vystoupit proti soudobému pořádku, mohl se stát právě tak nebezpečnou zbraní v boji proti němu. Pugačov tím, ţe se prohlásil za cara Petra III., dodal povstání svého druhu „oficiální posvěcení“, prolomil hradbu feudálních předsudkŧ a idejí, svírající nespokojenou masu.

Jestliţe v lidových představách té doby byl boj proti carovi stěţí představitelný, pak právě tak nepsaným zákonem byla i povinnost carovi slouţit. Jen tak lze pochopit mimořádný vliv „carských manifestŧ“ Jemeljana Pugačova. Znásobovaly síly povstání, neboť

Strana 321

CO SI RUSKO PŘEJE?

strhávaly s sebou i ty, kteří by se jinak mohli stěţí povstání zúčastnit - dokonce i nejednoho poměščika, popa i dŧstojníka.

Konečně nelze přehlédnout, ţe od doby Petra I., kdy byl zrušen patriarchát, byl ruský panovník zároveň nejvyšším hodnostářem ruské pravoslavné církve. Jeho výroky v otázkách náboţenských byly stejně

neodvolatelné jako jeho činy vládní. Proto kdyţ Pugačov v jednom ze svých manifestŧ „daroval (starověrcŧm) kříţ“, znamenalo to zrušení oficiální klatby, která je vyháněla na periferii říše a stavěla prakticky mimo zákon.

V těchto souvislostech opravdu není zvlášť podstatné to, jak posuzoval své samozvanectví sám Pugačov či jeho nejbliţší okolí. Sami vŧdcové povstání se zřejmě vzdalovali lidovému monarchismu a nepovaţovali tuto otázku za určující. Jeden z atamanŧ, Zarubin, to přímo Pugačovovi řekl: „Jsi sice donský kozák, ale uţ jsme tě přijali za cara, a tak to zŧstane.“

Chceme-li se přiblíţit dobovému ovzduší, je třeba ještě dodat, ţe kdyţ roku 1762 Petr III. zrušil sluţební povinnosti šlechty vŧči státu („osvobodil poměščiky“), rozšířila se mezi lidem pověst, ţe car chtěl osvobodit i nevolné rolníky, a proto prý byl svrţen.

Strana 322

RUSKÉ IMPÉRIUM

A nyní se náhle tento „car Petr III.“ objevuje a vydává manifest o svobodě: „Já, car Petr Fjodorovič, odpouštím vám všechny viny, dávám vám v uţívání řeku (Jajik) od pramenŧ aţ po ústí, pŧdu i louky, ţold, olovo, prach, chleba... a věčnou svobodu.“

Byl to téměř úplný výčet toho, oč kozácká chudina na Jajiku marně a stále beznadějněji usilovala. Padla poslední přehrada zadrţující dlouho tlumenou lavinu nespokojenosti.

Jemeljan Pugačov však nebyl jen buntujícím kozákem. Správně tušil, ţe mohutnou sílu carských armád mŧţe porazit jen skutečně velké, všeobecné povstání. Proto posílá z Jajiku obdobné manifesty na Ural, do Povolţí a obrací se i na Baškirce a Kirgizy: „Neopustím vás a spravedlivě vás odměním zemí, vodou, loukami i puškami a proviantem, řekami, chlebem i olovem a od hlavy po patu vás obléknu.“

Od běţných místních bouří liší se povstání Jemeljana Pugačova nejen svým rozsahem - zachvátilo území srovnatelné svou rozlohou se střední Evropou - ale i svou aktivitou. Pugačov nečekal na příchod kárné carské výpravy, ale sám zamířil k Orenburgu, centru carské moci v jihovýchodní oblasti říše.

Během září 1773 táhne Pugačov od jedné pevnŧstky jajické vojenské hranice ke druhé. Tyto špatně opevněné a ještě bídněji vyzbrojené tvrze se staly snadnou kořistí povstalcŧ jiţ proto, ţe mnohde je bránili jen jejich dŧstojníci, často proti vlastním vojákŧm.

5. října 1773 se Pugačov objevil s třicetitisícovým vojskem a 86 děly u Orenburgu. Začalo téměř pŧlroční obléhání, které předurčilo další prŧběh povstání. V této době vytvořil Pugačov jakousi „vojenskou kancelář“, pokusil se vojensky organizovat své síly (jmenoval i své

Strana 323

CO SI RUSKO PŘEJE?

plukovníky a generály), avšak houţevnatý odpor orenburgské posádky umoţnil carské vládě soustředit síly a zasáhnout.

V březnu 1774 utrpěl Pugačov u Orenburgu těţkou poráţku a úřady jiţ oznámily, ţe se přistupuje k likvidaci posledních zbytkŧ povstalcŧ. Toto vzbouření, v jehoţ pozadí stojí prý angličtí a turečtí agenti podněcující lid proti vládě, nemá větší význam a brzy bude opět klid.

Oficiální optimismus byl však předčasný. Povstání zachvátilo v té době jiţ příliš rozsáhlou oblast, neţ aby o jeho osudu mohla rozhodnout jediná bitva. Jen na Uralu ovládli Pugačovovi atamani 92 hamrŧ představujících tři čtvrtiny veškeré uralské ţelezářské výroby. Byla dokonce vyráběna i děla a střelivo pro Pugačovovo vojsko.

Po poráţce u Orenburgu ustoupil Pugačov na sever. V této době zachvátilo povstání jiţ Penzenskou, Tambovskou, Simbirskou a Niţněnovgorodskou gubernii. Vládní moc se v těchto rozsáhlých oblastech zhroutila a s ní všechny zábrany brzdící muţickou a kozáckou lavinu. V mnoha případech hořely s panskými sídly i jejich obyvatelé, včetně ţen a dětí (lze však doloţit i výjimky, například Radiščevova otce zachránili tehdy před povstaleckým vojskem jeho vlastní nevolníci). Lidová válka nabývala hrozivých rozměrŧ. Bylo zřejmé, ţe celá záleţitost je mnohem váţnější, neţ aby mohla být odbyta bajkou o cizích agentech.

Velitel kárných vojsk generál Bibikov psal tehdy jednomu ze svých přátel: „Sám Pugačov nemá význam. Rozhodující je všeobecná nespokojenost.“ Carský generál tu správně vystihl, v čem spočíval hlavní zdroj síly povstání. A skutečně tato „všeobecná nespokojenost“ umoţnila Pugačovovi, aby jiţ v květnu 1774, dva měsíce po neúspěchu u Orenburgu, oblehl s novými silami Kazaň.

Strana 324

RUSKÉ IMPÉRIUM

Nepočetná obrana Kazaně se - i pod tlakem bouřící se městské chudiny - stáhla do kazaňského kremlu. Město otevřelo Pugačovovi své brány. Záhy však jej dostihlo carské vojsko pod velením plukovníka Michelsona a „muţický car“ uniká s hloučkem 500 lidí na pravý břeh Volhy. Během několika týdnŧ má však znovu dostatek sil, aby mohl oblehnout Caricyn (dnešní Volgograd). Pokus o dobytí velkého města na Volze byl však jiţ poslední velkou akcí povstalcŧ.

Od pádu Kazaně začala vláda sledovat povstání mnohem pozorněji. Bylo zřejmé, ţe říše musí zasáhnout všemi dostupnými silami. Konec vleklé války s Tureckem (küčük-kainardţský mír) uvolnil velké vojenské síly a počátkem září 1774 byl jmenován vrchním velitelem kárných vojsk řízný generál Alexandr Suvorov, který v bitvě u Caricynu Pugačovovu povstaleckou armádu úplně decimoval. „Car Petr III.“ prchá s hrstkou kozákŧ na Don. Na návrat do centra povstání, kde bylo stále ještě dosti sil, které se zoufalou úporností vzdorovaly carským oddílŧm, nebylo ani pomyšlení. Nakonec kozáci, aby si vykoupili milost, vydávají sami Pugačova carským úřadŧm. Vojenský úspěch Suvorova u Caricynu byl tedy dovršen i zajetím Jemeljana Pugačova. A tak byl „Petr III.“ koncem roku 1774 vezen vesnicemi - které tajně doufaly v příchod svého cara - v kleci jako divoké zvíře a ukazován lidu.

Carský tribunál v Moskvě odsoudil Pugačova k trestu smrti čtvrcením. Kateřina II. však i tentokrát osvědčila svŧj „humanismus“ a rozsudek nepotvrdila. Pugačova popravili 10. ledna 1775 v Moskvě civilizovaněji - usekli mu hlavu.

Poprava lidového cara, který byl symbolem i ztělesněním povstání, byla okázalým koncem zoufalého pokusu mas řešit rolnickou otázku „zdola“. V prŧběhu roku 1775 byla likvidována zbývající ohniska povstání.

Strana 325

CO SI RUSKO PŘEJE?

Lze-li zpravidla míru strachu autokratické vlády z opozičních sil měřit krutostí trestŧ, k nimţ se uchyluje v okamţiku, kdy se jiţ necítí ničím ohroţena, pak lze říci, ţe carská vláda byla tentokrát strachy bez sebe. K desítkám tisíc povstalcŧ, kteří zahynuli v nerovných bitvách s vojsky Bibikova, Michelsona a Suvorova, přibyly další tisíce těch, kteří se stali obětí místních vojenských soudŧ. Nejednou vypadaly tyto soudy tak, ţe z vesnice, která neudala své povstalce, byl popraven podle losu kaţdý třetí obyvatel.

Tento teror však nebyl jen aktem odvety za strach, který musely vládnoucí vrstvy proţít. Měl zároveň zaručit, ţe k povstání jiţ nikdy nedojde. Ještě potomky měla obcházet hrŧza při vzpomínce na to, jak dopadl poslední pokus.

V úsilí o to, aby bylo smeteno vše, co by jen vzdáleně připomínalo Jemeljana Pugačova, byla popravena i celá jeho rodina - matka, otec,

Strana 326

RUSKÉ IMPÉRIUM

manţelka, syn a dvě dcery. Jeho rodná vesnice byla srovnána se zemí a postavena na jiném místě. Spáleniště, kde stávalo Pugačovovo stavení, bylo posypáno solí na znamení, ţe tato pŧda nemá být jiţ nikdy obdělávána. Samo jméno Pugačova mělo upadnout v zapomenutí a nesmělo být vyslovováno. Dokonce i název řeky Jajik, pŧvodního ohniska vzbouření, musel zmizet. Řeka dostala nové jmého - Ural - a jajičtí kozáci se stali kozáky uralskými.

Přes toto okázalé zatracování, tak nápadně připomínající dobu evropského středověku, povstání Jemeljana Pugačova trvale poznamenalo novodobý vývoj Ruska. Jiţ tím, jak drasticky připomnělo, ţe „svatá trpělivost“ lidové masy má své meze. Naivní představa o „pokoře“ a poslušnosti ruského lidu byla tu vyvrácena zpŧsobem, který nebyl vţdy dosti doceněn a pochopen. Jiţ Kateřina II. tušila tuto hrozbu, kdyţ po popravě Pugačova psala svému ministru spravedlnosti: „Jestliţe sami nezmírníme násilí a nezměníme současný stav, který je pro lidský rod nesnesitelný, pak lid učiní tento krok dříve či později sám.“

Poslední velká rolnická válka v dějinách Ruska i Evropy by měla být pochopena ještě i v dalších svých souvislostech. Sociální mizérie, nevolnictví, neschopnost vlády řešit vnitřní konflikty a problémy říše vyústily ve veliké povstání v téţe době, kdy Rusko zaznamenává ve své politice vnější skvělé úspěchy. Právě roku 1774 uzavírá Rusko küčük-kainardţský mír, jímţ se prakticky otevírala ruskému impériu cesta k Černému moři. Snad ničím nebylo moţno názorněji demonstrovat propast oddělující zahraničně politické úspěchy říše od její situace vnitřní. Hluboký dojem, jakým pŧsobilo na současníky i generace pozdější kateřinské Rusko svou „skvělou“ politikou vŧči Polsku a Portě, odváděl od trpké pravdy, ţe moc a bohatství ruské říše byla zaloţena na chudobě a útlaku jejích obyvatel.

Strana 327