RUSKÉ IMPÉRIUM

některá omezení obchodu mezi Polskem a centrálními oblastmi říše). Tato opatření byla v Polsku zpětně pociťována jako projev útisku, pŧsobící retardačně proti zájmŧm rozvoje polského obchodu a výroby. To vše bylo po celé 19. století trvalým zdrojem napětí oslabujícího vnitřní soudrţnost říše a zároveň dokladem toho, ţe carismus byl v nejlepším případě schopen řešení svých vnitřních problémŧ odloţit. Vyřešit je však nemohl, neboť jejich dŧslednému řešení stál v cestě základní - lze-li se tak vyjádřit - existenční princip ruského impéria: nejvyšší prioritou byla územní expanze. Prvním přikázáním byla zásada - ovládnout vše, co ovládnout lze. Přesně podle ruského rčení: „Tento les patří mně a to, co je za ním, je také moje.“ Druhým principem pak byla nezdolná víra ve všemohoucnost „rázného“ řešení všech vnitřních problémŧ, které by se postavily do cesty prosazování přikázání prvního. Tak ruské impérium vrstvilo i v oblasti vzájemných vztahŧ mezi národy konflikty, které nakonec přispěly k jeho pádu.

ZÁKLADNÍ PROBLÉMY ŘÍŠE

Váţným vnitřním problémem říše, jehoţ řešení carismus také odkládal (a který v rámci samoděrţaví ani nemohl být dŧsledně řešen), byla otázka rolnická. Ve vyspělé Evropě bylo v té době nevolnictví jiţ zrušeno a s výjimkou Rakouska byla i robota historickým pojmem. Rozvoj prŧmyslu a obchodu si vynutil rozsáhlý přesun pracovní síly z venkova do měst.

Tomuto zrychlení tempa civilizačního rozvoje stálo v Rusku v cestě nevolnictví. Ruští muţici první poloviny 19. století patřili k nejbědnějším z bědných. Za těchto 50 let proţilo Rusko 39 neúrod, nebo špatných úrod, jejichţ dŧsledky doléhaly ovšem především na vesnici. „V hladových letech ţije rolník se svou rodinou strašně. Jí rŧzné svinstvo: ţaludy, kŧra ze stromŧ, tráva, sláma - všecho se dostává do jídla.“ Tak líčí postavení rolníkŧ dobové svědectví.

Strana 417

ČETNÍK EVROPY

Boj rolníkŧ proti feudálnímu útisku dostával v Rusku podobu permanentních rolnických bouří:

V roce 1848 zjišťuje III. oddělení kanceláře Jeho Veličenstva, ţe „případy neposlušnosti rolníkŧ vŧči jejich pánŧm jsou ve srovnání s předchozími léty častější“. Koncem padesátých let hrozilo jiţ rolnické hnutí přerŧst v širokou protifeudální válku.

Vláda si byla ovšem vědoma toho, ţe řešení rolnické otázky je prvořadým problémem říše. Carovi byly hlášeny názory předních osobností, ţe „lepší je začít postupně, opatrně, neţ čekat, aţ to začne zespodu, z lidu“. Náčelník policie generál Benkendorf ujišťoval ve své relaci z roku 1839 cara, ţe „nevolnictví je sudem prachu pod budovou státu“. „Duch lidu směřuje k jedinému cíli - osvobození,“ hlásil Benkendorf.

Ostatně i Mikuláš I. musel na zasedání státní rady v březnu 1840 připustit, ţe nevolnictví je váţným problémem: „Není pochyb, ţe nevolnictví ve své nynější podobě je zlem, které si všichni uvědomují a pociťují. Avšak dotknout se ho teď, bylo by ovšem zlem ještě zhoubnějším.“ Proto skutečným smyslem činnosti jedenácti tajných vládních komitétŧ, které se za Mikuláše I. zabývaly „řešením rolnické otázky“, bylo toto řešení co moţná nejvíce oddálit. Reforma statutu státních rolníkŧ (1837-1841), kterou provedl ministr státních panství Kiselev, usnadnila sice rozvoj rolnických hospodářství a sociální diferenciaci státních rolníkŧ, avšak řešení otázky nevolnictví se významněji nedotkla.

Strana 418

RUSKÉ IMPÉRIUM

Pokud jde o sociální strukturu společnosti a základní zdroj ekonomické síly agrární ruské říše - pak lze situaci Ruska v první polovině 19. století v celoevropském kontextu stručně charakterizovat jako stagnaci. Přestoţe spolu s rŧstem obyvatelstva (v polovině 19. století mělo Rusko jiţ 50 milionŧ obyvatel) a zaváděním rŧzných zlepšení absolutní rozsah zemědělské produkce vzrŧstal.

Rozvíjela se i prŧmyslová výroba. V roce 1860 pracovalo v dolech a prŧmyslu přes 800 000 dělníkŧ. Rychle se rozvíjel prŧmysl sídelního Petrohradu, jehoţ produkce dosáhla v roce 1860 více neţ pětinásobku ve srovnání s rokem 1815.

Rozvoj prŧmyslové výroby byl v Rusku - obdobně jako v ostatní Evropě - provázen rŧstem měst. Jestliţe v roce 1811 ţilo ve městech 2 765 000 lidí (6,5% celkového obyvatelstva říše), vzrostl do roku 1863 jejich počet na 6 150 000 (10 % všeho obyvatelstva). Značně se rozvinula vesnická domácká výroba tkanin a dalších výrobkŧ. V

Strana 419

ČETNÍK EVROPY

některých místech přerŧstala tato výroba svým rozsahem místní rámec. Například ve známém textilním středisku, vsi Ivanovo, pracovalo roku 1825 jiţ 125 manufaktur, jejichţ vlastníky byli nevolní rolníci (ukazem z roku 1818 bylo povoleno všemu obyvatelstvu, tj. i nevolníkŧm, zřizovat továrny).

Byla by proto jistě nesprávná představa, ţe se Rusko v první polovině 19. století nevyvíjelo, ţe jeho ekonomická moc stagnovala i absolutně. Právě tak by však bylo omylem posuzovat vývoj Ruska pouze z něho samého. Rusko nemŧţe být posuzováno jinak neţ společně s ostatní Evropou. Na konci 18. století bylo Rusko největším světovým výrobcem textilu. V roce 1861 měl ruský textilní prŧmysl dva miliony vřeten, zatímco v Anglii bylo deset milionŧ vřeten. Na konci 18. století zaujímalo Rusko první místo na světě v produkci litiny. V roce 1800 bylo dostiţeno Anglií a v roce 1860 anglická produkce převyšovala ruskou dvanáctkrát. V roce 1857 těţila Anglie ve srovnání s Ruskem tisícinásobek černého uhlí. V roce 1861 mělo Rusko celkem 1500 km ţelezničních tratí. V téţe době měla Anglie 15 000 km a německé země 10 000 km tratí.

Tak se v první polovině 19. století začalo Rusko - po vzestupu v 18. století - opět vzdalovat ostatní Evropě. Samoděrţaví nedokázalo prosadit velký historický úkol, který je dominantou novodobých dějin Ruska - vyrovnat náskok zemí historicky šťastnějších. Carismus poškodil zájmy Ruska nejvíce právě tím, ţe podvázal jeho síly v době, kdy ostatní evropské země proţívaly prudký technický, vědecký a hospodářský rozvoj.

Souběţným znakem zaostalosti a dalšího zaostávání Ruska za Evropou byla - lze-li to tak vŧbec nazvat - kulturní politika vlády. Ze stručné charakteristiky Mikuláše I. mŧţeme ostatně odvodit, čeho byl tento hrubý a v pravém slova smyslu nekulturní systém vlády

Strana 420

RUSKÉ IMPÉRIUM

schopen. Ve zkratce to naznačují poloţky státního rozpočtu na rok

1857:

Jinou stránkou téhoţ poměru carismu ke vzdělání je například příkaz Mikuláše I. nepřijímat na střední a vysoké školy mládeţ z řad nevolníkŧ. Přitom nevolné rolnictvo tvořilo tehdy ještě téměř 90 % všeho obyvatelstva říše.

Dŧstojným představitelem samoděrţavné reakce a tvŧrcem její oficiální ideologie byl ministr osvěty hrabě Sergej Uvarov. Jeho základní devizou byl zákon boţí jako „jediný pevný základ kaţdé uţitečné vzdělanosti“. Z učebnic dějepisu byla škrtána jména vládcŧ a politikŧ starého Řecka a Říma - protoţe to byli republikáni.

Svŧj hlavní cíl spatřoval ministr osvěty Uvarov vrátit Rusko o 50 let zpět. Přímo řekl, ţe zemře spokojen, podaří-li se mu to. Nelze mu upřít v tomto směru jisté úspěchy. Výchozí program svého pŧsobení vyjádřil hrabě Uvarov v podobě známého hesla: pravoslaví- samoděrţaví-národnost. Jeho představa „národnosti“ (řečeno terminologií naší doby - vlastenectví) se znovu a znovu vracela k tezi o rozkládajícím se Západu, proti němuţ je mocné a pevné Rusko jedinou jistotou tohoto světa. Ruskému lidu, nedotčenému a nezkaţenému západní „degenerací“, je prý kaţdé revolucionářství hluboce cizí. Proto prý také povstání děkabristŧ bylo zcela neruskou, v ruském vývoji nahodilou a cizí událostí. Hlavní znak svého vládního vlastenectví (národnosti) spatřoval hrabě Uvarov „v naprosté oddanosti a poslušnosti vŧči samoděrţaví“.

Strana 421