NAPOLEONSKÉ VÁLKY

Pavel I.

V roce 1796 se stává ruským imperátorem Pavel I. K jeho charakteristice stačí říci, ţe byl téměř věrnou kopií svého otce (Petra III.) - včetně obdivu k prušáctví a kasárenskému drilu. Jeho zanícení pro vojenskou kázeň došlo tak daleko, ţe kdyţ šel večer v 8 hodin spát, museli všichni obyvatelé Petrohradu také povinně zhasnout. „Pořádek“ byl zaváděn pokud moţno všude a nezapomnělo se ani na vojenské stráţe a závory, spouštěné kaţdý večer v ulicích Petrohradu.

Ve vnitřní politice se nová vláda snaţila získat si popularitu mezi šlechtou (za pět let vlády Pavla I. bylo rozdáno na 600 000 státních rolníkŧ). V zahraniční politice plnilo Rusko v prvních letech vlády nového cara spojenecké závazky doby předchozí a aktivně zasahuje i proti francouzskému „revolučnímu nebezpečí“. Do Středozemního moře byla roku 1798 vyslána černomořská eskadra pod velením admirála Ušakova, která po řadě úspěchŧ v bojích s Francouzi obsadila Neapol. Souběţně s tímto námořním desantem posílá car do Itálie pozemní armádu A. Suvorova. Společně s rakouským vojskem vytlačili Rusové roku 1799 francouzské síly ze severní Itálie.

Zatímco Napoleon uvízl v dobrodruţné egyptské expedici, utrpěli francouzští generálové Moreau a Macdonald v podhŧří Alp těţké poráţky. V bojích přešla na podzim 1799 ruská armáda Alpy a spojila se s ruským sborem, který stál ve Švýcarsku. Protirevoluční vojenská intervence dosáhla za účasti Rusŧ a pod velením Suvorova

Strana 362

RUSKÉ IMPÉRIUM

nesporných úspěchŧ. Suvorov očekával rozkaz k taţení na Paříţ. Z Moskvy však přišel rozkaz vrátit se zpátky. Konflikty s

Rakouskem (které odmítalo účast Ruska na dělení dobyté italské kořisti) přivedly Pavla I. aţ ke zrušení spojenectví s Vídní. Pokusy Anglie a Rakouska zadrţet Rusy na zpátečním pochodu (Suvorovova armáda se v zimě 1799-1800 vracela přes Čechy do Ruska) a znovu získat Rusko pro koalici proti Francii ztroskotaly. Za svého pobytu v Praze dostal

Suvorov nový rozkaz vrátit se domŧ.

Tato prudká změna byla v příkrém rozporu s dosavadními směry ruské politiky. Neodpovídala ostatně ani zájmŧm carismu, který se takto vzdaloval svým přirozeným feudálním spojencŧm, zejména

Rakousku.

Napoleon obratně vyuţil rusko-rakouských sporŧ a toho, ţe Anglie obsadila Maltu a nespěchala vrátit ji maltézskému řádu (Pavel I. byl titulárním velmistrem řádu). První francouzský konzul ujistil cara, ţe pomŧţe řádu k obnovení jeho práv. A tak Rusko svoje mocenské

Strana 363

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

zájmy vyměnilo za titul velmistra katolického maltézského řádu pro svého pravoslavného cara a Evropa se dozvěděla, ţe samoděrţavný car je věrným přítelem prvního konzula Francouzské republiky (1800).

Posledním zásahem Pavla I. do zahraniční politiky Ruska bylo rozhodnutí dobýt Indii. Car se však jiţ nedoţil konce tohoto fantastického záměru. V noci na 12. března 1801 byl Pavel I. s vědomím

svého syna a následníka trŧnu Alexandra uškrcen. Jako v případě jeho otce byla i tentokrát násilná detronizace aktem nejvyššího státního zájmu. Rusko se vrátilo k politice vlády Kateřiny II.

CESTOU K TYLŽI

Státní převrat, jímţ se dostal Alexandr I. na trŧn, vzbuzoval v ruské společnosti naděje, ţe přichází doba liberálnější vlády. Mladý čtyřiadvacetiletý car, který dával okázale najevo svŧj nesouhlas s despocií a nevolnictvím, tyto naděje jen povzbuzoval. Nejednou - i v pozdějších letech vlády - opakoval, ţe chce dát Rusku svobodu, a jeho koketerie s volnomyšlenkářstvím dospěla aţ k tomu, ţe dokonce

Strana 364

RUSKÉ IMPÉRIUM

samoděrţavnou vládní praxí. A je třeba říci, ţe toto umění ovládl dokonale.

Jak bylo jiţ tradicí, nový car nejprve omilostnil všechny, kteří byli předchozí vládou posláni do vyhnanství. Zároveň zrušil řadu malicherných kasárenských nařízení Pavla I. a opět povolil cesty do ciziny. Na krátký čas vzniká Neveřejný komitét (Něglasnyj komitět), vytvořený z úzkého kruhu nejbliţších, stejně smýšlejících mladých přátel cara (Polák Adam Czartoryski, Ukrajinec Viktor Kočubej, Rus Nikolaj Novosilcev). Snad tím mělo být naznačeno, ţe nový car nehodlá vládnout jako absolutní monarcha.

Strana 365

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

Tento krouţek „mladých přátel“ však spojovala nikoli snaha omezit samoděrţaví, ale prosadit některé reformy, které měly „zlepšit“ vládu. Jejich „byrokratický liberalismus“ vyústil roku 1802 ve zřízení ministerstev (místo dosavadních kolegií). Vyvrcholením opatrného liberalismu bylo roku 1803 vydání ukazu „O svobodných rolnících“, kterým se dávalo šlechtě právo za výkupné propustit své nevolníky. Ruská šlechta však nikterak nespěchala vzdát se ţivého inventáře svých panství. Do roku 1825 bylo na základě tohoto ukazu osvobozeno pouze 47 153 nevolníkŧ, méně neţ pŧl procenta nevolného obyvatelstva.

Koncem roku 1803 Neveřejný komitét zaniká a dŧvěrníkem cara se stává generál Alexej Arakčejev, který pak jiţ trvale zŧstává mezi těmi, kdo určovali politiku alexandrovského Ruska.

Do počátku vlády Alexandra I. spadá připojení východní Gruzie (září 1801) a svrţení tamní dynastie Bagrationŧ. Byly tím v podstatě sankciovány výsledky vojenské expedice generála Zubova (1796) a vojenských akcí, které zde vedly carské armády po roce 1799. V letech 1803-1804 ovládlo Rusko i západní Gruzii, která „dobrovolně“ přijala ruský protektorát.

Souběţně s dobytím Gruzie pokračovalo na přelomu 18. a 19. století i pronikání na Dálný východ a na Aljašku. Roku 1799 vzniká americkoruská společnost, která získává monopol na vyuţívání přírodního bohatství v této oblasti. Roku 1806 Rusko ovládlo jiţní Sachalin.

Jedním ze základních dŧvodŧ státního převratu roku 1801 byl, jak jsme viděli, rozhodný nesouhlas vládních špiček se zahraniční politikou vlády Pavla I. V Paříţi ovšem pochopili, ţe převratem roku 1801 se rusko-francouzské vztahy podstatně mění. Dŧsledkŧm politiky Pavla I. však nová ruská vláda jiţ zabránit nemohla.

Strana 366

RUSKÉ IMPÉRIUM

Bez ruské vojenské pomoci Rakousko utrpělo v letech 1800-1801 poráţku. Tzv. druhá protifrancouzská koalice skončila mírovými smlouvami v Lunéville (1801) a Amiensu (1802), které sankcionovaly francouzské vojenské úspěchy a významně posílily i postavení Napoleona Bonaparte, který se roku 1804 dal prohlásit za „císaře všech Francouzŧ“. Pro Rusko znamenaly smlouvy z let 1801 a 1802 alespoň tolik, ţe se nemuselo angaţovat jako přímý vojenský spojenec Francie ve válce s Rakouskem.

Konec druhé koaliční války v Evropě vedl však jen ke krátkému příměří. Jiţ roku 1803 znovu propuká otevřené střetnutí anglofrancouzské, v němţ Anglie hájila proti svému mocnému kontinentálnímu soupeři své postavení „továrny světa“ a největší námořní a koloniální velmoci své doby. Rŧst moci Francie v Evropě a obsazení Itálie francouzskými armádami povaţovala Anglie za přímé

Strana 367

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

ohroţení svých zájmŧ a celou mocí svých peněz připravovala vznik nové, v pořadí jiţ třetí, válečné koalice proti Francii.

Hlavní zájem anglické diplomacie se ovšem upínal k Rusku, bez jehoţ armád bylo střetnutí s Francií na kontinentě odsouzeno předem k nezdaru. Zájem o ruské spojenectví ve válce s Francií byl v Londýně navíc podněcován hrozbou francouzské invaze na britské ostrovy, protoţe Francie horečně stavěla velké invazní loďstvo. Málokdy hrozilo ostrovní říši takové nebezpečí jako v letech1804-1805. Nikdy předtím nepotřebovala Anglie spojenectví Ruska tolik jako v této době (potom aţ za druhé světové války).

Stanovisko Ruska k blíţícímu se evropskému konfliktu určovala řada okolností. Francouzská podpora Turkŧ ohroţovala ruské mocenské zájmy na jihu. Vzestup moci Francie na kontinentě byl nutně provázen oslabením ruského vlivu. Popravu vévody Enghienského (1804) povaţovala carská vláda za nebezpečný revoluční akt ohroţující nedotknutelnost panovníkŧ „z milosti boţí“. Rusko proti popravě oficiálně protestovalo. Napoleon však tento protest odmítl jako zasahování do vnitřních záleţitostí Francie a zcela veřejně naznačil spoluvinu Alexandra I. na smrti jeho otce. Rusko-francouzské vztahy poklesly na bod mrazu. Kdyţ pak Anglie nabídla Rusku velké finanční subvence na vedení války, byla 11. dubna 1805 dohodnuta nová protifrancouzská aliance, k níţ se v srpnu připojilo i Rakousko. Dalším členem koalice bylo Švédsko. Anglické diplomacii se podařilo protrhnout vojenskou a mocenskou izolaci, v níţ se Anglie ocitla po roce 1801.

Napoleon obrátil svou armádu, připravenou v Boulogne ke vpádu na britské ostrovy, do střední Evropy. Rakouská armáda generála Macka byla u Ulmu poraţena a Rusové pod velením Michaila Kutuzova museli ustoupit z Tyrol na Moravu. Přes Kutuzovŧv poţadavek

Strana 368

RUSKÉ IMPÉRIUM

ustoupit do Haliče a posílit armádu vojsky, která byla ještě na pochodu z Ruska, došlo 2. prosince 1805 u Slavkova k bitvě, v níţ se Rusové a zbytky rakouských vojsk postavili napoleonské armádě. Spojenecké vojsko nemělo jednotné velení a ani dostatek sil, aby mohlo čelit napoleonské armádě, v níţ ještě doţívalo nadšení z let velké revoluce.

spěšně mír s Francií a armáda M. Kutuzova se vracela přes Slovensko zpátky do Ruska. Pro Rusko nebyl však ani po

této poráţce mír s Francií moţný. Spíše naopak. Ještě příliš byla v paměti doba imperiálních úspěchŧ doby Kateřiny II. Nálady generality dokládá ve svých pamětech generál A. Jermolov: „Skvělé panování Kateřiny, řada vítězství, rozsáhlé územní zisky, vliv Ruska ve všech evropských záleţitostech, to vše bylo zdrojem naší národní hrdosti. Ohroţení velikosti Ruska kaţdý povaţoval za svoji osobní pohanu.“

Strana 369

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

Na jaře roku 1806 se za anglické finanční a diplomatické podpory ustavila další, jiţ čtvrtá protifrancouzská koalice. Novým spojencem Ruska se stalo Prusko. V prŧběhu bojŧ roku 1806 se Prusko vojensky zhroutilo. V obsazeném Berlíně vyhlásil v listopadu 1806 Napoleon pověstný dekret, začínající slovy: „Článek I. Nad všemi britskými ostrovy se vyhlašuje stav blokády. Článek II. Veškerý obchod a všechna korespondence s britskými ostrovy jsou zakázány.“ Dekret o kontinentální blokádě Anglie byl závazný pro celou část Evropy ovládanou Francií.

Po poráţce u Slavkova a zhroucení Pruska se koncem roku 1806 mocenské postavení Ruska dále zkomplikovalo střetnutím s Tureckem, které vyhlásilo Rusku válku. Válečné síly Ruska byly rozděleny a roku 1807 porazili Francouzi v bitvách u Jílového a Friedlandu ruskou armádu, posílenou zbytky pruských vojsk. Čtvrtá koalice skončila téměř likvidací Pruska jako samostatného státu a Rusku nezbývalo neţ uzavřít s Francií mír.

Jednání v Tylţi (červenec 1807), kde Napoleon a Alexandr okázale demonstrovali své „věrné přátelství“, bylo těţkou ranou mocenským i ekonomickým zájmŧm Ruska, které bylo donuceno uznat novou evropskou situaci, jak se vytvořila v dŧsledku francouzských úspěchŧ v letech 1805 a 1806-1807.

Prusko ztratilo všechna svá území na západ od Labe. Ze záborŧ, které získalo Prusko při trojím dělení Polska, bylo vytvořeno vévodství Varšavské. Poláci měli být přesvědčeni o tom, ţe napoleonská Francie si přeje obnovu Polska jako suverénního státu. Dobyvačná politika však nikdy nevedla k trvalému řešení a prosazení práv národŧ. Francie té doby nebyla v tom výjimkou - její zájem na Polsku byl motivován především dŧvody vojenskými a strategickými. Vévodství Varšavské vzniklo nikoli proto, ţe Francie byla rozhodnuta prosazovat a

Strana 370