KRIZE IMPÉRIA

Ve Stolypinovi odešel z uzavírajících se dějin ruského samoděrţaví poslední státník, který snad mohl oddálit či dokonce zabránit jeho zhroucení. Nic z toho car nechápal a zřejmě ani nepochopil Stolypinŧv program hospodářsky prosperujícího Ruska. Snad ani netušil, ţe by podobnou vizi budoucnosti země měl mít vlastně především on sám.

ZÁRODKY PARLAMENTARISMU

Politické strany na začátku 20. století nehrály v Rusku větší roli. Zprvu pŧsobily buď v podzemí, nebo v zahraničí a byly nevýznamné svým počtem i vlivem. Dveře jim pootevřel aţ rok 1905. Car po několika příslibech (3. 3., 19. 8. a 30. 10. 1905) nakonec musel přihlíţet prvním krokŧm ruského parlamentarismu. Politické strany se legalizovaly a hlásily se o svá práva.

Na pravici vystupovali nacionalisté, kteří hájili zájmy statkářŧ a podnikatelŧ a často měnili seskupení - do politického ţivota vstoupili jako Všeruský národní svaz. Okťabristé (strana podporující carský dekret z 30. 10. 1905) hájili status quo, progresisté reformy v prŧmyslu a kadeti (konstituční demokraté) ţádali nenásilnou demokratizaci země. Levý střed představovali trudovici, vlastně reformní a pravicová odnoţ eserŧ, kteří často vystupovali v roli populistŧ v parlamentu. Na levém spektru byli socialisté-revolucionáři (eseři) - vlivem i počtem největší politická strana v Rusku. Krajní levici tvořili sociální demokraté se svými dvěma cestami ruského marxismu (bolševickou a menševickou).

Ruský politický ţivot se od počátku vyznačoval značným vlivem extrémních sil. Napravo radikální pravice, tvořící ozbrojené bojŧvky (tzv. černé sotně - bandy, proto černosotněnci) s vypjatým nacionalismem, monarchismem, antisemitismem i antisocialismem.

Svaz ruských občanŧ, Svaz ruského lidu, Svaz archanděla Michala aj.

Strana 500

RUSKÉ IMPÉRIUM

se smutně proslavily svými pogromy i výhrŧţkami. Jejich antipodem byli bolševici, extrémní radikálové socialistického směru, usilující jen o dobytí politické moci za jakýchkoli podmínek.

Volilo se do dumy, ruského parlamentu a volby měly ještě daleko k tomu, aby mohly být prohlášeny za demokratické. Především nebyly rovné a přímé, strany na levici byly volebními zákony zjevně diskriminovány.

Strana 501

PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV

Uvedli jsme jiţ, ţe církev měla v Rusku odjakţiva svou velikou váhu, vţdyť pravoslaví vytvořilo duchovní, kulturní a společenskou podobu ruského národa. I duchovními otci sjednocení ruského území a myšlenky tzv. třetího Říma

byli pravoslavní otcové, sv. Sergij Radoněţskij, metropolita Zosima, mnich Filofej z pskovské lávry aj. Hlavně idea Moskvy jako „třetího Říma“ byla jednou z příčin nejtěsnějšího spojení církve s carským trŧnem - paragraf 4 základního státního zákona (platný aţ do roku 1917) vymezoval, ţe car existuje z milosti Boţí, zastupuje jej na zemi, coţ znamenalo, ţe Bŧh i poroučí poslouchat cara.

Strana 502

RUSKÉ IMPÉRIUM

Občané Ruska byli po staletí utvrzováni v představě, ţe jedině oni jsou stráţci „čistého křesťanství“, v přesvědčení, ţe Moskva má oprávněné vedoucí postavení v pravoslavném, tj. opravdově křesťanském světě a postupně dospěli k specifickému pohrdání podřízenými sousedními národy, západním světem i římským katolicismem.

Několik generací ruské inteligence upřímně věřilo v pozitivní roli svazku církve s carským reţimem, podle nich se stát měl proměnit v církev, v království boţí na zemi. Postupně se stal pravý opak - pravoslavná církev ztratila samostatnost, patriarchát - instituce duchovní moci, byl zrušen (jiţ v době Petra I.) a vznikl Nejsvětější (Svatý) synod, úřad, který řídil státní úředník, jmenovaný carem (v období 1880-říjen 1905 jím byl Pobědonoscev).

Koncem 19. století jiţ církev byla ve zjevné krizi. Po celou dobu ţila v neutěšeném stavu, její vnitřní ţivot se rozvíjel stejně kolísavě a chabě jako dříve, nikde nesvítala naděje na zlepšení. Viditelný byl jen vytrvalý sklon k náboţenské rozjímavosti, ostatně ta tradičně platila za ruskou a pravoslavnou základní vlastnost. Relativně se dokonce sniţoval počet chrámŧ, klášterŧ i duchovenstva (1890 bylo v Rusku 40 205 chrámŧ, 724 klášterŧ a 98 892 duchovních), vzrŧstal jen počet mnichŧ a jeptišek (1890 celkem 80 572). Objevovaly se stále četnější sekty, některé dospěly i k protistátním vystoupením - ty byly nejostřeji potlačeny i ve srovnání s akcemi socialistŧ (jejich náboţenští předáci byli jiţ tehdy doţivotně zavíráni do psychiatrických léčeben, tehdy izolovaných blázincŧ). Zvláště po roce 1905 se církev stále více kompromitovala, otevřeně hájila carismus proti opozici a proti revoluci, spojovala se a podporovala (mnohdy tvořila) reakční politické svazy i tzv. černé sotně, aţ se z církve (tehdy byl vrchním

Strana 503

KRIZE IMPÉRIA

prokurátorem Svatého synodu Sabler) stával, jak píše Masaryk, „poslušný ţandarm protikonstituční reakce“.

Církev byla v podstatě slepá k bídě lidí ve městech i na venkově (niţší duchovenstvo ji proţívalo společně) a na pokyn státu potírala socialismus a jiné údajné léky bídy. Proto sklízela jak nepřízeň revolucionářŧ i mírných opozičníkŧ, tak i jisté odcizení velké části lidu, nejčastěji těch nejaktivnějších. Známý ruský soudobý publicista Menšikov psal v roce 1913 v časopise Novoje vremja o „všeobecné povodni ateismu“ a o ruském „nihilismu“, který střídá pravoslaví.

Jak zkostnatělou institucí církev byla, svědčí skutečnost, ţe v roce 1905 vyhlášený poţadavek reformy a změny poměru církve a státu (větší autonomie církve - léta pro ni horovali V. Solovjev, D. Mereţkovskij, N. Berdjajev ad.) přišel na program jednání soboru (koncilu duchovenstva) aţ v srpnu 1917. V letech 1905-1917 sobor prostě nebyl svolán, církev také ničím a nijak nepřispívala k řešení sociálních a politických problémŧ Ruska.

Sluší se na konec poznamenat, ţe sobor, který zasedal od srpna 1917 aţ do bolševického převratu v listopadu 1917 a jehoţ se zúčastňovalo kolem 585 delegátŧ, projevil úpřímnou snahu o rozsáhlé reformy a pokusil se opět z pravoslavné církve vytvořit centrum morálního pŧsobení. Byly to úporné diskuse, většina rezolucí nebyla ani dokončena, 28. října 1917 byl však svobodně zvolen (po dlouhé době a nadlouho) patriarcha Moskvy a vší Rusi Tichon (V. Bělavin), jeden z mladších biskupŧ, známý askezí a umírněnými sympatiemi k církevním reformátorŧm. Jeho úkol byl nezáviděníhodný, několik dní po převratu 11. listopadu 1917 vyzval věřící a občany Ruska k modlitbám na obranu pravoslaví před „satanem“ a na usmíření Boha za krev prolitou v občanské válce.

Strana 504