KYJEV
kyjevský mnich Nestor. Východní Slované se stali někdy ve druhé polovině 9. století obětí vpádu a byli Normany-Rossy (Rusy) ovládnuti.
Raně feudální východoslovanský stát, jehoţ zárodky se nepochybně utvářely ještě před příchodem Rossŧ-Rusŧ, tak vstupuje do dějin pod jejich jménem - Rus. Byl to stát, jehoţ nejvyšší vládnoucí vrstvu tvořili cizinci. Ti se však v dalších generacích asimilovali a splynuli s novým prostředím. Pŧvodní Rus-cizinec se stal Rusem-Slovanem. A prvním kníţetem a zakladatelem dynastie, která pak vládla na Rusi aţ do konce 16. století, se stal varjaţský bojovník Rjurik.
Odtud se zrodila tzv. normanská teorie, podle níţ si prý východní Slované nebyli schopni sami vytvořit svŧj stát a museli proto pozvat cizince. Na této teorii není
udivující, ţe vznikla, ale ţe se podnes u některých autorŧ setkáváme s bezelstným převyprávěním tohoto dávného letopiscova podání.
NESTORŮV LETOPIS
Učený mnich Kyjevo pečerského kláštera Nestor, předpokládaný autor nejstaršího ruského letopisu - Pověsti dávných časŧ (Povesť vremennych let), končí svoji kroniku záznamem k roku 1113, kdy asi zemřel.
Strana 16
KYJEVSKÁ RUS
První a hlavní otázkou pro Nestora je - „odkud jest, počala země ruská“. Pravlast Slovanŧ byla podle něho v Podunají, odkud se začali rozcházet na rŧzné strany. Rusové šli prý od Dunaje k úpatí Karpat a odtud k Dněpru. Zde se pak Kij z kmene Poljanŧ usadil se svými bratry Ščekem a Chorivem a na třech pahorcích nad Dněprem zaloţili město, nazvané podle nejstaršího z nich.
K počátkŧm Kyjeva se váţe legenda o bájném kováři Kuzmovi, který prý přemohl ještěra (velikou zmiji) a vyoral s ním kolem Kyjeva veliký val. Tu pověst známe v jiné podobě i u nás. Zmije a čert jsou totiţ ve staroslovanských mýtech tímtéţ boţstvem - Černobogem. Kdyţ proto sv. Prokop zapřáhl podle pověsti čerta do pluhu a vyoral s ním hluboký příkop, jednalo se o tutéţ sílu temnot, s níţ oral bájný kovář Kuzma.
Nestorŧv letopis je - vedle Ruské pravdy a Slova o pluku Igorově (o jehoţ pravosti jsou však vyslovovány váţné pochybnosti) - téměř výlučným pramenem zpráv o počátcích Kyjevské Rusi. Vypráví o jejích kníţatech, bojích s Byzancí a divokými Pečeněhy ţijícími při dolním toku Dněpru, i o pokřestění Kyjevské Rusi a je i dokladem jejích stykŧ a vztahŧ s ostatní Evropou. Nestor zapisuje např. i zprávu o smrti českého kníţete Václava, který byl uctíván v Kyjevské Rusi jako světec - stejně jako byli tehdy u nás uctíváni ruští svatí Boris a
Gleb.
PRVNÍ KNÍŽATA
Řekli jsme, ţe Varjagové-Rusové byli nejen válečníky, ale i zdatnými obchodníky. A zŧstali jimi i dlouho poté, co se ve druhé polovině 9. století zmocnili východoslovanských obchodních osad-měst od Ilmenského jezera na severu aţ po Kyjev na středním toku Dněpru. Toto jejich dvojjediné zaměření (bojovníci-obchodníci) výrazně ovlivnilo první dvě století historie Kyjevonovgorodské Rusi.
Strana 17
KYJEV
Varjaţská kníţata 9.-10. století - první Rjurikovci Oleg (879-912), Igor (912-945), Svjatoslav (945-972), Jaropolk (972-980) a sv.
Vladimír (980-1015) - opírali svoji moc o - opět téměř výlučně varjaţskou - druţinu, z níţ se postupně vyčlenili „kníţecí muţi“ (bojaři), tvořící uţší radu kníţete. Ostatní jsou pak „menší lidé“, kníţecí čeleď. Mezi velmoţe obklopující kníţete postupně pronikají i starcy gradskije, vojvodové měst, z nichţ také mnozí byli Varjagy. Zde bychom měli říci, ţe vojvoda nebyl v tehdejším dobovém významu vojenský velitel, ale ten, kdo vedl, stál v čele lidu (voje).
Prvním zájmem kníţete a jeho druţiny bylo „ţivení se“ (dnes bychom řekli vybírání daní). Trvalo zpravidla od listopadu do dubna, kdy kníţe „chodil“ se svými bojovníky „po lidech“ (tzv. poljudje). Na těchto výpravách doprovázela kníţete i jeho manţelka (nejeden kníţecí potomek se narodil právě zde). Kníţecí druţina postupně
Strana 18
KYJEVSKÁ RUS
obcházela vsi a města a vybírala daň, které se říkalo mir (snad proto, ţe ten kdo nezaplatil, neţil s kníţetem v pokoji a míru). Peníze - vedle mincí, raţených v Kyjevě od konce 10. století, to byly i stříbrné arabské dirhamy, získávané od cizích kupcŧ - byly velmi vzácné a tak se daň vybírala především v koţešinách, medu, vosku a obilí a ovšem i v hoštění kníţete a jeho druţiny. Při zmínce o penězích dodejme, ţe tehdy (i mnohem později - např. v Kazani aţ do 18. století) byly souběţně s mincí přijímány i koţené - přesněji koţešinové - peníze (veverky, kuny, lišky ad.), jejichţ „kurs“ vŧči stříbrným mincím byl více méně stabilní.
Naturální daň sbíraná po celou zimu, se z jara - kdyţ se Dněpr „otevřel“ (odpluly ledy) - vezla na lodicích, které se u Kyjeva postupně spojovaly ve velikou karavanu. Tyto lodice - odnodrevki (monoxyly) - známe i u nás. Byly tesány z jednoho kusu kmene a lze je spatřit mezi archeologickými nálezy velkomoravského sídliště v Mikulčicích. Větší z nich uvezly i tunu nákladu.
V červnu kaţdého roku se pak toto loďstvo vydávalo na strastiplnou a nebezpečnou plavbu po proudu mohutného Dněpru, jehoţ vody se v „mírné“ části jeho toku valí rychlostí 25 sáhŧ (přes 40 m) za minutu. Na dolním toku však řeka, řítící se šestinásobnou rychlostí úzkým korytem, překonávala sedm skalnatých prahŧ, na nichţ se tvořily peřeje. U čtvrtého, nejnebezpečnějšího z nich, bylo třeba náklad a lodice přenést po břehu a spolu s nimi vést i otroky, kteří tvořili vedle koţešin hlavní poloţku „zboţí“ vezeného do Cařihradu. A právě v těchto místech čekali v záloze Pečeněhové, kočující po obou stranách dolního toku Dněpru a ţivící se přepadáváním karavan.
Pečeněhové však nebyli jen hrozbou obchodu Kyjevské Rusi s Byzancí. Přepadávali a pustošili i osady a městečka kyjevských kníţat. Boje s Pečeněhy byly proto - vedle sbírání daně a obchodu s
Strana 19