KYJEVSKÁ RUS

Kdesi východně od dnešního Ulánbátaru v Mongolsku je podnes skryta hrobka, vedle které prý - pokud se objeví - budou hrobky egyptských faraónŧ vypadat dosti chudě a nuzně. Údajně leţí na dně řeky (snad je to řeka Onon), která byla na čas odvedena jinam a byla po vybudování hrobky znovu vrácena do svého řečiště. Zde byl spolu s obrovitým bohatstvím uloupeným v Pekingu, Buchaře, Samarkandu a dalších městech Číny, Persie a Indie pohřben po své smrti v roce 1227 Čingischán. Neleţí uprostřed svého bohatství sám. Jeho pohřební doprovod tvoří několik tisíc lidí, kteří hrobku budovali a viděli obrovité poklady, které sem byly svezeny. Proto museli zemřít.

Ti, kdo je pobili a pohřbili s „velkým chánem“, pak museli zemřít také, neboť věděli, kde je hrobka. Byli pobiti dalšími vojáky, kteří jiţ sami místo Čingischánova pohřbu neznali. Tak prý se podnes podařilo utajit místo, po němţ mnozí i v naší době (aţ dosud marně) pátrají.

VPÁD MONGOLŮ

Vraťme se však zpět do doby počátku vzestupu Čingischánovy moci. Ve stepích dnešního severovýchodního Mongolska, při horním toku řeky Argun (Ergun He), jedné ze zdrojnic Amuru, se v 11. a 12. století začínají spojovat zdejší kočovné kmeny. Jedním z místních chánŧ se v roce 1182 stal tehdy třináctiletý Temüdţin, syn a nástupce chána Jesügeje-bagatura.

Mladý Temüdţin sice přijal titul Čingis (Velký), ale o moc nad ostatními mongolskými chány musel svést zápas, o jehoţ krutosti

Strana 29

CHÁN CHÁNŮ

svědčí to, ţe kdyţ nakonec v letech 1201-1206 zlomil odpor svých soupeřŧ, dal je v 70 kotlích zaţiva uvařit.

Spojené mongolské Čingischánovy kmeny překročily v roce 1211 Velkou čínskou zeď, ovládly 90 měst severní Číny a s velkým výkupným a kořistí se vrátily zpět. Krátce na to vpadli Mongolové znovu do Číny a v roce 1215 ovládli i sídlo „synŧ nebes“, Peking.

Čingischán zde zanechal svého místodrţícího a

obrátil se na západ. V té době měl jiţ mohutnou sílu - snad více neţ 300 000 bojovníkŧ. Proniká do Turkestánu, pustoší Afghánistán a obětí jeho výbojŧ se stává Střední Asie. Sídlo chorezmského šacha Muhammada II., Buchara, lehlo popelem. Mongolové ovládli Samarkand, Chivu, Čermeť a další středoasijská města. Během tří let zcela vyplenili kdysi kvetoucí kraje a šach Muhammad, prchající před dobyvateli, skončil nakonec všemi opuštěn na jednom z ostrovŧ v Kaspickém moři.

Barbarská a divoká masa mongolských kočovníkŧ, sevřená tuhou vojenskou organizací do tümenŧ (po10 000 bojovnících) byla na

Strana 30

KYJEVSKÁ RUS

svých koních velmi pohyblivá. Jejich ţivlem bylo válčení. Neznali nic jiného neţ boj a naprostou oddanost velkému chánovi, jehoţ povaţovali za pozemské boţstvo. Čingischán ostatně vstoupil do dějin nejen jako velký dobyvatel a vojevŧdce, ale i jako vládce, který dokázal obratně vytvářet a pěstovat legendu o svém nadpřirozeném pŧvodu a schopnostech.

Přesto však měla obrovitá Čingischánova říše pováţlivou slabinu, kterou si „pán světa“ (jak se sám tituloval) musel postupem doby uvědomit - jeho Mongolové dokázali sice ovládnout obrovité prostory od Číny po Kaspik a odtud k řece Indu, ale byli jen ničivou silou. Z bohatství kultury Číny, Střední Asie a Indie si uvědomovali jen kořist, které bylo moţno se zmocnit. Vše ostatní ničili a zpravidla ve svém týlu nenechávali poraţené protivníky a nebrali zajatce. Kvetoucí kraje se měnily v bezútěšnou poušť i proto, ţe mnohde vyvraţdili všechno obyvatelstvo, včetně starcŧ, ţen a dětí. Velký chán vládnoucí říši, jakou do té doby nepoznal svět, zřejmě pochopil, ţe je třeba zavést do správy impéria řád a upevnit jeho vnitřní soudrţnost. Proto svolává v roce 1223 své vojevŧdce a místodrţící do Buchary. Postup na západ se na čas zastavil.

Avšak dříve neţ k tomu došlo, zaútočili Mongolové na Polovce, ţijící mezi dolním tokem Dněpru a Donem. Polovci nedokázali čelit obrovité síle Mongolŧ a mnozí prchali pod ochranu Kyjeva se vzkazem: „Nyní (Mongolové) dobyli naši zemi, zítra dobudou vaši.“

V květnu roku 1223 se scházejí v Kyjevě ruská kníţata a rozhodují, ţe je lépe zaútočit na Mongoly v zemi Polovcŧ neţ se jim bránit na vlastním území. A tak se soustřeďuje při ústí řeky Chortice na dolním toku Dněpru vojsko většiny kníţat, jemuţ velel dosud vţdy vítězný kníţe Mstislav Haličský.

Strana 31

CHÁN CHÁNŮ

Ve střetnutí s předsunutým oddílem Mongolŧ dosáhla kníţata snadného vítězství. Podníceno tímto úspěchem se celé vojsko - k němuţ se připojili i Polovci - vydalo dál, vstříc dosud neznámému nepříteli. Po devíti dnech pochodu naráţejí kníţata na řece Kalce (poblíţ dnešního Mariuopolu) na hlavní síly Mongolŧ. Z asi čtyřicetitisícového vojska se zachránil jen kaţdý desátý. Mongolové zabili kaţdého, kdo jim padl do rukou. Pro tři zajatá kníţata vybrali smrt, která se stala součástí oslavy vítězné bitvy - byli zadušeni pod prkny, na nichţ při hostině seděli vítězové.

Mstislav Haličský jako vojevŧdce tentokrát zcela selhal. V bitvě na řece Kalce bojovala ruská kníţata tak, jak byla aţ dosud zvyklá - kaţdý sám na vlastní pěst. Bylo to první a na dlouhou dobu největší střetnutí s Mongoly, které předznamenalo a vlastně ve svých dŧsledcích na dvě a pŧl století rozhodlo o jejich nadvládě.

V té době však osudový význam bitvy na řece Kalce nikdo ještě netušil. Mongolové, kteří po vítězné bitvě vyplenili oblast dolního Podněpří, se náhle stáhli zpět do středoasijských stepí, vzdálených přes 2 000 kilometrŧ. Víme, ţe je volal jejich velký chán. Na Rusi však převládlo přesvědčení, ţe Mongolové - tento „bič boţí“ - zmizeli stejně, jako se znenadání objevili („a nevíme odkud přišli a kam se poděli“, jak si zapsal tehdy ruský letopisec). Kyjevská Rus se vrátila ke sporŧm jednotlivých kníţat.

Bojovní kočovníci z východu však záměr svého velkého chána proniknout dál na západ neopustili. Přestoţe se Čingischánova říše po jeho smrti rozdělila mezi jeho čtyři syny, zŧstávala velkým vojenským táborem, nyní jiţ etnicky značně heterogenním. Převládaly turkutské kmeny, jejichţ jazyk převzali i Mongolové (v turkutském jazyce - Tataři).

Strana 32