RUSKÉ IMPÉRIUM

místní lidé se vzbouřili a ostatky Rasputina spálili. K tomuto podivnému a tragickému příběhu je třeba ještě něco dodat: Rasputin ve své závěti uvedl, ţe aţ zemře a bude-li to rukou příslušníka carské rodiny, monarchie ho dlouho nepřeţije. Tato předtucha se měla velmi brzy naplnit.

BRUSILOVOVA OFENZÍVA

V létě 1916 se ruská armáda naposled pokusila zvrátit nepříznivý vývoj války. Vrchním velitelem armády byl jiţ tehdy osobně car Mikuláš II. a i kdyţ pravidelně pobýval v hlavním stanu v Mogilevě, armádu ve skutečnosti neřídil - tuto funkci plnil generál M. Alexejev, jinak náčelník generálního štábu.

V dohodě se spojenci byla ofenziva připravována na ruské jihozápadní frontě, tj. proti rakousko-uherským armádám. Ruští generálové se rozpomněli na válečné plány a cíle ze začátku války - zaútočit drtivě na Rakousko-Uhersko směrem do Čech, vyuţít českého rusofilství, obsadit Čechy, ozbrojit je a oddělit tak Německo od Rakouska a poté zaútočit na Berlín (Masaryk se přiznává ve Světové revoluci, ţe se mu tento plán pranic nezamlouval, ale neměl na vybranou, podporoval ho jeden čas i Západ). Realizátorem ofenzivních plánŧ byl jmenován generál Alexej Brusilov, který na místě velitele Jihozápadního frontu vystřídal generála Ivanova. Brusilov si vybral kvalitní podřízené generály, mj. Děnikina, Kaledina, Kornilova ad., kteří ctili vojenské umění a čest a měli kázeň i přirozenou autoritu. Nechyběla ani proslulá Ţelezná divize. Kornilov byl navíc krátce před jmenováním velitelem 25. armády carem osobně dekorován a prohlášen národním hrdinou, byl totiţ zajat, z rakouského zajateckého tábora utekl v převlečení za rakouského vojáka a přes tehdy ještě neutrální Rumunsko se vrátil do Ruska.

Strana 533

KONEC MONARCHIE

N. Golovin, přední ruský historik první světové války (ţil v emigraci), soudí, ţe šlo o největší bitvu první světové války. Byla zahájena v prvních červnových dnech 1916 čtyřmi armádami v Haliči a Bukovině a do srpna s pomocí sedmi nástupŧ (dílčích ofenziv) dosáhla úpatí Karpat. Během bojŧ bylo zajato 8924 dŧstojníkŧ rakouskouherské armády a 408 000 vojákŧ, ukořistěno 581 děl, 1795 kulometŧ, 448 minometŧ a obsazeno asi 250 000 km2. Němci z

obav před úplným kolapsem rakousko-uherské armády převedli na frontu ze západního bojiště 18 divizí. V polovině srpna 1916 především pro organizační nedostatky (nedostatek střeliva a veškerého zásobování postupující armády, v níţ na tři ozbrojené vojáky připadal jeden neozbrojený, který čekal na výzbroj po svém padlém druhovi, i ve vojenské mluvě byl nazýván voják-divák) nařídil Brusilov všeobecný ústup. Dobyté území bylo opět ztraceno a rozklad ruské armády (postupná ztráta bojeschopnosti), podporovaný i řízenou a rozsáhlou německou propagandou, se jiţ nezastavil, aby koncem roku 1917, po bolševickém převratu, vrcholil naprostou nepouţitelností ruské armády v boji. Výsledek ofenzivy byl i tak nezanedbatelný - sníţení intenzity německých útokŧ na západní frontě, rakousko-

Strana 534

RUSKÉ IMPÉRIUM

uherských v Itálii, vstup Rumunska do války (27.8.1916) na straně Dohody a velkokříţ Čestné legie, který udělila francouzská vláda

Brusilovovi.

Ofenziva měla i svého lidového hrdinu, dnes jiţ zcela zapomenutého. Šlo totiţ o M. Bočkarevovou-Jašku, které začátkem války bylo jiţ téměř 30 let. To jiţ měla za sebou celou odyseu hořkého ţivota - jako dcera opilého nevolníka pracovala od osmi let, hrubě zneuţívána muţi skončila v nevěstinci. V srpnu 1914 poţádala cara o zařazení do armády a ten jí vyhověl, zvláštním výnosem ji jako Jašku (bylo to jméno obchodníka, který ji vyvedl z nevěstince) zařadil do 5. armády. Byla několikrát vyznamenána, za Brusilovovy ofenzivy byla nejdřív postřelena do nohy a po měsíci těţce zraněna na páteři výbuchem granátu. Psaly pak o ní všechny noviny.

PÁD DYNASTIE ROMANOVCŮ

Rusko mělo rŧzné cary - násilnické, energické, schopné, neschopné i pološílené. V Mikuláši II. v říjnu 1894 nastoupil na trŧn car, který vládnout nechtěl. Miloval rodinný ţivot a pohodlí a svoji úlohu cara povaţoval za obtíţnou nezbytnost, která se mu nikdy nestala smyslem ţivota. Zřejmě (správně) tušil a uvědomoval si, ţe není schopen spravovat ani gubernii, ani okres, natoţ rozsáhlou ruskou říši.

Snad nejšťastnější chvíle proţíval v kruhu své rodiny, jejíţ hlavou nebyl on, ale jeho manţelka, panovačná, omezená a pověrčivá německá princezna Alice Hessensko-darmstadtská, která v Rusku přijala pravoslaví a jméno Alexandra Fjodorovna. Aţ do tragického konce v Jekatěrinburgu 17. července 1918 zcela ovládala tohoto vrtkavého, flegmatického a charakterově nepevného muţe, který v ní hledal a nacházel útočiště před problémy doby, jíţ nerozuměl. V tom se ostatně zcela shodovali, neboť ani ona nechápala, co se kolem ní děje.

Strana 535

KONEC MONARCHIE

Francouzský vyslanec v Petrohradu s mimořádným postavením u dvora M. Paléoloque carevnu charakterizoval slovy: „Mravní nepokoj, stálá zádumčivost, nesmírná touha, střídavé vzepětí a úpadek sil, mučivé myšlenky o onom neviditelném ţivotě, pověrčivost.“ Ruská společnost tuto panovačnou cizinku nenáviděla. Svého muţe stále usměrňovala, často dle Rasputinových rad. 6. prosince 1916 mu do Mogileva, sídla hlavního stanu ruské armády, psala: „...kdyţ jsi jednou řekl, ţe chceš Protopopova drţet, jak se pak premiér Trepov mŧţe osmělovat jít proti Tobě - udeř pěstí na stŧl, neustupuj, buď pánem, poslechni své tvrdé ţínky a našeho Přítele (Rasputina), dŧvěřuj nám...“ 13. prosince 1916 mu dokonce připomenula: „Rusko je rádo, kdyţ cítí bič - je to jeho přirozenost.“ A čtyři dny před březnovou revolucí (7. 3.) ho v dopise instruovala: „...Jenom buď, milý, pevný, ukaţ vladařskou ruku, to Rusové potřebují. Nikdy jsi nepropásl příleţitost, abys neukázal lásku a dobrotu - nyní jim dej

Strana 536

RUSKÉ IMPÉRIUM

pocítit občas svou pěst. Sami o to prosí - jak mnozí mi říkali: Na nás je třeba karabáč. Je to podivné, ale taková je jiţ slovanská povaha: veliká tvrdost, ba surovost - a ţhavá láska… Musí se naučit, aby se Tě báli - sama láska nestačí… Třeba vládnout otěţemi: popustit, přitáhnout je, ale vţdy nechť je cítit ovládající ruku.“

Ze svých ministrŧ měl Mikuláš II. na počátku své vlády nejblíţe k svému vychovateli, přesvědčenému arcireakcionáři a předsedovi Svatého synodu

Konstantinovi

Pobědonoscevovi. Ten sepsal nástupní řeč, v níţ nový car reagoval na očekávání, ţe jeho vláda přinese přeměnu Ruska v konstituční monarchii: „Je mi známo, ţe v poslední době byly na shromáţdění zemstev slyšeny hlasy lidí, oddávajících se nesmyslným fantaziím účastenství zástupcŧ zemstev v záleţitostech vládních. Nechť všichni vědí, ţe já, jenţ všechny své síly chci věnovati blahu svého národa, budu hájit zásady samoděrţaví právě tak pevně a neoblomně, jako mŧj nezapomenutelný neboţtík otec.“

Strana 537

KONEC MONARCHIE

Zachování samoděrţaví chápal Mikuláš II. jako neměnný a nezrušitelný imperativ. Byl to snad jediný princip, na němţ vţdy trval a k jehoţ obraně dokázal vyvinout úsilí, jehoţ jinak nebyl schopen. Toto své přesvědčení osvědčoval po celou dobu, kdy stál v čele říše. „Ano, já nikdy, v ţádném případě nedám souhlas ke konstituční formě vlády, neboť ji povaţuji za škodlivou národu, svěřeného mi Bohem...“ - tak se svěřuje svému deníku v roce 1904 a sám sobě skládá přísahu. Neudivuje proto, ţe tento car neučinil za dvě desetiletí své vlády nic, k čemu by nebyl tvrdým tlakem donucen. Je třeba jen souhlasit s J. Slavíkem, který Mikuláše II. nazývá „slaboduchým“ dobře vychovaným muţíčkem. Spíše musíme vyslovit podiv nad tím, ţe na tak exponovaném místě a s tak omezeným obzorem přeţil dvě války a revoluci let 1905-1907. Příčiny jeho netečnosti se skrývají v jeho skromných duševních silách, sám sebe však povaţoval za člověka, který má smŧlu. Nesnášel kolem sebe nadané a schopné lidi. Vytrvalé úsilí liberálŧ dospět k jakési dohodě či najít s Mikulášem společnou řeč nikam nevedlo.

Kdyţ se k němu do Mogileva úředně i soukromě donesly zvěsti, co se děje v Petrohradě a ţe revoluce si ţádá jeho hlavu, neodhodlával se k abdikaci lehce. Vyzkoušel všechny moţnosti obrany (nový manifest, trestnou výpravu generála Ivanova - zde měl zase „smŧlu“, podle Děnikina byl Ivanov „křehký stařík, špatně znalý politické situace, nevládnoucí uţ ani silami, ani energií, ani vŧlí, ani tvrdostí“). Nakonec se po probdělé noci, kterou strávil o samotě, 15. března 1917 v 15 hod. 5 min. (jak přesně zapsal) ve svém carském ţelezničním voze na nádraţí ve Pskově vzdal a adresoval abdikační listinu generálnímu štábu (jiným nedŧvěřoval - viděl kolem sebe jen „zradu, zbabělost a podvod“). Abdikační listina zněla:

Strana 538

RUSKÉ IMPÉRIUM

Ve dnech velkého zápasu s vnějším nepřítelem snažícím se po tři léta porobiti naši vlast, zlíbilo se Bohu seslati novou těžkou zkoušku na

Rusko.

Nepokoje, jež začaly uvnitř národa, hrozí neblaze působiti na další vedení úporného boje. Osud Ruska, čest hrdinné naší armády, blaho národa, celá budoucnost naší drahé Otčiny vyžadují, aby boj byl stůj co stůj doveden k vítěznému konci.

Krutý nepřítel napíná poslední síly a již je na blízku hodina, kdy skvělá naše armáda se slavnými spojenci bude s to, konečně nepřítele zdolat. V těchto rozhodných dnech v životě Ruska pokládali jsme za povinnost svého svědomí, usnadniti svému národu těsné sjednocení a semknutí všech sil národních pro nejrychlejší dosažení vítězství a ve

shodě se státní dumou uznali jsme za prospěšné zříci se trůnu Ruské říše a složiti se sebe svrchovanou moc.

Nechtějíce se rozloučiti se svým milým synem, odevzdáváme následnictví svému bratru, velkoknížeti Michailu Alexandroviči, a žehnáme mu při jeho vstupu na trůn ruské říše.

Nařizujeme svému bratru, aby spravoval všechny věci státní v plné a trvalé shodě s představiteli národa ve

Strana 539

KONEC MONARCHIE

sborech zákonodárných, řídě se těmi zásadami, jaké jimi budou stanoveny a skládaje na to nezrušitelnou přísahu ve jménu vřele milované vlasti.

Vyzýváme všechny věrné syny Otčiny, aby plnili svaté povinnosti k ní, prokazujíce poslušnost caru v těžkém okamžiku všenárodních zkoušek a pomáhali mu spolu se zástupci národa přivésti ruský stát na dráhu vítězství, štěstí a slávy.

Kéž je Bůh nápomocen Rusku.

Pak bylo občanu Romanovovi s celou rodinou a blízkým okolím uloţeno domácí vězení, zprvu v Carském Sele, pak v Tobolsku a nakonec v Jekatěrinburku, kde 17. července 1918 kulky bolševické popravčí čety jejich ţivot ukončily hrŧzným masakrem. Kerenskij se je v roce 1917 pokoušel zachránit, ale Západ za nedokončené války nebyl ochoten je přijmout a po bolševickém převratu uţ bylo pozdě.

Strana 540