RUSKÉ IMPÉRIUM

9KONEC STARÝCH ČASŮ

CAREVIČ PETR

Do tohoto rozporného prostředí, v němţ se jiţ ohlašovaly příznaky nezbytných reforem, se 30. května roku 7180 „od stvoření světa“ (1672) narodil carevič Petr, v pořadí čtrnácté dítě cara Alexeje. Z pěti carských synŧ přeţili svého otce jen tři (Fjodor a Ivan z prvního, Petr z druhého manţelství).

Maličký carevič Petr byl od prvních hodin svého ţivota středem starostlivé péče celého dvora - bylo totiţ zřejmé, ţe právě on má nejvíce nadějí stát se budoucím carem, neboť na rozdíl od svých nevlastních bratří (Fjodor trpěl úbytěmi, Ivan byl poloslepý a navíc duševně ne zcela vyvinutý), se Petr měl čile k ţivotu, byl silný a zdravý.

Šťastné a poklidné rodinné prostředí, do něhoţ se Petr narodil, však trvalo jen krátce. Petrovi byly teprve čtyři roky, kdyţ koncem roku 1676 umírá jeho sedmačtyřicetiletý otec, car Alexej Michajlovič, a novým carem se stává šestnáctiletý Fjodor. K moci se dostávají příbuzní první ţeny cara Alexeje (Miloslavští) a carevna Natalie (pŧvodem Naryškinová) i se svým synem Petrem - dosud na výsluní carské moci a lesku - byla odsunuta do pozadí. Souviselo to mimo jiné s tím, ţe naděje Petra stát se carem značně poklesly. Následníkem se mohl stát pouze v případě bezdětnosti vládnoucího Fjodora III.

Strana 125

KONEC STARÝCH ČASŮ

Přesto však zŧstal Petr i po smrti cara Alexeje obklopen pozorností a péčí; sice nyní jiţ méně okázalou, avšak nikoli nedostačující. Jiţ v roce 1677 car Fjodor společně s patriarchou vyzkoušeli mladšího úředníka jednoho z prikazŧ Nikitu Mojsejeviče Zotova, uvedli jej do komnat careviče a jmenovali učitelem.

Pro Nikitu Zotova, jehoţ car při té příleţitosti povýšil do šlechtického stavu (a daroval mu dvŧr, k němuţ patriarcha přidal tehdy slušnou sumu 100 rublŧ a carevna Natalie dvoje oblečení), to bylo ovšem zcela mimořádné povýšení.

Vlastní učení careviče spočívalo vedle psaní a čtení především v memorování církevních textŧ a náboţenském zpěvu (Petr později říkal, ţe by docela dobře mohl zaskočit v kostele, v chrámovém sboru). Přes tyto dobové představy o tom, co se má carevič učit, nepostrádal však Zotov pozoruhodné pochopení pro historii. Rozsáhle a poutavě vyprávěl Petrovi „dějiny carŧ“, přičemţ obrazotvornost careviče byla podněcována mnoţstvím obrazŧ, které z příkazu carevny-matky kreslili dvorní umělci-ikonopisci a jeţ Zotov rozvěsil v komnatě careviče. Zdá se, ţe Petrŧv hluboký smysl pro chápání své vládní akce v kontinuitě s mocenskými snahami svých předchŧdcŧ měl počáteční impulsy právě v této osobité „škole v obrazech“ Nikity Zotova. Petr, který se dokázal později zcela bezohledně vysmívat rŧzným projevŧm staroruské tradice (a prokázal při tom nejednou i naprostý nedostatek vkusu), se naopak vţdy hlásil k mocenským snahám svých předchŧdcŧ. Z toho, ţe se později nejednou vracel k tomuto tématu, mŧţeme předpokládat, ţe o vládním a mocenském odkazu předchozích carŧ často přemýšlel. Nelze přitom vyloučit, ţe kdesi na počátku tohoto Petrova zájmu bylo právě učení Nikity

Zotova.

Strana 126

RUSKÉ IMPÉRIUM

Po pravdě je však třeba říci, ţe tím je i vyčerpáno všechno, v čem lze dobrým slovem vzpomenout prvního a vlastně jediného Petrova učitele. Ostatní stránky pŧsobení Nikity Zotova, které ovšem také zanechaly stopy ve vnímavé duši careviče, se jiţ značně vymykají představě učitele, jemuţ byla svěřena výchova budoucího cara. Nikita Zotov totiţ pil, a nikoli málo. Snad právě proto byl roku 1681 poslán v jakési vládní záleţitosti pryč z Moskvy. Po převratu v roce 1682 se však ke svému úřadu znovu vrátil. Dŧvodem opětovného potvrzení jeho učitelské hodnosti tentokráte však nebylo to, ţe by byl v nejvyšších vládních kruzích povaţován za nejvhodnějšího šiřitele světla poznání. Nová vláda byla zřejmě přesvědčena o tom, ţe svou „výchovou“ mŧţe Petra spíše zkazit (coţ, jak uvidíme, nebylo zcela v rozporu s jejími zájmy).

O druhém období Zotovova pŧsobení (zhruba do roku 1690, kdy Petrova „školní léta“ končí) není mnoho zpráv. Zřejmě v tom mŧţeme spatřovat doklad toho, ţe Zotov správně pochopil, co se od něho očekává a věnoval se své neblahé vášni mnohem více neţ svému ţáku. Oběma tento stav dokonale vyhovoval a ani si navzájem nepřekáţeli.

Výsledkem tohoto „učení“ bylo, ţe Petr uměl sice nazpaměť některé texty církevní literatury, měl určité znalosti z historie, geografie a kosmografie, avšak taje ruské gramatiky mu zŧstaly po celý ţivot téměř dokonale cizí. Řešil tuto potíţ po svém - psal tak, jak slyšel, a navíc jsou jeho listy přeplněny mnoţstvím holandských a německých slov, která psal (většinou opět foneticky) střídavě buď latinkou, nebo azbukou.

Strana 127

KONEC STARÝCH ČASŮ

A klademe-li si otázku, jak sám Petr později vzpomínal na Zotovovo učení, pak snad nejlepším dŧkazem o dobrém vztahu k někdejšímu učiteli je to, ţe Nikita Zotov později nikdy nechyběl v nejbliţším carově okolí: byl pasován na „vládce obţerství“ a jmenován „šaškovským patriarchou“. V těchto svých „hodnostech“ slouţil svému panovníkovi věrně aţ do smrti.

Za své udivující znalosti v oblasti mechaniky, geometrie, uţité matematiky atd. vděčil Petr především své vlastní nezkrotné touze vše sám poznat a umět také udělat. Petr byl

samoukem a učil se všude, kde tušil, ţe lze něco nového, dosud neznámého poznat. Nevyhýbal se však ani soustavnému učení určitých předmětŧ, o nichţ mu „muţ boţí“ Nikita Zotov nemohl nic říci jiţ proto, ţe sám zřejmě ani netušil, ţe existují.

Strana 128