DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

PÁD MENŠIKOVA

Stále menší pochopení, které projevovaly nejvyšší vládní špičky pro Petrŧv program přeměny Ruska, dávalo tušit, ţe po jeho smrti se stěţí najdou síly, schopné prosazovat reformy se stejným dŧrazem jako jejich tvŧrce. Skutečnost však byla ještě horší, neţ se dalo očekávat.

Měli jsme jiţ příleţitost pozorovat, ţe v posledních letech ţivota Petra docházelo k stále většímu uvolňování svazkŧ spojujících cara s jeho okolím. Petr se ocitl nakonec se svou neomezenou mocí zcela osamocen a zŧstal sám i

v hodině své smrti.

Staré zvyklosti a pořádky následnictví byly smrtí careviče Alexeje rozbity.

Tradiční následnická práva byla ostatně porušena Petrovým ukazem, jímţ si vyhrazoval právo sám jmenovat svého nástupce. A tak se nebývale posílené samoděrţaví stalo obětí sil, které samo vytvořilo - po celých 37

Strana 242

RUSKÉ IMPÉRIUM

let po smrti Petra I. rozhodovala o carech garda, tj. ty politické síly, které dokázaly gardu získat na svoji stranu.

V noci 28. ledna 1725 se sešli velmoţové v carském paláci, aby rozhodli, kdo nastoupí za umírajícího cara. V paláci se však náhle objevili dŧstojníci gardy a pod okny se ozvaly bubny dvou gardových plukŧ, které nastoupily v plné zbroji. Polní maršál kníţe Repnin se pobouřeně ptal, kdo dal k tomu rozkaz. Vrchním velitelem armády je přece on. Řekli mu, ţe rozkaz dala carevna, jíţ se všichni musí podřídit - včetně jeho. Repnin zmlkl a spolu s ním všichni, kteří se ještě domnívali, ţe o nástupci cara se má teprve rozhodnout. Pochopili, ţe bylo jiţ rozhodnuto bez nich.

Tak začala dvouletá vláda Kateřiny I. (1725-1727), opřená o věrnost gardy „matičce carevně“ (kterou bylo moţno nejednou vidět, jak hostí vojáky vodkou). Kateřina se o vládní záleţitosti zvlášť nestarala jiţ proto, ţe jim ani příliš nerozuměla. Vládní moc se soustředila v rukou Nejvyšší tajné rady (Verchovnyj tajnyj sovět) zřízené v únoru 1726. Odtud se zrodil termín verchovnici, označující úzký okruh sedmi-osmi velmoţŧ, jejichţ moc snad nejlépe charakterizuje skutečnost, ţe ţádný ukaz nesměl být před projednáním v Tajné radě vydán. Bylo to vyjádřeno i stylizací carských ukazŧ, jejichţ osu tvořila formule: „My, z Boţí milosti… přikazujeme… dán v Naší Nejvyšší tajné radě.“

O vládě Kateřiny I. lze stěţí co říci. Kromě toho, ţe vypjatý fiskální tlak byl poněkud uvolněn, bylo jediným významnějším činem této vlády zaloţení akademie věd (prosinec 1725), instituce, jejíţ zřízení ohlásil jiţ Petr I. svým ukazem z 28. ledna 1724. Ve své pŧvodní podobě byla Petrohradská akademie především ústavem, který měl poskytovat střední a vyšší vzdělání.

Strana 243

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

Za vlády Kateřiny I. byl skutečným regentem ruské říše kníţe Menšikov. „Nejsvětlejší kníţe“ si počínal jako samovládný suverén - osobním dvorem a vlastním vojskem počínaje a pokusy o raţbu mince se svou podobou konče. Dosáhl nakonec toho, ţe jeho příkazy měly váhu carských ukazŧ. Po smrti Kateřiny I. (6. 5. 1727) vzal do svého paláce jedenáctiletého Petrova vnuka cara Petra II. „na vychování“ a chopil se tak absolutní vlády. Menšikov se dal jmenovat generalissimem a jeho moc byla korunována zasnoubením mladého cara s jednou z dcer Nejsvětlejšího. Tak mělo dojít ke spojení rodu Romanovcŧ s Menšikovovými.

Avšak přes všechny tyto vnější projevy neomezené moci se začalo právě tehdy postavení prvního ministra hroutit. Jestliţe se po smrti Petra I. musela nová vládní nobilita stále více dělit o moc s nejmocnějšími rody (Dolgorucí, Golicynové), pak tento přesun sil nutně pro Menšikova, reprezentanta petrovské vládní špičky (Jaguţinskij, Šafirov ad.), znamenal váţné ohroţení. Bez skrupulí a nezatíţen „věrností“ k těm, které ve vládě představoval, přešel Menšikov v kritických hodinách smrti Kateřiny I., kdy se rozhodovalo o nástupci, na stranu starých rodŧ a rázně se postavil za Petra II.

Jeho regentství tedy začalo tím, ţe ztratil zbytky svých věrných opor a jeho absolutní moc mu vynesla upřímnou a všeobecnou nenávist. Opozice vystoupila v prvních dnech září 1727, kdy se mladý car, kterého odvezli z Petrohradu, dostal z dosahu Menšikova. Nejsvětlejší byl vzápětí nato zatčen a zbaven všech řádŧ a hodností. Následujícího dne spatřil sídelní Petrohrad eskortu směřující do Oranienburku (panství Menšikova).

Avšak i zde se zdál být starý kníţe, který stále ještě vládl svými rozsáhlými majetky, nebezpečný. Znali jej příliš dobře a věděli, ţe by se mohl v příhodné chvíli opět vrátit. A tak byl 8. dubna 1728 poslán i

Strana 244

RUSKÉ IMPÉRIUM

s rodinou na Sibiř. Jeho majetek byl konfiskován a na výţivu ve vyhnanství mu bylo určeno šest rublŧ denně (nebyla to zcela nepatrná částka - představovala tehdy například cenu krávy). Tak odešel ze scény muţ, kterému nelze upřít mimořádný talent a schopnosti (popravdě řečeno - ke všemu).

NEJVYŠŠÍ TAJNÁ RADA

Pád regenta Menšikova byl vnějším projevem mocenského vzestupu staré rodové aristokracie, která nebyla zcela vzdálena snahám v celém rozsahu obnovit svŧj někdejší rozhodující vliv na všechny vládní záleţitosti, značně oslabený právě v době Petra I. Svou krajní ctiţádostí, která tentokrát zcela přehlušila jeho jindy neselhávající smysl pro mocenský boj, oslabil Menšikov síly nové petrovské nobility a otevřel tak staré aristokracii cestu k moci.

Mladý car byl ovšem zcela bezmocnou hříčkou v rukou velmoţŧ. Ostatně nebyl ještě ani schopen chápat smysl vnitřních zápasŧ, které se kolem něho odehrávaly. Základní směr a obsah vlády nezletilého Petra II. lze vyjádřit velmi stručně - bály, plesy, lovy a dokonalý rozvrat státních financí a vnitřní správy. Vicekancléř a vychovatel cara hrabě Ostermann ve snaze, aby „Jeho Veličenstvo bylo spokojeno“ tomu příliš nebránil, a tak třináctileté Veličenstvo dokázalo zcela pravidelně prohýřit celé noci. Byla to zlatá doba favoritŧ a dvorní intriky. Tak proběhly bez výraznějších změn necelé tři roky vlády Petra II., který s celým dvorem přesídlil z Petrohradu do Moskvy.

Ještě 6. ledna 1730 viděla Moskva Petra II. na vojenské slavnosti. O dvanáct dní později čtrnáctiletý syn nešťastného careviče Alexeje Petr II. zemřel na neštovice, s nimiţ si tehdejší medicína nevěděla rady.

Dynastie Romanovcŧ vymřela po meči a Moskva znovu proţívala napětí boje o moc. Tentokrát však zcela jinak, neţ tomu bylo kdykoli

Strana 245

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

předtím. Nejvyšší státní moc byla reprezentována a soustředěna v rukou osmičlenné Tajné rady (čtyři kníţata Dolgorucí, kníţata M. Golicyn a D. Golicyn, kancléř hrabě Golovkin a vicekancléř A. Ostermann). Tito velmoţové byli pro danou chvíli skutečnými vládci říše a ţádný z přímých či vzdálených příslušníkŧ panujícího rodu neměl naději, ţe by se proti vŧli těchto osmi mocných „verchovnikŧ“ mohl prosadit.

Vědomi si své moci a postavení, chtěli je velmoţové legalizovat i pro budoucno. Nejen nynější vládce, ale i panovníci budoucí měli být vybíráni pouze se souhlasem Tajné rady. Budoucí panovník měl přísahat, ţe bez souhlasu Tajné rady: 1. nevyhlásí válku, 2. neuzavře mír, 3. nezvýší daně, 4. neudělí ţádné vyšší hodnosti - o armádě a gardě rozhoduje výhradně Tajná rada, 5. nezbaví ţivota nebo majetku šlechtice, 6. ve prospěch Tajné rady se zříká práva darovat statky, 7. práva jmenovat hodnostáře dvora, 8. panovník nesmí utrácet prostředky ze státní pokladny.

Jinak řečeno, od nynějška směl ruský imperátor dělat všechno - pokud mu to Nejvyšší tajná rada dovolí. Rusko se mělo stát svého druhu „konstituční monarchií“ (přičemţ ovšem účast na skutečné vládě v Tajné radě byla prakticky vyhraţena nejmocnějším rodŧm říše).

Pochopitelně, ţe tato snaha vyvolávala málo nadšení u těch, kteří byli z této „konstituce“ vyloučeni - u celé ostatní vojenské a civilní nobility, která ostatně těţce nesla vládu staré aristokracie a povaţovala ji za pokus zvrátit řády doby Petra I. Proto kdyţ „verchovníci“ přiřkli trŧn Anně Kuronské (dcera Ivana Alexejeviče - staršího bratra Petra I.) a nová carevna přijela do Moskvy, ozvala se rázem rozsáhlá opozice, která umoţnila sedmatřicetileté vdově po kuronském vévodovi za nadšeného jásotu generality a moskevské šlechty okázale zrušit přísahu, ţe bude dodrţovat podmínky stanovené „verchovniky“

Strana 246