RUSKÉ IMPÉRIUM

v Petrohradě k tomu, v co dlouho a tajně doufal - 25. prosince 1761 carevna Alţběta umírá. První zprávu o svém nastoupení na trŧn poslal nový car, Petr III., do Berlína.

EPIZODICKÁ VLÁDA PETRA III.

O ruském trŧnu 18. století bylo jiţ řečeno, ţe nebyl v pravém slova smyslu dědičný, ale spíše „okupativní“. Nyní tedy, v prosinci 1761, bylo toto pravidlo porušeno a poprvé od smrti Petra I. se ujímá vlády následník, určený jiţ dlouho za ţivota předchozí vládkyně.

Nový car byl sice zejména v gardě - zvyklé po celá desetiletí dosazovat ruské panovníky - nenáviděn, avšak autorita carského majestátu, posílená za „tiché“ vlády Alţběty I., tlumila rozjitřené mysli a intronizace Petra III. proběhla bez konfliktŧ. Ty zŧstaly zatím skryty pod povrchem. Jeden z dŧstojníkŧ gardy sice jiţ tehdy řekl Kateřině: „Přikaţ a dovedeme Tě na trŧn,“ ale budoucí vládkyně se tvářila, ţe neví, o čem je řeč. Tušila, ţe ještě nedozrál čas.

A tak zatímco nový car naplno uţíval všeho, co mu jeho matný, teď jiţ ničím nekontrolovaný intelekt dovoloval, vystávala Kateřina po celých šest neděl denně dlouhé hodiny před otevřenou rakví Alţběty I. a okázale dávala najevo svŧj hluboký ţal a příkladnou zboţnost. Za 18 let, které proţila na ruském dvoře, věděla to, co Petr nikdy nepochopil - v Rusku mŧţe vládnout snad kaţdý, avšak nikomu není dovoleno beztrestně se vysmívat „odkazu předkŧ“.

Viděla, ţe si Petr III. svým obdivem k Prusku chystá politickou sebevraţdu a zcela vědomě mu nebránila v ničem, co mohlo oslabit jeho postavení. Začalo to zavedením pruských uniforem u preobraţenského pluku a příkazem pravoslavným duchovním, aby oholili brady a oblékli „německé sutany“.

Strana 283

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

Vrchním velitelem armády byl jmenován Petrŧv příbuzný, princ Georg Holštýnský, který se stal ruským polním maršálem, a místo preobraţencŧ, kteří dosud plnili stráţní sluţbu u dvora, byl povolán holštýnský pluk, neboť nový car „těm Rusŧm“ nevěřil.

Úroveň jeho vlády lze snad nejlépe přiblíţit dobovou historkou - o Petru III. se říkalo, ţe prý několika námořníkŧm, kteří onemocněli, vydal rozkaz, aby se uzdravili. Někteří sice tvrdili, ţe car to mínil jako pokus o vtip, avšak ti, kteří jej blíţe znali, si tím nebyli tak zcela jisti. Tyto a podobné rozmary panovníka, který provokoval své okolí i tím, ţe dŧsledně nosil pruskou generálskou uniformu, byly však jen okrajovou drobností ve srovnání s jeho politikou zahraniční.

Petr III. uzavřel s Pruskem separátní mír a nabídl mu vojenskou pomoc pro případ, ţe by dosavadní spojenci Ruska - zejména Rakousko - nejevili dostatek ochoty k mírovému jednání. Fridrich II. poslal do Petrohradu hraběte Holtze, který měl při jednání s carem souhlasit s očekávaným poţadavkem Ruska, týkajícím se záboru Východního Pruska. Petr III. však odmítl cokoli poţadovat a dal do Berlína vzkázat, ţe ho velmi mrzí, ţe nemŧţe pro „svého pána a krále“ učinit všechno, co by učinit chtěl. Pruský panovník proto nikterak nepřeháněl, kdyţ prohlásil ruského cara za svého nejlepšího ministra.

Senát a prozíravější z carových rádcŧ si ovšem byli vědomi lability nové vlády a snaţili se ji vyváţit některými populárními činy. Především byli amnestováni odpŧrci předchozích vlád a mezi nimi i někdejší „ruský regent“ Biron, polní maršál Münnich a baron Lestocq (kdysi osobní lékař a rádce Alţběty, který upadl v nemilost). Bývalému kancléři Bestuţevovi se však carská milost vyhnula (zřejmě i proto, ţe byl rádcem Kateřiny).

Strana 284

RUSKÉ IMPÉRIUM

Nejvýznamnějším činem, který měl vládě získat širší zázemí a podporu, byl manifest „o svobodě šlechty“, vyhlášený 18. února 1762. Zlé jazyky sice tvrdily, ţe Petr III. ani dobře nevěděl, co podepsal, protoţe manifest vŧbec nečetl - dal prý jen sekretáři Volkovovi příkaz, aby sestavil „něco významného“ - avšak to není zvlášť dŧleţité. Car Petr III. by totiţ stejně stěţí pochopil skutečný smysl tohoto manifestu, i kdyby jej četl. A byl to dokument skutečně významný, neboť se jím rušil jeden ze základních pilířŧ ruského samoděrţaví. Aţ dosud bylo výsadní postavení šlechty zaloţeno na povinné sluţbě v civilní správě nebo v armádě. Povinnost slouţit 25 let caru byla sice nejrŧzněji obcházena a usnadňována, ale přece jen tvořila jakousi protiváhu privilegií feudálních drţitelŧ pŧdy. Striktně vzato byl ruský poměščik pouze „správcem“ svého majetku, který mu mohl být odňat,

Strana 285

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

jestliţe neplnil své povinnosti vŧči státu. Nyní byly tyto povinnosti zrušeny a nahrazeny pomyslným morálním závazkem slouţit carovi.

Pochopitelně, ţe manifest o „svobodě šlechty“ získal dočasně vládě Petra III. jistou popularitu, kterou posílilo i zrušení obávané „Tajné kanceláře“, vyšetřující delikty proti panovníkovi (krátce nato byla v tichosti tato instituce nahrazena jinou).

Pokusy nové vlády upevnit své postavení byly však vzápětí znehodnocovány unáhlenými kroky, které vytvářely konfliktní a výbušnou situaci. Neschopnost Petra III. pochopit sloţitost svého postavení je snad nejnázorněji doloţena tím, ţe si dokázal postavit proti sobě naráz obě nejmocnější síly - armádu i církev. Car se totiţ rozhodl konfiskovat majetek církve a zahájil přípravy k taţení proti Dánsku. Cílem tohoto vojenského podniku bylo obnovit pŧvodní rozsah Holštýnska (Petr III. byl zároveň vévodou holštýnským). Rusko, které se z vŧle svého cara „velkomyslně“ vzdalo moţnosti dokončit poráţku Pruska, mělo tedy zahájit taţení, které se zcela vymykalo z rámce imperiální politiky říše. Nikdo nevěděl, k čemu je to dobré, a dokonce i jeho „věrný druh“ Fridrich II. se snaţil Petra od tohoto malicherného nápadu odradit, ale marně.

Cizí vyslanci v Petrohradě psali svým vládám, ţe „car nezŧstane dlouho na trŧně“, ţe se proti němu chystá spiknutí. Anglický vyslanec Rusŧm přímo řekl: „Poslyšte, vţdyť váš car se docela zbláznil: tak jako jedná on, tak mŧţe jednat jen člověk, který ztratil rozum.“

Před taţením proti Dánsku chtěl car ještě vyřešit své „rodinné věci“, a tak dal počátkem června 1762 příkaz k zatčení Kateřiny, která se dŧsledně snaţila, aby nemohly vzniknout pochybnosti o tom, jak posuzuje jeho vládu.

Strana 286

RUSKÉ IMPÉRIUM

Po domluvách rádcŧ byl sice příkaz k zatčení opět odvolán, avšak samo jeho vydání bylo pro Kateřinu posledním signálem. „Teprve od tohoto dne jsem se začala klonit k návrhŧm, které mi byly činěny od okamţiku smrti carevny Alţběty.“ Nezadrţitelně narŧstající všeobecná nenávist k „carovi Němci“ ji vynesla do popředí pozornosti. Bylo zřejmé, ţe dozrála situace k převratu, s nímţ počítala jiţ od let

1756-1757.

Jedinou skutečnou starostí v této chvíli jiţ nebyla otázka, zda svrhnout Petra III. V tom byla všeobecná shoda. Problém byl spíše v tom, ţe se ozývaly hlasy (Nikita Panin, vychovatel následníka), ţe by převrat měl být proveden ve prospěch šestiletého Pavla Petroviče. Kateřina měla být pouze regentkou. Byl to pro ni detail velmi dŧleţitý. Protoţe však v gardě takové detaily málokoho zajímaly, obrátila se budoucí carevna v přípravách převratu právě na ni. Panin a další velmoţové měli být postaveni před fait accompli. A tak byl převrat proveden nikoli proti Petru III. (toho nemohla jiţ ţádná síla udrţet), ale proti Paninovi a jeho plánŧm.

Strana 287

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

V šest hodin ráno 28. června 1762 se objevil před tichou a spící, nikým nestřeţenou letní carskou rezidencí v Petěrhofu gardový dŧstojník Alexej Orlov. V nic netušícím zámku našel pokoj Kateřiny a řízně, po vojensku ji probudil: „Je čas vstávat. Všechno je připraveno k vašemu nastolení.“ Tak začal sedmý a poslední z ruských státních převratŧ 18. století, převrat, který vstoupil do dějin jako „dámská revoluce“.

Události 28.-29. června 1762 byly spíše všeobecnou slavností neţ státním převratem. Byl to vzrušující den všeobecného nadšení, jemuţ padly za oběť zásoby petrohradských krčem. Řečeno slovy současníka pošel pir na ves mir2 - (majitelé předloţili později vládě účet na 24 331 rublŧ).

Petr III. pokorně podepsal abdikační prohlášení a dal se bez odporu zatknout. Odvezli ho do pevnosti Ropša, která se stala posledním místem jeho ţivota.

Jiţ 6. července dostala Kateřina narychlo a zběţně psaný lístek Alexeje Orlova, který velel stráţi svrţeného imperátora: „Matičko! Milosrdná carevno! Jak mám vyjádřit, co se stalo? Neuvěříš svému věrnému otroku, ale budu mluvit pravdu jako před tváří boţí. Matičko, jsem zničen, ale sám nevím, jak k tomu neštěstí došlo. Bez Tvé milosti jsme ztraceni! Matičko!… on uţ není. Ale nikdo na to nepomyslel! Jak bychom se směli odváţit vztáhnout ruku na cara? Přesto se, carevno, stalo neštěstí. Dostal se u stolu do hádky s kníţetem Fjodorem a dříve, neţ jsme mohli zasáhnout, byl konec. Sami nevíme, co jsme dělali; ale všichni jsme viníky a zaslouţíme si trest. Buď ke mně milosrdná, alespoň kvŧli bratrovi! Přiznávám svou

2 K tomuto ruskému úsloví není dost výstižný český ekvivalent – prostě „pili jak zákon káže“

Strana 288

RUSKÉ IMPÉRIUM

vinu - odpusť, nebo přikaţ, aby byl rychle učiněn konec mému ţití. Hrozím se dne. Rozhněvali jsme Tě a naše duše na věky propadly prokletí.“

Gardoví dŧstojníci, střeţící Petra III., však zřejmě (správně) pochopili, co se od nich očekává. Ţádné doklady o tom sice nejsou, ale leccos lze vyčíst jiţ z toho, ţe nikdo nebyl souzen - naopak, všichni účastníci události v Ropše byli odměněni. Alexej Orlov dostal hraběcí titul.

O smrti svrţeného cara se dozvědělo Rusko z ukazu, který líčil časté „hemeroidní záchvaty“ Petra III., jemuţ carevna - kdyţ se dozvěděla o jeho nemoci - poslala lékaře a potřebné léky. Přes tuto péči se ho však jiţ nepodařilo zachránit...

Strana 289