SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ

REVIVAL STARÉHO RUSKA?

Na první pohled to tak vypadalo. Kdo se po zavedení nové hospodářské politiky v roce 1921 vrátil ze zahraničí do Ruska, udeřila ho do očí ta překotná změna. Ulice oţily. Prodavači nabízeli na ulicích piroţky, pelmeni, jakoţ i jiné pochoutky, ale i harampádí sebrané či ukradené z bŧhvíjakých koutŧ. Lidé chodili ve zbytcích uniforem, ale mladé ţeny jiţ sháněly módní oděv a doplňky, navštěvovaly kadeřníky a ţádaly módní účesy.

Přestoţe v roce 1921 postihla zemi, zvláště na jihu, strašlivá neúroda, která si vyţádala pět milionŧ obětí, jiţ roku 1923 se ve velkém mnoţství opět začalo vyváţet obilí. Prŧmyslová výroba pozvolna oţivovala.

Nejpatrnější příznaky nové situace bylo moţné sledovat v malovýrobě a v obchodu. Začalo soukromé podnikání. Zestátněné malé podniky se pronajímaly, a to i předchozím majitelŧm. Jiţ začátkem roku 1922 bylo pronajato 10 000 podnikŧ, hlavně mlýnŧ. Předávání velkých podnikŧ však postupovalo mnohem pozvolněji. V říjnu roku 1923 jich bylo registrováno 78.

Předpokladem obnovy trhu však byla měnová reforma. Papírové sovětské ruble (tzv. sovznaky) byly natolik bezcenné, ţe jeden ze sovětských ekonomŧ o nich řekl: „Není vzdálená doba, kdy jejich suma překročí úhrnný počet všech atomŧ a elektronŧ, z nichţ je sloţena naše planeta.“ V roce 1922 se začalo zavádět nové peněţní

Strana 590

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

oběţivo, tzv. červonce. V roce 1924 se jiţ staly jedinou platnou měnou. Měnová reforma urychlila likvidaci naturální směny, která dosud převládala.

Nová politika se přímo dramaticky projevila na spotřebním trhu i v celkové atmosféře doby. Alexandra Kollontajevová vydávala publikace o sexuální revoluci a na kniţním trhu se objevil i bulvární román. Ze zahraničí se dováţely časopisy emigrantŧ a také domácí tvorba byla pozoruhodně pestrá. Doba revolučního romantismu odcházela do minulosti a heslem se stalo: ţít a uţít.

Nepmani, tj. noví podnikatelé, vydělávali peníze a rozhazovali je jako kupci a burziáni před válkou. Oţily noční podniky a banditismus. Korupce se proměnila v mor, který rozkládal sovětskou byrokracii i na nejvyšších postech. Doba rudogardistických útokŧ proti kapitálu se zdála být neodvolatelně pryč.

Obnova hospodářství však postupovala obtíţně. Hlavní problém spočíval ve směně zboţí mezi městem a vesnicí. Zemědělská výroba oţívala rychleji neţ prŧmysl, který potřeboval kapitál k obnově zařízení a k nákupu surovin. Snaha továren získat peněţní prostředky vysokými cenami jejich výrobkŧ vedla ke vzniku tzv. nŧţek mezi cenami prŧmyslových a zemědělských výrobkŧ. V říjnu 1923 byly ceny prŧmyslových výrobkŧ trojnásobné v poměru k cenám zemědělských výrobkŧ. Vesnice omezovala své nákupy, coţ přivádělo prŧmysl i zahraniční obchod do obtíţné situace. Podíl zboţní zemědělské výroby klesal pod úroveň předválečnou a omezoval vývozní moţnosti.

Nicméně přese všechno obnova hospodářství pokračovala. Zemědělská výroba se jiţ v polovině dvacátých let blíţila předválečné úrovni, zejména rozsahem obdělávané pŧdy. Prŧmyslová výroba

Strana 591

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ

oţívala pomaleji a teprve koncem dvacátých let se dostala na předválečný stav.

Dnes se zejména v ruské memoárové literatuře téměř nostalgicky vzpomíná na zlatá dvacátá léta. Ve srovnání s útrapami občanské války na jedné straně a se ţelezným věkem Josifa Stalina na straně druhé to byla vskutku doba relativního klidu. K revivalu starého Ruska sice nedošlo, jeho podkopná práce však pokračovala.

PŘESUN BITEVNÍHO

POLE

Konec občanské války mohl vyvolat dojem, ţe nadchází doba relativního klidu, kdy se veškeré úsilí napře k hospodářské obnově země. Ve skutečnosti doba represí neskončila a k nim přistoupily nástupnické mocenské boje, spjaté s vyřazením Lenina z aktivního politického ţivota.

Jiţ v lednu 1921 vydalo vedení Čeky (později

GPU a od konce 1922

OGPU) směrnice o zesílení represí proti tzv.

Strana 592

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

burţoazním ţivlŧm. Felix Dzerţinskij nařídil evidenci všech lidí přicházejících v úvahu jako odpŧrci sovětského státu a jejich sledování a prověřování. V květnu 1921 se konal proces s odborníky z Hlavní správy paliv, na něţ byla svalena vina za neuspokojivou těţbu a distribuci paliv. V srpnu 1921 byl rozpuštěn Společenský výbor pro pomoc hladovějícím, který organizoval distribuci zásilek mezinárodních charitativních organizací. Představitelé výboru S. Prokopovič, J. Kuskovová a N. Kiškin byli zatčeni jako nástroje imperialistického světa. Tento zákrok sovětské policie proti charitativní organizaci vyvolal mezinárodní rozruch. 11. srpna byla v sovětském tisku uveřejněna zpráva o zastřelení 61 členŧ protistátní organizace; mezi popravenými byl i muţ básnířky Anny Achmatové, vynikající básník N. Gumiljov.

Drakonické zásahy Čeky pokračovaly i v roce 1922. Jejich právním základem se stal trestní zákoník, do něhoţ na Leninovo doporučení byl vloţen pasus dovolující, aby sovětský občan mohl být odsouzen, aniţ byl přímým účastníkem nějaké protistátní organizace. Zákon také nerozlišoval mezi záměrem a jeho uskutečněním.

V roce 1922 se vystupňovalo pronásledování pravoslavné církve. Od podzimu 1921 probíhala kampaň zabavování církevních drahocenností. Výnos jejich prodeje měl podle oficiálních prohlášení připadnout hladovějícím. Kampaň měla vrazit klín mezi církev a věřící. Církev pod nátlakem ustupovala, ale ţádala, aby nebyly zabavovány drahocennosti pro bohosluţebné účely a protestovala proti drancování kostelŧ a klášterŧ. To vyvolávalo nepokoje a sráţky s policií. Odvetou bylo zatýkání církevních hodnostářŧ. V dubnu a květnu 1922 se v Moskvě konal proces se 17 obţalovanými. Jako svědek byl předvolán i patriarcha Tichon, který prohlásil, ţe přebírá osobní zodpovědnost za protesty proti svatokrádeţnému drancování

Strana 593

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ

církevního jmění: týden na to byl Tichon zatčen. Další proces se konal nedlouho po moskevském procesu v Petrohradu. Předním obţalovaným byl metropolita Benjamin, jemuţ se kladlo za vinu, ţe nechtěl připustit zabavování církevního majetku a ţe pobuřoval lid. Jako svědek vystoupil před soudem kněz Krasickij, který obvinil pravoslavný klérus, ţe chtěl vyvolat povstání. Krasickij se později stal zakladatelem hnutí „Ţivá církev“, které mělo s pomocí OGPU převzít pravoslavnou církev do svých rukou. Petrohradský tribunál odsoudil deset obţalovaných k smrti. Klérus byl těmito procesy decimován a zastrašen, „Ţivá církev“ přesto nedosáhla svého cíle a patriarcha Tichon byl nakonec propuštěn.

Nejostudnějším a nejvykřičenějším procesem roku 1922 se stal proces s esery, konaný 8. srpna-7. září 1922. II. internacionála proti procesu protestovala a bylo jí slíbeno, ţe k procesu bude připuštěn obhájce ze zahraničí a ţe obţalovaní nebudou odsouzeni k smrti. Soud však při zahájení procesu prohlásil, ţe se necítí vázán ţádnou dohodou, a obhájce obţalovaných, známý politik Vandervelde, se ocitl v takové situaci, ţe odejel. Eseři byli obviněni, ţe v roce 1918 byli iniciátory protisovětské kontrarevoluce ve spojení s imperialistickými kruhy. Na tyto činy vyhlásila v roce 1919 sovětská vláda amnestii. Eseři kromě toho zastavili svŧj boj a dokonce prohlašovali, ţe sovětskou vládu uznávají (učinili to mj. proto, ţe jejich vlády byly svrţeny carskou generalitou). Kladli si jediný poţadavek, a to svobodné volby do sovětŧ. Tím se podle názoru obţaloby prozradili. Při přípravě procesu vyloupily orgány GPU eserský archiv v Paříţi. Kořist však byla z hlediska procesu hubená, protoţe nedoloţila spojení mezi eserskými zahraničními a domácími organizacemi.

Proces s esery je i pro nás zajímavý, protoţe se na něm objevil jako svědek obţaloby československý komunistický předák Bohumír

Strana 594

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Šmeral. Podle normálních soudních regulí neměl být k soudu jako svědek vŧbec připuštěn, protoţe na přelíčení řekl, ţe se o činnosti eserŧ dověděl z novin. Také o jejich vině na přípravě protisovětského povstání v součinnosti s československými legiemi v roce 1918 nemohl B. Šmeral nic vypovědět, protoţe v Rusku nebyl. Proč se podílel na této frašce, je těţko říct. Ţádný z odsouzených však tehdy nebyl popraven. Prosadil to Trockij, nikoli však z ohledu na II. internacionálu nebo z humanitárních dŧvodŧ. Později napsal, ţe tehdy přesvědčil Lenina, ţe bude výhodnější drţet odsouzené jako rukojmí.

Trockij se zaslouţil i o násilný exodus ruské inteligence. Na 300 předních ruských učencŧ, literátŧ, publicistŧ a příslušníkŧ dalších profesí bylo vyhoštěno v letech 1922 a 1923 ze země. Byli mezi nimi především učenci humanistického zaměření, filosofové, teologové, sociologové, literární vědci, historikové, ale i přírodovědci a umělci. Některé z nich známe i z našich dějin. Procházeli Československem nebo v něm zŧstávali a v československé vědě, kultuře, školství i v hospodářském ţivotě zanechávali své nesmazatelné stopy.

Ale vraťme se k tématu. Procesy a perzekuce po ukončení občanské války svědčily o tom, ţe bolševický reţim bude pokračovat ve svém „třídním boji“, a to nejen politickými metodami. Procesy zatím postihovaly jen špičky. Méně nápadné, zato však systematické bylo pronásledování bývalých protisovětských směrŧ a skupin, začínaje monarchisty a konče esery, menševiky a dokonce i bolševickými heretiky. Postupovalo se metodou odklízení. Poznamenaní lidé byli zprvu vysidlováni z velkých měst a postupně pak mizeli i z provinčních center aţ se po nich ztrácely stopy, aby se - jako na poslední štaci - objevili v některém z koncentračních táborŧ.

Činnosti bolševických tajných sluţeb v zahraničí však neunikli ani ruští emigranti, kteří zejména koncem občanské války ve velkém

Strana 595

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ

mnoţství opouštěli svou vlast. Odhaduje se, ţe jich byly 1,5 aţ 2 miliony. Sociálně, etnicky i politicky představovali uprchlíci z Ruska otisk ruské společnosti. Byly mezi nimi zastoupeny všechny společenské vrstvy, všechna etnika i politická a ideová hnutí. Proudy uprchlíkŧ směřovaly téměř do všech světadílŧ. Hlavním cílem však byla zpočátku evropská velkoměsta Paříţ, Berlín, Vídeň a také Bělehrad, Praha, Varšava, Mnichov, Sofie ad. Většina běţencŧ na svém útěkŧ ztratila vše a do svých nových domovŧ přicházela bez jakéhokoli majetku. Na jejich postavení bylo nejhorší to, ţe to byli bezdomovci, ve své převáţné většině odkázaní na charitu. Za druhé pak byl jejich osud ztíţen i tím, ţe svŧj pobyt v zahraničí pokládali za přechodný stav. Nepočítali s tím, ţe by jejich exil trval dlouho. Doufali, ţe se jejich osud v dohlednu změní, protoţe věřili, ţe bolševická strana nemŧţe udrţet Rusko ve svém područí. Ideologie směnověchovství

vyjadřovala tuto iluzi, která měla své stoupence i v sovětském Rusku. Některé státy vycházely emigraci z Ruska vstříc, například ČSR, Jugoslávie, Polsko a do jisté míry i Německo. Ve většině zemí se však o sebe museli starat sami.

Politická část emigrace nacházela východisko v tom, ţe se orientovala na jí blízké politické strany jednotlivých zemí. U

Strana 596

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

nich nacházela nejen politickou, ale i hmotnou podporu. Monarchistické kruhy emigrace se zanášely intervenčními záměry a demokratické síly emigrace snily o vnitřním rozkladu sovětského reţimu.

Především o tuto část emigrace se zajímala sovětská tajná sluţba. Rozhodila mezi nimi své sítě. Její agenti předstírali, ţe zastupují silnou podzemní organizaci v Rusku. Trust, jak ji pojmenovali, začal na dŧkaz své existence organizovat ilegální cesty do Ruska. Na podzim 1923 se tímto zpŧsobem vydala do Ruska neteř carského generála Kutěpova, který se později stal náčelníkem monarchistické vojenské organizace v zahraničí. V roce 1925 se vrátila a vylíčila Trust v nejlepších barvách. Akce „Trust“ se začala rozrŧstat. Cesty emigrantských představitelŧ do Ruska se staly běţnou událostí. Ale po prvních úspěších sovětské tajné sluţby začala série havárií. V srpnu 1924 překročil sovětské hranice Boris Savinkov, starý eserský revolucionář. Byl zatčen a postaven před soud. Přiznal se ke všemu a dokonce tvrdil, ţe se v Rusku setkal s pozdějším prezidentem ČSR T. G. Masarykem, který mu prý dal peníze na atentát na Lenina. Masaryk se se Savinkovem skutečně setkal, ale peníze, které od něho Savinkov dostal, nebyly na teroristickou činnost. Kromě toho šlo o tak malou částku, ţe by se z nich nepořídila ani akce mnohem skromnějšího dosahu. Savinkovova výpověď byla pak znehodnocena jeho sebevraţdou ve věznici, kdy po procesu údajně skočil z okna (zřejmě byl z něho vyhozen). Jisté je, ţe to vyvolalo mezi emigranty podezření. Další obětí činnosti Trustu se stal anglický agent Sidney Reilly. V září 1925 překročil sovětskou hranici, vzápětí byl zatčen a koncem roku popraven. Tyto „nehody“ vyvolaly značné podezření. Sovětská tajná sluţba proto v zájmu upevnění dŧvěry v činnost Trustu zorganizovala okruţní cestu po Rusku pro bývalého senátora Šulgina, který se vrátil velmi spokojen se stavem opozičních sil. Nevěděl, ţe

Strana 597

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ

jeho oddaným a obratným prŧvodcem byl agent OGPU, který se podílel na zatčení S. Reillyho.

Konec dŧvěryhodnosti Trustu však zpŧsobila nabídka sovětského mobilizačního plánu Polsku. Tamější rozvědka dokument prozkoumala a zjistila, ţe jde o falzifikát. Styky s Trustem okamţitě zastavila a jejího příkladu následovaly tajné sluţby dalších zemí. Na celé historii je zajímavá nejen velkorysost akce, ale i to, ţe sovětská rozvědka sáhla k policejní provokaci. Jistěţe to nebyl v činnosti těchto sluţeb ani první ani poslední případ. Ostatně ruská Ochranka tímto zpŧsobem pracovala proti revolucionářŧm. Nelze však zapomínat na skutečnost, ţe pouţívání těchto metod se neomezilo jen na vnějšího nepřítele. Bolševici, kteří tyto metody schvalovali, později s rozhořčením reagovali na to, ţe byly pouţity i proti nim samým. Opozice v bolševické straně se stala terčem tajné policie jiţ v druhé polovině dvacátých let.

Vraťme se však k ruské emigraci. Akce Trust nebyla jediným případem činnosti sovětských zpravodajských sluţeb mezi emigrací. Pohled na její osudy pouze z tohoto zorného úhlu by však byl hrubým zkreslením jejího profilu. Vţdyť v jejích řadách byl výkvět ruské kultury a vědy. Někteří její představitelé vstoupili do mezinárodního povědomí. Takové osobnosti jako spisovatelé I.Bunin, J. Zamjatin, M.

Cvětajeva, hudebníci S. Rachmaninov, I. Stravinskij, V. Horowitz, výtvarníci M. Chagall, A. Archipenko, V. Kandinskij, N. Gončarova, K. Malevič, J. Lipšic, L. Lisickij, O. Zadkin, divadelníci jako S. Ďagilev, F. Šaljapin, literární vědci a teoretici jako R. Jakobson, D. Čyţevskij, filosofové jako N. Berdjajev, O. Losskij, sociolog P. Sorokin, geniální šachista A. Aljechin, ty všechny se staly protagonisty nových uměleckých a myšlenkových proudŧ a vědeckých výbojŧ. Ruská emigrace přinesla celému světu bohaté věno

Strana 598