KRIZE IMPÉRIA
k víře („pokoř se, pyšný člověče“), Dostojevskému, slavjanofilŧm a úsilí řešit náboţenský (duchovní, mravní) problém („jednostranně politická revoluce je pochybená, protoţe vyvolá jen politické následky“). Navíc Struve připojil ideu Velikého Ruska po vzoru bismarckovského sjednoceného Německa a Berdjajev našel spásu ruské inteligence v „náboţenské filosofii“.
Sborník doznal mnoho vydání, vyvolal ţivou diskusi, všechny noviny, časopisy, politikové a vědci se pokoušeli precizovat své stanovisko k této knize. Nejmírněji je přijala jen pravoslavná církev. Většina i kritikŧ však navrhovala opustit cestu ruské radikální inteligence. Sociální demokraté knihu označili za „nejreakčnější“ v posledních desetiletích.
ULJANOV-LENIN
Vladimir Iljič Uljanov-Lenin (1870-1924) hluboce poznamenal dějiny Ruska i celého světa. Celé brigády apologetŧ více neţ pŧl století přesvědčovaly svět, ţe v Leninovi ţil na zemi génius, neomylný vŧdce světového proletariátu. Dnes je zřejmé, ţe byl jedním z levých ultraradikálŧ evropské sociální demokracie, jakobín, blanquista, teoretik a praktik revoluce. Vlastně i s marxismem, k němuţ se hlásil, byl na štíru, bral si z něj to, co mu vyhovovalo, a mluvil o rozvoji teorie v nových podmínkách. Ani nemohl být pravověrný, protoţe byl netrpělivý, hyperaktivní, miloval násilí a revoluci chtěl provést rázným vŧdcovstvím malé, ukázněné skupiny profesionálních revolucionářŧ.
Pocházel z bohaté, vzdělané simbirské rodiny a školami procházel bez nesnází. S revolucí se setkal dŧvěrně jiţ ve školním věku, jeho bratr Alexandr byl roku 1887 za přípravu atentátu na cara popraven. Stal se právníkem, ale v podstatě celý ţivot nebyl zaměstnán (s výjimkou let po listopadu 1917, kdy byl premiérem). Ţil jako profesionální
Strana 510
RUSKÉ IMPÉRIUM
revolucionář. To v jeho případě (protoţe pobýval v zahraničí, nejčastěji ve Švýcarsku) znamenalo studovat v knihovnách, psát články a polemiky pro 10-100 čtenářŧ, občas přednášet, diskutovat se soudruhy a čekat na vhodný čas. Hmotné problémy neměl - matka ho podobně jako jeho sourozence podporovala z penze po otci a dalším zdrojem příjmŧ byla renta ze statku Alakajevka ve středním Rusku a později stranické peníze, které osobně spravoval.
V diskusích a sporech dospěl k několika „nezvratným pravdám“. Zavrhl parlamentarismus a demokracii i jakýkoli reformismus jako neţivotaschopný systém. Budoucnost viděl v diktatuře, kterou povaţoval za nejschopnější systém, schopný zavést na světě dokonalý řád. K politickému úspěchu byla pro něj nezbytná strana, kterou chápal jako centralizovaný, hierarchický a disciplinovaný útvar vojenského typu. Protoţe se proletariát („třída budoucnosti“) nedokáţe organizovat sám, musí v jeho čele stát odhodlaní a připravení profesionální revolucionáři, schopní vštípit masám revoluční vědomí a vést je k ţádanému cíli. Vítězství však není snadné a cíl je daleko, rozhodne o něm organizované násilí, které se nesmí zastavit před ničím. Leninova řeč i spisy se hemţí vojenskými výrazy a metaforami.
Odpŧrce nalézal v sociálně demokratickém hnutí, ale mnozí ho zpočátku nebrali na vědomí. Trockij ho povaţoval za „profesionálního vykořisťovatele veškeré zaostalosti ruského ţivota“, R. Luxemburgová marně varovala před jeho „vojenským ultracentralismem“. Později (1924) o něm historik P. Miljukov napíše, ţe byl „profesionální tyran“ a publicista Marcu (1930) ho ohodnotí jako „nejschopnějšího policejního prezidenta, kterého kdy Rusko mělo“.
Strana 511
KRIZE IMPÉRIA
V Rusku zatím mnoho neznamenal, v revolučním roce 1905 přijel do Petrohradu aţ 21. listopadu s oholenou hlavou, s modrými brýlemi na nose a s falešnými papíry a události spíše jen komentoval. Petrohradský sovět podrobil jízlivé kritice a výsměchu a upřel se na ozbrojené dobrodruţství 2000 moskevských dělníkŧ se zbraní v ruce. Při odjezdu ze země měl jeden jediný komentář: „Příště musíme být energičtější...“
Historik J. Slavík o něm (1935) trefně napsal: „Lenin je duch z ruského prostředí, zaplněný primitivním myšlením pravoslavného člověka, myslícího feudálně, chápajícího sociologické pojmy - třída, proletariát, burţoazie atd. - jako lidé z dob, kdy se společnost rozpadávala na šlechtu vyšší a niţší, na lidi svobodné, polosvobodné a nesvobodné… Leninova mluva je prosáknuta minulostí vojenského a šlechtického carství. Převládají v ní pojmy vojenské: vŧdce, vedení, přední voj, diktatura, zničení, dobytí, úderník, manévrování, útočení, ustupování, zaskočení, vítězství, poráţka, tábory bojující na ţivot a na smrt apod. Všechno toto názvosloví napovídá, ţe veliký bojovník za netřídní společnost je zatíţen myšlením carského absolutismu.“
Strana 512
RUSKÉ IMPÉRIUM
STŘÍBRNÝ VĚK RUSKÉ KULTURY
Zjevný technický a prŧmyslový vzestup Ruska na začátku 20. století postupně ovlivňoval i denní ţivot celé země. To se však týkalo převáţně jen městského obyvatelstva, vesnice jím byla zasaţena z nepatrné části. Tak se stalo, ţe Rusové ţili v této době jakoby ve dvou podlaţích, či ve dvou odlišných stoletích. Nemŧţe být pochyb o vyspělosti a vzdělanosti ruské inteligence (ve vědě, literatuře, hudbě, malířství, divadelnictví aj.), bylo jí však málo, před první světovou válkou tvořila přibliţně 0,6-0,7 % všeho obyvatelstva. Ostatní Rusko bylo mrtvé, ztuhlé, tvrdé, nehybné a podle Čechova, velkého spisovatele té doby, ţilo v jakémsi bezčasí.
V roce 1914 bylo v Rusku deset univerzit - v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě, Charkově, Oděse, Dorpatu (estonské Tartu), Kazani, Varšavě, Tomsku a Saratově a na nich pŧsobilo přibliţně 450 řádných profesorŧ (asi 100 míst nebylo pravidelně obsazeno pro nejrŧznější tresty a výstrahy ze strany moci), 164 mimořádných profesorŧ a 680 soukromých docentŧ. Univerzity však od začátku století byly semeništěm odporu proti samoděrţaví (jako den zrodu studentské protivládní opozice byl uváděn a slaven jiţ 16. únor 1899), periodicky a pravidelně zde vypukaly stávky, demonstrace i nepokoje - výjimkou nebylo ani dočasné výstraţné uzavírání škol (vţdy na semestr) ze strany vlády. Studenti převáţně patřili k liberálŧm, vyskytovala se ovšem i radikální pravá či levá seskupení. Snad základní příčina spočívala v tom, ţe studenti se rekrutovali převáţně ze středních a chudších vrstev (v roce 1911 z 38 000 studentŧ tvořili synové šlechticŧ méně neţ 10 %, tj. 3371 ţákŧ, více bylo dokonce studentŧ rolnického pŧvodu - 3778, a drtivě převaţovali synové řadových úředníkŧ). Bohatší a ti, kteří sledovali státní kariéru, se připravovali ve zvláštní síti vysokých škol, která vesměs přijímala jen syny šlechticŧ - jako byly například Šlechtické lyceum, Vysoká právní škola v
Strana 513
KRIZE IMPÉRIA
Petrohradě, Vojenská lékařská akademie aj. a dokonce i univerzita pro ţeny. K nim se řadily i tři vysoké technické školy a dále rozsáhlé pravoslavné školství - nejčastěji duchovní semináře (i kdyţ většina univerzit měla i své teologické fakulty). Na obou typech škol studovalo přibliţně stejné mnoţství studentŧ, asi 30-35 000.
Událostí století však byla Stolypinova školská reforma (1909) - trojstupňový systém (základní, střední a vysoké školství) i jejich reorganizace a povinná školní docházka, která však měla být uplatněna tehdy, aţ bude dostatek škol a učitelŧ. Za Stolypina se prŧměrně ročně otevíralo 400 základních škol (1910 jich v evropském Rusku bylo 98 000 a chodilo do nich něco přes 6 milionŧ ţákŧ), ale na Rusko to bylo stále málo - na začátku války mohla chodit do školy asi
Strana 514
RUSKÉ IMPÉRIUM
polovina mládeţe Ruska, jíţ byla zákonem předepsána povinná školní docházka (ve věku 6-11 let).
Stolypinovo Rusko bylo dokonce na 3. místě na světě v počtu ročně vydávaných knih (1908, za Německem a Japonskem). Soukromá nakladatelství Sytinovo v Moskvě, Suvorinovo v Petrohradě (A. Suvorin vlastnil i v zahraničí nejčtenější list oficiózní Novoje vremja, které zprvu vycházelo jen anglicky), bratří Granatŧ, Brokgauze a Jefrona znala celá vzdělaná Evropa. Vycházelo téţ mnoţství periodik (1912 jich bylo registrováno 2787, převáţně ruských) - mj. slavjanofilské aţ černosotněnské Moskovskije vědomosti, kadetská Reč či liberální Birţevyje vědomosti. Zvláště v zahraničí byly ceněny „tlusté“ liberální ţurnály Věstnik Jevropy a Russkaja mysl, kterou redigoval Struve. Nejpopulárnějším týdeníkem byla Niva.
Aniţ bychom s podrobnostmi jmenovali světově známé ruské vědce té doby (například I. Pavlova, I. Mečnikova, I. Sečenova, D. Mendělejeva aj.), spisovatele (A. Čechova, D. Mereţkovského, I. Bunina aj.), divadelní umělce (F. Šaljapina, A. Pavlovovou aj.), hudebníky, malíře apod. , musíme konstatovat, ţe cesta k mohutnému rozvoji ruské vzdělanosti nastoupena byla, ale především vlivem politické krize a revoluce byla radikálně přerušena. Rusko, díky své velikosti i rozlehlosti, bylo velmi nevyrovnané, velké části obyvatelstva se tato kultura vŧbec nedotkla. Především rolníci, kterých bylo přes 70 % obyvatel, byli gramotní sotva z 20-30 %. I mezi dělníky byly velké rozdíly - menševik N. Suchanov tvrdil, ţe se petrohradský dělník od moskevského lišil jako slepice od páva a ostatní byli šiti lýkem a padali tváří do bláta. A venkovany, kteří přišli do ústředních sovětŧ v prŧběhu roku 1917, charakterizoval jako „šedou, černozemní“ masu, lidi, vylezlé „ze zákopŧ a medvědích děr“,
Strana 515