/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Berijŧv pád otřásl postavením bezpečnostních orgánŧ, jeţ byly od dvacátých let v Sovětském svazu jakýmsi „státem ve státě“ a jeţ nabyly za Stalina výsadního postavení, proti němuţ se nikdo neodváţil vztáhnout ruku. Při přípravě procesu s Berijou začaly vycházet najevo represálie proti nevinným lidem, které vnitro provádělo (v první řadě se ovšem ocitly na pořadu dne postihy komunistŧ). Ve zprávě o rozsudku nad ním a jeho komplici - všichni byli v prosinci 1953 odsouzeni k smrti - se jiţ hovořilo o

„nejhrŧznějších zločinech“. Na povrch vyplynula také otázka vzájemného vztahu mezi Stalinem a Berijou. Doprovodným jevem se staly rehabilitace politických vězňŧ. Do konce roku 1955 bylo propuštěno z vězení a z Gulagu 10 000 osob: tvořily pouze malé procento uvězněných, ale význam to mělo vzhledem k ohlasu ve společnosti veliký. Boj proti tzv. dogmatismu začal pozvolna měnit atmosféru i v ideologii, kde bylo ovšem prosazování nových myšlenek mimořádně obtíţné. Pod palbou kritiky se však ocitly nejhorší výstřelky z pozdně stalinské éry jako například označení osvobozeneckých bojŧ kavkazských národŧ proti carské nadvládě v 19. století za reakční nebo - coţ bylo pro pozdní stalinismus velice příznačné - odmítnutí imperialistického charakteru předrevolučního

Ruska.

OBCHVAT KAPITALISTICKÉHO SVĚTA

XX. sjezd KSSS, který se konal na počátku roku 1956, byl logickým pokračováním a v jistém směru vyvrcholením chruščovovské linie ve třech hlavních směrech. Především se jednalo o návrat k „leninským zásadám“ stranického ţivota a odstranění „deformací“ posledních desetiletí. Největší význam měl z tohoto hlediska několikahodinový Chruščovŧv referát na uzavřeném zasedání v poslední den sjezdu, nazvaný „stranickou popravou Stalina“. Nebylo náhodné, ţe o tři dny dříve promluvil na sjezdu jeden z Chruščovových nejbliţších

Strana 717

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

spolupracovníkŧ Anastas Mikojan a přednesl kritické poznámky o Stalinově kultu osobnosti, přičemţ konstatoval, ţe po dvě desetiletí bylo v KSSS potlačeno kolektivní vedení. Sám Chruščov se sice ve svém tajném projevu vyhnul pojmu stalinismus, avšak tvrdým odsouzením zneuţití moci Stalinem, masového pronásledování jeho odpŧrcŧ (včetně náznaku, ţe Kirovova smrt byla připravena na nejvyšších místech), jakoţ i zásadních chyb, k nimţ došlo za války, se přiblíţil pravdě o 30 letech sovětských dějin. Tím dal fakticky najevo, ţe Stalinovi opoziční kritici se v minulosti nemýlili, i kdyţ nešel tak daleko, aby je rehabilitoval. Kritika se také nesla pouze proti zvŧli vŧči nomenklatuře, nikoliv vŧči lidu. Chruščovŧv kritický projev nebyl vŧbec publikován a veřejnost byla seznámena pouze s jeho odvarem. Do zahraničí se však dostal a na Západě veřejně publikován byl.

Dŧvodŧ, proč se Chruščov rozhodl vystoupit s takovým zásadním projevem, bylo více. Jistě se mu jednalo o to uplést si bič na politické konkurenty: snad se tu jiţ také projevil sílící vliv armády, přející si očistit své oběti z doby čistek; za rozhodující ale povaţujeme skutečnost, ţe Chruščov si uvědomil, ţe rozchod s minulostí je prostě nezbytný a ţe si od toho sliboval nové společenské impulsy. A také osobní prospěch.

Pro prosovětské kruhy a hlavně pro levicovou inteligenci na Západě znamenal XX. sjezd nesmírný šok. Člověk, jehoţ po desetiletí slepě hájily, se ukázal být falešným Mesiášem.

Pro Chruščovovu nedostatečnou dŧslednost, jeţ ovšem opět měla příčiny osobní i obecně politické, bylo charakteristické, ţe několik měsícŧ po sjezdu KSSS konstatovala, ţe došlo k bezzásadovému přebíhání od jedné krajnosti ke druhé a k přehánění kritiky kultu osobnosti. Ostře bylo napadeno odmítání vedoucí úlohy strany. Tyto

Strana 718

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

brzdy měly zastavit spontánní lidové domýšlení rozsudkŧ nad Stalinem a první výhonky disentu ve společnosti. Neboť kritika Stalina zapŧsobila na sovětské občany stejně mocně jako na veřejnost na Západě. Mŧţeme vystopovat celou škálu reagencí - od názoru, ţe to je katastrofa, přes hlasy, vyjadřující pocit „uspokojující spravedlnosti“ (reţisér G. Tovstonogov) aţ po radostný výdech, ţe

„vstupujeme do rodiny evropských národŧ“ (spisovatel J. German). K

úplně radikálnímu křídlu náleţelo pak volání po glasnosti a demokratizaci strany i společnosti“, se kterým vystoupili stateční jednotlivci a jeţ bylo právě hodnoceno jako extrém. Po XX. sjezdu se dostávají do čela tzv. progresivního proudu umělci, zejména spisovatelé. Jejich tvorba nahrazovala v sovětských podmínkách politiku a byla také stranickými byrokraty ostře sledována.

V souvislosti s tím došlo v roce 1958 ke štvanici na spisovatele Borise Pasternaka za jeho hlubokou sondu do ţivota v Sovětském svazu, román Doktor Ţivago. Kniha v Sovětské svazu nesměla vyjít a kdyţ za ní autor obdrţel Nobelovu cenu, byl doslova exkomunikován ze společnosti.

Druhý prvek, který tvořil podstatnou část jednání XX. sjezdu, se týkal dalších perspektiv národního hospodářství.

Grandiózní program šesté pětiletky byl zcela ve znamení Chruščovova optimismu, který by bylo moţné definovat jako „blahobyt na dosah ruky“. V letech 1956-1960 se počítalo s investicemi většími neţ v obou předchozích pětiletkách dohromady. Zhruba jejich polovina měla být věnována rozvoji východních oblastí státu. Směrnice potvrzovaly přednostní rozvoj těţkého prŧmyslu. Dŧraz se kladl zejména na technický pokrok a na vyuţití všech rezerv ve výrobě. Hlavní politicko-ekonomický cíl do roku 1960 spočíval v přiblíţení k základnímu úkolu SSSR - „dostihnout a předstihnout v historicky

Strana 719

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

nejkratší době nejvyspělejší kapitalistické země ve výrobě na jednoho obyvatele“. Tento ambiciózní cíl byl povaţován za reálný během jedné nebo dvou dalších pětiletek.

Třetí komplex otázek, řešených sjezdem, spočíval v zahraničněpolitické problematice. Při jejich rozboru se však musíme vrátit o několik let zpět.

Stalinova smrt se totiţ stala předělem nejen ve vnitřní, nýbrţ i v zahraniční politice Sovětského svazu. Nové vedení shledalo neúnosným, aby vztahy vŧči Západu setrvávaly na mrtvém bodě, v jakémsi studenoválečnickém patu. Rozhodlo se proto celou oblast zahraniční politiky oţivit. Významným činem v tomto směru bylo uzavření příměří v Koreji 27. července 1953. Moskva také obnovila přerušené diplomatické styky s několika zeměmi, mj. s Jugoslávií, především ale zahájila dialog se západními mocnostmi o hlavních aktuálních otázkách celosvětového významu. Jejich výsledkem bylo mj. uzavření tzv. státní smlouvy s Rakouskem, obnovující suverenitu této země, která se stala neutrální. Znamenalo to posun v evropských záleţitostech, jaký neměl po roce 1945 obdoby.

Nové vedení (v tomto směru nelze rozlišovat mezi Malenkovem a Chruščovem) se tedy vydalo pragmatickým kursem, který nejlépe charakterizovala Malenkovova slova ze srpna 1953, ţe „neexistuje sporná otázka, která by nemohla být řešena mírovou cestou“.

Sovětský svaz měl mít podle těchto představ z nové zahraničněpolitické linie více prospěchu; existovaly tu i dŧvody vnitropolitické - nutnost soustředit pozornost a také finanční prostředky především sem, do ekonomické oblasti. V ţádném případě však Moskva nebyla ochotna ustoupit Západu v zásadních otázkách, čímţ máme na mysli hlavně zájmy jejího mocenského bloku. Proto po

Strana 720

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

přijetí západního Německa do NATO provedl Sovětský svaz vzápětí protitah: uzavřel se svými evropskými satelity kolektivní smlouvu o vzájemné pomoci, známou jako Varšavský pakt. Stalo se tak v květnu

1955.

I vztahy se státy bloku však prodělaly v roce 1953 určitou modifikaci. Jako reakci na události v Československu po měnové reformě a hlavně na červnové bouře v NDR, kde stranické vedení, poděšené masovým odporem lidí proti jeho tvrdému ekonomickému kursu, si vyţádalo pomoc sovětských vojenských orgánŧ k zásahu proti demonstrujícím, přijímá Moskva rozhodnutí vyzvat své satelity k úpravám ekonomických plánŧ tak, aby byly zmírněny disproporce ve výrobě těţkého a spotřebního prŧmyslu. S tvrdým kursem budování „základŧ socialismu“ podle sovětského stalinského vzoru bylo skoncováno. Jednalo se o to, aby v zemích bloku bylo dosaţeno větší politické stability. Především se v této souvislosti Moskva soustředila na dva státy: NDR a Maďarsko. U prvního z nich zastavila placení reparací a smazala jeho dluhy: poskytla východoněmeckému reţimu dokonce úvěr ve výši téměř pŧl miliardy rublŧ. Ke kádrovým změnám zde však nedošlo. Jinou cestu zvolila v Maďarsku. Ještě v červnu 1953 tvrdě kritizovala zdejší vedení strany za jeho politický kurs a donutila je ke kádrovým změnám, jeţ oslabily pozice stalinistŧ. Tak se začaly rýsovat dvě cesty - řečeno tehdejší terminologií konzervativní a revizionistická. Při prosazování oné druhé se zřejmě exponoval Malenkov; po jeho odchodu z vedoucí funkce došlo v Budapešti k návratu předchozí politice.

Tato opatření není ještě moţné chápat jako promyšlenou zásadní změnu. Jednalo se o přizpŧsobení momentální situaci s prvky improvizace.

Strana 721

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

Přesné formulování zahraničně politické koncepce ve všech směrech i s teoretickým zdŧvodněním, jak to bylo v Sovětském svazu obvyklé, přinesl aţ XX. sjezd. Chruščov tu vystoupil se dvěma základními tezemi. Podle první z nich jiţ neexistuje nevyhnutelnost válek vzhledem k rŧstu sil socialismu v poválečné době. Druhá vyhlašovala „mírové souţití a soutěţení“ mezi socialismem a kapitalismem.

Vztahy mezi Východem a Západem tak dostávaly nový, méně kontroverzní charakter, rovnalo se to kroku doprava od krajně levicového pojetí v rámci marxistického ideologického spektra.

Dŧleţitá byla i další nová zásada: v zemích, které vedou osvobozenecký zápas od koloniálního područí, je moţná „nekapitalistická cesta rozvoje“. Tyto země byly označeny za spojence tábora socialismu. Znamenalo to daleko otevřenější přístup vŧči západnímu světu ve všech směrech, nikoli však ideologický smír. Něco podobného bylo výslovně odmítnuto.

Významné novum obsahovala i formulace, týkající se vzájemných vztahŧ socialistických zemí. Formy přechodu k socialismu měly být v budoucnu stále rozmanitější. Jako příklady byly jmenovitě uvedeny Jugoslávie a Čína. Stalinská teze o Sovětském svazu jako o závazném vzoru byla opuštěna.

Chruščov obdrţel tedy od vedení KSSS souhlas, vybudovat nový systém vztahŧ uvnitř bloku. V rámci toho bylo ihned po sjezdu zrušeno Informační byro, které po dobu své existence věnovalo většinu energie na potírání „titoismu“. S tímto počínáním skoncoval Chruščov jiţ v roce 1955 bezprecedentním zpŧsobem. Osobně odjel do Bělehradu, aby nazval Tita „drahým soudruhem“ a omluvil se jugoslávské straně za všechny útoky a pomluvy, jimţ byla za Stalina vystavena.

Strana 722

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Chruščovovo vedení se tedy rozloučilo se Stalinovým dědictvím, tj. s orientací na Rusko a ruskou minulost jako opěrný bod impéria, a rozhodlo se pro to klást dŧraz na společenství socialistických státŧ, samozřejmě nadále pevné, ale pruţnější, sahající od Jugoslávie aţ po Čínu, se Sovětským svazem jako jeho hlavním garantem a přirozeným vŧdcem.

Z hlediska postavení Sovětského svazu jako světové velmoci nastávala nesporně nová etapa. Po triumfu ve druhé světové válce a vytvoření bloku, jehoţ následkem bylo zmrazení vztahŧ se Západem, se otvírala eventualita „obchvatu“ kapitalistického světa prostřednictvím co do počtu obyvatelstva, strategického významu i surovinového bohatství rozhodující části světa - kolonií a polokolonií. Tak to alespoň moskevští stratégové viděli a v tomto ohledu byli značně optimisticky naladěni.

Sem, do oblasti „třetího světa“, se zaměřila tzv. „osobní diplomacie“ Chruščovova, který - na rozdíl od Stalina - kladl dŧraz na osobní styky se zahraničními činiteli, aby tak poloţil základ k rozvíjení vztahŧ se zeměmi, kde dosud převládal britský nebo americký vliv. Skutečným prŧlomem v tomto směru byla však sovětská aktivita za suezské krize na podzim 1956, kdy se Moskva vyslovila velmi tvrdě na obranu

Egypta proti britsko-francouzsko-izraelskému útoku včetně nabídky vojenské pomoci. Stalo se tak poprvé v jeho existenci, aby Sovětský svaz projevil rozhodnutí angaţovat se v zemi, jeţ patřila do domény Západu. Egyptská prosovětská reakce, jeţ následovala, byla v Moskvě vítězoslavně uvítána.

Takový úspěch byl zapotřebí tím více, neboť uvnitř bloku docházelo právě v téţe době k událostem, jeţ nelze nazvat jinak neţ jako týdny, které otřásly sovětským impériem.

Strana 723

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

Chruščovova kritika Stalina dala v zemích bloku do pohybu proces, jaký v Moskvě nečekali. Intenzita projevŧ kritičnosti a nespokojenosti s komunistickou diktaturou byla nestejná; největší vření nastalo v Polsku a v Maďarsku. Jestliţe ve Varšavě se novému vedení strany v čele s W. Gomulkou podařilo udrţet moc ve svých rukou, v Maďarsku se reţim fakticky zhroutil. Vláda se dokonce rozhodla vystoupit z Varšavské smlouvy.

Pro Moskvu tak vznikla nebezpečná situace. Jiţ na zprávu, ţe prvním tajemníkem polské strany se má stát Gomulka, reagovala vysláním narychlo sestavené delegace v čele s Chruščovem, jejímţ členem byl i maršál Ţukov. To bylo symptomatické a přesuny sovětských vojsk na polském území pak jednoznačně varovaly, ţe zdejší vedení si musí být vědomo skutečnosti, do jaké zájmové sféry patří. Jednání byla - podle

Strana 724

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

svědectví jednoho z účastníkŧ - „otevřená, těţká a rozhořčená“. Nakonec však Chruščov vyslovil se změnou na nejvyšším místě ve Varšavě souhlas - neměl ostatně jinou volbu, nechtěl-li se dostat do konfliktu s ÚV PSDS.

Situace v Maďarsku však hrozila odpadnutím jednoho z kamenŧ, tvořícího monolit „socialistického tábora“. To by Chruščov politicky nepřeţil. Existence toho, co na jaře nazval na sjezdu vznosně světovou socialistickou soustavou, vyţadovala nekompromisní zásah. Navzdory tomu, ţe 30. října vydala sovětská vláda deklaraci o vztazích k ostatním socialistickým zemím, jeţ se hlásila k zásadám národní suverenity a rovnoprávnosti, o pět dní později sovětská vojska zaútočila na Budapešť a nastolila v zemi „revoluční dělnickorolnickou vládu“. Rozhodnutí padlo v Kremlu jiţ 1. listopadu, tři dny však Sověti potřebovali na sestavení nové garnitury v čele s J. Kadárem, které budou moci svěřit moc. Zásah sovětské armády, který vyhlášení nové vlády fakticky předcházel, si vyţádal tisíce mrtvých - daleko více ovšem na maďarské straně. Klid v zemi nastal teprve 11. listopadu. Podruhé v prŧběhu necelých pěti let Sovětský svaz dokázal, ţe odstředivé tendence uvnitř svého bloku je připraven tvrdě pacifikovat. V maďarském případě měla zvlášť nepříjemnou příchuť skutečnost, ţe likvidace Nagyho vlády připomínala zákrok carské armády v Uhrách za časŧ Mikuláše I. Západní mocnosti, zaměstnané navíc suezskou krizí, ponechaly událostem ve střední Evropě volný prŧběh.

Reakcí na ně se stalo všeobecné přitvrzení kursu. Na samotného Chruščova se snesla kritika především ze strany armády za nerozhodnost, za pozdní reagování na „kontrarevoluční řádění“ v jedné ze socialistických zemí. Jeho postavení bylo otřeseno.

Strana 725