SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

předrevoluční společenské hierarchie, ale i oţivením ruských středověkých barbarských tradic s příměsí tatarské krutosti.

BILANCE VELKÉ ČISTKY

XIX. sjezd bolševické strany v březnu 1939 se stal přehlídkou zdecimované strany. Z 1966 delegátŧ předchozího sjezdu bylo zatčeno 1108 lidí. Z ústředního výboru strany bylo zavřeno nebo zastřeleno 55 lidí ze 71 a z ústřední kontrolní komise 60 ze 69. Pozoruhodná však je i skutečnost, jak čistka postihla členy ústředních výborŧ bolševické strany od roku 1898 do 18. sjezdu v roce 1939. Ze 231 členŧ a kandidátŧ ústředního výboru bolševické strany za celou její historii, kteří se doţili velké čistky, bylo 188 osob (81,3%) fyzicky zlikvidováno a ze ze zbylých 43 se zachránilo 21 osob. Ani osud těch zbylých nebyl utěšený. Jeden z nich byl zastřelen (A. Lozovskij), druhý byl vyloučen z

politbyra (A. Andrejev), další dva byli zastřeleni po smrti Stalina (L. Berija a K. Bagirov), pět bylo vyloučeno z ústředního výboru jako protistranické

Chruščov) a další dva byli zbaveni funkcí (A. Mikojan a N. Švernik).

Strana 626

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Ani brutální nepřítel by nedokázal zasadit sovětské armádě takové rány jako Josif Vissarionovič Stalin. Čistkám padli za oběť tři z pěti maršálŧ, 14 ze 16 armádních velitelŧ prvního a druhého stupně, všech osm admirálŧ, 60 ze 67 sborových velitelŧ, 136 ze 199 divizních velitelŧ, 221 ze 397 brigádních velitelŧ. Dále zmizelo všech 11 náměstkŧ lidového komisaře vojenství, 75 z 80 členŧ Nejvyšší vojenské rady. Asi polovina dŧstojnického sboru byla uvězněna, včetně velitelského sboru praporŧ a rot. Velitelé se zkušenostmi ze Španělska a Dálného východu byli téměř beze zbytku uvězněni nebo zastřeleni.

Krutá perzekuce postihla vědeckou a kulturní oblast. V roce 1937 probíhala globální čistka mezi historiky, národohospodáři a literáty. Zvláště historikové se ocitli na tapetě. Zmizela celá škola Pokrovského, jakoţ i početná řada dalších historikŧ. Profesoři vysokých a středních škol byli vděčnou kořistí, protoţe vţdy je bylo moţné obvinit, ţe kazí mládeţ. Po smrti ukrajinského politika J. Ljubčenka stala se kyjevská univerzita terčem velké čistky, protoţe tam pracovala Ljubčenkova manţelka. Další kyjevský profesor byl obviněn, ţe ho do špionáţních sluţeb naverboval český vědec Bedřich Hrozný. Profesor byl obviněn ze špionáţe pro Japonsko, protoţe přednášel o Dálném východě, odkud nebylo do Japonska tak daleko. Někteří jeho kolegové doplatili na to, ţe ţádali, aby jim byly předloţeny dŧkazy o jeho špionáţi.

Rozsáhlé čistky probíhaly i mezi přírodovědci. Charkovský fyzikální ústav měl světovou úroveň a jeho vedení se často podílelo na mezinárodních konferencích v zahraničí. Všichni byli zatčeni, mezi nimi L. Landau a A. Weissberg-Cybulski. Podobně byla postiţena i radiologie. V oblasti biologie řádil T. Lysenko. Své šarlatánství doprovázel denunciacemi svých oponentŧ. Zničil celý výkvět sovětské

Strana 627

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

genetiky v čele s N. Vavilovem. V lingvistice zvítězil N. Marr a jeho škola, která likvidovala ve „vědecké diskusi“ veškeré oponenty. Na ni přišla řada aţ v padesátých letech.

Teror řádil mezi spisovateli. Ze 700 spisovatelŧ, kteří se zúčastnili prvního sjezdu sovětských spisovatelŧ v roce 1934, jich na druhý sjezd v roce 1954 přišla pouhá padesátka. Za oběť padli mj. I. Babel, B. Pilňak, A. Vesjolyj, M. Kolcov, J.Oleša, O. Mandelštam, N. Zabolockij atd. Čistky mezi spisovateli probíhaly i na Ukrajině, v Arménii i v dalších oblastech Sovětského svazu.

Někteří kritici posílali své recenze místo do novin - jako V. Jermilov - orgánŧm NKVD. V literatuře, právě tak jako v jiných oborech byly nejen oběti, ale i zbabělci a hrdinové. Ačkoli Boris Pasternak v té době procesŧm věřil, odmítl podepsat listinu schvalující popravu sovětské generality. Unikl vězení jenom proto, ţe organizátoři podpisové akce se to neodváţili ohlásit vyšším instancím.

Také v sovětském divadelnictví probíhaly čistky. Dirigent E. Mikoladze byl zastřelen roku 1937. Zatčeny byly známé herečky O. Ščerbinskaja a Z. Smirnova. Zakladatelka Moskevského dětského divadla, takto manţelka Tuchačevského, byla zatčena v roce 1937. O rok později byla oznámena likvidace Mejercholdova divadla se zdŧvodněním, ţe je sovětskému umění cizí. Dne 14. června 1939 byl Mejerchold pozván na veřejné shromáţdění, kterému předsedal Andrej Vyšinskij. Mejerchold tam měl pronést svou sebekritiku, ale místo toho přešel do protiútoku. Prohlásil, ţe to, co se označuje za produkt socialistického realismu, nemá s uměním nic společného a ţe místo ţivého umění vládne prŧměr a atmosféra vraţedná pro talenty. Následujícího dne byl zatčen. Zemřel patrně v Moskvě. Jeho ţena, herečka Z. Rajchová, byla nalezena mrtvá v jejich bytě.

Strana 628

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Díla mnohých spisovatelŧ i vědcŧ mizela nenávratně v archivech NKVD. K absurditám doby patřilo, ţe do módy vstupovaly veselohry. Zvláště filmy G. Aleksandrova si získaly velkou oblibu. Kdo mohl tušit, ţe mnozí tvŧrci těchto filmŧ, od scénáristŧ aţ po reţiséry a hvězdy, se třásli strachem, zda bude jejich dílo pochváleno nebo zatraceno. Charakteristické pro tehdejší čistky bylo i to, ţe vyšetřovatelé nutili své oběti k fantastickým doznáním. Kočující cikáni se měli přiznat, ţe patřili k arménským dašnakŧm, o nichţ nikdy ani neslyšeli. Lidé podepisovali protokoly o tom, ţe byli agenty japonské či jiné imperialistické rozvědky. Vyšetřovatelŧm nešlo o zjištění pravdy. Ţádali leţ - a udání dalších obětí. Kdyby však opravdu věřili tomu, ţe všechny jejich oběti jsou skutečnými nepřáteli reţimu, museli by se zhrozit jejich počtu i postavení ve společnosti.

V rámci takzvané kritiky kultu osobnosti byla v Sovětském svazu

Strana 629

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

velká čistka kritizována za to, ţe jí padlo za oběť několik milionŧ komunistŧ. Z hlediska tehdejších Stalinových kritikŧ byly čistky deformacemi socialismu, pokud postihovaly establishment, příslušníky bolševické strany atd.

Čistky však postihly v mnohem větší míře nekomunisty. Odhaduje se, ţe na jednoho vězněného komunistu připadlo asi pět nestraníkŧ. V roce 1937, tedy před vyvrcholením čistek a represí, činil podíl čistkami postiţených osob 5-7 % veškerého obyvatelstva Sovětského svazu, tj. 8-11 milionu lidí. Asi 10 % zatčených bylo popraveno. Ostatní skončili v koncentračních táborech. Odhaduje se, ţe v letech 1927-1938 činily ztráty obyvatelstva v dŧsledku represí 13,8 milionu lidí. Z toho byly dva miliony uprchlíkŧ ze středoasijských republik za kolektivizace, 2,5 milionu činila nezaregistrovaná úmrtí hladem a v Gulagu. Dodatečný soupis nezaregistrovaných úmrtí hladem a v Gulagu činil 2,8 milionu lidí. Hlad v Povolţí, Ukrajině a Kazachstánu zpŧsobil smrt 5,2 milionu lidí. Nakonec je poloţka 1,3 milionu nezaregistrovaných smrtí v letech 1937 a 1938. Termín nezaregistrovaná úmrtí je zřejmě dŧsledek stavu evidence zahynulých vězňŧ v Gulagu a obětí hladu. Začátkem roku 1943 povolil náčelník Gulagu pohřbívat zemřelé v hromadných hrobech, bez prádla, tj. nahé. Z literatury je známo, ţe jiţ mnohem dříve se mrtví nepohřbívali. Za hladomorŧ to nebylo jinak. Pokud se týká celkového počtu uvězněných, údaje se rozcházejí. Podle jedné zprávy KGB z roku

1957 zahynulo od roku 1935 do roku 1941 19,8 milionu lidí, z toho bylo 7 miliónŧ popraveno a zbytek zahynul v Gulagu. Objevila se i tvrzení o mnohem niţším počtu obětí, zvláště z řad politických vězňŧ. V této oblasti zřejmě probíhá nejen ryze odborný spor. Autorŧm, kteří se opírají o svodky KGB, je vytýkáno, ţe ignorují časté rozdíly v jejích podkladech, které patrně odráţejí změny mocenských vztahŧ v jednotlivých fázích vývoje SSSR. Zdá se, ţe solidní výsledky přináší

Strana 630

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

naproti tomu výzkum místních archivŧ. Zatímco například podíl politických vězňŧ v Gulagu v letech 1937-1938 byl podle svodek KGB 12,8 a 18,6 % z celkového počtu vězňŧ, výzkum v západosibiřském kraji ukázal, ţe politických vězňŧ zde bylo v uvedených letech 60-80 %. Tento údaj se zhruba kryje s odhadem A. Weissberga-Cybulského, který píše, ţe kriminálních vězňŧ bylo 10-15 %. Do svodek KGB nebyli zahrnuti vězňové, přidělení rŧzným hospodářským podnikŧm. Podle předběţných údajŧ bylo v letech 1930-1953 čistkami postiţeno celkem 28 milionu lidí. Zjištění relativně úplných počtŧ obětí Gulagu si vyţádá ještě mnoho let bádání.

Sociální, politické i národnostní sloţení koncentračních táborŧ se měnilo. Koncem dvacátých let tam převaţovali příslušníci bývalých politických stran, bezprizorní a první várky kulakŧ. Druhá vlna se skládala především z rolnictva. Třetí vlnu pak tvořil jednak sovětský establishment, jednak řadové obyvatelstvo. Pád Genricha Jagody a pak Nikolaje Jeţova byl provázen perzekucí desetitisícŧ příslušníkŧ NKVD, kteří předtím horlivě vykonávali příkazy svých šéfŧ. Před válkou Gulag vzrostl o obyvatele nově anektovaných území.

Kaţdého při studiu velké čistky napadne, zda to vše bylo vŧbec nutné. Coţpak k tomu, aby se Stalin stal neomezeným vládcem země, bylo nutné zahubit miliony lidí? Do jisté míry je pochopitelné, ţe dal popravit několik set předákŧ bývalé opozice. I kdyţ se sebevíce káli, na jejich loajalitu spoléhat stoprocentně nemohl. Nespokojil se ani čistkou mezi svými nebliţšími spolupracovníky, ať jiţ seděli v politbyru bolševické strany, v sovětské vládě, ve vedení armády, hospodářského ţivota, ve stranickém a státním aparátu atd. Psalo se o skupině „umírněných“ a dokonce o potencionálních spiklencích zejména v řadách armády. Dnes víme, ţe doklady o tzv. spiknutí

Strana 631

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

Tuchačevského vyrobili lidé z hitlerovské zpravodajské sluţby na podnět NKVD. Chtěl se snad Stalin zbavit potenciálních protivníkŧ či nepohodlných svědkŧ svých nezdarŧ, například kolektivizace? Chtěl snad naplnit hrŧzou sovětský establishment, aby ho přiměl k absolutní loajalitě? Nebylo jeho počínání motivováno i paranoickými rysy, které byly a jsou přítomny u mnoha absolutních vládcŧ? Zatím neznáme odpověď na tyto otázky. Vše, co zatím bezpečně víme, jsou soupisy Stalinových obětí a výsledek čistek, tj. absolutní moc Josifa Vissarionoviče Stalina i jeho deifikace.

Ale proč ty miliony řadových lidí, kteří přece Stalina poslouchali a mnozí dokonce zboţňovali? Nelze zapomínat na fakt, ţe Stalin v zájmu svého postavení potřeboval nejen zlikvidovat dosavadní špičky, ale změnit charakter celé společnosti. Strach se stal všudypřítomným hostem. Nikdo si nebyl jistý, co se s ním v příštím okamţiku stane. Vţdy bylo moţné najít něco, co opodstatňovalo zatčení a uvěznění. A kdyţ to nenapadlo policejní orgány, tak na to upozornili kolegové, sousedé, přátelé a známí. Ti udávali ze závisti, ze strachu či z obav o vlastní bezpečnost. Nebezpečí číhalo na kaţdém kroku. Lidská soudrţnost se rozpadala, společnost se měnila v atomizovanou masu ustrašených jedincŧ.

Čistky neměly jen politickou motivaci. Gulag se stal významným článkem sovětského hospodářství. Vězňové pracovali v lesích, v dolech, továrnách, jako nevolnická pracovní síla státních podnikŧ, na výstavbě a údrţbě koncentrákŧ a na četných dalších stavebních pracích. Údajně si vedení Gulagu od NKVD objednávalo roční kontingenty pracovních sil. Tvrdí se, ţe otrocká či nevolnická práce není efektivní. Obecně je to jistě pravda. Ale osazenstvo Gulagu se osvědčilo tam, kde normální pracovní síly nebyly. Vězňové budovali kanál Volga-Moskva (1936), druhou kolej sibiřské magistrály (1933-

Strana 632