CO SI RUSKO PŘEJE?

područí, které odsuzovalo ruskou církev k úloze pasivního sluţebníka, povolaného pŧsobit k větší slávě a moci impéria.

VLÁDNÍ PŘEDSTAVY KATEŘINY II.

Podstata samoděrţaví není určována jednotlivými vládci. Jejich intelektuální moţnosti a konkrétní situace vnitřní i vnější - to vše mŧţe jistě ovlivnit jednotlivé činy samoděrţavné vlády. Historie je však neúprosná. Nebere - posuzováno v kontextu generací - v úvahu větší či menší obratnost jednotlivých vlád a panovníkŧ. Otevírá naopak cestu k slunci těm zemím, které si dokázaly vybojovat větší míru lidských jistot a svobod, a tím dokázaly i plněji vyuţít individuálních schopností, vynalézavosti a podnikavosti kaţdého, i posledního ze svých občanŧ.

Chronickou a zcela nevyléčitelnou nemocí kaţdého (i „rozumného“ a „osvíceného“) samoděrţaví je umrtvování společenské a individuální aktivity, kterou nelze nahradit sebevětší agilností vládcŧ. Na širší historické ploše moderních dějin světa lze proto pozorovat naprostou marnost a zoufalou beznadějnost úsilí ruského samoděrţaví udrţet krok se zeměmi, které překonaly nebo vŧbec neproţily epochu absolutismu. Je to, obrazně řečeno, závod landauru se ţeleznicí.

Na počátku vlády Kateřiny II. bylo to vše pochopitelně ještě zcela nezřetelné. Carevně sice hlásili, ţe z Ruska utíkají nejen tisíce nevolníkŧ, ale i lidé z privilegovaných vrstev, kteří se nevraceli z cest do ciziny, avšak vládkyně soudila, ţe by se mělo „dovolit našim mladým lidem cestovat do ciziny“. Obavy z toho, ţe tam zŧstanou, budou zbytečné, „kdyţ bude vlast pro ně přitaţlivá“. Naznačme proto podstatu vládních plánŧ Kateřiny II., které měly učinit z Ruska zemi „přitaţlivou“.

Strana 294

RUSKÉ IMPÉRIUM

Kateřina II. se sice ujímala vlády s určitými představami ovlivněnými četbou děl osvícencŧ a dŧvěrnou znalostí poměrŧ u dvora, avšak záhy po převratu roku 1762 měla zjistit, ţe to vše je ţalostně málo. Víme, ţe za ţivota carevny Alţběty měla striktní zákaz zajímat se o vládní záleţitosti. Za panování Petra III. se v tomto směru mnoho nezměnilo.

Stručně řečeno, na počátku své vlády měla Kateřina II. sice jisté povědomí o zahraniční politice, avšak téměř nic nevěděla o vnitřním ţivotě a situaci rozsáhlé říše, jíţ měla vládnout. Věrna své věcnosti a střízlivosti přistoupila hned zpočátku k tomu nejdŧleţitějšímu - k financím říše. Avšak nikdo - ani Senát - nemohl carevně přesně říci, kolik činí státní příjem. V květnu 1762 byl ještě Petru III. předloţen tento pasivní rozpočet:

O dva měsíce později sdělil Senát Kateřině II., ţe státní dŧchod činí ročně dvanáct milionŧ rublŧ. Na rozdíl od Petra III. se však carevna s tímto prohlášením nespokojila a dala je podrobněji prozkoumat. Ukázalo se, ţe celkový příjem činí 28 milionŧ rublŧ. Senátoři nedokázali tento rozdíl carevně vysvětlit a nakonec se ukázalo, ţe ani nevědí, za co a odkud, ze kterých oblastí daně plynou. Carevna proto darovala Senátu pět rublŧ a poslala za ně koupit atlas Ruska, vydaný Petrohradskou akademií, aby senátoři měli po ruce mapu.

Strana 295

CO SI RUSKO PŘEJE?

Zájem Kateřiny II. o státní finance nebyl ovšem veden snahou proniknout do sloţitého labyrintu výběru daní. Potřebovala peníze a ne právě málo. Aktivní zahraniční politika znamenala zvýšené výdaje na armádu. Značně stouply výdaje na prudce se rozrŧstající státní správu. A konečně carské dary favoritŧm a sběratelská vášeň carevny, pro niţ řada agentŧ po celé Evropě skupovala do Ermitáţe všechna dosaţitelná umělecká díla - to vše a skvělý carský dvŧr nebylo tak docela zadarmo.

Zpočátku se nová vláda drţela osvědčené praxe - zlehčování kovové mince. Rozsáhlá raţba však nemohla pokrýt rostoucí potřebu „hotových peněz“. A tak se roku 1769 objevily první papírové rubly (asignáty), zpočátku volně směnitelné za stříbro v poměru 1:1. Na konci vlády Kateřiny II. bylo v oběhu jiţ za 150 milionŧ rublŧ v asignátech, které byly přijímány jiţ jen za 68 % své nominální hodnoty. Rozšiřování objemu nekrytého oběţiva bylo ovšem dvojsečné - vláda dostávala asignáty zpátky v podobě daní. Řešení se ovšem našlo - daně byly zvýšeny. Například obrok státních rolníkŧ, který roku 1760 představoval 40 kopějek, stoupl do roku 1783 na tři rubly ročně. Ještě větší pozornost věnovala ruská státní pokladna „méně citelným“ daním nepřímým. Tak například daně z pálenky vzrostly v letech 1764-1795 na šestinásobek (spotřeba alkoholu však neklesla, nýbrţ stoupla.)

Výsledkem „přitaţlivé“ politiky Kateřiny II. v oblasti financí bylo, ţe za její vlády vzrostlo zdanění obyvatelstva téměř na trojnásobek - aniţ došlo k odpovídající změně v ekonomice říše. Jedním slovem - „velká“ epocha Kateřiny II. nepřišla Rusko lacino. Přitom carevna, která se ujímala vlády v době, kdy říše měla vcelku vyrovnaný rozpočet, zanechala potomkŧm 200 milionŧ dluhŧ. Abychom alespoň

Strana 296

RUSKÉ IMPÉRIUM

naznačili, jak obrovitá to byla tehdy suma, řekněme, ţe roční příjem státní pokladny na konci její vlády činil 70-80 milionŧ rublŧ.

OCHRANA „POLSKÝCH SVOBOD“

Téměř všichni ruští vládcové věnovali velkou pozornost zahraniční politice. Kateřina II. se vymyká z této tradice snad jen tím, ţe zahraniční politika se stala přímo její doménou, v níţ se pohybovala s přirozeností naprosto suverénní a v níţ si postupem doby získala i dokonalou převahu nad oběma ministry, kteří oficiálně řídili ruskou zahraniční politiku v té době (hrabě Panin, od roku1780 kníţe Bezborodko). Stručně řečeno - ruským ministrem zahraničí byla sama carevna.

Avšak ani tato oblast nezŧstala bez vlivu obav a nejistot, které ji v prvních letech vlády pronásledovaly. Věděla jak mnohého lze ve vnitřní politice dosáhnout úspěšnou politikou zahraniční, avšak zatím - v roce 1762 - nebyl ţádný takový úspěch v dohledu, neboť nová vláda zdědila díky bezstarostné naivitě Petra III. situaci značně sloţitou a v Evropě nyní čekali, co bude dál.

V „revolučním“ manifestu z června 1762 označila carevna Prusko za svého „největšího nepřítele“. Tato zpráva byla ovšem ve Vídni přijata s nadšeným očekáváním změny ruské politiky směrem k obnovení aliance rusko-rakouské, neboť dohodou Ruska s Fridrichem II. se do nenávratna ztrácely naděje na opětné získání Slezska. Marie Terezie spěchala proto ujistit novou carevnu o svých spojeneckých citech: „Carevnu Alţbětu nemohl i v mém srdci... nahradit dŧstojněji nikdo jiný neţ Vaše Veličenstvo. Netrpělivě čekám na příleţitost dokázat Vašemu Veličenstvu své city. Spoléhám na prozíravost a naše vzájemné přátelství...“ Není těţké pochopit, jakou prozíravost tu měla rakouská panovnice na mysli. Politika petrohradské vlády se však ubírala jiným směrem neţ jak očekávali ve Vídni. Prusko bylo sice

Strana 297

CO SI RUSKO PŘEJE?

označeno za „největšího nepřítele“ Ruska, ale to vše bylo brzy zapomenuto - stejně jako i jiná prohlášení z doby převratu. Lze-li slibŧm vlád zpravidla věřit jen velmi málo, pak sliby vlády, která jde k moci, jsou ještě problematičtější. V tomto směru se Rusko nikterak nelišilo od ostatních zemí a ve Vídni se o tom měli brzy přesvědčit.

Ruský sbor generála Černyševa, který dal svrţený car velkoryse k dispozici Fridrichovi II., byl sice staţen, ale zároveň bylo do Berlína potvrzeno, ţe Rusko si přeje dobré vztahy s Pruskem. Místo očekávaného spojenectví nabídla carevna Vídni ruské prostřednictví pro mírová jednání s Pruskem. Bylo zřejmé, ţe Rusko se války proti Prusku jiţ nezúčastní. V dané situaci byl tento postoj skutečnou záchranou zcela vyčerpaného Pruska, které ztratilo i pomoc svého anglického spojence a bez ruské přátelské neutrality by se ocitlo v naprosté izolaci.

Dŧvody tohoto postupu petrohradské vlády byly ovšem zcela jiné neţ za panování Petra III. Jednala s Pruskem ne proto, ţe by se nepřekonatelně obdivovala jeho panovníkovi, ale z dŧvodŧ ryze pragmatických. Rusko nutně potřebovalo alespoň na čas jistý oddech. Jednak proto, ţe výdaje na vedení bojŧ za sedmileté války nebyly zcela zanedbatelné a za druhé i proto, ţe jakákoli komplikace vnější by mohla ohrozit zatím velmi nejisté postavení nové vlády. Navíc měl carský kabinet pro jednání s Pruskem - vděčně přijímajícím všechny projevy ruského zájmu - ještě jeden, nikoli nepodstatný dŧvod.

Bezmocné Prusko bylo připraveno podporovat ruské zájmy v Polsku, coţ naopak nemohli od Rakouska dosti dobře očekávat. V letech 1763-1764 vrcholila totiţ v Polsku krize, která byla v podstatě předehrou jeho pozdějšího trojího dělení a nakonec zániku Polska jako samostatného státu. Očekávala se smrt polského krále Augusta III. a měl být vybrán „vhodný“ nástupce. K této nikoli snadné věci bylo

Strana 298

RUSKÉ IMPÉRIUM

třeba získat podporu Pruska, které se tajným paktem s Ruskem (31. března 1764) nakonec dostalo z hrozící izolace.

Řekli jsme jiţ, ţe vláda Kateřiny II. potřebovala v první době nevyhnutelně oddech a vědomě se vyhýbala všemu, co by mohlo vést ke komplikacím a zaplést Rusko do válečného konfliktu. Podkládali bychom však nové carevně zcela neprávem úmysly, které neměla, kdybychom v tomto předsevzetí chtěli spatřovat projev nějakých „dobrých“, či dokonce mírumilovných snah. Naopak - právě ona téměř nedostiţně ztělesňovala expanzivní a násilnickou politiku ruského samoděrţaví. Její počáteční „mírumilovnost“ skutečně neznamenala nic více neţ snahu získat čas k upevnění vládní moci.

Události v Evropě však nečekaly a poskytly nové vládě velmi brzy příleţitost ukázat svou pravou tvář. Starý polský král a kurfiřt saský August III. ještě ţil, avšak carevna jiţ uvaţovala o jeho nástupci. Jiţ v reskriptu z 8. února 1763 ukládá svému tituláři ve Varšavě hraběti Kaiserlingovi: „Stejně tak neumdlévejte ve snaze získat si podporu primase-regenta1) a dalších význačných Polákŧ. Slibte jim naši imperátorskou protekci a podporu, abychom mohli v případě potřeby spoléhat na jejich pomoc v našem úmyslu, který ovšem neopomineme náleţitě podporovat penězi i zbraněmi.“

Úmysl, o němţ se carevna zmiňuje, spočíval v prosazení „ruského kandidáta“ na polský trŧn. Byl jím litevský hrabě Stanislav Poniatowski. V „zasvěcených“ dvorních kruzích kolovaly sice pověsti, ţe carevna prosazuje Poniatowského (který byl její někdejší tajnou láskou), ţe se hodlá za něho provdat, avšak dŧvody, proč byl vybrán právě tento poměrně chudý šlechtic, byly mnohem prozaičtější. Kateřina II. to ostatně řekla v listu pruskému králi (1763) zcela otevřeně: „Ze všech pretendentŧ trŧnu má nejméně prostředkŧ k

Strana 299

CO SI RUSKO PŘEJE?

tomu, aby ho získal (vlastními silami), a bude proto zavázán především těm, z jejichţ rukou jej přijme.“

Polská šlechtická republika byla zmítána permanentními konflikty mezi 16-17 velkými šlechtickými rody. Král a ústřední vláda byli závislí na rozhodnutí sejmu, kde mohl na základě pověstného „niepozwa#am“ jediný šlechtic zvrátit sněmovní usnesení. Toto liberum veto, jehoţ mohlo být a často bylo zneuţito, nebylo však poslední výsadou šlechty. Existovalo totiţ navíc i liberum rumpo, jímţ na základě nesouhlasu s jediným usnesením mohla být zrušena platnost všech usnesení předchozích.

Mohlo by se zdát, ţe samoděrţavné Rusko, budované na principech naprosto opačných, bude rozhodně odmítat krajní anarchii v sousedním Polsku. Ve skutečnosti však právě ruská carevna byla největším obhájcem „polských svobod“. Penězi, zbraněmi i hrozbami chránila tyto „svobody“ dokonce i před svými vlastními spojenci v Polsku, Czartoryskými, z jejichţ rodinného klanu pocházel i Poniatowski. Ostatně právě jeho dokonalá neschopnost učinit přítrţ „šťastné anarchii“ v Polsku (jak to nazvala sama Kateřina II.) byla nejsilnější stránkou Poniatowského v očích carevny. Stručně řečeno, snaţili se vnutit Polsku krále, který by jiţ předem zaručoval, ţe se Polsko nevymaní z vnitřních zmatkŧ a bojŧ a stane se tak dříve či později snadnou kořistí ruské expanze.

V téţe době (1763) ujišťovali ruští vyslanci ve Vídni a v Cařihradu, ţe Rusko si nepřeje nic jiného neţ svobodnou volbu nového polského krále a ţe nemá nikterak v úmyslu se do polských záleţitostí vměšovat. Rusko by zasáhlo jen tehdy, kdyby došlo k ohroţení polských zákonŧ a svobod. Poskytují-li dějiny diplomacie slušnou kolekci příkladŧ lţí a podvodŧ, pak je třeba říci, ţe podíl zahraniční politiky ruského samoděrţaví na této sbírce není zcela nepatrný. A

Strana 300

RUSKÉ IMPÉRIUM

aby snad nevznikl dojem, ţe tento soud o carské zahraniční politice je příliš příkrý, uveďme z téţe doby (duben 1763) instrukci carevny svému vyslanci do Varšavy: „Rozhlašte, ţe jestli se (Poláci) odváţí zatknout a odvézt na Königstein někoho z přátel Ruska, osídlím svými nepřáteli Sibiř a pustím (na ně) záporoţské kozáky, kteří ke mně chtějí poslat deputaci s prosbou, aby jim bylo povoleno pomstít se za uráţky, kterých se vŧči mně dopouští polský král.“

V únoru 1764 došlo k dlouho očekávané „události“ - August III. zemřel. Vzápětí nato (27. února 1764) radí ruský diplomat ve Varšavě Repnin k vyslání vojska, neboť „je třeba je postrašit. Vstup vojska Vašeho Veličenstva je povede k větší opatrnosti“. Navíc se ruskému velení aţ do té doby „nepodařilo“ likvidovat své vojenské sklady na polském území z doby sedmileté války. Tyto sklady byly chráněny silnými vojenskými oddíly, které se opět „zcela náhodně“ objevovaly v době konání místních sejmŧ právě tam, kde měli většinu stoupenci hetmana Branického, hlavního protikandidáta hraběte Poniatowského.

Ve Vídni a v Paříţi sice protestovali proti ruské vojenské intervenci, ale zŧstalo jen u protestŧ, neboť nechtěli riskovat válečné střetnutí.

Připomeneme-li mnoţství „dárkŧ“ a slibŧ, které jménem štědré carevny rozdávali ruští diplomaté Kaiserling a Repnin, neudivuje, ţe polský sejm, zasedající pod ruskou vojenskou protekcí, nakonec bez potíţí „svobodně zvolil“ Stanislava Poniatowského (srpen 1764). Avšak první blahopřání neposlala Kateřina II. novému králi, ale hraběti Paninovi, který řídil kolegium (ministerstvo) zahraničí: „Blahopřeji Vám ke zvolení krále, kterého jsme udělali my.“ A aby snad nebylo pochyb o tom, komu nový polský král „vděčí za vše“, poslala mu carevna 100 000 červoncŧ na zařízení jeho rezidence.

Strana 301

CO SI RUSKO PŘEJE?

Nový polský král projevil však jistou nechápavost, pokud šlo o to, co se od něho v Petrohradě očekávalo. Začal hledat cesty k upevnění své panovnické moci a prvním, velmi krotkým náznakem těchto snah byl návrh na zrušení liberum rumpo a omezení případŧ, kdy bylo moţno pouţít liberum veto.

Tyto opatrné náznaky reformních snah se však setkaly s dokonalým nepochopením obou mocnějších sousedŧ Polska. Jiţ v říjnu 1764 varoval Fridrich II. carevnu: „Bude-li Vaše Veličenstvo souhlasit s touto změnou, budete moţná litovat. Polsko se mŧţe stát zemí, která bude nebezpečná pro své sousedy. Podporou starých zákonŧ země, které jste garantovali, budete mít vţdy moţnost provádět (v Polsku takové) změny, které budete povaţovat za nutné.“ A svému vyslanci ve Varšavě pruský panovník jiţ zcela nedvojsmyslně psal: „Bŧh Vás chraň, abyste tomu pomáhal...“

Pruského tituláře Benoise však nebylo třeba dvakrát přesvědčovat. Dokonale rozuměl kořistnické politice svého krále: „Neustále říkám hraběti Kaiserlingovi, ţe Rusko a Prusko mají k Polsku stejný vztah. Jejich skutečný zájem nepřipouští, aby se republika stala silným státem... Dal mi své čestné slovo, ţe to nepřipustí.“

Tlak pruské diplomacie na Rusko pramenil z obavy, ţe carevna nechápe dosti dobře „své zájmy“. Bylo to ovšem nedorozumění, které snad vzniklo z toho, ţe ruský kancléř Panin radil k tomu, aby se Poniatowskému, jako „příteli Ruska“, vyšlo vstříc. Pruské varování odstranilo tuto překáţku a do Varšavy šla instrukce nařizující ruským diplomatŧm odmítnout reformní snahy Polákŧ. Poniatovski se sice vyslance Repnina zoufale zeptal: „Jakţe! Naši přátelé a spojenci chtějí bránit tomu, abychom se dostali ze svého úpadku?“ Avšak vyslanec se odpovědi vyhnul. Teprve časem měli Poláci pochopit, ţe ruskému carismu šlo skutečně právě o to zabránit Polsku, aby se vymanilo ze

Strana 302