KYJEVSKÁ RUS

V roce 1237 vpadli Tataři pod vedením Bátúa na Rus, rozdělenou na mnoţství kníţecích údělŧ. U Voroněţe porazili spojené vojsko rjazaňského, muromského a pronského kníţete a ovládli Rjazaň. Krátce poté jim podlehl vladimirský kníţe a padla Moskva. V roce 1238 byla vypleněna Suzdal, Vladimir a další města severovýchodní Rusi a Tataři odtáhli s kořistí do svých ulusŧ. Jiţ v roce 1239 se však vracejí a pronikají dál na západ. Dobyli Perejaslavl Juţnyj, Černigov, Gluchov a v roce 1240 zpustošili Kyjev. Odtud pak táhli do Haliče,

Polska a Slezska, kde u Lehnice v roce 1241 rozdrtili armádu slezského kníţete Jindřicha II. Poboţného. Poté se obracejí přes Moravu do Uher a odtud táhnou do Moldavska, Valašska a Sedmihradska. Poslední obětí jejich taţení do Evropy se v roce 1242 stalo Chorvatsko a Dalmácie.

ZLATÁ HORDA

Vpádu na Rus a taţení na západ v letech 1237-1242 se nezúčastnily všechny spojené mongolské síly, ale jen kmeny a kočovníci ţijící na území, které připadlo po Čingischánově smrti jeho nejstaršímu synu Dţučimu (ulus Dţuči). Ten však umírá v téţe době, kdy zemřel velký chán (1227), a tak se pánem tohoto mongolského ulusu stal jeho 19letý syn Bátú.

Dědictví, jehoţ se Bátú ujal, bylo obrovité. Jeho součástí byl Chorezm - bohaté kraje na východ od Kaspiku - a dále celá západní Sibiř, Povolţské Bulharsko a rozsáhlé území Polovcŧ mezi Donem a Dněprem (Dešť-i-Kipčak). Další území, která určil Čingischán Dţučimu bylo však třeba teprve dobýt při expanzi směrem na západ. Víme jiţ, ţe toto taţení (1237-1242) skončilo podrobením celé Rusi. V polovině 13. století tak vznikl pod vládou Bátúa velký tatarský chanát, v ruských letopisech známý jako Zlatá Horda.

Strana 33

CHÁN CHÁNŮ

Jejím hlavním městem byl Saraj-Bátú (na dolním toku Volhy, poblíţ Astrachaně). Sem se vrací v roce 1242 vítězný Bátú ze svého taţení a odtud vysílá baskaky, vojenské velitele vymáhající daně v dobytých územích. Pro Rusko začalo kruté období tatarské nadvlády.

Zlatá Horda byla násilně vytvořeným a etnicky velmi pestrým konglomerátem kočovných kmenŧ a nárŧdkŧ i ekonomicky mnohem vyvinutějších oblastí. V Povolţském Bulharsku a v Chorezmu jiţ převládalo zemědělské osídlení. Vŧči těmto vyspělým oblastem představovali Tataři jen kořistnickou vládnoucí vrstvu stojící civilizačně daleko za nimi. Zvlášť zřetelně vynikal pak tento odstup mezi vládci a ovládanými na Rusi. Řečeno zkratkou A. S. Puškina: „Tataři se nepodobali Maurŧm. Kdyţ dobyli Rus, nedali jí ani algebru, ani Aristotela.“

Nepřišli ostatně nic dávat, ale brát. Zlatá Horda byla parazitující říší. Její bohatství nebylo dílem vlastního hospodářského rozvoje, ale bylo - kromě výhody vyplývající z ovládání Volhy jako významné tepny obchodu mezi Asií a Evropou - téměř výlučně zaloţeno na zcela jednostranné a bezohledné exploataci porobených zemí.

Vybírání daní bylo také prvním a mnohdy hlavním zájmem chánŧ Zlaté Hordy. Do ruských kníţectví byli posláni „počitatelé“ (vyčislenniki), aby nikdo neunikl placení vychodu, tatarské daně. Osvobozena byla jen církev, jíţ bylo za to uloţeno „modlit se za chána“, který - ač sám pohan - byl zřejmě přesvědčen, ţe není radno postavit proti sobě „křesťanské šamany“, pravoslavné popy.

Strana 34

KYJEVSKÁ RUS

V prvních čtyřech desetiletích po smrti Bátúa (1255) byla moc chánŧ Zlaté Hordy neotřesitelná. Jejich nominální závislost na velkém chánovi, vládci celé Mongolské říše - který přesídlil do

Pekingu a stal se

čínským císařem - postupně mizela. Za vlády chána Berkeho

(1255-1266) bylo

(poblíţ dnešního

Volgogradu) postaveno nové hlavní město Zlaté Hordy, Saraj-

Berke. „Zlatý věk“ Hordy vrcholil na přelomu 13. a 14. století za chána Jedigeje.

Poté se začal přibliţovat její neodvratný rozpad. V chánské dynastii Dţučiŧ narŧstaly spory, které přerostly v letech 1360-1380 do vnitřního chaosu. V té době se na trŧnu vystřídalo 25 chánŧ (Horda měla tehdy nezřídka souběţně i dva či tři vzájemně soupeřící vládce). Velký moskevský kníţe Dimitrij Ivanovič (Donský), o němţ se ještě zmíníme, skutečně nemohl zvolit příhodnější okamţik pro své velké střetnutí s Tatary neţ právě dobu, kdy boje o moc v Hordě vrcholily

(1380).

Strana 35

CHÁN CHÁNŮ

Kdyţ se po roce 1380 za chána Tochtamyše (1380-1406) Horda na čas vzpamatovala z vnitřních zmatkŧ a z poráţky s Rusy, dopadl na ni další úder - vpád Timur-lenka (Tamerlána), který roku 1395 zpustošil Saraj-Berke tak dokonale, ţe toto kdysi velkolepé a bohaté sídlo chánŧ zcela zaniklo. Tamerlán odtrhl od Zlaté Hordy Chorezm a v polovině 15. století se osamostatnily Krymský chanát a Povolţské Bulharsko (Kazaňský chanát). Tento rozpad pokračoval vznikem Astrachaňského chanátu, Nogajské Hordy a Sibiřského chanátu. Koncem 15. století, kdy se z vlády chánŧ vymanil i Moskevský stát (1480), byla jiţ moc chánŧ Zlaté Hordy jen stínem odcházejícím z historické scény.

Dvě a pŧl století tatarské nadvlády představuje ţivot dvanácti generací. Doba Kyjevské Rusi, kdy vládnoucí moc musela - zejména v posledním století svého trvání - přihlíţet k poţadavkŧm měst, byla v nenávratnu. Vláda kníţecího rodu Rjurikovcŧ byla vystřídána mocí, s níţ nebylo moţno se „dohodnout“. Mocí, která znala jen násilí. Ruská kníţata se stala vazaly chána Zlaté Hordy. Odváděla mu nejen daň, ale obracela se ve 13. a 14. století k němu jako k autoritě nejvyšší. Chán rozhodoval jejich vzájemné spory, uděloval hodnosti a krutě trestal ty, kdo upadli u něho v nemilost. A ruská kníţata se sama podílela na prosazování vŧle chánŧ. Například moskevský kníţe Ivan Kalita zpustošil v roce 1328 spolu s Tatary úděl odbojného tverského kníţete a dostal za tuto sluţbu od chána jarlyk (dekret) na titul velkého kníţete.

Barbarské násilnictví se stalo normou vládní moci a přeţívalo pak v rŧzných podobách a projevech i dlouho poté, kdy se Zlatá Horda rozpadla. Snad nejzřetelněji to lze pozorovat v době vlády Ivana IV., který se sám nezřídka choval jako pravý tatarský chán.

Strana 36

KYJEVSKÁ RUS

Vláda chánŧ Zlaté Hordy však neovlivnila jen základní politické představy moskevských velkých kníţat a později carŧ. Znamenala zároveň i násilné přerušení a zpřetrhání kulturních, politických i obchodních stykŧ Rusi s Evropou a její posun ze Západu na Východ. Kulturně i hospodářsky vyspělejší Rus byla na dlouho vrţena zpět a podrobena barbarské moci kočovných a polokočovných kmenŧ.

Podmanění rozsáhlého území někdejší Kyjevské Rusi Mongoly a vazalská závislost Moskevské Rusi na nich v 13.-15. století ovlivnily osudy Ruska více, neţ si ve vzdálené Evropě mohli současníci těchto událostí uvědomit. My dnes, s výhodou odstupu řady století, mŧţeme bez větší obavy ze zkreslení říci, ţe Rusko, které se právě v té době evropskému civilizačnímu prostředí podstatně vzdálilo, svým bojem s Tatary zároveň zbrzdilo a zastavilo jejich další postup na západ.

Lze jistě spekulovat o tom, jak by mohli uspět Čingischánovi potomci proti hradŧm a zbrojné moci evropských panovníkŧ, ale zŧstáváme tu jen u dohadŧ. Hlavní síly Mongolŧ střední Evropu nikdy neovládly. Nikoli nepodstatným dŧvodem byla jistě vzdálenost. Od centra moci mongolských chánŧ dělilo Evropu 5000 kilometrŧ. Nemělo by nám však uniknout ani to, ţe jejich hlavní nápor se vyčerpal v rozsáhlých oblastech Rusi. Právě zde utrpěli Tataři ve 14. století první těţké poráţky. Bylo by skutečně nespravedlivé, kdyby tento krutý dějinný úděl, který Rusi připadl, byl zapomínán a opomíjen.

Strana 37