KYJEVSKÁ RUS

Tušíme, ţe dějiny nezačínají teprve v době, o níţ máme první písemné zprávy. Jak a čím ţily generace předchozí, jaké byly jejich osudy, se však mŧţeme jen dohadovat, neboť archeologie mŧţe objevit jiţ jen jejich „němé“ a „mlčenlivé“ stopy, o nichţ často neumíme spolehlivě povědět, zda skutečně patří lidu, jehoţ osudy chceme poznávat.

VÝCHODNÍ SLOVANÉ

O pŧvodních sídlech Slovanŧ se podnes vedou spory. Někteří autoři je posunují k severním sklonŧm Karpat, jiní naopak blíţe k Velkopolsku. Na základě dosavadních archeologických nálezŧ však spíše převládá názor, ţe pravlast Slovanŧ je třeba hledat mezi Dvinou a Dněprem.

Podle míst, kde se Slované (v antických pramenech Sklaveni, Antové, Veneti) usazují, lze říci, ţe byli jiţ po mnoho generací - asi pŧldruhého tisíciletí před n. l. - zemědělci. Usidlovali se především na úrodné černozemi, nezřídka tam, kam řeky při pravidelných jarních záplavách přinášely úrodné bahno. Přispívalo to k jisté sídelní stabilitě těch, kteří zde ţili. Ti ostatní, kterým nepomáhala řeka-ţivitelka, museli měnit svá obydlí, kdyţ pŧda přestala rodit. A tak jiţ v těchto počátcích tušíme rozdíly, které jsou ostatně osudem, štěstím i neštěstím lidí od dávné nepaměti po dnešek.

Snad to byly tyto nerovné podmínky ţivota, snad i tlak Hunŧ a dalších kočovných kmenŧ přicházejících z jihovýchodu a východu, snad i populační exploze a nejspíše všechny tyto vlivy dohromady (mŧţeme se jen dohadovat), co pohnulo ve 4. a 5. století naše prapředky i

Strana 11

KYJEV

ostatní nárŧdky tehdejší Evropy k velkému pohybu, ke „stěhování národŧ“.

A právě v této době a teprve tehdy mŧţeme začít rozlišovat jednotlivé slovanské větve. Ti, kteří zŧstali v pŧvodních sídlech na středním a horním toku Dněpru a jeho přítocích, vstupují do dějin jako Slované východní.

V 6. -8. století ţil tento lid v poměrně úzkém pásu podél Dněpru od jeho středního toku aţ k ústí řeky Volchov. Je to zhruba tisíc kilometrŧ. Uţ jen proto netvořili a nemohli tvořit jednotný celek. Byla to vzájemně dosti vzdálená kmenová osídlení. Z pozdější doby je známo deset východoslovanských kmenŧ - Poljané, Drevljané, Volyňané (Dulebi-Volyňané), Severjané, Radimiči, Vjatiči, Kriviči, Poločané, Dregoviči a Slověné novgorodští. Nejstarší ruský letopis však zná kromě nich ještě Chorvaty, Uliče a Tiverce. Odhaduje se, ţe východní Slované ţili v 7. století n. l. na území velkém asi 600 000 km2 a stěţí jich bylo více neţ 700-800 000. Ţili v „bídných chýších, roztroušeni daleko od sebe, proměňujíce všichni místa svého bydliště“ (Prokopios). Základním typem jejich příbytku byla polozemnice, chatrč zapuštěná zhruba metr pod úroveň terénu s ohništěm. Kromě pěstování pšenice, ţita, prosa, lnu a dalších plodin a chovu domácího dobytka byl významným zdrojem jejich obţivy sběr lesních plodŧ, lov zvěře a ryb. Dněpr, který tvořil osu tohoto východoslovanského osídlení, byl v té době jiţ významnou obchodní tepnou spojující Balt s Černým mořem. Na této cestě „z Varjag do Řecka“ (iz Varjag v Greki) vznikaly obchodní osady, v nichţ se mísí příslušníci rŧzných kmenŧ a usazují se zde i cizinci. Nejvýznamnějšími osadami byly Novgorod na území Slověnŧ, Smolensk (Kriviči), Černigov (Severjané) a Kyjev (Poljané).

Strana 12

KYJEVSKÁ RUS

Pohanské nebe východních Slovanŧ bylo zaplněno mnoha bohy a podbohy. Mnozí z nich se připomínají i u nás. Jistě proto, ţe počátky jejich kultu sahají hluboko do doby, která předcházela rozchodu jednotlivých slovanských větví. Hlavním bohem byl hromovládný Perun, jehoţ dřevěná socha stála ještě v roce 988 v Kyjevě na ostrohu nad Dněprem. Veliký kníţe Vladimír jej dal sice přivázat ke koňskému ohonu, dovláčet k řece a svrhnout do Dněpru, ale víra v jeho moc přeţívala u východních Slovanŧ ještě dlouho poté.

Jakýmsi bohem-ďáblem byl Černobog, zobrazovaný zpravidla jako lev. Vedle mocného Peruna byl uctíván Daţbog, bŧh slunce, a ovšem i Chors či Veles, bŧh bohatství a stád. Bohem větru byl Stribog, bohem nebe Svarog a řada dalších, ale Radegast a Svantovít, které známe u nás a u pobaltských Slovanŧ, se u východních Slovanŧ nepřipomínají. Naopak jsou u východních Slovanŧ doloţena tři ţenská boţstva - velká matka země (Makoš) a dvě niţší bohyně - Lada (tu znalo i české pohanství) a její dcera Lelja. U východních Slovanŧ jsou také známy lidské oběti pohanským bohŧm. Pohanští Slované věřili, ţe ţivot pokračuje i po smrti a u velmoţŧ bylo zvykem, ţe ţena byla pohřbena spolu se svým muţem. Tento děsivý obřad u východních Slovanŧ viděl v roce 922 arabský cestovatel Ibn Fadlán. Snad jediné, co poněkud tlumilo hrŧzu tohoto obřadu, bylo to, ţe ţena byla nejprve omámena jakýmsi silným nápojem, pak jí „smrt-bába“ zlomila vaz a teprve potom byla uloţena do hrobu spolu se svým muţem. U starých Slovanŧ bylo mnohoţenství zvykovým právem. Při smrti muţe se však nezabíjely všechny jeho manţelky, ale jen ta, která „byla vybrána“.

K dávným pohanským zvykŧm východních Slovanŧ, z nichţ se některé udrţely aţ do 16. -17. století, patřilo i zabíjení dětí, které při narození měly nějakou vadu, a zabíjení starých a těţce nemocných.

Strana 13

KYJEV

Nebyla to jen barbarská krutost, ale především dŧsledek toho, ţe i zdraví a silní ţili mnohdy sami na pokraji smrti hladem.

Zabíjení starých lidí nebylo projevem neúcty k předkŧm. Byli naopak uctíváni, aby chránili domovy a nepŧsobili zlo. Jejich sošky - „dědky“ (penáty) - nosily rodiny do nových sídel s sebou. Ostatně víme, ţe i náš bájný praotec Čech vystoupil prý na Říp s „dědky“ na ramenou.

PŘÍCHOD VARJAGŮ

V tomto východoslovanském kmenovém společenství se objevují skandinávští Normani (Severní lidé), u východních Slovanŧ známí jako Varjagové. Jak a kdy přišli, je skryto v hlubinách nepaměti. Bezpečně víme jen to, ţe ve druhé polovině 9. století ovládli Novgorod a odtud pak další osady podél Dněpru aţ po Kyjev. „Naše země je veliká a bohatá, ale pořádku v ní není: jděte k nám panovat a vládněte nám“ - tak psali prý podle nejstaršího letopisce v roce 862 novgorodští Slověné a Kriviči Normanŧm-Varjagŧm. Ve skutečnosti to bylo zřejmě jinak. Normani byli od 9. aţ po 11. století postrachem téměř celé Evropy. Dokonce ovládli i část Francie, jíţ dali své jméno (Normandie), ohroţovali Paříţ a dobyli Anglii (1066).

Normani byli ve své době skutečnými pány moří. V 10. století se Baltu říkalo Varjaţské moře a Černé (Pontské) moře bylo známo jako moře Ruské, neboť Varjagŧm, kteří pronikli od Baltu do východoslovanské oblasti v Podněpří, se říkalo Rusové (Ruotsi); snad proto, ţe pocházeli ze švédského kmene Rossŧ. Kyjevonovgorodská Rus je tedy ve svém pŧvodním významu zemí, kterou ovládli normanští Rossové (Rusové), kteří s dnešními Rusy mají společné jen jméno. Tito normanští Rusové Slovany nebyli. A k východním Slovanŧm nepřišli proto, ţe „byli pozváni“. Byli to válečníci a dobyvatelé a nebylo třeba je „zvát“. Přišli sami.

Strana 14

KYJEVSKÁ RUS

Vlastní počátek příběhu o příchodu Varjagŧ, který dávný letopisec vztahuje k roku 862, souvisí zřejmě především s obchodem. Normani totiţ nebyli pouze dobyvateli. Byli i zdatnými obchodníky - v tom smyslu, v jakém je třeba tehdejšímu kontinentálnímu obchodu rozumět. Obchodní karavany té doby bychom si měli představit jako velké, ozbrojené obchodní výpravy, které nezřídka nebylo moţno odlišit od vojenských výprav či nájezdŧ, jejichţ cílem nebyl nutně pouze obchod. Tehdejší obchodníci byli zároveň zkušenými válečníky. Anebo řečeno jinak - dálkový obchod napříč kontinentem ovládali především bojovníci. A těmi byli v té době Normani.

Na svých dalekých obchodních výpravách ze Skandinávie do Byzance poznávali nejen krajinu, ale i místní poměry. Jako zkušení válečníci snadno rozpoznali, ţe ve slovanských obchodních osadách na horním a středním toku Dněpru - po němţ se plavili k Černému moři a odtud dál do Středomoří - nemusí jen směňovat koţešiny, med a vosk, ale také, ţe je lze ovládnout.

A tak se normanský náčelník Rjurik (Hrörekr) zmocnil v roce 862 Novgorodu a vyslal ke

Kyjevu své druţiníky

Askolda (slovanská podoba jména Hörskuld) a Dira (Dyri), aby ovládli Kyjev. Příchod Normanŧ nebyl jistě tak idylický, jak jej o dvě století později popsal učený

Strana 15