/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

odsouzeníhodné, jiní však tvrdí, ţe hlavní úlohu hraje skutečnost, ţe země se tím zachránila před sovětskou invazí a ţe polská normalizace připomínala kádárovštinu, nikoli husákovštinu.

Vztahy Sovětského svazu k Číně v sedmdesátých letech lze charakterizovat jako jakýsi druh studené války. Vzájemné osočování z hegemonismu bylo na denním pořádku. Podle Pekingu ztělesňoval Sovětský svaz sociál-imperialistickou velmoc, která si se Spojenými státy rozdělila svět. Sověti obviňovali pro změnu Čínu z „čínocentrismu“ a ze snahy o expanzi do jihovýchodní Asie, ale také do západní Asie a k Arabskému poloostrovu.

HLASY SPRAVEDLIVÝCH

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dosáhla aktivita sovětského disentu vrcholu. Odehrávala se ovšem ve velmi těţkých podmínkách a za nelítostného zápasu se sovětskou mocí.

8. ledna 1968 začal v Moskvě zatím největší proces s lidmi z disentu, kteří tvořili v pravém slova smyslu jeho výkvět. Kromě neohroţené mladé písařky Laškovové byli souzeni tři dělníci - Galanskov, Ginzburg, Dobrovolskij, kteří se podíleli na samizdatovém vydání Bílé knihy o případu Siňavského a Daniela, literárně publicistického sborníku Fenix a první z nich rovněţ za styky s jednou z emigrantských ruských organizací. Charakteristické bylo, ţe neuznávali svou vinu a svá díla odmítli uznat za protisovětská. Galanskov charakterizoval sám sebe jako skutečného komunistu, usilujícího o „očistu systému“. Dostalo se mu za to sedm let v pracovním táboře se zostřeným reţimem (v roce 1972 zde zemřel). Ginzburg byl odsouzen na pět let, zbývající obţalovaní k menším trestŧm.

Strana 755

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

Ohlas v sovětské veřejnosti byl nebývalý. Řada disidentŧ poslala na rŧzná úřední místa protestní dopisy; za nejvýznamnější je nutno označit list dvanácti intelektuálŧ vrcholné schŧzce komunistických stran v Budapešti, otevřený dopis tří předních disidentŧ, Pracovníkŧm vědy, kultury a umění varující před nebezpečím obnovy stalinismu, protest 18 svědkŧ procesu proti porušení trestního

zákoníku RSFSR a dopis 24 spisovatelŧ vedení KSSS o nedostatku „glasnosti“ v době procesu a o tom, ţe poslední procesy připomínají třicátá léta. Odhadovalo se, ţe protesty podepsalo úhrnem kolem 700 lidí. Na totalitní společnost sovětského střihu v době, kdy „přituhovalo“, to nebyl zanedbatelný počet, ovšem na ovlivnění společnosti v širším měřítku, případně na prosazení jistých poţadavkŧ, to bylo málo. Reţim hleděl na zvedající se vlnu odporu (i kdyţ umírněného) pochopitelně naprosto odmítavě. Dubnové plénum ústředního výboru v roce 1968 poţadovalo zintenzivnění ideologické kampaně proti „podkopávání socialistické společnosti zevnitř“. Konkrétně to probíhalo tak, ţe lidé byli zváni „na kobereček“ a dostalo se jim varování; kromě této nejmírnější formy se pouţívaly

Strana 756

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

pracovní postihy, vylučování z komunistické strany, hospitalizování na psychiatrii.

Vlastní činnost disentu spočívala - souhrnně vzato - v nezávislé literární tvorbě (a s tím souvisícími poţadavky na více svobody slova), v kritice stalinismu, v rozšiřování samizdatu, v protestch proti zatýkání a zároveň v sympatiích na adresu zatčených a vězněných. V tomto ohledu přecházel jiţ disent v širší, neurčité pásmo spíše příleţitostných signatářŧ dopisŧ „nahoru“, jejichţ počet a dŧraznost však značně kolísaly.

Myšlenkově lze disent charakterizovat jako široké spektrum od ideových komunistŧ k „demokratickým křesťanŧm“. Mezi disidenty byl běţný zájem o dějiny filosofie a politologickou literaturu (velmi čtena a šířena byla Djilasova Nová třída).

Typicky znělo obvinění jednoho ze souzených v procesu s Bukovským - „nezdravý zájem o protisovětskou literaturu všeho druhu“.

Zvláštní postavení zaujímal - v této době ještě nikoli disident v pravém slova smyslu - Alexandr Solţenicyn.

Bylo mu osudem určeno, aby se stal svědomím ruské literatury, která jiţ

Strana 757

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

dlouho čekala na takového tvŧrce. Na rozdíl od mnoha svých generačních druhŧ se narodil pod šťastnou hvězdou: přeţil válku, do které vstoupil jako dobrovolník, i Gulag, v němţ strávil osm poválečných let. Po návratu měl ještě dostatek sil, aby za chruščovovského tání nerušeně ţil ve středním Rusku - a psal. Proslulost mu přinesla obsáhlejší povídka Jeden den Ivana Děnisoviče, jeţ prorazila zeď mlčení o ţivotě v pracovních táborech; vyšla za druhé destalinizační vlny v roce 1962. Ţádný z jeho dalších románŧ, ve kterých se odmítl podřídit tlaku reţimu, o čem psát, respektive nepsat, však jiţ nesměl vyjít. Sám jejich autor se přitom zákonitě dostával do konfliktŧ s vedením Svazu spisovatelŧ. Kdyţ mu bylo na jaře 1967 zabráněno vystoupit na spisovatelském sjezdu, obrátil se na veřejnost s otevřeným dopisem, odsuzujícím cenzuru literárních děl. Reţimní spisovatelé, stojící v čele svazu, odmítli dopis uveřejnit. Sjezd se však nemohl záleţitosti vyhnout, delegáti nicméně jedinečnou příleţitost dokázat, ţe jsou víc neţ jen „inţenýři lidských duší“ propásli. Pro publikování Solţenicynova protestního hlasu se vyslovila pouze jejich čtvrtina.

Nové dimenze se dostalo nekonformnímu myšlení v Sovětském svazu v květnu 1968, kdy se v zemi začal šířit rukopis významného atomového fyzika, akademika Sacharova, nazvaný Úvahy o pokroku, mírovém souţití a intelektuální svobodě. Sám autor je později označil za „kompilaci liberálních, humanistických a scientistických idejí“, v kaţdém případě však zazněl hlas, vyslovující se pro intelektuální svobodu ve své zemi. Jeho význam ještě podtrhovala skutečnost, ţe Sacharov patřil k předním sovětským vědcŧm a ţe byl do jisté míry člověkem, spjatým s reţimem. Zvláště dŧleţité byly pasáţe jeho práce, v nichţ kritizoval stalinismus a pronásledování disidentŧ v současnosti a poţadoval prohloubení ekonomické reformy. Jeho čin je moţné označit za novum, neboť sovětští vědci si dosud vţdy své

Strana 758

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

kritické názory - pokud je měli - ponechávali pro sebe. Disentu se tak dostalo cenné podpory.

V pravém slova smyslu otřes znamenal pro sovětský disent a nejen pro něj, ale i pro širší vrstvy lidí, schopných nezávislé politické reflexe - srpnový vpád do Československa. Hlasy nesouhlasu se ozvaly i uvnitř KSSS a došlo téţ k veřejným projevŧm odporu. Nejvíce publicity se dostalo Otevřenému dopisu čsl. lidu, uveřejněnému bezprostředně po 21. srpnu v samizdatu s podpisy pěti předních disidentŧ a zejména pak demonstrací sedmi, kteří vyšli 25. srpna na Rudé náměstí s transparenty odsuzujícími okupaci spřátelené země.

Pět z nich bylo v říjnu odsouzeno k vězení v délce od dvou a pŧl roku do pěti let, dva - o něco později - k „psychiatrickému léčení“. V těchto zásazích si vysluhoval ostruhy nový šéf KGB, jímţ se stal rok předtím

J. Andropov.

Novinář Alexander Werth ocitoval v knize Rusko - obavy a naděje následující slova z dopisu mladého Rusa ze září 1968: „Od praţských událostí se naše bojácné naděje na liberalizaci Ruska z uplynulého roku rozplynuly v dým…“

Disent sice nesklonil hlavu, ale údery ho postihovaly se stupňující se silou. Na „Iniciativní skupinu na obranu občanských práv“, vytvořenou P. Jakirem na počátku roku 1969, se soustředila pozornost bezpečnostních orgánŧ v druhé polovině roku, represím byly podrobeny dvě třetiny jejích členŧ; v lednu 1970 byli v Taškentu odsouzeni dva obhájci práv krymských Tatarŧ, o měsíc později byla odsouzena k pobytu v psychiatrické léčebně mimořádná osobnost disentu generál P. Grigorenko, totéţ postihlo v březnu mladou básnířku Valerii Novodvorskou mj. za verše „Díky Ti, strano, za

Strana 759

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

výstřely na praţském náměstí“; krátce nato proběhl v Gorkém soud se čtyřmi lidmi - z toho dvěma studenty - pro pokus o vytvoření „protisovětské organizace“ končící nebývale ostrými tresty: sedm let v táboře se zostřeným reţimem pro dva z nich a s dalším postihem, tj. propuštěním dvou vysokoškolských učitelŧ a vyloučením čtrnácti studentŧ z univerzity; v dubnu postihl Grigorenkŧv osud bývalého příslušníka nomenklatury, nyní disidenta Jachimoviče (byl uznán nepříčetným); v květnu odvezla bezpečnost „na psychiatrické vyšetření“ biologa Ţ. Medvěděva. Jak vidno, umisťování na psychiatrii se stávalo obvyklým trestem. Nebylo to ostatně v ruských dějinách ţádné novum: dělo se tak jiţ za Alexandra I. a Mikuláše I. a později za Stalina. V roce 1956 byly propuštěny stovky lidí, odsouzených z politických dŧvodŧ, do speciálních vězeňských psychiatrických nemocnic na neurčitou dobu.

Povšimněme si podrobněji Medvěděvova případu jakoţto prototypu člověka, jenţ byl reţimem shledán za „duševně nemocného“. Projevy nenormálnosti byly odhaleny v rukopise jeho práce Biologie a kult osobnosti, v níţ mimochodem poukazoval na podvodné metody nám jiţ známé odiózní postavy T. Lysenka. Po třech týdnech Medvěděva sice propustili, ale jak mu řekl jeho ošetřující lékař, nebude-li se věnovat pouze své odborné práci, „nevyhnutelně se zase ocitnete u nás“. Diagnóza, kterou jeho „léčitelé“ sestavili, zněla: „Plíţivá schizofrenie s paranoidními reformátorskými bludy.“

Neohroţený V. Bukovskij propašoval v lednu 1971 na Západ publikaci o 400 stranách obsahující dokumentaci sovětských psychiatrických vězeňských nemocnic a obrátil se otevřeným dopisem na lékaře-psychiatry celého světa, aby se k ní vyjádřili, coţ se také stalo. Takové činy reţim nepromíjel. Bukovskij byl odsouzen na dva roky vězení, pět let pracovního tabora a pět let vyhnanství.

Strana 760

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Bezpečnosti se sice podařilo činnost disentu ztíţit, nikoli jej však zlikvidovat. Dále pokračovalo vydávání samizdatových publikací, občas propašovaných na Západ, jako tomu bylo se světoznámou knihou A. Amalrika Bude Sovětský existovat do roku 1984?; disent také spolupracoval se zahraničními exilovými středisky. V listopadu 1970 byl zaloţen Výbor pro lidská práva, ve kterém se jiţ plně angaţoval Andrej Sacharov, ale jeho aktivitu brzy značně podvázalo pronásledování ze strany KGB. Pokračoval heroický boj Solţenicynŧv, jemuţ se dostalo i mezinárodní podpory - v roce 1970 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Tehdy měl jiţ dokončen rukopis svého nejbojovnějšího díla, Souostroví Gulag - rozsáhlé historicko-sociologické studie, prokládané vlastními vzpomínkami. Na knize je přitom patrna ruka umělce, píšícího se značným etickým nábojem. To je konec koncŧ dáno jiţ její tematikou: Solţenicyn se v ní zabývá největším vředem sovětské epochy, pracovními tábory. Pracoval na ní potají deset let, od roku 1958 do roku 1968. Vydal ji roku 1973 v Paříţi a byla to rukavice, vrţená do tváře komunistickému reţimu. Bylo příznačné, ţe uţ nebylo únosné zbavit se ho jinak neţ vypovězením na Západ. Došlo k tomu v únoru 1974.

Solţenicyn ale zároveň hovořil a psal také o současném dění v Sovětském svazu, ať ve svém projevu u příleţitosti udělení Nobelovy ceny, nebo v dopise představitelŧm Sovětského svazu ze září 1973, v němţ se zamýšlel i nad budoucností Ruska. Zde je třeba říci, ţe se v Solţenicynově případě jedná o člověka náboţensky zaloţeného a ţe jeho odmítání komunismu pramení z dŧrazu na tradiční ruské morální hodnoty.

Vypovězením řešilo KGB i případy některých jiných nezkrotných disidentŧ, pokud nebyli po odsouzení vyměněni za sovětské špióny. Některým bylo při jejich povoleném pobytu v zahraničí odňato

Strana 761

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

sovětské občanství. Disent tak ztratil například Čalidzeho, Medvěděva, Litvinova ml., Někrasova, Galiče, Deloneho.

Necelý rok po helsinské konferenci se devět lidí rozhodlo zaloţit „Skupinu pro kontrolu plnění závěrŧ helsinských dohod“. Vedení strany spolu s KGB na to odpovědělo novou vlnou pronásledování. Stojí za zmínku, zač vše byli lidé trestáni. K rozšiřování „vědomě lţivých výmyslŧ“ o sovětské společnosti patřilo například i zapŧjčení básnického díla A. Achmatovové Rekviem. Počínaje rokem 1977 se stala terčem policejních zásahŧ jak zmíněná Skupina, tak další příbuzné organizace disentu - Fond pro podporu politických vězňŧ a sovětská pobočka Amnesty Internacional. V letech 1977-1981 pronásledování vyvrcholilo. Obvyklými se stávaly tresty sedm let vězení a pět let vyhnanství, někdy dokonce 10 + 5.

Na počátku osmdesátých let byly všechny významné osobnosti disentu buď ve vězení, nebo vypovězeny do ciziny. Samizdatové periodikum Kronika současných událostí s celostátním záběrem, vycházející od roku 1968 a rozmnoţované formou řetězových dopisŧ, skončilo svou existenci v roce 1983. Zbyly pouze malé izolované skupinky a jednotlivci. Navzdory pomlouvačným útokŧm však nebyl umlčen Andrej Sacharov, který neustal s kritickými projevy na obranu lidských práv. Více neţ 130 let před těmito událostmi napsal Gercen: „Kdyţ vše bylo přidupnuto k zemi, kdyţ pouze oficiální nízkost hlasitě mluvila, literatura byla zastavena a místo vědy byla přednášena teorie otroctví…, v tuto dobu vidouce Granovského na katedře, cítili jsme v duši úlevu.“ Sacharov nesměl promlouvat z ţádné katedry - v tom byla sovětská moc dŧslednější neţli samoděrţaví, ale čas od času se ozval, a to i navzdory tomu, ţe jej reţim v lednu 1980 vypověděl do města Gorkij. Tam poslední velký disident přečkal i Breţněvovu éru.

Strana 762