RUSKÉ IMPÉRIUM

nedokázal se rozejít s mikulášovským zpátečnickým reţimem a nakonec se svou nerozhodností postavil za obhájce samoděrţaví. Pokus studenta Karakozova o atentát na jeho osobu (1866) přispěl k carově očekávané rezignaci na liberální zásady, k postupné výměně liberálních politikŧ za politiky starého raţení. Časopisŧ opět ubývalo, část liberálŧ v čele s Katkovem a Moskevskými vědomostmi přeběhla k reakci a státní správa s carovým souhlasem nakonec dospěla k omezování jiţ přijatých reforem a dokonce vedla kampaň za jejich zrušení. Rusko se vracelo do starých kolejí.

Je zřejmé, ţe cara nevedly k reformám jeho jakési mimořádné vlastnosti, vyšší zájmy, či dokonalejší představy o moderním státu. Neměl vyhraněný reformní plán, ani pevné přesvědčení. K reformám ho donutily neúspěchy ve válkách a pokles prestiţe Ruska v evropské politice. Ţe stále kolísal ve své nerozhodnosti, svědčí i jeho opětný pokus o návrat k reformní politice na začátku osmdesátých let. Avšak dříve neţ mohl generál Michail Loris-Melikov realizovat carovy pokyny (přesněji: posílit absolutismus zlepšením státní správy a očištěním byrokracie), podlehl Alexandr II., car „Osvoboditel“, 1. března 1881 atentátu teroristy Griněvického z organizace Narodnaja volja.

PŘES BALKÁN DO SVĚTOVÉ POLITIKY

Rusko bylo především vojenským státem, to se učilo i na ruských gymnáziích včetně dodatku, ţe „jeho posláním je být postrachem světa“. Ani Witte, nejvýznamnější ruský státník přelomu 19. a 20. století, se netajil tím, ţe „Rusko není silné zákony, ani civilizací, ale armádou“. V Evropě se vědělo, ţe armáda je v Rusku všechno, ţe dějiny carského Ruska jsou psány ostřím meče a řídí se válečnými záměry. Stále platila proslulá slova markýze de Custine (1839): „Ruská civilizace je ještě natolik blízká zdroji, ţe se podobá

Strana 443

NEVYHNUTELNOST REFOREM

myšlení, nýbrţ ve válce, to jest v drsnosti a ukrutnostech.“

Výsledky krymské války, poráţka u Sevastopolu a paříţský mír (1856) Rusko doslova poníţily a vyřadily ze světové politiky. Rusku, proti němuţ se spojila celá Evropa, bylo zakázáno mít na Černém moři

válečné loďstvo, budovat loděnice pro vojenské lodi, arzenály a pobřeţní opevnění, ztratilo ústí Dunaje, jiţní Besarábii a Kars. To se bolestně dotklo národní hrdosti Rusŧ. Úkolem nového ministra zahraničí Alexandra Gorčakova bylo postupně dobývat ztracené pozice.

V této své snaze se ruská zahraniční politika té doby orientovala na spolupráci s Bismarckovým Německem, kterému Rusko krylo záda i bok svou přátelskou neutralitou ve válkách v letech 1864, 1866 a 1870. Od německého kancléře Gorčakov naopak očekával „porozumění“ pro ruské imperiální zájmy na Balkáně a pro snahy o obnovu vlivu Ruska v Evropě.

Bismarck, který byl v té době téměř dirigentem Evropy, připravil a prosadil v letech 1872-1873 „spolek tří císařŧ“ a donutil ruského cara

Strana 444

RUSKÉ IMPÉRIUM

k spolupráci s Rakousko-Uherskem, jejímţ výsledkem byla 25. května (podle gregoriánského kalendáře 6. 6.) 1873 podepsaná rakouskoruská vojenská konvence. Předtím pomohl Rusŧm vypovědět paříţský mír - protiruské články mírové smlouvy byly zrušeny 1. března (13. 3.) 1871 v Londýně za souhlasu všech zúčastněných. Slované v Rakousku (zvláště pak Češi) dostali na srozuměnou, ţe od Ruska nemají nic čekat, ale i balkánští Slované přišli zkrátka. Tajné dodatky budapešťských ujednání (1877) zavazovaly Rakousko-Uhersko k blahovolné neutralitě na Balkáně, k faktické podpoře ruských válečných plánŧ (nákup zbraní v Rakousku, zřizování polních nemocnic na rakouském území apod.) za ruský slib souhlasu s rakouskou vládou v Bosně a Hercegovině a za závazek, ţe Rusko nepřipustí vznik velkého slovanského státu v této oblasti. Rusové si zároveň zabezpečili souhlas s územními zisky na Dunaji a v Besarábii na úkor Rumunska.

V Rusku byla zahájena mocná kampaň za „osvobození Slovanŧ“, prim vedli slavjanofilové. Snili o sjednocení všech Slovanŧ pod vedením Ruska, o rozšíření pravoslaví, poţadovali návrat území ztracených v krymské válce. Podle jejich mínění Rusko jako největší slovanský stát oprávněně ţádalo podporu všech Slovanŧ a jejich bezpodmínečný souhlas s ruským vedením. K nim se masově připojili vědci, literáti i umělci, dokonce i tajné revoluční krouţky. Sešli se tak D. Mendělejev s I. Turgeněvem, G. Uspenskij s A. Ţeljabovem a dalšími známými „revolucionáři“. V Moskvě byl zaloţen „slovanský výbor“ (předseda I. Aksakov), který sebral na „podporu“ balkánských Slovanŧ přes dva miliony rublŧ; generál M. Čerňajev za tiché pomoci úřadŧ verboval dobrovolníky k podpoře Jihoslovanŧ.

Skutečným zájmem ruské politiky bylo zbavit se poniţujících podmínek paříţského míru (1856), obnovit svou prestiţ a své místo v

Strana 445

NEVYHNUTELNOST REFOREM

evropské politice, znovu proniknout aţ k Dunaji a dostat se blíţe k Cařihradu. Prostředkem k dosaţení těchto cílŧ se měla stát „osvobozenecká válka“ balkánských Slovanŧ proti Turkŧm. Bezprostředně šlo o podporu protitureckého povstání v Bosně a o podněcování Srbska i Černé Hory k válce.

23. dubna 1876 přitáhl do Bělehradu generál Čerňajev se svými dobrovolníky (finančně dotován carskou vládou) a jiţ 6. června 1876 přiměl Srbsko k vyhlášení války Turecku. Nedostatečně vyzbrojenou a nepočetnou srbskou armádu stíhala poráţka za poráţkou (jen Černohorci byli v bojích proti Turkŧm úspěšní). Koncem léta 1876 Čerňajev Srby i se svým vojskem opustil a obvinil je ze zbabělosti. O měsíc později velmoci nařídily Turecku příměří a poté i mír (únor 1877). Zvlášť bojovně si počínalo Rusko - 19. října doručilo vítěznému Turecku ultimátum uzavřít do 48 hodin příměří a zakázalo jeho armádám aktivitu na srbském území. Velmoci donutily sultána vyhlásit na Balkánu novou ústavu, více respektující křesťany.

V Rusku se strhla lavina protestŧ a adres ve prospěch balkánských Slovanŧ, slovanské věci, ruské odpovědnosti i závazkŧ vŧči potlačeným slovanským bratrŧm. Car varoval Turecko, aby nepřepínalo ruskou trpělivost. Součástí kampaně byly i protesty a drastické líčení turecké hrŧzovlády a válečných zločinŧ. Vláda v Petrohradě organizovala velké demonstrace pro válku. Koncem roku 1876 byla mobilizována ruská jiţní armáda, generál N. Ignatěv, nazývaný pro své postavení v Cařihradě „tureckým podsultánem“, ujišťoval evropské diplomaty, ţe situace by neměla být dramatizována. Mezitím Gorčakov donutil Rumunsko k souhlasu s prŧchodem ruských vojsk. Téměř současně s uzavřením této smlouvy se ruské vojsko hnulo směrem k Dunaji a car 12. dubna 1877 z Kišiněva vyhlásil Turecku válku.

Strana 446

RUSKÉ IMPÉRIUM

Strana 447