RUSKÉ IMPÉRIUM
svobodně učinit cokoli, co Rusko a Rakousko schválí. Nezŧstalo však jen u deklarací. Vyslanec Löwenwold pohotově sestavil seznam těch, kteří jsou sejmem „utiskováni“ a jejichţ panství mají být ušetřena v případě, ţe by ruské vojsko „muselo k zachování všeobecného pořádku“ vstoupit do Polska. Zároveň byly rozdávány rŧzné „dárky“.
Kdyţ Löwenwolda upozornili na to, ţe lze stěţí zaručit jeho bezpečnost, pokud zŧstane ve Varšavě, odpověděl jednoznačně: „Jestliţe nás nemŧţete uchránit před lidovou nenávistí, pak ani já nemohu nikoho uchránit před kozáckou píkou.“ A skutečně také, kdyţ 11. září 1733 zvolila většina sejmu Stanislava Leszcyńského králem, objevil se jiţ 20. září dvacetitisícový ruský sbor pod velením generála Lascyho v předměstí Varšavy - Praze.
24. září zvolila menšina sejmu, která přijela do ruského leţení, vzdorokrále - kurfiřta saského, Fridricha Augusta. Koncem roku 1733 bylo jiţ v Polsku na 50 000 Rusŧ. Na jaře 1734 oblehlo ruské vojsko pod velením maršála Münicha Gdaňsk, kam se uchýlil Leszczyński se svými přívrţenci. 28. června 1734 se Gdaňsk vzdal. Polským králem se stal saský kurfiřt August III.
POČÁTKY BOJE O PŘÍSTUP K ČERNÉMU MOŘI
Společné zájmy a zásah v Polsku vedl Rusko ke sblíţení s Vídní. Jedním z dŧsledkŧ tohoto sblíţení byla vojenská pomoc habsburské monarchii ve válce s Francií. Francouzské záleţitosti stály však v této době pouze na okraji zájmŧ Ruska a Rakouska (které uzavřelo mír s Francií dříve, neţ ruské vojsko zasáhlo do boje). Hlavním cílem jejich sblíţení byl společný zásah proti Turecku, jehoţ drţavy na evropském kontinentě byly ostatně i v následujícím století hlavním předmětem zájmu Vídně a Petrohradu (a proto i víceméně trvalou základnou vzájemné nedŧvěry a konfliktŧ, neboť kaţdá z obou velmocí se snaţila uchvátit z tureckých drţav pokud moţno největší díl). Rusko
Strana 251
DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
se v této době však ještě nemohlo odváţit války s Portou samo, bez spojence, byť (jak se pak ukázalo) nepříliš spolehlivého.
Válka s Tureckem (1735-1739), v níţ Rusko ztratilo 100 000 muţŧ a vynaloţilo obrovské částky na čtyři velké kampaně, skončila tím, ţe Rakousko uzavřelo mír a osamocené Rusko (přes své úspěchy - dobytí Azova, Očakova, obsazení Moldavska) muselo podepsat smlouvu, která jen velmi málo měnila status quo ante bellum. Rusko si ponechalo Azov se závazkem, ţe bude strţen, a získalo právo postavit u Čerkaska stráţní pevnost (v tom nemohla Porta Rusku ani předtím zabránit).
Přesto však tato válka má v zahraniční politice Ruska 18. století postavení dosti významné. Především tím, ţe byla anulována kapitulace na Prutu (1711) a byl učiněn jistý krok v boji o ovládnutí černomořského pobřeţí. V prŧběhu války se ukázalo, jak podstatně se změnil vzájemný poměr sil. Nejdrastičtěji demonstrovali Rusové svoji vojenskou převahu nad armádami sultána při obléhání Očakova, které trvalo všeho všudy tři dny. Při tom Turci ztratili podle některých pramenŧ patnáctkrát více vojákŧ. Přestoţe válka skončila bez výraznějšího mocenského úspěchu Ruska, byla nicméně předzvěstí začínajícího úpadku Porty a budoucích úspěchŧ ruské expanze směřující k Černému moři.
„BEZEJMENNÝ VĚZEŇ“
Dějiny Francie znají tajemný příběh „muţe se ţeleznou maskou“ - vězně s maskou, pod níţ se prý skrýval králŧv bratr, či sám francouzský král, místo něhoţ vládl uzurpátor. V ruských dějinách 18. století nalezneme příběh neméně dramatický - osud vězně, o jehoţ existenci neměl nikdo vědět a jehoţ jméno nesmělo být uváděno ani v hlášeních, která o něm byla podávána carské vládě.
Strana 252
RUSKÉ IMPÉRIUM
Osud „bezejmenného vězně“ se začal odvíjet v srpnu roku 1740. Tehdy proţíval petrohradský carský dvŧr velkou událost. Všichni věděli, ţe stárnoucí carevna Anna Kuronská nedá říši následníka trŧnu. A tu se neteři bezdětné carevny narodil syn.
Carevna Anna nesla dítě - jemuţ dali jméno Ivan - ke křtu a přísahala, ţe mu odevzdá ruský trŧn. Netušila, jak brzy bude muset toto své předsevzetí splnit. Na carském obědě 5. října téhoţ roku postihl carevnu záchvat, který byl počátkem konce.
Na smrtelné posteli Anna potvrdila svŧj slib a prohlásila dvouměsíčního Ivana za následníka trŧnu. Den před smrtí, 16. října 1740, pak vydala svŧj ukaz
poslední:
„Z vŧle boţí se mŧţe stát, ţe náš vnuk se mŧţe stát naším nástupcem ve své nedospělosti, kdy vám nebude moci vládnout. Z toho dŧvodu nejmilostivěji stanovíme, aby v takovém případě a po dobu jeho nedospělosti vykonával vládu a vládl jeho jménem regent, který by se náleţitě staral o výchovu mladého panovníka a zároveň vládl podle nařízení a pravidel a jiných rozhodnutí, která učinil náš strýc (Petr I.) a
Strana 253
DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
po něm my v době naší úspěšné vlády.“ A tak Rusko přísahalo věrnost maličkému imperátoru Ivanovi VI., za něhoţ vládl favorit carevny
Anny vévoda Ernest Biron.
Aţ potud je ta historie běţnou dynastickou kuriozitou. Jděme však dál. Biron se udrţel u moci zhruba tři týdny, neboť 8. listopadu 1740 jej svrhla garda a regentkou se stala matka cara-kojence, kněţna brunšvická.
O ruském trŧnu 18. století bylo řečeno, ţe nebyl dědičný, ale spíše okupativní. K potvrzení toho se o rok později - v listopadu 1741 - odehrál další převrat. Gardové pluky svrhly cara Ivana a jeho matkuregentku a dosadily na trŧn dceru Petra I., Alţbětu. A tu začíná tragédie „bezejmenného vězně“.
Nové carevně Alţbětě je třeba přiznat, ţe nemilovala velké a rázné činy. Na rozdíl od všech předchozích a pozdějších ruských panovníkŧ nikdy nepodepsala rozsudek smrti a nepodepsala jej ani nad svrţeným carem
Ivanem. Rozhodla se jej poslat i s jeho rodiči do Brunšviku a všechno mohlo skončit „dobře“ a bez násilí. Kdosi však carevně připomněl, ţe by nebylo dobré, kdyby
Strana 254
RUSKÉ IMPÉRIUM
pretendent trŧnu - jemuţ říše přísahala věrnost - ţil v cizině. A tak byl vévoda brunšvický s celou rodinou i malým Ivanem v Rize zadrţen a vrácen zpátky do Ruska. Od této chvíle byl malý car přísně střeţeným „bezejmenným vězněm“, jehoţ jméno nesmělo být v hlášeních uváděno a navíc jej v zájmu utajení přejmenovali na Grigorije.
O bezútěšném ţivotě malého vězně v daleké severní pustině v Solověcku není téměř nic známo. Jistě netušil, ţe v Moskvě i jinde v Evropě se o něho mnozí ţivě zajímají. Jiţ v roce 1742 bylo odhaleno spiknutí několika gardových dŧstojníkŧ, jehoţ cílem bylo osvobození a znovunastolení Ivana VI. na trŧn. O malého cara se zajímal i pruský panovník Fridrich II. Samozřejmě ne proto, ţe by byl pobouřen vězněním dítěte. Chtěl jen hrozbou spiknutí v jeho prospěch donutit carevnu Alţbětu k větší ústupnosti vŧči poţadavkŧm Pruska.
Váţnější pokus o osvobození „bezejmenného vězně“ byl připravován v roce 1755. Ruští starověrci chtěli vyslat do Archangelska „kupecké lodě“ (dnes bychom řekli námořní přepadový oddíl) a mladého cara osvobodit. Tento záměr se však prozradil a carevna Alţběta usoudila, ţe je nebezpečné mít tak významného vězně příliš daleko a dala jej v lednu 1756 tajně převézt do Šlisselburské pevnosti v Petrohradě. Veliteli stráţe v Solověcku carevna přikázala: „Po odjezdu vězně podejte našemu kabinetu hlášení, ţe (Ivan-Grigorij) je i nadále pod Vaší stráţí, jak jste to hlásil dosud.“ Ani carský Senát neměl tedy vědět, ţe „státní vězeň“ jiţ není v Solověcku.
V Šlisselburku byla pro tehdy patnáctiletého vězně vyhrazena zvláštní část pevnosti, v níţ byl Ivan-Grigorij střeţen dŧstojníky, kteří ţili ve vězení s ním. Jeho jediným rozptýlením byly náboţenské knihy. Občas hrál se svými vězniteli karty a v kostky. Ve stále stejných zdech a se stejnými lidmi, které nesnášel, postupně psychicky upadal.
Strana 255
DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
Nakonec začal blouznit, koktal a ohroţoval své stráţce, kteří se neodváţili mu odporovat (tušili o koho jde).
Mezitím se v Petrohradě schylovalo ke změnám a spolu s nimi se blíţil chmurný konec „bezejmenného vězně“. Koncem roku 1761 carevna Alţběta umírá a carem se stává její synovec Petr III. Nový car si dal „bezejmenného vězně“ přivézt do svého sídla Petěrhofu (1762). V té době byl dvaadvacetiletý Ivan--Grigorij zřejmě jiţ psychickou troskou. Panovník se mohl přesvědčit o tom, ţe jej tento pretendent nemŧţe nijak ohrozit. Přesto však vydal rozkaz, aby byl vězeň v případě pokusu o osvobození zabit. Pokud se vězeň bude protivit stráţi nebo „říkat nepřístojné věci“, měl být přikován na řetěz a pokud se ani pak nepodrobí, měl být bit holí a dŧtkami.
Petr III. byl počátkem léta 1762 svrţen svou manţelkou Kateřinou, která potvrdila předchozí příkazy Petra III. a navíc je ještě „doplnila“ - pokud by vězeň onemocněl, nesměla mu být poskytnuta lékařská péče. Snad doufala, ţe se takto celá záleţitost „vyřeší sama od sebe“. Vězeň však odolával dál.
A tak došlo k události, o níţ podnes nelze říci, zda byla tak „neočekávaná“, jak carevna později tvrdila. O druhé hodině po pŧlnoci 4. července 1764 vyhlásil velitel stráţe Šlisselburské pevnosti podporučík Mirovič poplach a rozkázal svým vojákŧm připravit se k ostré střelbě. Přečetl jim část „manifestu cara Ivana“, který sám předem sepsal, a dal zatknout velitele pevnosti. Pak vedl své vojáky k vyhrazené části pevnosti, kam nesměl vkročit nikdo kromě carevnou určených gardových dŧstojníkŧ, kteří zde střeţili „bezejmenného vězně“.
Stráţci Ivana-Grigorije odmítli Miroviče k svému vězni vpustit. Otevřeli bránu vězení teprve tehdy, kdyţ Mirovič dal nabít dělo a
Strana 256
RUSKÉ IMPÉRIUM
hrozil, ţe si cestu prostřílí. Mirovič vnikl do vězení, ale stráţci mezitím jiţ splnili tajnou carskou instrukci. Na podlaze leţel v krvi nešťastník, který ze svých 24 let ţivota byl téměř 23 let „státním vězněm“.
Z „místa nejvyššího“ bylo vyšetřovací komisi naznačeno, ţe Mirovič jednal na vlastní pěst, nemá být vyslýchán na mučidlech a celá záleţitost má být rychle uzavřena. Soud pochopil, co se od něho očekává. Mirovič byl odsouzen k trestu smrti oběšením a 15. září 1764 popraven. Jeho tělo bylo spáleno spolu se šibenicí, na níţ skončil, a popel vhozen do Něvy, aby ani stopa nezŧstala po spiklenci, jehoţ čin přišel carské vládě tak vhod.
Oba gardoví dŧstojníci, kteří přesně splnili svŧj úkol, dostali kaţdý 7000 rublŧ a museli se zavázat, ţe budou do smrti o celé věci mlčet. A skutečně mlčeli - ani senátní komise, která případ vyšetřovala, se nedozvěděla o tajné instrukci zabít vězně při pokusu o jeho osvobození.
Kateřina II. prohlašovala, ţe je celou událostí „překvapena“. Pokud šlo o ni, chtěla prý vyhovět Ivanově ţádosti, aby byl poslán do kláštera. Tak to zdŧvodňovala svým přátelŧm v Evropě. Mnozí ze současníkŧ si však přesto kladli zcela věcně otázku, která je součástí vyšetřování kaţdého zločinu - cui prodest. Odpovědi nebyly pro Kateřinu II. právě lichotivé. A to se tehdy nevědělo o odměně, kterou dala carevna vrahŧm.
V 17. století uvaţovala carská duma o tom, v kolika letech mŧţe být někdo trestán. Bojaři stanovili tehdy hranici na 17 let (Josef Stalin tento feudální zákon zrušil a stanovil hranici trestní odpovědnosti - včetně trestu smrti - na 12 let). Na cara Ivana se však ţádný zákon nevztahoval. Nikdy se ničím neprovinil, avšak jeho smrt byla v
Strana 257