VLASTENECKÁ VÁLKA?

část ukrajinských nacionalistických sil vsadili svou budoucnost na německé vítězství.

Jiţ koncem války si sovětský reţim začal vyřizovat účty se skupinami, které se na Německo orientovaly. V případě neruských národŧ Kavkazu a Krymu však nešlo jen o pronásledování kolaborantŧ. Brutální tresty postihly celé národy, které byly vysídleny ze svých domovŧ.

TROJKA MÍSTO ČTVERYLKY

Vpád nacistického Německa do Sovětského svazu pochopitelně vyţadoval radikální změnu sovětské zahraniční politiky. Sovětský svaz potřeboval spojence a snadno je našel. Především v Anglii, s jejíţ vládou byla 12. července 1941 uzavřena dohoda O společných akcích proti Německu a 16. srpna 1941 smlouva O obchodu, úvěru a clearingu.

Dalším, a to nejdŧleţitějším spojencem se staly Spojené státy. Americká administrativa posuzovala skepticky schopnost sovětského systému k obraně. Objevily se i názory, aby americká vláda nechala Německo i SSSR ve vzájemném boji vykrvácet. Prezident Roosevelt však nakonec sovětskou vládu podpořil. Na moskevské konferenci tří velmocí koncem září a začátkem října 1941 se západní velmoci zavázaly zásobovat Sovětský svaz zbraněmi a surovinami. Tento závazek byl plněn a pomoc Sovětskému svazu měla pro jeho vedení války prvořadou dŧleţitost. Od 2. října 1941 do 31. května 1945 poslali Američané 2660 lodí s 16,5 miliony tun nákladu. Do Sovětského svazu se dostalo 15 milionŧ tun. Náklad sestával hlavně z nákladních aut a tankŧ, motocyklŧ a aut. Dále to byly naftové výrobky, materiál a dopravní prostředky pro sovětskou ţeleznici, prŧmyslové zařízení, zbraně, léky a boty. Nakonec potraviny, hlavně pro vojsko. Zajišťovaly kaţdému vojáku Rudé armády denní příděl

Strana 678

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

přes čtvrt kilo hodnotné stravy. Po vstupu USA do války se spojenecké svazky obou zemí i právně upravily. Washingtonská deklarace protifašistické koalice, vyhlášená 1. ledna 1942, formulovala cíle i podmínky vítězství.

Velká trojka se tímto krokem konstituovala ve spojenecký blok proti Německu a jeho spojencŧm. Na místo čtverylky, kterou Hitler nabízel Molotovovi v roce 1940, vznikla Velká trojka.

Úsilovné hledání spojencŧ a vytvoření trojstranného bloku proti Německu a jeho spojencŧm nemohlo nikoho překvapit; přece jen však bylo pikantní, ţe západní mocnosti, které ještě před 22. červnem 1941 představovaly v sovětské propagandě prototypy válečných paličŧ a ziskuchtivých imperialistŧ, se přes noc proměnily ve spojence, oddané věci demokracie a antifašismu. Tato proměna obrazu západních mocností byla patrně pro sovětského občana pochopitelná a přijatelná. Obtíţnější bylo strávit náhlou změnu obrazu nacistického Německa. Stalin dokonce pokládal za nutné vyloţit svým občanŧm, ţe německý národní socialismus nemá ani se socialismem, ani s nacionalismem nic společného. A přitom tomu nebylo tak dávno, co tvrdil opak. Těţko se ubránit komentáři, který tvoří citát z jeho projevu z poloviny třicátých let, kdy prohlásil: „Jsou politikové, kteří dnes slibují nebo prohlašují jedno, ale příštího dne na to buď zapomínají, nebo popírají to, co prohlašovali, a ani se přitom nezačervenají. Tak my si počínat nemŧţeme.“

Sovětská zahraniční politika se od počátku spojeneckých svazkŧ se západními velmocemi začala starat o zajištění územních ziskŧ, kterých se jí dostalo na základě paktu s nacistickým Německem. Šlo v první řadě o Pobaltí. Britská politika zpočátku sovětské nároky kategoricky odmítala, ale pod tlakem válečných událostí ustoupila, stejně jako politika USA.

Strana 679

VLASTENECKÁ VÁLKA?

Mnohem obtíţnější bylo jednání o Polsku. Kdyţ sovětská vláda prohlásila pakt s Německem za nulitní, polská exilová vláda generála Sikorského ţádala navrácení polských východních území. Stalin tento poţadavek kategoricky odmítl a napětí mezi Moskvou a Sikorského vládou rostlo. Vyvrcholilo v roce 1943 ve spojitosti s katynskou aférou. Sovětská vláda odpověděla na obvinění polských vládních kruhŧ, ţe dala vyvraţdit větší počet polských dŧstojníkŧ, vypovězením sovětsko-polské spojenecké smlouvy z roku 1941. Jiţ předtím zasáhla proti projektu poválečného československo-polského federativního svazku.

Zahraničněpolitické postavení Sovětského svazu se pronikavě zlepšilo vítězstvím Rudé armády u Stalingradu a v prŧběhu roku 1943. Teheránská konference Velké trojky v listopadu 1943 ukázala, ţe západní mocnosti jsou ochotny poskytnout Sovětskému svazu velké ústupky zejména v oblasti východní Evropy. Churchillŧv projekt invaze na Balkán vzbudil naproti tomu u Stalina nevoli. Ţádal, aby se anglo-americké síly zaměřily na invazi na francouzském pobřeţí. Kromě nepochybně vojenských zřetelŧ měl Stalin na mysli i zajištění sovětské zájmové sféry na Balkáně, kterou získal od Německa v letech 1939 a 1940. Také britské pokusy o vrácení východních území Polsku nebyly úspěšné Nakonec se dospělo k dohodě o Curzonově linii jako budoucí sovětsko-polské hranici. W. Churchill však přistoupil i na připojení Lvova k Sovětskému svazu, ačkoli leţel na západ od Curzonovy linie a nikdy k Rusku nepatřil. Polsko mělo být za ztrátu východních území odškodněno připojením části německého území na západě. Stalinovy záměry se týkaly i budoucího Německa. Ţádal jednak jeho parcelaci a předání částí jeho východních území Polsku, jakoţ i připojení Královce k SSSR.

Strana 680

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Podivuhodná snadnost, s níţ Stalin prosadil své nároky na zájmové sféry ve východní Evropě, je vysvětlována tím, ţe Američané měli zájem o kooperaci ve válce proti Japonsku. Uznávali i sovětský argument, ţe poválečná bezpečnost Sovětského svazu vyţaduje politické i strategické záruky proti případné německé odvetě. Sovětský postup v Polsku a zejména na Balkáně vyvolával přesto v britských vládních kruzích zneklidnění. Pokud jde o Rumunsko, Bulharsko a téţ Jugoslávii, byly ochotny sovětské zájmy uznat. Znepokojoval je však zejména osud Řecka. V říjnu 1944 navštívil Winston Churchill s Anthony Edenem Moskvu a při této příleţitosti navrhl Stalinovi poměr vlivu velmocí v jednotlivých zemích poválečné východní Evropy. Sovětská vláda měla uznat prioritu britského vlivu v Řecku a za to měla dostat 75 % politického vlivu v

Bulharsku, 90 % v Rumunsku a 50 % v Jugoslávii a Maďarsku. Tomuto nehoráznému zpŧsobu jednání Stalin velmi dobře rozuměl a Churchillŧv návrh bezodkladně schválil. Byla to jen ústní dohoda, ale měla neskonale větší význam neţ nesčetná řada smluv, opatřených všemi náleţitostmi diplomatického protokolu. Zpečetila osud východní Evropy. V letech 1938-1939 ji západoevropské velmoci předaly Hitlerovi a nyní ji svěřily Stalinovi. Churchill si to nepochybně zpočátku představoval poněkud jinak. Věřil, ţe vliv západních mocností ve východní Evropě zŧstane zachován v poměru, který Stalin schválil. Jenomţe Stalin se nehodlal s nikým dělit.

Prakticky se to ozřejmilo v případě Polska, na němţ bylo zároveň moţné sledovat úlohu komunistických stran při prosazování sovětské hegemonie. Po vstupu sovětských armád na polské území se ustavil z řad komunistické, případně z komunisty ovlivňované moskevské emigrace tzv. lublinský komitét jako zárodek příští polské vlády. Tento výbor, jemuţ sovětské vládní kruhy daly své oficiální poţehnání, byl namířen proti polské vládě v exilu. Stalinovo

Strana 681

VLASTENECKÁ VÁLKA?

ujišťování, ţe se nehodlá vměšovat do polských vnitřních věcí, náhle vypadalo zcela jinak. Chování Moskvy k povstání proti německým okupantŧm ve Varšavě, jeţ propuklo 1. srpna 1944, potvrdilo, ţe Moskva nehodlá strpět na polském území jiné neţ své zájmy.

Také Československo jiţ získalo své zkušenosti se sliby Moskvy. Prezident československé exilové vlády v Londýně Edvard Beneš uzavřel se Sovětským svazem 12. prosince 1943 spojeneckou smlouvu, od níţ si sliboval zajištění kontinuity a bezpečnosti československého státu v poválečné době a nezasahování Sovětského svazu do jeho vnitřního vývoje. V roce 1944 však Rudou armádou obsazená Podkarpatská Rus byla fakticky připojena k Sovětskému svazu.

Zahraniční politika Sovětského svazu za války byla úspěšná. Podařilo se jí od představitelŧ svých západních spojencŧ dosáhnout výslovného uznání nejen zájmových sfér, které byly Sovětskému svazu poskytnuty nacistickým Německem. Prosadila si faktické uznání svých hegemoniálních aspirací aţ po Labe. Byla to politika světové velmoci, která za své válečné úsilí ţádala odměnu. Západní mocnosti ji poskytly, nikoli však na svŧj účet, ale na účet národŧ a státŧ východní Evropy. Ostatní hegemoniální nároky Sovětského svazu se objevily na stole při uzavírání účtŧ ukončené světové války.

Strana 682