/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
proti Stalinovi, jemuţ měl stát v čele Ţukov sám. Jako doklady proti maršálovi poslouţily válečné fotografie zobrazujícího ho společně se západními veliteli. Tento záměr, který nakonec nebyl realizován pro nesouhlas samotného Stalina, svědčí o naprosto neomezené zvŧli v konstruování „případŧ“, jeţ uţ ztrácely i účelovost, neboť maršál neměl ţádné vŧdcovské politické ambice. Nebo snad Stalin ve své černé duši potají záviděl Ţukovovi jeho popularitu? Jak jinak si vykládat skutečnost, ţe jiţ rok po skončení války prohlašovali diktátorovi nohsledi, ţe maršál projevuje nevděk vŧči Stalinovi a ţe nebere na vědomí jeho autoritu?
Tyto smrtonosné intriky probíhaly pod povrchem. Navenek byla strana pevně semknuta kolem soudruha Stalina, jak znělo dobové klišé. Přímo orgiastický charakter měly oslavy Stalinových sedmdesátin v roce 1949. Celý jejich ráz by snad bylo moţné přirovnat k velebení starověkých panovníkŧ: ztrácely všechny normální lidské atributy.
STUDENÁ VÁLKA - MOCENSKÝ PAT
Vztahy mezi Sovětským svazem a jeho bývalými spojenci z doby války se rok od roku zhoršovaly. V roce 1946 se velmoci ještě společně dohodly na znění mírových smluv s německými satelity, ale v následujícím roce dochází ke zlomu: prezident Truman vyhlašuje svou doktrinu, jejímţ cílem bylo pomoci zemím „nejvíce ohroţeným komunismem“ - Řecku a Turecku, a zanedlouho nato přichází Washington s myšlenkou ekonomické pomoci Evropě. V podstatě se jednalo o to zabránit sociálním nepokojŧm a tedy i rŧstu komunistického vlivu. Sovětské odmítnutí účasti na Marshallově plánu, jak byla tato pomoc nazvána, předznamenalo rozštěpení kontinentu na dvě části. Za oficiální vyhlášení ideologické války Západu ze strany Sovětského svazu lze povaţovat ustavení
Strana 699
STALINŮV TÁBOR MÍRU
Informbyra komunistických stran v září 1947, kdy také Moskva poprvé přišla s formulací, ţe se vytvořily dva světové tábory - imperialistický a demokratický. Znovu se vynořily marxistické poučky, o kterých se v prŧběhu války a krátce po ní mlčelo, hlásající nesmiřitelný rozpor mezi kapitalismem a socialismem. Sověti nyní podporovali všechny síly a všechna hnutí, jeţ by perspektivně mohly Západ mocensky oslabit, a na prvním místě ovšem zintenzivnili své propojení s komunistickými stranami na celém světě. V této souvislosti stojí za zdŧraznění, ţe KSSS v poválečných letech pokračovala ve finanční podpoře zahraničních komunistických stran. V hladovém roce 1946 obdrţela KS Číny 50 000 dolarŧ a rumunští komunisté dokonce 500 000. O rok později darovala Moskva řecké komunistické straně 100 000 dolarŧ.
Úkol číslo jedna spočíval ve stmelení sovětského bloku ve střední a východní Evropě. Do pŧl roku od vzniku Informbyra byla zlikvidována opozice v těch „lidových demokraciích“, v nichţ se dosud směla hlásit ke slovu. Únorové události v Československu tento vývoj uzavřely. Mezi lidovými demokraciemi se však neocitlo Finsko, kde neměli komunisté dostatek sil, aby strhli moc na svoji stranu a kde se Moskva neexponovala jako v ostatních zemích střední a jihovýchodní Evropy, ačkoliv na ustavujícím zasedání Informbyra byl tento stát zařazen mezi země, které „vstoupily na cestu demokratického rozvoje“.
Bylo paradoxní, ţe kategorický imperativ jednoty vedl ještě v první polovině roku 1948 k roztrţce s tak významnou zemí, jako byla Jugoslávie. Svědčila o Stalinově neschopnosti akceptovat jistou odlišnost názorŧ, o jeho nesnášenlivosti. On, který se cítil být pánem východní Evropy, byl podráţděn ještě dříve, neţ neshody otevřeně propukly, faktem, ţe Jugoslávci zaujímají nezávislý postoj. Povaţoval
Strana 700
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
nepochybně za něco neslýchaného, kdyţ počátkem roku 1948 navrhl vytvoření federace mezi Jugoslávií a Bulharskem, ţe mu odpověděl jeden z předákŧ KSJ E. Kardelj, ţe se nemŧţe vyjádřit dříve, neţ o věci rozhodne vedení strany v Bělehradě. Události pak vyvrcholily protijugoslávskou rezolucí Informbyra. Dŧsledky pro ostatní lidově demokratické státy byly ovšem příznačné pro stalinský totalitarismus. Boj s „nacionalistickou úchylkou“, jak byla KSJ charakterizována, se přenesl od Albánie po Polsko a projevil se několika monstrprocesy s předními komunistickými činiteli, při nichţ padaly hlavy dosud nejzaslouţenějších funkcionářŧ. V pozadí je ovšem reţírovala sovětské MGB.
V lednu 1949 došlo k zaloţení hospodářského integračního orgánu - Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Její cíl spočíval v úzkém propojení národních ekonomik jejích členŧ, jimiţ se postupně staly všechny státy bloku. Objektivní tendence k regionální integraci v takovém měřítku bychom nacházeli jen obtíţně. Dŧvody vzniku RVHP tkvěly kromě politických také ve snaze, rozloţit hospodářské poţadavky méně rozvinutých zemí na celý blok.
Stalin si od Rady nicméně sliboval více. Aţ neskutečně znějí jeho slova z tehdejší doby: „Kdyţ budeme dodávat suroviny všem evropským zemím, pak se diktát Ameriky v Evropě zhroutí.“
Integrace se projevovala téměř výlučně prohlubováním zahraničněobchodních vztahŧ uvnitř RVHP, na prvním místě pak se Sovětským svazem. Kategorickým imperativem se v lidových demokraciích stala výstavba těţkého prŧmyslu podle sovětského vzoru, často nad síly jejich ekonomických moţností. V dŧsledku toho vzrŧstala závislost členských zemí na sovětské ekonomice, a to hlavně v surovinách. Jako příklad mŧţe slouţit následující údaj: v roce 1946 dostávaly státy bloku ze Sovětského svazu 72 000 tun ţelezné rudy, v roce 1956 9
Strana 701
STALINŮV TÁBOR MÍRU
124 000 tun. Výměnou za to šly do „mateřské velmoci“ hotové výrobky všeho druhu. Jestliţe v roce 1946 připadlo na oblast od Polska po Albánii 51 % sovětského zahraničního obchodu, v roce 1956 to bylo jiţ 76 %.
Vytvoření „nerozborného bloku v čele se Sovětským svazem“ mělo za cíl nejen uţší připoutání zemí většinou s dosti odlišnou historickou zkušeností a vyšší kulturně civilizační úrovní k Sovětskému svazu, ale představovalo zároveň součást rozhořčeného zápasu se Západem, jenţ se rozhořel v prŧběhu roku 1948 a nabýval v příštích letech na síle. Probíhal v mnoha rovinách a zaslouţeně se mu dostalo přízviska „studená válka“. Za její významné mezníky je nutno povaţovat tzv. berlínskou krizi z léta 1948, kdy se Moskva pokusila - neúspěšně - zmocnit s pomocí pozemní blokády západního Berlína, vznik Severoatlantického paktu v roce 1949 a konečně ozbrojený konflikt mezi severní a jiţní Koreou v létě 1950. Objevilo se tehdy reálné nebezpečí, ţe „studená válka“ přeroste v horkou. Pozadí konfliktu není dosud do detailŧ známé, dnes ale víme, ţe Stalin byl sice zpočátku velmi opatrný co do moţnosti válečného střetnutí na poloostrově, ale posléze akci severokorejských komunistŧ schválil. Po počátečních úspěších, vyvolaných jejich překvapujícím úderem, se situace obrátila: na podzim stáli na pokraji poráţky. Tehdy čínský komunistický vŧdce Mao Ce-tung navrhl severní Koreji poskytnout jako bezprostřední pomoc oddíly tzv. čínských dobrovolníkŧ; to vládce Kremlu nemohl odmítnout. Boje se vedly se střídavými úspěchy ještě dva a pŧl roku, frontová linie se nakonec stabilizovala tam, odkud vyšla - na 38. rovnoběţce dělící od roku 1945 obě části poloostrova. Bylo to přímo symbolické svědectví toho, ţe ţádná z obou válčících stran (Spojené státy vyslaly do Koreje svá vojska pod vlajkou OSN, Sovětský svaz pomáhal diskrétněji - bojovým letectvem) si nepřeje změnit tuto lokální válku ve velký světový
Strana 702
/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
poţár. Mezinárodní atmosféra byla v souvislosti s korejskou válkou velice vyhrocena.
Z hlediska mocenského byla poválečná sovětská bilance v mezích moţností úspěšná. Sovětský svaz ovládl rozsáhlá území, na něţ vstoupila jeho vojska na jaře 1945, coţ se ţádnému Stalinovu předchŧdci na carském trŧně nezdařilo. Diktátorovy sny sahaly ovšem mnohem dále. Příznačná jsou slova, jimiţ reagoval v Postupimi na Churchillovo blahopřání k vítězství nad Německem: „Alexandr I. došel do Paříţe!“ Tam sovětské tanky nedorazily. Moskvě se
Strana 703
STALINŮV TÁBOR MÍRU
nepodařilo ani získat vliv při spolurozhodování nad Německem jako celkem. Ztratila dokonce Jugoslávii. Zmocnila se ale severní Koreje a na několika místech v Asii zahájili lidé vycvičení v Sovětském svazu partyzánský boj proti místním vládám. Významným úspěchem komunismu a globálně vzato i Sovětského svazu se stalo vítězství KS Číny nad Kuomintangem v roce 1949. Stalin byl pŧvodně vŧči takové eventualitě dosti skeptický a Sovětský svaz se na tomto poli také vojensky neexponoval (kromě dodávek zbraní, ukořistěných v roce 1945 Japoncŧm), a tak Mao Ce-tung zvítězil vlastními silami. Sovětská propaganda interpretovala vytvoření lidové Číny jako další dŧkaz slábnutí kapitalismu v celosvětovém měřítku. Obvyklý propagační slogan z počátku padesátých let hlásal, ţe rozpoutá-li „světový imperialismus“ třetí válku, pak ta skončí naprostým zánikem kapitalistické soustavy.
Na tomto místě je nutné podotknout, ţe jiţ brzy po válce vztahy s Čínou nebyly bez mráčku. Kdyţ se roku 1945 čínští komunisté zmocnili Mandţuska, kterým procházela tzv. východočínská ţeleznice, docházelo tu k věcem, jeţ sovětská místa nepříjemně překvapila: sovětští zaměstnanci ţeleznice byli propouštěni, sovětský majetek byl konfiskován atd. Číňané zde postupovali podobně jako Sověti ve středo- a východoevropských zemích ve stejné době; svým zpŧsobem to byl v totalitě zákonitý jev - silnější byl bezohlednější.
V době, kdy Mao Ce-tungovy úspěchy vrcholily, choval k němu Stalin jistou nedŧvěru. Nebyl to jeho člověk, vychovaný Kominternou, a moţná, ţe sovětskému diktátorovi připomínal jiného nezávislého komunistického vŧdce - Tita. Celková mezinárodní situace však přiměla obě mocnosti, aby své vztahy pozvedly na vyšší úroveň. 14. února 1950 byla v Moskvě podepsána spojenecká smlouva mezi Sovětským svazem a Čínou, na jejímţ základě Sověti předali
Strana 704