IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

12 IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

PETROVSKÉ MANUFAKTURY A OBCHOD

Pokud jde o ekonomiku říše, zdědil Petr I. situaci značně neutěšenou. Historické zpoţdění Ruska za ostatní Evropou bylo na počátku petrovského období právě v této oblasti snad vŧbec nejpatrnější. Jiţ za cara Alexeje mělo Rusko textilní, sklářské, papírenské a ţelezářské dílny, připomínající evropské manufaktury té doby. Byly sice jejich obdobou především koncentrací řemeslníkŧ a dělbou práce, ale lišily se od nich svým charakterem ekonomickým. Naprostá většina z nich byla totiţ součástí rozsáhlého hospodářství carského dvora. Tyto státní dílny nebyly tedy předzvěstí rozkladu feudálního řádu v Rusku, ale spíše prŧvodním znakem jeho rozkvětu a síly.

A tuto ekonomiku, připomínající vrcholný evropský středověk, chtěl Petr přetvořit podle vzorŧ, které viděl v kvetoucím Holandsku.

O carových představách a názorech na manufaktury, rozvoj vnitřního trhu a obchod s cizinou mŧţeme soudit pouze nepřímo, z řady jeho ukazŧ a rozhodnutí. Chceme-li zŧstat na pŧdě ověřitelných faktŧ, musíme se drţet toho, co skutečně v této oblasti podnikl a pominout úvahy o tom, co snad podniknout chtěl či měl.

Kdybychom se pokusili o prostou statistiku obsahu zákonodárných aktŧ a vládních rozhodnutí jeho doby, zjistili bychom, ţe carŧv zájem o výrobu a obchod byl nejednou dokonce intenzivnější neţ jeho trvalá a neustávající snaha o pozvednutí společenské prestiţe, zásobování i

Strana 210

RUSKÉ IMPÉRIUM

vybavení armády a o zvýšení výnosu daní. Tyto tři oblasti tvoří jakýsi kruh, v němţ se car pohyboval a jenţ jej znovu a znovu přiváděl k otázkám ekonomiky říše.

Petr I. se ostatně ani nemohl těmto otázkám vyhnout, neboť těţká válka se Švédskem a prosazování ctiţádostivého imperiálního programu se neustále ohlašovalo v podobě nedostatku peněz a prostředkŧ na vedení války.

Tato motivace rozhodnutí a ukazŧ Petra I. byla sice určující, avšak v jejich podtextu nelze zároveň přehlédnout carŧv obdiv a uznání rozkvětu řemesel a obchodu, s nímţ se za svých cest do západních zemí setkal. Nebyl to však obdiv platonický - Petr se ostatně nikdy nedokázal něčemu jen obdivovat. Přesvědčen o rozhodující úloze pevné a nezdolné vŧle a příkazu vládce, byl rozhodnut svou mocí prosadit kvetoucí obchod a výrobu i v Rusku. „Celá jeho reformátorská činnost byla vedena myšlenkou o nevyhnutelnosti a všemocnosti násilného donucení: byl přesvědčen, ţe pouze silou lze lidu vnutit blahobyt“ (V. O. Ključevskij). Stejně jako i v ostatních sférách byl i tu Petr I. přesvědčen, ţe hlavní klíč k řešení všech obtíţí má v rukou právě on. Postačí, kdyţ se sám věci chopí, věnuje jí pozornost a vydá vhodné příkazy. Stejně posuzovali tyto otázky i jeho bliţní. V roce 1717 to ruský diplomat hrabě Andrej Ostermann holandskému vyslanci v Petrohradě přímo řekl: „Mezi námi, řeknu vám pravdu: nemáme tu ani jednoho člověka, který by rozuměl obchodu; mohu Vám však spolehlivě říci, ţe Jeho carské Veličenstvo se teď tou věcí zabývá.“ Ostermannovi, stejně jako Petrovi a dalším, zřejmě ani nepřišlo na mysl, ţe předpokladem rozkvětu obchodu a podnikání je spíše opak - totiţ aby carové zasahovali, přikazovali a rozhodovali o této sféře co nejméně.

Strana 211

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

Posuzováno v dobových souvislostech ruských a evropských, byly Petrovy ekonomické zásady a názory velmi moderní a carovi nelze upřít dostatek rozhodné energie, s níţ přistoupil k jejich prosazování. Za léta jeho vlády vzniklo v Rusku přes 200 manufaktur, jejichţ produkce měla z ruského trhu vytlačit výrobky, které byly dosud importovány. Těmto manufakturám se skutečně podařilo pozvednout výrobu sukna, surového ţeleza, zbraní a jiných ţelezářských výrobkŧ. Nesporný rozmach zaznamenala uralská ţelezářská výroba, jiţ ovládli kupci Děmidovové, kteří na velkých státních dodávkách zbraní zaloţili právě v této době své bohatství.

O rozsahu ţelezářské výroby (i o jejím povýtce jednostranném zaměření) svědčí například to, ţe ruská armáda měla koncem vlády Petra I. přes 16 000 děl (kromě děl námořních).

Osud petrovských manufaktur (sotva desetina jich přeţila do druhé poloviny 18. století) naznačuje však labilitu tohoto státem dotovaného a nařízeného podnikání. Většina manufaktur byla totiţ zřízena na základě carského ukazu, jímţ byl direktivně stanoven druh výrobkŧ i ceny, za něţ musela manufaktura své výrobky prodávat státu nebo veřejnosti. Dodrţování těchto předpisŧ bylo zajištěno tuhým vojenským dozorem. Tím bylo předem limitováno vlastní podnikání a vytvořeny přehrady bránící těmto manufakturám dosáhnout ekonomické samostatnosti.

Petrovská manufaktura se tedy značně vzdaluje západnímu soukromému podnikání, jímţ byla nepřímo inspirována. Nelze tu však pominout i další velmi podstatný rozdíl mezi anglickou a ruskou manufakturou té doby. Anglie, kde bylo nevolnictví zrušeno jiţ ve 14. století, měla dostatek volné námezdní pracovní síly. Práce za mzdu a právo volného odchodu byla zde jiţ samozřejmostí. V Rusku však tvoří námezdní manufakturní dělníci jen nepatrný zlomek (většinou to

Strana 212

RUSKÉ IMPÉRIUM

byli cizí a domácí mistři). Ostatní se rekrutovali především z nevolníkŧ „připsaných“ k manufaktuře (ukaz z roku 1721 povolující podnikatelŧm kupovat ke svým manufakturám vesnice). Svou prací si zpravidla část roku odbývali robotní povinnosti a pokud byli vŧbec placeni, byla to mzda ryze existenční, jejíţ výše byla jen zcela výjimečně závislá na mnoţství vykonané práce a výši výroby.

Petr I. tím vnášel do novodobého podnikání, které chtěl zavést a prosadit, své samoděrţavné názory a představy a poloţil tak v Rusku základy feudální, nevolné manufaktury, která byla svého druhu vězením, kam úřady posílaly za trest „ţeny povětrné“, tuláky a další provinilce.

Ovládnutím baltského pobřeţí a stavbou nové metropole na Něvě se

Strana 213