RUSKÉ IMPÉRIUM
učebnic historie bylo škrtnuto jméno Mohameda, neboť to byl prý „darebák“ a „zakladatel lţivé víry“.
POLSKÉ POVSTÁNÍ
Svým rozhodujícím podílem na poráţce napoleonského impéria a vzniku svatoaliančího spojenectví feudálních sil Evropy stal se ruský carismus po roce 1815 hlavním garantem dohod uzavřených na vídeňském kongresu. Věren této úloze „četníka Evropy“ a ve snaze podepřít rozpadávající se svatoalianční spolek rozhodl se car Mikuláš I. po prvních zprávách o červencové revoluci v Paříţi roku 1830, která svrhla Karla X., pro vojenskou intervenci. Do jednání s Pruskem o společném postupu a do vojenských příprav však neočekávaně zasáhly události mnohem bliţší. V Polsku vypukla revoluce, jejímţ cílem bylo svrţení carské despocie a obnova samostatného státu.
V listopadu 1830 podnikli polští vlastenci, členové tajného „spolku poddŧstojníkŧ“ (podchorunţych) útok na palác Belvedere, sídlo carského místodrţícího, velkokníţete Konstantina Pavloviče. Povstalci se zmocnili arsenálu a velkokníţe musel kvapně opustit Varšavu. Polský Sejm zbavil Mikuláše I. polského trŧnu.
Zpráva o povstání byla pokrokovou veřejností celé Evropy přijata s nadšením. „Jako bomba, která vybuchne vedle nás, ohlušila nás zpráva o varšavském povstání,“ psal později A. Gercen. „To jiţ není daleko, to je u nás, a se slzami v očích jsme se dívali druh na druha.“
Předsedou Prozatímní polské vlády se stal kníţe Adam Czartoryski, někdejší carský ministr zahraničí, který se snaţil zabránit přímému rusko-polskému vojenskému střetnutí. Czartoryského snaha o dosaţení mírového modu vivendi s carismem byla však neúspěšná. Ostatní evropské státy, zejména Francie, sledovaly sice polské povstání se sympatiemi, avšak dále neţ k obecným prohlášením o
Strana 413
ČETNÍK EVROPY
nutnosti smírné dohody nedošlo. Jedinou skutečnou podporu Polsku organizovala pokroková evropská veřejnost. Avšak ani tajné sbírky a ilegální odchod dobrovolníkŧ (mimo jiné i z českých zemí) nemohl nic změnit na tom, ţe ve svém střetnutí s ruským carismem zŧstalo Polsko osamoceno. Navíc byly síly polské revoluce podvázány i egoismem magnátŧ, kteří odmítali poţadavek osvobození rolníkŧ a zabránili tak tomu, aby povstání přerostlo v celonárodní osvobozeneckou válku.
Pod tlakem radikálních sil, jejichţ mluvčím byl Jachym Lelewel, musela se Prozatímní vláda rozhodnout pro vojenské střetnutí s Ruskem. Po devět měsícŧ se bránili Poláci carské armádě I. Paskeviče a teprve v září 1831 obsadili Rusové Varšavu. Poráţce povstání dopomohla i protipolská neutralita Pruska a Rakouska, izolující Polsko od ostatní Evropy.
Poráţku polské revoluce let 1830-1831 pochopila carská vláda jako vhodný okamţik, kdy bylo moţno „napravit chybu“ cara Alexandra I. - ústava z roku 1815 byla zrušena a Polsko bylo prohlášeno za „neoddělitelnou součást Ruska“. Tak bylo zcela otevřeně řečeno to, oč ve své tzv. polské politice ruské impérium „právem silnějšího“ usilovalo po celé 18. století. A aby snad nevznikly jakékoli pochybnosti o postoji ruského carismu k Polsku, vysvětlil to se stěţí překonatelnou hrubostí Polákŧm sám Mikuláš I. za své inspekce ve Varšavě na podzim 1835: „Dal jsem zde postavit citadelu a říkám vám, ţe v případě sebemenšího nepokoje nařídím zničení vašeho města. Zdemoluji Varšavu a samozřejmě ji neobnovím. Věřte mi, pánové, patřit k Rusku a být pod jeho patronací je pravé štěstí.“
KAVKAZSKÁ VÁLKA
Přes vnější zdání síly a stability carské moci byla říše zmítána konflikty, které samoděrţaví nemohlo dŧsledně řešit. Soudrţnost
Strana 414
RUSKÉ IMPÉRIUM
národnostně rŧznorodé říše byla v konečné instanci zachovávána vojenskou silou. Takto nebyla „řešena“ (tj. dočasně odsunuta do pozadí) pouze otázka polská. Od poloviny dvacátých let vedla ruská armáda jiţ pravidelnou válku proti národŧm Kavkazu. Čelnou postavou odporu kavkazských národŧ proti ruské expanzi byl čečenský vojevŧdce Šamil, který se roku 1834 stal imámem - vládcem a duchovním vŧdcem muslimŧ. Šamil vyhlásil Rusku svatou válku.
Od počátku čtyřicátých let vytlačovala Šamilova šedesátitisícová armáda ruský expediční sbor ze severního Kavkazu. V roce 1845 utrpěla carská vojska těţkou poráţku a Šamil ovládl horské části Dagestánu a Čečnu.
Carská vláda byla však rozhodnuta ovládnout Kavkaz za kaţdou cenu. Rusko soustředilo na Kavkaze pŧlmilionovou armádu. Této drtivé převaze horské kmeny nakonec podlehly. V roce 1859 byl Šamil zajat a Čečna byla připojena k Rusku a v roce 1864 byl zlomen poslední odpor. V bojích o ovládnutí Kavkazu zahynulo na osm milionŧ lidí - polovina celé kavkazské populace. Některé nárŧdky byly téměř beze zbytku decimovány. Z kmene Šapsungŧ, který měl na počátku 18. století 700 000 lidí, bylo v 19. století „připojeno“ k Rusku jen 9000 těch, kteří přeţili.
Kavkazské kmeny nebyly jen masakrovány ve válce trvající vlastně pŧldruha století (od konce vlády Petra I.). Ruské velení postupem doby dospělo k tomu, ţe lze jejich odpor potlačit i jinak. Instruktivní výklad k tomu podal v roce 1833 generál Veljaminov: „Místní obyvatelstvo je naprosto závislé na úrodě. Je tedy třeba kaţdý rok, sotva dozraje úroda, zničit jejich pole a během pěti let vymřou hlady.“
Osvobozenecký zápas horských kmenŧ severního Kavkazu byl sice nejhouţevnatějším, ale nikoli jediným projevem odporu „jinorodcŧ“
Strana 415
ČETNÍK EVROPY
proti sociálnímu, národnímu i náboţenskému útlaku. V roce 1832 bylo v Gruzii odhaleno spiknutí směřující k obnově samostatného státu a opětnému nastolení gruzínské dynastie Bagrationŧ. Koloniálnímu tlaku Ruska se bránili i Osetinci a další.
Expanzí, postupující od 16. století s větší či menší intenzitou všemi směry, stala se součástí ruské říše nejen řada národŧ a nárŧdkŧ Střední Asie, Sibiře a Dálného východu, ale i některé vyspělé národy, které měly dávné svazky i svoje místo v rámci evropské civilizace - zejména Poláci, Estonci a Litevci. I v tom se vyvíjela ruská říše značně odlišně od velkých impérií své doby - Rusové nebyli vŧči všem částem impéria civilizačně pokročilejším etnikem.
V Evropě se nejpozději od 18. století prosazoval princip vzniku národních státŧ. Rŧzné federativní svazky se uplatnily jako ţivotaschopné především tam, kde bylo vytvoření národních státních útvarŧ nereálné, neboť nezaručovalo dostatečný prostor a ekonomickou základnu samostatného rozvoje. Snaha Ruska o ovládnutí Polska, země se staletou svébytnou kulturou, pŧsobila proti těmto obecným historickým tendencím.
Naproti tomu některé národy Střední Asie a v mnohem větší míře ještě národnosti Sibiře a Dálného východu zastihl ruský zábor v době, kdy historicky nedospěly k vytvoření vlastních národních státních útvarŧ.
Proto nelze všechny „jinorodce“ v rámci mnohonárodnostní ruské říše, jak se dotvářela počátkem 19. století, posuzovat stejně. Jestliţe vŧči menším a méně vyvinutým národŧm v jihovýchodních a východních oblastech říše vystupovalo Rusko jako klasická koloniální velmoc, pak naopak ekonomicky vyspělejší západní oblasti carského impéria ze svého ekonomického a civilizačního předstihu těţily. Carská vláda se snaţila tomu bránit rŧznými zákroky (například
Strana 416