Добавил:
Upload Опубликованный материал нарушает ваши авторские права? Сообщите нам.
Вуз: Предмет: Файл:
vankmajer,-Milan Djiny-Ruska.pdf
Скачиваний:
245
Добавлен:
12.02.2015
Размер:
23.79 Mб
Скачать

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

28

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ

 

 

EXPANZE

 

 

NEPÁLIT SI PRSTY ZA JINÉ

V roce 1922 jeli sovětští delegáti do Janova „jako obchodníci“, jak prohlásil Lenin. Vrátili se s rapallskou smlouvou v kapse. Nebyl to špatný obchod. Podařilo se zabránit jednotnému postupu západních mocností proti Moskvě a dohodnout se s výmarským Německem na spolupráci, která zahrnovala i součinnost v oblasti vojenské. Byl to blok proti versailleskému systému.

Rapallská politika skončila příchodem Hitlera k moci. Jeho vláda hlásala kříţové taţení proti bolševismu a bolševici to nebrali na lehkou váhu. Změnili postoj k západním mocnostem, vstoupili do Společnosti národŧ a stali se horlivými hlasateli politiky kolektivní bezpečnosti. Sovětský svaz se tímto krokem stal členem evropského versailleského systému. V očích západních, zvláště francouzských politikŧ měl hrát úlohu carského Ruska, tj. spojence proti Německu.

Byl to však spojenec, který vyvolával znepokojení. Jaké cíle vlastně sledoval ve Španělsku za občanské války v druhé polovině třicátých let? Chtěl mu vskutku pomoci proti vzbouřencŧm a italským a německým interventŧm, anebo Sovětskému svazu šlo o expanzivní záměry? V kaţdém případě se kompromitoval tím, ţe na španělské pŧdě se choval jako doma a zaváděl tam politický terorismus v souladu s intencemi moskevských čistek. Není divu, ţe západní mocnosti hleděly na tohoto partnera s nedŧvěrou.

Strana 639

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE

Strana 640

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

I mezi sovětskými historiky se dnes diskutuje o tom, od kdy začala sovětská vláda uvaţovat nikoli o jedné, ale o dvou alternativách své politiky. První byla orientována na pokračování spojenectví se západními mocnostmi. Ta druhá počítala s dohodou s nacistickým Německem. Stalinŧv výrok „nepálit si prsty“ z března 1939 jiţ byl jasným signálem o tomto rozhodování. Vše záleţelo na tom, kdo nabídne víc.

V tomto konkurenčním zápase západoevropské státy neobstály. Chovaly se tak, jako by jejich jednání se sovětskou vládou bylo nepříjemnou povinností, z níţ by se nejraději vyvlekly, zvláště kdyţ ta ţádala, aby byl její armádě v případě konfliktu povolen vstup na polské a rumunské území a kdyţ dala najevo, ţe má zájem o kontrolu nad Pobaltím. Obě strany se navzájem podezřívaly, ţe ta druhá ji chce zavléct do války s Německem. Hitlerova vláda naproti tomu měla připravenu výhodnější nabídku.

Kdyţ byl 3. května 1939 zbaven funkce lidového komisaře zahraničních věcí Maxim Litvinov, pochopily to vládní kruhy nacistického Německa jako signál, ţe sovětská vláda je ochotna s nimi jednat. Reagovaly neodkladně, protoţe se potřebovaly s Moskvou dohodnout. Přípravy k útoku proti Polsku byly v běhu. Události kulminovaly v létě 1939.

Sovětská vláda nepouštěla ani druhé ţelízko v ohni. Jednání se západoevropskými mocnostmi nepřerušila, ale jeho výsledky byly hubené. Západoevropské mocnosti nepospíchaly. Aţ 11. srpna přijela do Moskvy anglo-francouzská vojenská mise k jednání o vojenské součinnosti. Neměla však pravomoci k finalizaci dohod a odmítala sovětské poţadavky. Jednání komplikovaly rovněţ námitky Polska a Rumunska proti prŧchodu sovětských vojsk jejich územím.

Strana 641

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE

Tato jednání však Moskva nebrala příliš váţně. Jiţ den po příjezdu anglo-francouzské mise do Moskvy bylo Berlínu oznámeno, ţe sovětská vláda přijímá nabídku na politické rozhovory. Nacistická válečná mašinerie jiţ byla připravena k úderu proti Polsku a Hitler se potřeboval okamţitě ujistit o sovětském souhlasu. Pakt o tom byl podepsán 23. srpna 1939. Byla to sice jen dohoda o neútočení, ale v dané situaci to byl rozsudek smrti nad Polskem. Sovětský svaz se vyhnul riziku konfliktu s Německem. Pakt mu navíc přinesl velké zisky. V tajném dodatkovém protokolu k paktu byly vymezeny zájmové sféry Německa a Sovětského svazu. Hranicemi těchto sfér se stala linie severní hranice Litvy, Narev, Visla a San. V dodatku k tajnému protokolu bylo řečeno, ţe další existence Polska závisí na budoucím politickém vývoji. Jinými slovy: nacistické Německo získalo volné ruce k přepadení Polska a Sovětský svaz za to dostal východní část polského území. Byla to dohoda o zničení a rozdělení Polska. Sovětský svaz dostal svou libru masa, ale přišel o věhlas antifašistické síly. Nacistické Německo stáhlo antikomunistické a antisovětské slogany. Ideologie se přizpŧsobily nové situaci závratným tempem. Stalin to potvrdil svým přípitkem na Hitlerovo zdraví. Osud Polska byl zpečetěn a Moskva se stala komplicem. Druhá světová válka začala.

Po bleskové poráţce Polska uzavřely obě velmoci 28. září 1939 „Smlouvu o hranicích a přátelství“. Sovětský svaz si v tajném protokolu vyhradil jako svou zájmovou sféru Litvu a celé Pobaltí včetně Finska. Západní Bělorusko a Ukrajina se staly jeho součástí. Německo dostalo polské území aţ po bývalou Curzonovu linii. Zároveň bylo dohodnuto vystěhování německé menšiny ze sovětské zájmové sféry. Také hospodářské dohody, uzavřené v této souvislosti, byly pro sovětskou vládu výhodné. Za suroviny a potraviny měl Sovětský svaz dostávat stroje a válečný materiál. Na linii dotyku

Strana 642

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

německých a sovětských vojsk v Polsku se konaly společné vojenské parády.

Dohody mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem ze září 1939 zahájily novou fázi sovětské politiky. Antifašistická ideologie byla odloţena ad acta. Stalin a jeho politbyro vyloţili při listopadovém výročí ruské revoluce vedení Kominterny, ţe v čele Německa jiţ nejsou fašisté, ale „burţoazní nacionalisté, nezatíţeni kapitalistickými tradicemi“. V sovětském tisku se objevovaly články o mírumilovnosti nacistického Německa, kořeněné výpady proti bojechtivým západním imperialistŧm. Kdo by se ještě před rokem nadál, ţe v moskevských Izvestiích bude napsáno: „Zahájit válku za účelem zničení hitlerismu znamená připustit v politice zločinnou hloupost...“ Poutač socialistického státu, praporečníka míru a demokracie, zmizel. Objevila se tvář velmoci, která sleduje své expanzivní zájmy prostředky, které se jinak neliší od kteréhokoli jiného výbojného státu. Podobnost těchto zájmŧ s geopolitickými zřeteli ruské říše byla očividná.

Na vysvětlení postupu sovětské vlády lze uvést, ţe ve velmocenské hře dala přednost alternativě, která, jak se zdálo, eliminovala nebezpečí konfliktu s nacistickým Německem. Proč by si Sovětský svaz měl pálit prsty za zájmy západoevropských velmocí, jejichţ spojenecká věrohodnost byla problematická a které nechtěly sovětské spojenectví honorovat uznáním jeho sféry vlivu? Kromě toho tu bylo riziko konfliktu s Japonskem na Dálném východě. Dohoda s nacistickým Německem se zdála být nejlepším řešením. Na sovětské straně přesto zatím zŧstala nedŧvěra k Hitlerovi. Podle svědectví N. Chruščova Stalin tehdy řekl: „Hitler nás chtěl zmást, přelstít, ale já si myslím, ţe my jsme přelstili jeho.“ Z hlediska velmocenských zájmŧ dal Sovětský svaz přednost paktu s Německem. Verva, s níţ se

Strana 643

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE

sovětská vláda jala inkasovat ţeň, vyplývající z dohod s nacistickým Německem, jakoţ i bezostyšnost, s níţ nové situaci přizpŧsobila svou ideologii, byla odpudivá.

POKREVNÍ BRATŘI A OBNOVA TERITORIA PŘEDVÁLEČNÉHO

RUSKA

Polské vládě zdŧvodnila Moskva anexi východních částí Polska tím, ţe nemŧţe ponechat na pospas osudu na polském území ţijící ukrajinské a běloruské pokrevní bratry. Nejen to. Vjačeslav Molotov ve svém projevu 31. října 1939 zdŧraznil podíl SSSR na poráţce Polska a charakterizoval ho podivným zpŧsobem: „...stačil krátký úder na Polsko, provedený nejprve německou armádou a poté Rudou armádou, aby nic nezbylo z tohoto nestvŧrného zplozence versailleské smlouvy…“

V Pobaltí se situace začala dramaticky vyvíjet od podzimu roku 1939. Za okázalého nezájmu nacistického Německa vnutilo sovětské vedení pobaltským státŧm smlouvy o vzájemné pomoci. Zajistil si tím mocenskou kontrolu těchto zemí i příleţitost k zasahování do jejich vnitřních věcí. V sovětské starší historiografii se pŧvodně tvrdilo, ţe sovětské vedení muselo zabránit, aby se pobaltské státy nestaly nástrojem nacistického Německa. Pak se tvrdilo, ţe hrozilo nebezpečí, ţe se pobaltské státy stanou nástrojem západních velmocí. Tajná doloţka sovětsko-německého paktu snad dostatečně vysvětluje, ţe sovětské vedení neučinilo nic jiného, neţ sklízelo úrodu, kterou paktem zaselo. Německo mu vyšlo vstříc postoupením Litvy.

V případě Finska však sovětská vláda narazila na tvrdého protivníka. Odmítlo pakt o vzájemné pomoci i další sovětské návrhy, které měly omezit jeho svrchovanost. Kdyţ diplomatická jednání nevedla k cíli, přepadla Rudá armáda Finsko začátkem listopadu 1939. Prŧběh tohoto boje se však lišil od Blitzkriegu v Polsku, ačkoli převaha sovětských

Strana 644

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

vojsk byla mnohonásobná. První nápory Rudé armády skončily téměř katastrofou. Zdá se, ţe sovětské velení podcenilo sílu nepřítele i dŧsledky čistek v armádě. Úporný odpor Finŧ zřejmě vyplýval z pochopení toho, ţe jde o národní a státní bytí či nebytí. Tato okolnost je podle názorŧ finských historikŧ dŧleţitější neţ vychvalovaná Mannerheimova obranná linie, která se vŧbec nepodobala ani Maginotově ani Siegfriedově linii. Byl to pouze řetěz srubŧ, hájených s neuvěřitelnou houţevnatostí. Je to pochopitelné, protoţe Finsku hrozilo smrtelné nebezpečí. Hned na počátku války se v Sovětském svazu vytvořila tzv. finská demokratická vláda v čele s činitelem Kominterny O. Kuusinenem. Měla být zřejmě v případě finské poráţky instalována jako sovětská finská vláda se všemi dŧsledky, které z toho vyplývaly. V dŧsledku tvrdé finské obrany i mezinárodních komplikací byla však alternativa Kuusinenovy vlády opuštěna. Dalšímu náporu Rudé armády však nakonec malé Finsko neodolalo. Začátkem března 1940 muselo se Sovětským svazem uzavřít mírovou smlouvu. Připravila Finsko o jeho opevnění i o jeho nejbohatší a nejzalidněnější oblasti, ale uchovala finskou státnost. Sovětská politika pak za války s Němci sklízela plody své chamtivosti, protoţe Finové se zúčastnili taţení proti Sovětskému svazu po boku Německa. Ale lze se jim divit? Spíše se obdivovat tomu, ţe bojovali pouze o svá ztracená území a odmítli naléhání svých nacionalistŧ, aby po boku nacistŧ postupovali do hloubi Ruska.

V případě dalších pobaltských státŧ (Estonska, Lotyšska a Litvy) to šlo snadněji. V roce 1940 je Sovětský svaz zabral s podporou tamějších kolaborantských sil. V témţe roku byla obsazena i Besarábie. Někdejší „jednotné a nedělitelné Rusko“ se stávalo skutečností.

Strana 645

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE

S jednotkami Rudé armády přicházeli na okupovaná území bolševičtí aparátníci a orgány NKVD. Statisíce pobaltských občanŧ byly deportovány do koncentračních táborŧ. Po první čistce následovala kolektivizace, která do Gulagu přiváděla další várky. Nešlo o posílení bezpečnosti západních hranic Sovětského svazu, jak tvrdila sovětská propaganda, ale o pohlcování kořisti, která Sovětskému svazu připadla v dŧsledku sovětsko-německého paktu. Zpracovávali ji podle všech pravidel sovětského systému.

Po čtvrtém dělení Polska přikročila moskevská vláda ihned k anexi dalších území a na řadu přišlo Pobaltí. Během září a října 1939 uzavřely pobaltské státy s Moskvou smlouvy o vzájemné pomoci, podle nichţ se na území těchto zemí instalovaly sovětské základny. Vjačeslav Molotov sice v této souvislosti prohlásil, ţe tvrzení o budoucí sovětizaci Pobaltí jsou pustým ţvástem, ale o necelý rok později, v srpnu 1940, jiţ byly všechny tři státy součástí SSSR, a to po nátlaku, který ani v nejmenším nerespektoval slíbenou nezávislost a suverenitu.

Pak přišlo na řadu Rumunsko. O záměru Moskvy uplatnit vŧči němu nároky v souladu s tajným sovětsko-německým protokolem informoval Molotov Berlín 23. června 1940. Protoţe však Moskva chtěla přitom zabrat i Bukovinu, německá vláda to povaţovala za ohroţení svých hospodářských zájmŧ a za riziko pro tamější německou menšinu. Molotov zprvu trval na tom, ţe Bukovina je součástí Ukrajiny, a proto musí být připojena k SSSR. Nakonec však ustoupil a ţádal pouze severní část Bukoviny s Černovcemi. S německým souhlasem předala pak Moskva 26. června 1940 Rumunsku ultimátum a o dva dny později překročila Rudá armáda rumunské hranice. Besarábie se pak stala součástí Moldavské sovětské republiky.

Strana 646

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Po Hitlerově vítězství na západní frontě rostl německý zájem o jihovýchodní Evropu. Ve vztazích mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem se začaly objevovat třecí plochy. O jejich zesilování svědčil i zdrţenlivý postoj Moskvy k Paktu tří mezi Německem, Itálií a Japonskem, uzavřenému 27. září 1940. Berlín ujistil Moskvu, ţe tento pakt nic nemění na dohodách mezi oběma státy. Moskva se však odpovědi na německou nabídku, aby se k paktu přidala, vyhnula.

Kdyţ válečné události na západní frontě ukázaly, ţe s pádem Velké Británie nelze počítat, rozhodl se Hitler nabídnout Moskvě uţší spojenectví proti britskému impériu. Při návštěvě V. Molotova v Berlíně 12. a 13. listopadu 1940 navrhl Sovětskému svazu jihoasijskou orientaci výboje jako součást rozdělení „konkursní podstaty Britského impéria.“

Molotov však zdŧraznil, ţe některé otázky „kazí ovzduší německoruských vztahŧ“. Patří k nim Finsko, jehoţ případ by se řešil „stejným zpŧsobem jako v Besarábii a v přilehlých zemích“. Kromě toho sondoval reakci Berlína na poskytnutí sovětských záruk Bulharsku, podobných těm, jaké Německo a Itálie poskytly Rumunsku. Zmínil se také o neutralitě Švédska a o problému Baltského moře. Dŧrazně připomínal význam Úţin pro sovětské zájmy. Závěrem podotkl, ţe „Sovětský svaz jako mocná země nemŧţe zŧstat stranou velkých událostí v Evropě a v Asii“. Stalin připojil k těmto poţadavkŧm ve zvláštním dopise Hitlerovi další: odchod německých vojsk z Finska a jeho začlenění do sovětské zájmové sféry, zabezpečení Dardanel pro Sovětský svaz, rozšíření sovětského vlivu v Persii a závazek Japonska, ţe nebude poţadovat severní Sachalin.

Berlínské rozhovory ukázaly, ţe zájmy obou mocností jsou těţko slučitelné. Sovětské zdrţenlivosti k účasti na Paktu tří se lze těţko

Strana 647

Соседние файлы в предмете [НЕСОРТИРОВАННОЕ]