RUSKÉ IMPÉRIUM
třetiny ţeleznic, tisíce továren i miliony hektarŧ pŧdy. Dovedl i zestátňovat, jako například roku 1913 polskou ţeleznici VaršavaVídeň. Soukromý prŧmysl byl v rozhodné míře závislý na státu a jeho podporách, pŧjčkách i dotacích.
Tato propojenost i rozhodný vliv státu, jenţ se nebál i zadluţovat, doslova strašila mocné sousedy v Evropě, kteří právě těmto okolnostem přisuzovali hospodářský vzestup. Německý kancléř té doby Bethmann-Hollweg hospodářským vzestupem Ruska zdŧvodňoval potřebu války: nebude-li Rusko zastaveno, patří mu budoucnost.
Bethmann-Hollweg ovšem silně přeháněl. Přes výrazný ekonomický rŧst byla budoucnost Ruska značně problematická právě pro jeho státní dirigismus, brzdící rozmach soukromého podnikání a ekonomických aktivit obyvatelstva. Střední vrstvy ţivořily, proti mocnému státu a úzké vrstvě boháčŧ stály masy městské a venkovské chudiny. Na rozdíl od ostatní Evropy, kde se po tvrdém a těţkém „gründerském“ období kapitalismu začala postupně zvyšovat ţivotní úroveň širokých vrstev obyvatelstva, probíhal v Rusku proces opačný - bohatí ještě více bohatli a chudí (zejména ruská vesnice) ještě více chudli a hladověli. Je jen pochopitelné, ţe Rusko bylo stále více vnímavější a přístupnější sociálnímu a politickému extremismu. Šlo vstříc ne velké budoucnosti, ale velkým sociálním bouřím.
VNITŘNÍ VÁLKA CARISMU
Vedlejším produktem kapitalistického zřízení je postupný anonymní vzrŧst veřejného mínění - rozvoj vzdělání, levnější knihy i noviny, vznik intelektuálŧ jako společenské vrstvy se svými vlastními zájmy. Kapitalismus postavení intelektuálŧ zlepšuje, paradoxně však současně posiluje jejich krajní nespokojenost - v politicích vidí diletanty a zpŧsob vlády je předmětem jejich kritiky.
Strana 481
KRIZE IMPÉRIA
I Rusko prošlo touto cestou, umocněnou všeobecnou zaostalostí i tradicemi Ruska. Mělo své nihilisty, narodniky, socialisty - bojovníky proti byrokratickému policejnímu státu a carskému absolutismu. Alexandrovy „velké reformy“ šedesátých let ruskou společnost aktivizovaly, kaţdý vzdělanec povaţoval za povinnost zúčastnit se veřejného ţivota. Hlavní roli sehrály univerzity, které nakrátko dostaly autonomii, otevřely okna do Evropy a dveře ke vzdělání i nešlechticŧm. Zemstva i městské rady daly intelektuálŧm v Rusku prostor k veřejné činnosti. Hospodářský vzestup devadesátých let spolu s hospodářskou nezávislostí mnohých přispěl k šíření nových idejí. Tak vyrostla v Rusku opozice proti carismu a pro zpátečnickou politiku carské vlády měla více neţ dostatek příleţitostí ke kritice reţimu.
Strana 482
RUSKÉ IMPÉRIUM
Specifikou Ruska byla neskutečná bída ţivota i společnosti. Noví podnikatelé, úředníci i vláda jako by ve své chamtivosti neznali mezí.
I carská rodina se podílela na rozsáhlých spekulacích a finančních transakcích. V posledních desetiletích 19. století se trvale
zhoršovala situace na vesnici. Prŧmysl a vnitřní migrace absorbovaly jen část přírŧstku populace, coţ vedlo k dalšímu dělení rolnických hospodářství. Jestliţe po roce 1861 připadalo na jednu „duši“ (muţi - od kojencŧ po starce) v prŧměru 4,2 děsjatiny pŧdy, sníţila se tato výměra koncem století jiţ na 2,6 děsjatiny.
Sociální poměry v továrnách byly nelidské a vedly dělníky do stávek, v nichţ vítězili jen ojediněle a občas, odbory byly od roku 1874 zakázány. Počet účastníkŧ stávek měl vzestupnou, i kdyţ velmi křivolakou tendenci. Teprve zaznění válečného bubnu a tolikrát vyzkoušená vlna nacionalismu ţivelnou stávkovou činnost na čas zastavily.
Některé politické strany s ohledem na drsné metody vlády vnesly další specifický aspekt - terorismus (chtěli „očistit lidstvo“) - adresný a trestající příslušníky elity či jejich pomahače. Statistika terorismu je otřesná - střílelo se po celé zemi, zvláště v letech 1905-1907. Jen za rok 1906 došlo k 4742 atentátŧm, z nichţ 1378 bylo úspěšných, tj. denně zemřelo rukou teroristŧ prŧměrně 3,5 činovníkŧ carské moci.
Strana 483
KRIZE IMPÉRIA
Strana 484
RUSKÉ IMPÉRIUM
Jiţ 2. (15.) dubna 19021) u příleţitosti atentátu na ministra vnitra Sipjagina eseři prohlásili: „Jeţto vláda vzala moţnost mírného zpŧsobu politického boje, bude svištění kulí jediným zpŧsobem rozhovoru s ministry, pokud se nenaučí naslouchat hlasu země.“
Carská policie, proslulá Ochranka, zaloţená vlastně jiţ jako III. oddělení při soukromé kanceláři Mikuláše I. v roce 1826 (tehdy měla 40 zaměstnancŧ), chápala snahu revolucionářŧ a bouře jako neodmyslitelný, ale neškodný ruský folklor. Policista Zubatov (zakládal provládní odbory), ctiţádostivý a naivní pop Gapon, placení agenti eser Azef a bolševik Malinovskij jsou etapami této historie. Ze sedmi bolševických poslancŧ čtvrté dumy byli tři agenty Ochranky, která se ve snaze o podepření dŧvěryhodnosti svých agentŧ dokonce i podílela na přípravě atentátŧ na některé politiky, kteří byli pro carskou vládu obtíţní a neţádoucí (například velkokníţe Sergej roku 1905, Petr Stolypin v roce 1911). Ochranka se však snaţila „vést“ revoluční hnutí nejen zakládáním dělnických klubŧ, vedených policejními dŧstojníky a agenty, ale i organizováním protiţidovských pogromŧ.
Carismu vděčí Evropa ještě za jeden vynález - po prvé od roku 1845 je v trestním zákoníku (čl. 267 a 274) uvedeno tak neurčité vymezení politických „zločinŧ“, ţe skutečně unesou všechno: například nedostatek respektu ke státní moci, její „oslabování“, podrývání státu a dokonce „probouzení pochybností“ o úmyslech státu apod. Tresty byly ovšem přísné. Tento zákon, který mŧţeme povaţovat za magnu chartu totalitarismu, byl pak v jiné podobě opakován i za sovětské éry (například trestní zákony 1927, čl. 58 a 1960, čl. 70 aj.).
Hnací silou odporu vŧči carismu byli studenti a inteligence - k překvapení vlády byl mezi nimi velký počet synŧ milionářŧ, zvláště mezi esery. Zaloţili první socialistické ilegální strany v Rusku (roku 1898 sociální demokracii a v zimě 1901-1902 stranu sociálních
Strana 485