BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

Společenský vývoj ale nebylo moţné vrátit úplně zpět, jak by si straničtí byrokrati přáli. 22. ledna 1967 se v souvislosti se zatčením čtyř mladých literátŧ konala na Puškinově náměstí další demonstrace s hesly, poţadujícími svobodu uvězněným a revizi protiústavních vyhlášek. Několik demonstrantŧ bylo zatčeno. Jednalo se ovšem - jako téměř vţdy v ruských dějinách - o statečnou, ale malou skupinu lidí. Byl to však hlas nové, nebojácnější generace. Tři nejmladší byli postaveni před soud aţ na přelomu srpna a září. Reţimu nejnebezpečnější byl pětadvacetiletý V. Bukovskij, jenţ při procesu prohlásil: „Jsem protivníkem všech forem totalitarismu.“ Odsoudili ho na tři roky do vězení.

CÍL: SVĚTOVLÁDA

Úkol, jenţ si breţněvovské vedení nepochybně vytyčilo jako stěţejní, spočíval ve zpevnění sovětského impéria a promyšlenějším zápase se Západem o pozice, hlavně v třetím světě. V globálním a kontinentálním měřítku spočíval v prohlubování kursu, započatého za Chruščova. Po zachycení se na Kubě na počátku šedesátých let a jejím „vstřebání“ do bloku zaměřili sovětští stratégové svou pozornost na jihoamerický kontinent, kde měli jisté pozice mezi levicí jiţ z dřívějších dob. V Asii to byl indočínský poloostrov, který skýtal nejvíce nadějí pro vítězství přímo komunistických sil, a to hlavně - ale nejen - ve Vietnamu. Americká intervence, rozpoutaná ve druhé polovině šedesátých let, se ukazovala stále bezperspektivnější a slouţila také jako vítaný argument sovětské mírové propagandy. Stále úspěšněji vyhlíţela situace na dalším kontinentě, v Africe, kde si Moskva připravovala pŧdu v řadách rŧzných osvobozovacích hnutí jiţ po řadu let; některá z nich byla plně v jejím vleku. A pak tu byl rozsáhlý arabský svět. I v něm bylo moţné dosavadní svazky dále upevňovat. Dŧleţitou úlohu tu hrála spolupráce na vojenském poli.

Strana 746

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Významným krokem na cestě k upevnění a rozšíření sovětského vlivu byla konference tří kontinentŧ, konaná v lednu 1966 v Havaně, která měla slouţit ke koordinovanému pŧsobení na třetí svět v duchu výroku ministra zahraničních věcí Andreje Gromyka: „Sovětský svaz učiní vše, co je v jeho silách, aby konsolidoval bojovou frontu proti imperialistické agresi.“

Podstata sovětské zahraničněpolitické koncepce spočívala v úsilí vytvořit si ve třetím světě takové předpolí, aby bylo moţné vliv Západu v této oblasti podstatně omezit a dokonce snad nad ním nabýt převahy.

Spojenci skuteční i podmíneční potřebovali ovšem jedno: zbraně a vojenské poradce. Vojensko-prŧmyslový komplex si nepřál více. Pro chruščovovské období byla symbolem asuánská přehrada v Egyptě, pro breţněvovské dodávky zbraní všeho druhu do Laosu, Sýrie, Egypta a africkým „bojovníkŧm za nezávislost“. Na tomto kontinentě se do poloviny sedmdesátých let zformovaly v Angole, Mozambiku, Guinei-Bissau a později i v Etiopii revoluční reţimy hlásící se k marxismu. Moskva ihned přikročila k navázání úzkých vztahŧ s nimi a snaţila se - do značné míry úspěšně - uplatňovat zde svŧj vliv. Přátelské vztahy rozvinula také s Kaddáfího Lýbií a v ještě intenzivnější míře se Somálskem a Jemenskou lidově demokratickou republikou na protější, asijské straně Adenského zálivu.

Naproti tomu strategie ve vztahu k západní Evropě spočívala ve snaze oddělit ji od Spojených státŧ. Globálněji pojato: poměr sil mezi Sovětským svazem a Spojenými státy měl být změněn v neprospěch hlavního poválečného odpŧrce Moskvy. Slouţit tomu měla zbrojní superiorita ve zvlášť dŧleţitých oblastech.

Strana 747

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

Co se týče „socialistického tábora“, jednou z dŧleţitých poloţek, jeţ nové politbyro přičetlo Chruščovovi k tíţi, byl konflikt s Čínou. Snahu o smíření s druhou velmocí bloku demonstrovalo proto od konce roku 1964 velmi dŧrazně. Jednotný blok „od Aše aţ po Šanghaj“, jako tomu bylo za Stalina, představoval však uţ pouze prázdnou iluzi. Pokus o opětné sblíţení s čínskými komunisty se nezdařil a schŧzku představitelŧ komunistických stran v Moskvě na jaře 1965 Číňané bojkotovali. Za několik let se vzájemné vztahy dokonce vyhrotily natolik, ţe došlo k ozbrojeným střetnutím na řece Ussuri na Dálném východě.

Tím více se proto Sovětský svaz zaměřil na posílení vztahŧ k Vietnamu jakoţto případné základně v „podbřišku“ Číny. Prvořadný význam v tomto směru měla ovšem sovětská podpora Vietnamu v

Strana 748

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

jeho válečném konfliktu se Spojenými státy.

S novými akcenty přistupovala od roku 1964 Moskva k evropské části bloku. Zde bylo nutné od poválečných ziskŧ odečíst i ztráty: Stalin neudrţel Jugoslávii, Chruščov zase Albánii. Slova o upevnění jednoty tábora socialismu, jeţ zazněla na XXIII. sjezdu KSSS, se týkala především tohoto vlastního jádra impéria. Generální linie tu spočívala v tom, co sovětolog M. Voslensky nazval později „prodlouţením sovětského území“ na západ aţ k hranicím Německa. Prvek integrity bloku - a to všestranné integrity - se stal prioritnějším neţli za Chruščova. Svou roli tu sehrála i větší specifická váha armády. Generalita nepochybně nepříjemně pociťovala absenci vojenských jednotek na území Československa a také Rumunska, které započalo provádět na Moskvě nezávislejší kurs jiţ za Chruščova. Armáda se dokonce na jaře 1968 obávala jeho vystoupení z Varšavské smlouvy.

Uprostřed nástupu této linie došlo začátkem roku 1968 k liberalizačnímu procesu v Československu, který zde měl ovšem připravenou pŧdu jiţ od počátku šedesátých let. Události praţského jara - volání po socialismu s lidskou tváří, kritika stalinských praktik, svobodná diskuse o ekonomických problémech - to vše bylo v naprostém rozporu s tendencemi převládajícími v Moskvě, která se obávala destabilizace moci v zemi. Jiţ 15. března navrhl příslušný tajemník ústředního výboru strany odeslat do Prahy dopis, který by upozornil nové Dubčekovo vedení, ţe „začaly divoké výpady v tisku, rozhlase a televizi a ţe to všechno je zaměřeno na odtrţení Československa od socialistického tábora“. A expert na maďarské povstání v roce 1956 Jurij Andropov se nechal slyšet, ţe „metody a formy, kterými se teď pracuje v Československu, velice připomínají maďarské“. Odpor sovětského vedení brzy přerostl v „kárné řízení“ s reformním hnutím v KSČ a po k ničemu nevedoucích rozhovorech k

Strana 749

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

vojenské intervenci Sovětského svazu a čtyř dalších státŧ Varšavské smlouvy 21. srpna. Jednota bloku se však i v tomto případě ukázala být jen částečnou: Rumunsko se invaze neúčastnilo (a dokonce ji odsoudilo) a Albánie krátce nato z Varšavského paktu vystoupila.

Okupace Československa proběhla podle stejného scénáře, jako tomu bylo v případě Maďarska v roce 1956 - včetně pokusu nastolit pod ochranou sovětských tankŧ „dělnicko-rolnickou vládu“ sloţenou ze stvŧr, naprosto poslušných sovětské nomenklatury. Nezdařilo se to hned; odpor Čechŧ a Slovákŧ vŧči okupantŧm a jejich domácím pomahačŧm donutil sovětské vedení se dokonce načas smířit s

Strana 750

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Dubčekem jako šéfem strany. Vojenský úspěch invaze ovšem zabezpečoval Sovětskému svazu pacifikaci odbojných reformátorŧ, která se však ještě vlekla déle neţ rok.

Ziskem potlačení praţského jara byla stabilizace impéria. Střední a východní Evropě se dostalo nutného poučení, co znamená socialistický internacionalismus. Bezprostředně po 21. srpnu se v Pravdě objevil článek zdŧrazňující, ţe zájmy bloku - tj. Moskvy - převaţují nad zájmy jednotlivých státŧ; jejich suverenita je jim proto podřízena. Tato teze nebyla dosud takto otevřeně formulována; na Západě se jí pak dostalo přídomku Breţněvova doktrína. Svědčila o tom, ţe okupace Maďarska nebyla náhodným, výjimečným činem. Potvrzovala imperiální podstatu „socialistického společenství“, jak zněl nový termín.

Cena za stmelení impéria ale nebyla malá. V kaţdém případě byla vyšší, neţ sovětské vedení předpokládalo. Zde nemáme na mysli rŧst Sovětŧm nepříznivých nálad uvnitř bloku, s nimiţ si Breţněv mnoho starostí nedělal. Horší to bylo s poklesem autority Sovětského svazu na mezinárodní scéně. Široká veřejnost byla pobouřena. Praţské jaro mělo v celém světě mnoho stoupencŧ, a to i v řadách komunistŧ. Za Dubčeka netekla v Československu krev, coţ bylo kdysi vítaný argument proti maďarskému Nagyovi. Pod dojmem toho pŧsobil vpád z 21. srpna daleko brutálnějším dojmem jako zcela nezastřený velmocenský akt, pošlapávající kromě toho všechny mezinárodní dohody. Vzbudil proto široký odpor nejen mezi nepřáteli, ale i u evropské levice.

Nejtrvalejší vliv mělo obsazení Československa na světové komunistické hnutí. Jeho jednota byla v troskách, navzdory formálním pokusŧm v roce 1969 ji obnovit. Jak se vyjádřil španělský komunistický předák S. Carillo, „invaze byla poslední kapkou. S ní

Strana 751

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

pro nás skončila jakákoli myšlenka na internacionalismus.“ Pro Moskvu však bylo rozhodující, ţe vztahy k Západu nebyly invazí do Československa podstatně a dlouhodoběji narušeny. Ochlazení mělo pouze dočasný charakter.

Počínaje rokem 1969 došlo ve vzájemných vztazích mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi k urovnání mnoha sporných otázek a k určitému uvolnění, které však přinášelo daleko větší zisk Sovětŧm. I kdyţ plodem tzv. Ostpolitik německého kancléře W. Brandta se mělo stát také přiblíţení západního Německa a dalších státŧ této části kontinentu sovětským satelitŧm, Moskva z ní profitovala uznáním výsledkŧ druhé světové války ve smyslu „dvou Evrop“. Z vojenského hlediska lze totéţ říci o smlouvě SALT-1, kterou dohodl za své návštěvy v Sovětském svazu v roce 1972 prezident Nixon. Vyplývalo z ní tolerování vzájemné nukleární parity, přičemţ co se týče konvenčních zbraní nestanovila pro Sověty ţádný strop. Úsilí dosáhnout kooperačních dohod se Západem, jeţ by pomohly modernizovat sovětský prŧmysl, se potom přiblíţilo svému cíli na helsinské konferenci: její závěrečný akt ze srpna 1975 obsahoval dŧleţitou druhou část týkající se hospodářské, vědecké a technologické spolupráce. Moskva byla rovněţ plně spokojena s tzv. prvním košem, který se týkal evropské bezpečnosti a učinil z ní jejího garanta. Sovětským ústupkem se jevil být třetí koš o spolupráci v humanitních a jiných oblastech, jenţ se vztahoval také na otázku lidských práv. Jak ještě uvidíme, pro Breţněva to nebylo nic víc neţ pustá formalita. V této souvislosti stojí za připomenutí, ţe Spojené státy hlásající na počátku padesátých let tzv. doktrínu osvobození (rozumí se středovýchodní Evropy) dospěly nyní, v sedmdesátých letech, k jejímu opaku. Významný vládní poradce Sonnenfeldt byl přesvědčen, ţe je „v dlouhodobém zájmu“ Spojených státŧ pŧsobit ve směru „zlepšení nepřirozených vztahŧ podmaněných národŧ se

Strana 752

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Sovětským svazem tak, aby (...) nevedly k explozi a nezpŧsobily třetí světovou válku“.

Situace se ale radikálně změnila po vpádu sovětských vojsk do Afghánistánu. Tuto událost, jejíţ dalekosáhlý význam omezený Breţněv zdaleka nepředvídal, měla jistou návaznost na sovětské neúspěchy ve třetím světě v nedávné době. Roku 1976 totiţ vypověděl Egypt, stát s tradičně dobrými vztahy k Moskvě, smlouvu o přátelství se Sovětským svazem a v následujícím roce tak učinilo Somálsko. To byla bolestivá ztráta na strategicky dŧleţitém místě v Africe.

Afghánistán tvořil od 19. století nárazník mezi ruským a britským vlivem ve Střední Asii; obě mocnosti se zde ţárlivě střeţily. Za sovětské éry se tato země stala exemplárním případem mocenské nenasytnosti Moskvy, která nakonec zákonitě skončila ve slepé uličce, jejím zalknutím se.

V roce 1955 došlo mezi oběma sousedy k jistému sblíţení, byť si byli společensky diametrálně vzdáleni. Na počátku šedesátých let, v souvislosti se zhoršením afghánsko-pakistánských vztahŧ, nabýval sovětský vliv na síle, coţ se v roce 1968 projevilo zintenzivněním hospodářských stykŧ. V roce 1973 se pak v Kábulu dostal k moci princ Daúd, který si zvolil „třetí cestu“ distancováním se od islamistŧ i komunistŧ. Po pěti letech byl však při převratu zabit a Afghánistán byl vyhlášen demokratickou republikou v čele s komunistou Tarakím. Vládu však rozvracely neshody, pramenící v kmenových třenicích. Ve prospěch jedné z těchto garnitur se Breţněv se třemi nebliţšími spolupracovníky (tedy nikoli celé politbyro) rozhodl zakročit ozbrojenou mocí z obavy, ţe ve střetnutí svářejících se frakcí afghánské komunistické strany má prsty americká CIA, usilující o destabilizaci sovětských středoasijských republik. Podle názoru ruských historikŧ Solovjova a Klepikové byl však Afghánistán „obětí

Strana 753

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

ruského konstantního strachu z Číny“; sovětské armádní špičky spatřovaly ve vojenském proniknutí pod „střechu světa“ zaujetí významné pozice vŧči Číně a také zvýšení vlivu na Indii. 26. prosince 1979 uprostřed noci překročila stotisícová sovětská armáda hranice Afghánistánu, aby zahájila válku, jejíţ konec - jak se zakrátko ukázalo - byl v nedohlednu. Sovětský historik Štejnberg napsal kdysi v knize o anglicko-afghánské válce v roce 1879: „I v Kábulu se cítili okupanti jako na sopce.“ Stejnými slovy by bylo moţné popsat pocity Sovětŧ přesně po 100 letech.

Okupaci dalšího sovětského souseda nemohl Západ přejít, jakoby se nic nestalo. Tím spíše, kdyţ v témţe roce prosadili moskevští maršálové rozšíření raketového arzenálu svých vojsk. Severoatlantická aliance odpověděla obdobným krokem: učinila tak 14 dní před 26. prosincem a doprovodila jej ještě nabídkou k rozhovorŧm s Moskvou. Po tomto datu se atmosféra změnila. V prvních lednových dnech roku 1980 vyhlásil prezident Carter obchodní embargo na některé zboţí vyváţené do Sovětského svazu a senát odloţil ratifikaci smlouvy SALT-2, podepsané o pŧl roku dříve. Duch détente byl mrtev. Sovětští komentátoři začali prohlašovat, ţe Carter kapituluje „před nejreakčnějšími, tradičně militaristickými kruhy Spojených státŧ“ a ţe dokonce „sílí hrozba jaderné katastrofy“.

Za takového stavu věcí nemohlo být divu, ţe při zvaţování zpŧsobu jak se vypořádat s odbojnou Solidaritou v sousedním Polsku zvítězilo v Moskvě stanovisko nesáhnout zde k „československému řešení“, nýbrţ spatřovat v krizi polskou vnitřní záleţitost. Rok 1968 se tedy v Polsku v roce 1981 neopakoval. Řešení to bylo ovšem dvojznačné. Pro Moskvu bylo výhodné, ţe opozice byla potlačena vyhlášením výjimečného stavu, tj. polskými rukama, a ţe nemusela zasáhnout vojensky sama. Někteří polští autoři to povaţují za obzvláště

Strana 754