ČETNÍK EVROPY
Svou oficiální ideologií chtěla carská moc reagovat na soudobý prŧmyslový, technický, vědecký a kulturní vývoj západní Evropy. Snaţila se zpevnit a rozšířit hráze, které měly Rusko izolovat od ostatní Evropy. Je ostatně přímo zákonité, ţe kaţdé (nejen ruské) tmářství a zpátečnictví se vţdy utíká k rŧzným podobám ideologického ochranářství, k ideím o národní výlučnosti a snaţí se řešit problémy své země mimo rámec ostatního „zkaţeného“ světa.
ZÁPADNÍCI A SLAVJANOFILOVÉ
Proti oficiálnímu tmářství stála plejáda velikánŧ ruské literatury a v jejím čele „slunce ruské poezie“ Alexandr Sergejevič Puškin. Nestál s ostatními děkabristy na Senátním náměstí 14. prosince 1825 proto, ţe nebyl v Petrohradě. Sám to ostatně caru Mikuláši I. přímo řekl. A. Puškin, tvŧrce velkých děl Evţen Oněgin, Ruslan a Ludmila, Cikáni, Boris Godunov - byl carskou vládou trpěn, protoţe politický proces s ním by byl nepopulární a
neúnosný. Ztrpčovali mu však ţivot jinak. Trvalý policejní a cenzurní dohled (car sám cenzuroval Puškinova díla) byl stejně nesnesitelný jako dvorské intriky, které dovedly Puškina k souboji, v němţ zahynul (1837). Za nejasných okolností, také při souboji, zemřel roku 1841 Puškinŧv mladší druh, básník, autor románu Hrdina naší doby - Michail Lermontov. Do třicátých a
Strana 422
RUSKÉ IMPÉRIUM
čtyřicátých let spadá počátek tvorby celé řady dalších velikánŧ ruské národní kultury. V roce 1838 byl uveden Revizor Nikolaje Gogola, do popředí kulturního ţivota vstupují satirik Michail Saltykov-Ščedrin, dramatik Ivan Gončarov, Fjodor Dostojevskij, Nikolaj Někrasov, Ivan Turgeněv a další.
Koncem třicátých a čtyřicátých let ţila ruská společnost velkým střetnutím dvou společenských proudŧ - západníkŧ a slavjanofilŧ. Tento konflikt zasáhl do všech sfér tehdejšího kulturního ţivota, zejména v Petrohradě a Moskvě. Znovu se tu v jiných podobách nastolovala otázka o poměru Ruska k ostatní Evropě.
Západníci, stejně jako slavjanofilové, nepředstavovali kompaktní společenský a názorový proud. Předělem mezi oběma směry nebyly výslovně otázky společenské situace Ruska, ale rozdílnost odpovědi na otázku, jak mají být řešeny. Zda v rámci svébytného a zvláštního vývoje Ruska (slavjanofilové), nebo zda Rusko je přirozenou součástí Evropy a jeho další vývoj pŧjde touto cestou.
Slavjanofilové, v jejichţ čele stáli publicisté a spisovatelé bratři Kirejevští, bratři Aksakovové, Alexej Chomjakov, Jurij Samarin a další, měli svým dŧrazem na svébytný vývoj Ruska blízko k oficiální ideologii „národnosti“. Svou rolnickou občinou si prý Rusko zachovalo základy spravedlivějšího uspořádání společnosti neţ přecivilizovaný a degenerující Západ.
V duchu svých představ o Slovanstvu jako historické a etnické jednotě a jeho mesianistické úloze v Evropě pěstovali slavjanofilové čilé kulturní a vědecké styky s ostatními slovanskými zeměmi. Jejich podpora národního hnutí malých slovanských národŧ byla motivována ideou sjednocení Slovanŧ - v rámci Ruska. Ideje slavjanofilŧ byly projevem a součástí novodobého velkoruského nacionalismu, který
Strana 423
ČETNÍK EVROPY
vyúsťoval v přesvědčení o výjimečnosti a zvláštní historické úloze Velkorusŧ. Část slavjanofilŧ se v konkrétních politických a společenských otázkách (zejména zrušení nevolnictví a uvolnění tuhého vládního absolutismu) sice postavila do opozice proti carismu, avšak v kontextu ruském a celoevropském
byla jejich ideologie ruské nacionální výlučnosti oporou panrusistických plánŧ carismu.
Proti slavjanofilŧm se postavil široký proud ruské inteligence - od liberálních stoupencŧ evropské kultury (Granovskij, Botkin, Aněnkov), aţ po představitele radikálních demokratŧ - Vissariona Bělinského a Alexandra Gercena.
V podmínkách policejního státu se základní sféry kulturního ţivota zpravidla stávají hlavními tribunami, z nichţ se ozývají společenské názory, které jsou jinde umlčovány. Obdobně tomu bylo i v Rusku. Od počátku třicátých let se stává centrem kritického společenského myšlení Moskevská univerzita, kde byla v tajných krouţcích náruţivě čtena a posuzována díla Feuerbacha, Hegela i socialistických utopistŧ
Saint-Simona a Fouriera. Carská vláda sice roku 1835 postavila novým statutem univerzity pod přímý policejní dohled, řada profesorŧ byla propuštěna, studenti za trest posíláni do armády nebo jinak
Strana 424
RUSKÉ IMPÉRIUM
vykazováni z univerzit (například roku 1832 byl Bělinskij vyloučen ze studií „pro slabé zdraví a neuspokojivé výsledky“), avšak všechna tato opatření mohla jen přitlumit projevy nesouhlasu mladé inteligence s carismem a jeho vládní praxí.
Čelnými reprezentanty radikální části ruské inteligence třicátých a čtyřicátých let se stali literární kritik Vissarion Bělinskij (1811-1848) a spisovatel Alexandr Gercen (1812-1870). Od děkabristŧ se tato generace liší nejen tím, ţe je mnohem méně spjata se státním mocenským aparátem. Někdejší společenské přehrady se postupně hroutí a místo šlechtických revolucionářŧ-děkabristŧ zaujímají jiţ raznočinci (raznyj čin - rŧzný stav). Radikálně burţoazní síly se i v Rusku začínají hlásit ke slovu.
Byl-li základní obsah programu děkabristŧ - svrţení carismu a zrušení nevolnictví - touto novou generací převzat, pak zcela jinak byla jiţ posuzována otázka taktiky a šíře zápasu za budoucnost Ruska. Z poráţky povstání roku 1825 vyvodilo následující pokolení ruského revolučního hnutí dva závěry, které významně ovlivnily jeho další vývoj. Nejen sám prŧběh povstání, ale i trvale mohutnějící protifeudální odpor nevolného rolnictva přiváděl novou generaci ruských revolucionářŧ k poznání o rozhodující úloze širokých lidových mas v boji proti samoděrţaví. S tímto postupným poznáváním souvisí i další závěr, k němuţ dospívají - boj proti carismu nemŧţe mít podobu vojenského spiknutí.
Ani po poráţce povstání roku 1825 nepřestávaly ovšem vznikat tajné organizace. Tentokrát však jiţ ne v armádě. Nejvýznamnější z těch, které se vládě podařilo odhalit, byla Cyrilometodějská společnost v Kyjevě (1846-1847).
Strana 425