MOSKEVSKÝ STÁT

Byl to spor zcela zásadní a netýkal se jen dodrţování smluv. OrdinNaščokin byl přesvědčen o tom, ţe úspěchy v zahraniční politice jsou nakonec problematické a labilní, pokud nejsou provázeny upevňováním ekonomiky a zdokonalováním správy země. Zahraniční politika má slouţit právě tomu a ne vyčerpávání sil státu. Car Alexej - věren dávné moskevské tradici - chápal zahraniční politiku říše zcela opačně. Jejím cílem a smyslem mu bylo rozšiřování říše, územní expanze. V tom se rozešel se svým prvním ministrem a moudré rady Ordina-Naščokina se nedrţeli ani pozdější vládci. Ke škodě Ruska.

POVSTÁNÍ STĚPANA RAZINA

Podobně jako v Záporoţí nacházeli i mezi donskými a jajickými (uralskými) kozáky útočiště muţici zběhlí od svých pánŧ. V polovině 17. století představovala tato sociálně motivovaná migrace pro carskou vládu jiţ váţný problém. Na jihovýchod říše byly stále častěji posílány kárné výpravy stíhající zběhlé nevolníky. Carská moc musela

však v těchto vzdálených oblastech čelit i jiným tlakŧm a obtíţím. Ruská expanze zahájená za vlády

Strana 115

NOVÁ DYNASTIE

Nejváţnějším problémem však byli kozáci. Ještě v 16. století byli pro carskou vládu uţitečným spojencem při ovládnutí a obraně nově získaných oblastí a dostávali i ţold, především v podobě prachu, střeliva a potravin. Avšak spolu s dalším ruským postupem ke Kaspiku ztráceli donští kozáci pro vládu svŧj někdejší význam. Ţold se tenčil a docházel stále nepravidelněji.

Mnozí kozáci se proto vraceli ke své pŧvodní „obţivě“ - k loupeţným přepadŧm, dobývání zipunŧ (kořisti). To vše dostalo nebývalý a skutečně velkorysý rozsah, kdyţ se do čela tohoto bratrstva dostal Stěpan Razin. Místo přepadání lodí a karavan se vypravil v roce 1667 v čele 2000 kozákŧ za kořistí do Persie. Vyloupil Derbent a zpustošil celý kraj aţ po Baku. Po dvou letech se vrací v roce 1669 s bohatou kořistí do Astrachaně, kde je vítán jako hrdina.

Úspěch v Persii jej podnítil k přípravě nového loupeţného taţení.

Strana 116

MOSKEVSKÝ STÁT

Přidávají se k němu zběhlí rolníci i kozácká goliťba (chudina). Razin však netáhne znovu na Derbent, ale obrací se do dolního Povolţí a zmocňuje se na jaře 1670 Caricynu. Odtud se vrací v červnu 1670 do Astrachaně, jejíţ brány mu otevřelo vzbouření střelcŧ. Carský vojvoda Prozorovskij byl shozen z věţe a spolu s ním bylo pobito na 500 místních představitelŧ moci. Taţení za „zipuny“ se změnilo v povstání proti bohatým a proti carské moci.

S 20 000 vzbouřenci táhne Razin v létě na Saratov, Samaru a Penzu. Povstání zachvátilo celé střední Povolţí. U Simbirska jej v říjnu 1670 dostihlo carské vojsko a Razin prchá na Don, kde však byl znovu poraţen a v dubnu 1671 zajat.

Odveta carské moci byla nemilosrdná. Téměř všichni vzbouřenci, kteří jí padli do rukou, byli popraveni (11 000) a jejich vŧdce byl 6. června 1671 ortelován v Moskvě čtvrcením. Razinovo povstání bylo utopeno v krvi, která měla zaručit trvalé „uklidnění“ (usmirenije) kozácké chudiny, muţikŧ a místních nárŧdkŧ na jihovýchodě říše. Uvidíme, ţe to byla naděje lichá.

VZPURNÝ PATRIARCHA

Vláda prvních dvou Romanovcŧ znamenala po období „smuty“ na počátku 17. století stabilizaci vládní moci. Pro Moskvu druhé poloviny 17. století byla doba opričniny jiţ vzdálenou a téměř neskutečnou minulostí. „Tajná policie“ (prikaz tajnych děl) cara Alexeje byla institucí velmi mírumilovnou - spíše jakousi kanceláří, která přijímala stíţnosti pravoslavných poddaných a podávala carovi zprávy o rŧzných zlořádech v zemi. Pro dobové postavení „prikazu tajnych děl“ je příznačné, ţe kromě agendy týkající se pověstného slova i děla (udání ve věcech státního a carského zájmu), pečoval o 2000 carských sokolŧ určených k lovu a o 100 000 holubích hnízd a další náleţitosti, patřící k carově lovecké vášni. Byla to tedy v pravém

Strana 117

NOVÁ DYNASTIE

slova smyslu soukromá kancelář Jeho carského Veličenstva, obstarávající nikoli pouze bezpečnost, ale i záliby a zcela soukromá přání cara.

K tomuto téměř idylickému prostředí patřilo jaksi neodlučně i dŧsledné slavení všech církevních svátkŧ, při nichţ carevna rozdávala bojarŧm a „bliţším lidem“ mazance a sušené ovoce a car je „zval k ruce“, tj. směli carovi a carevně políbit ruku.

Ti, kdo později charakterizovali vládu Alexeje Michajloviče (16451676) jako dobu doznívajícího ruského středověku, sice značně podcenili změny, k nimţ v Rusku jiţ tehdy docházelo, avšak na první pohled tomu tak skutečně bylo. Náboţenská opravdovost byla stále ještě naprostou samozřejmostí. Moskva měla na dva tisíce kostelŧ a kostelíkŧ a car dbal ve svých ukazech o to, aby se lid oblékal přiměřeně a ţil střídmě a bez prostopášností (k neřestem, které byly zakázány a trestány, patřilo tehdy například kouření tabáku, lití vosku do vody, zpívání „běsovských“ písní a - bruslení).

Pod povrchem tohoto navenek pomalého ţivota velké východní říše se však odehrávaly změny, které jiţ předznamenávaly nástup nové doby.

Strana 118

MOSKEVSKÝ STÁT

V roce, kdy se narodil Petr, budoucí car-reformátor (1672), ţilo jiţ v moskevské říši na 18 000 cizincŧ, v Moskvě vycházela řada překladŧ cizích knih (zejména z polštiny), ve vládnoucích vrstvách se šířila „evropská móda“ a v carském vojsku se objevily pluky formované podle „evropského vzoru“, jejichţ dŧstojníky byli téměř převáţně „Němci“ (souhrnný dobový ruský název pro cizince vŧbec, protoţe byli „němí“, nemluvili rusky).

Bylo by však nedorozuměním, kdybychom chtěli pokládat za „viníky“ šíření evropských vlivŧ v moskevské říši tyto cizince, neboť o mnohých z nich lze spíše říci, ţe naopak bezděky přispívali k ruskému izolacionalismu. Většina „Němcŧ“ se totiţ rekrutovala z běţencŧ a dobrodruhŧ, svedených vidinou výnosné sluţby caru, nebo výhodami, které sliboval obchod s ruským a zejména perským a čínským zboţím, přicházejícím do Evropy přes Rusko.

Nezbytnost základních změn v ţivotě „Moskovie“ (jak se tehdy v Evropě psalo) byla zakotvena mnohem hlouběji neţ v nahodilých a okrajových podnětech, přicházejících z prostředí „Německé svobody“, cizinecké čtvrti na okraji Moskvy. Vyrŧstala z nových potřeb mohutnějícího Ruska, které připojením levobřeţní Ukrajiny posunulo své hranice k západu. Svět, s nímţ se nyní stále častěji setkávalo, nutil znovu a stále neodbytněji ke srovnávání a konfrontacím - vojenským, obchodním, technickým i kulturním, které nevyznívaly ve prospěch Ruska. Mnozí sice povaţovali jakékoli porovnávání Ruska s Evropou za svatokrádeţné, neboť pravoslavnou Rus nebylo přece moţno srovnávat s katolickými či protestantskými (a tedy „kacířskými“) zeměmi, avšak fakta byla silnější neţ svět idejí, a tak nakonec převládal a vítězil rozum, obhajující věcný zájem říše nad tradicí.

Konflikt zastáncŧ nedotknutelnosti tradice se „západníky“ byl jiţ v době cara Alexeje problémem klíčovým a zasáhl do řešení všech

Strana 119

NOVÁ DYNASTIE

podstatných otázek ţivota říše. V polovině 17. století bylo toto střetnutí v plném proudu a mělo i své první oběti. Ironií osudu bylo, ţe jednou z prvních prominentních obětí byl muţ, který se v tomto zápase vlastně postavil po bok carské vládnoucí moci, patriarcha Nikon.

S jeho jménem je spjata církevní reforma (1654), opravující a sjednocující staré církevní texty a reglementující náleţitosti

pravoslavného ritu. Carská vláda, spatřující v pravoslaví oporu své moci, postavila se celou svou vahou na stranu Nikona a tvrdě postihla ty, kteří reformu odmítali a vnášeli tak do ruské pravoslavné církve rozkol. Odpŧrci reformy byli prakticky postaveni mimo zákon. Navenek by se mohlo sice zdát, ţe například v naší době málo srozumitelný spor o to, zda je třeba se křiţovat dvěma či třemi prsty, byl opravdu malicherný, šlo tu však o mnohem více: zda „odkaz předkŧ“ musí být neměnně zachován, či nikoliv.

Houţevnatý odpor stoupencŧ nedotknutelnosti tradice a starého náboţenského ritu (starověrcŧ, v oficiální terminologii - raskolnikŧ) vŧči novotám a oficiální církvi dospěl na jednotlivých místech aţ k

Strana 120

MOSKEVSKÝ STÁT

chiliastické extázi, vrcholící v hromadném sebeupalování. K první z těchto tragédií došlo roku 1677 v tobolském újezdu, v povodí říčky Berezovky. Místní vojvoda bojar Petr Šeremetěv tehdy poslal kárný oddíl k poustevně, kde ţil spolu s několika svými věrnými raskolnický mnich Daniel - carské vojsko však našlo jiţ jen spáleniště a pozŧstatky těch, kteří měli být vojenskou exekucí „navráceni pravé víře“.

Podobných ţivých hranic vzplálo v následujících létech tolik, ţe donutily vládu, aby se dočasně vzdala svého - tak osvědčeného a téměř nikdy neselhávajícího - prostředku, vojenských oddílŧ. Celkový rozsah obětí lze jen zhruba odhadnout. Podle některých údajŧ se k tomuto absolutnímu protestu - který se obracel nejen proti církvi, ale i proti zvŧli carské administrativy - rozhodlo na 20 000 lidí. Carská moc, která nekompromisně podpořila Nikona, posuzovala však konečný smysl a cíl církevní reformy jinak neţ ctiţádostivý patriarcha. Plně souhlasila s nezbytností unifikace náleţitostí pravoslavného ritu a posílení vlivu církve. Neměla však nejmenší pochopení pro Nikonŧv poţadavek zachování a rozšíření majetku církve a nadřazení autority patriarchy a církve carskému majestátu. Nikon jistě nikoli bez údivu viděl víceméně suverénní postavení nejvyšší církevní vrchnosti katolického světa a nebyl zřejmě vzdálen přání, aby podobného postavení dosáhl i on.

Prchlivý a zcela světsky zaloţený patriarcha narazil však v těchto svých představách na odpor, jemuţ nemohl čelit - zejména kdyţ vláda obratně vyuţila nejednoty v nejvyšších kruzích pravoslavného kléru a neváhala proti ctiţádostivému patriarchovi pouţít i toho, ţe sám ţil spíše jako světský kníţe neţ jako asketický duchovní pastýř. V roce 1666 byl Nikon zbaven úřadu a poslán do vyhnanství.

Strana 121

NOVÁ DYNASTIE

Odsouzení patriarchy Nikona bylo jednou z osudových křiţovatek ruského pravoslaví. Byl to významný mezník na cestě k podřízení církve světské moci a její postupné přeměně v jednu z oblastí státní správy. Ve střetnutí zastáncŧ reformy s tradicionalismem však svrţení patriarchy Nikona nevedlo ke zrušení jeho reformy. Znamenalo spíše posílení carské moci a přenesení sporu „starého s novým“ z oblasti církevní dogmatiky a ritu do oblasti společenských vztahŧ.

Nejvýrazněji se tento posun projevil ve sporu o tzv. mestničestvo. Připomeňme tu, ţe ruská feudalita se utvářela (na rozdíl od situace české) jednak z potomkŧ starých „urozených“ rodŧ, kteří drţeli svŧj pozemkový majetek dědičně „po otcích“ („v otcy“ - odtud votčinici) a jednak ze šlechty sluţebné. Tato druhá, daleko početnější skupina,

Strana 122

MOSKEVSKÝ STÁT

drţela svŧj majetek nikoli dědičně, ale dostávala „za sluţbu carovi“ místo stále chybějících peněz příděl pŧdy, tzv. poměstije (odtud poměščici).

Votčinici si ovšem ţárlivě střeţili své výsadní postavení, jeţ bylo legalizováno v knihách „o pořadí stupňŧ urozenosti“, které určovaly postavení jednotlivých rodŧ vŧči vládnoucí dynastii, jejichţ další větve měly pak opět své „místo“ podle příbuzenského postavení svého předka vŧči zakladateli rodu a podle hodností, jichţ členové rodu dosáhli v carských sluţbách. Podle těchto „stupňŧ urozenosti“ byla obsazována místa v carských úřadech a ve vojsku.

V polovině 17. století bylo jiţ obsazování míst podle stupně urozenosti (mestničestvo) obtíţnou překáţkou, která byla zdrojem nesčetných konfliktŧ, jimiţ se zcela neplodně vyčerpávalo mnoho energie. Ve snaze vyhnout se těmto obtíţím obsazovala vláda stále častěji rŧzné funkce „bez započítání místa“, coţ však prakticky znamenalo i postiţení nově jmenovaného, neboť jeho vysoká funkce nepřinášela jeho rodu „ţádný uţitek“.

Pro zrušení mestničestva, k němuţ došlo v lednu roku 1682, kdy byly v Moskvě slavnostně spáleny knihy „o pořadí urozenosti“, nebyly však rozhodující nevýhody, které přinášelo. Konec mestničestva byl rozhodnut v konečné instanci dŧvodem jiným: bylo překáţkou v konfrontaci Ruska s evropským Západem a dostalo se tak do konfliktu s mocenskými zájmy carské moci.

Strana 123