Добавил:
Upload Опубликованный материал нарушает ваши авторские права? Сообщите нам.
Вуз: Предмет: Файл:
vankmajer,-Milan Djiny-Ruska.pdf
Скачиваний:
245
Добавлен:
12.02.2015
Размер:
23.79 Mб
Скачать

RUSKÉ IMPÉRIUM

svých vnitřních zmatkŧ a stalo se plně suverénní ve své politice vnitřní i vnější.

Polské události let 1763-1764 byly totiţ jen předehrou událostí pro Polsko mnohem tragičtějších. Schylovalo se k tomu, ţe Rzeczpospolita Polska měla jako samostatný stát zaniknout. Zatím však Poláci ještě netušili, ţe první a rozhodující krok byl jiţ učiněn. Teprve další vývoj ukázal, ţe konec Polska byl zpečetěn právě v okamţiku, kdy se ruské carevně podařilo prosadit na polský trŧn Stanislava Poniatowského, který svými osobními vlastnostmi, téměř naprostým nedostatkem rozhodnosti a tvrdosti, poskytoval do budoucna „nejlepší naděje“. Uvidíme ještě, ţe je také beze zbytku splnil.

„Volba“ Stanislava Poniatowského měla i jiný, současníkŧm těch událostí unikající smysl a dosah. Tento zcela nevybíravý zásah do vnitřních záleţitostí Polska byl prvním „úspěchem“ zahraniční politiky nové ruské vlády. Kateřina II. mohla poprvé volněji vydechnout. Byly konečně zaţehnány obavy a úzkosti, které ji pronásledovaly od převratu roku 1762.

„VELKÁ INSTRUKCE“

Málokterý z ruských carŧ tolik cestoval po Rusi a připojených oblastech říše jako Kateřina II. Carevna přikládala těmto cestám zvláštní význam. Podněcoval ji nejenom zvídavý zájem přímo vidět to, co znala jen z doslechu a z relací gubernátorŧ a místních vojvodŧ. Jako by si chtěla znovu a sama ověřit oddanost lidu impéria. Tyto carské výlety, při nichţ se carevna nemohla ovšem ubránit tomu, aby nestavěla okázale na odiv svou dobrotu a lidumilnost, měly - řečeno terminologií naší doby - svŧj politický záměr. Nešlo přitom jen o to, demonstrovat carskou moc a milosrdnost carevny a upevnit tak pozici

Strana 303

CO SI RUSKO PŘEJE?

vlády. Kateřina II. tu hledala svým zpŧsobem i odpověď na otázku, která ji znovu a znovu pronásledovala - co si Rusko přeje?

Představa, ţe Kateřina II. neměla ani tušení o postavení muţických mas a ţe se o ně ani nezajímala, je přinejmenším nepřesná, neboť právě ona varovala před bezstarostností v rolnické otázce. „Postavení statkářských rolníkŧ je tak kritické,“ psala svému generálnímu prokurátorovi, „ţe je třeba postupovat velmi opatrně, abychom neurychlili i bez toho dostatečně hrozící nebezpečí.“

Kateřina II. si byla vědoma nebezpečí, které její vládě z této strany hrozilo, a snaţila se mu čelit. Věrna své iluzi o prvořadé úloze moudrého a osvíceného vládce posílala dŧstojníky do rŧzných oblastí říše, aby jí nezávisle na místních vojvodech a gubernátorech přinesli zprávy o postavení a smýšlení rolníkŧ. Zároveň si chtěla získat sympatie mezi lidem svou okázalou dobrotivostí a nejednou i trestáním vrchnostenských a státních úředníkŧ, kteří zneuţívali své moci a dopouštěli se „zbytečného násilí“.

Neznamená to ovšem, ţe by zásadně odmítala násilí vŧbec. Soudila jen, ţe nemá být naduţíváno. Bezpráví - jak sama poznamenala - je přípustné, jestliţe přináší výhodu. Naproti tomu „neuţitečná nespravedlnost je neodpustitelnou hloupostí“.

V lidovém prostředí bylo však toto svérázné pojetí „uţitečného“ a „neuţitečného“ bezpráví pochopeno jinak, neţ jak bylo míněno. Myšlenkový svět lidové masy, stejně sociálně výbušné jako zároveň i konzervativní, se utvářel na základě vlastní přímé zkušenosti. A ta jí neomylně napovídala, ţe samoděrţaví je spiknutím proti jejím zájmŧm. Lidumilné činy carevny, o nichţ šla pověst od úst k ústŧm, nemohly touto lidovou zkušeností váţněji otřást. Zdánlivý rozpor mezi postojem carevny a jednáním úřadŧ si muţik vysvětloval tím, ţe

Strana 304

RUSKÉ IMPÉRIUM

carevna o skutečné bídě lidu, bezpráví vrchnosti a násilnostech vojvodŧ nic neví. A tak výsledkem vládní demagogie

Kateřiny II. byla představa o „dobré matičce-carevně“ obklopené „zlými lidmi“.

Tento lidový monarchismus byl však dvojsečný.

Posiloval sice prestiţ carevny, avšak zároveň jí podkládal úmysly,

jimţ byla vládkyně na hony vzdálena. Věřilo se, ţe „matička-carevna“ chce dát lidu svobodu. A protoţe očekávaný carský manifest o svobodě stále nepřicházel, objevil se jiţ roku 1763 „ukaz“ v té podobě, jak si ho muţická vesnice představovala sama: „Přišla doba, kdy je třeba vymýtit úplatkářství... Naše dvorjanstvo nedbá zákona boţího a zákonŧ státu a pŧsobí Rusku zlo. Pradědové a otcové ruského státu, monarchové, jim darovali dědičné majetky, odměňovali je penězi... A oni dnes ztýrali pravdu a vyhnali ji ven z Ruska...“

Carevna ovšem nikdy váţně na zrušení feudálních privilegií šlechty nepomyslela. Neznamená to však, ţe by o tom nemluvila. V klidu své

Strana 305

CO SI RUSKO PŘEJE?

pracovny píše Kateřina II. - pod vlivem četby děl evropských osvícencŧ - ţe „svoboda je duší všech věcí“. Krátce po převratu usedá po dlouhé měsíce ke stolu a píše projekt zákoníku říše, v němţ nechybí ani rozhořčené odsouzení toho, ţe v Rusku se tři čtvrtiny dětí nevolníkŧ nedoţijí dospělosti. V soukromých

rozhovorech naznačuje, ţe je rozhodnuta zrušit nevolnictví a pobouřeně se ptá, jak je moţné, ţe jí to dosud nikdo nenavrhl. To vše byla však jen zcela nevinná daň světu idejí, který u ní byl bezpečně oddělen od vlastní vládní praxe. Jen pro ilustraci tu uveďme, ţe do téţe doby, kdy Kateřina II. koketuje s myšlenkou o zrušení nevolnictví a udivuje celou Evropu svým krajně liberálním návrhem zákoníku říše (1767), spadá i zákaz nevolníkŧm stěţovat si na svou vrchnost. Ti, kteří by si přesto na své pány stěţovali, měli být veřejně zmrskáni. O těchto „detailech“ se ovšem Kateřina II. v dopisech svým osvíceným přátelŧm v Evropě nezmiňovala.

Strana 306

RUSKÉ IMPÉRIUM

Je sice pravda, ţe se pohoršovala nad tím, ţe nevolníci byli v Rusku prodáváni jako ţivé zboţí, avšak dále neţ k zákazu pouţívání kladívka při draţbách lidí v podstatě nedospěla. A tak bylo moţno číst v „Moskevských vědomostech“ inzeráty, které by rozhodně dějiny obchodu s lidmi a otroctví neměly přehlédnout. „Na prodej: sluha a vyučený řemeslník dobrého chování. Dále se prodají dva krejčí, švec, hodinář, kuchař, kočí, podkoní, mědirytec, zlatník a dva vozkové. Lze je vidět a dostat bliţší údaje o ceně na adrese... Zároveň se prodají dva mladí hřebci, klisna a dva valaši, smečka loveckých psŧ, kterým bude v lednu a únoru rok.“ Jiný inzerát nabízel „šestnáctiletou dívku dobrých mravŧ a zánovní kočár“. V daném případě bylo moţno získat nabízené „zboţí“ za 50-200 rublŧ. Cenové rozdíly byly dány nejen „kvalitou“, ale i dvojím kursem. Vedle „volných cen“, které si stanovili sami statkáři, byly totiţ i ceny úřední (ukaznyje).

V Evropě to všechno víceméně věděli a v Rusku si uţ na to dokonale zvykli. A tu se roku 1767 s překvapením dozvěděli, ţe carevna chce dát svým poddaným jejich „přirozená práva“. Vláda svolávala do Moskvy shromáţdění volených delegátŧ všech oblastí říše, aby rozhodli o novém zákoníku, kterým se Rusko mělo rázem dostat do čela tehdejšího civilizovaného světa. Delegáti měli přinést s sebou nakazy (mandáty, poţadavky) svých voličŧ. Základem jednání této tzv. zákonodárné komise měla být „Velká instrukce“ (Bolšoj nakaz), kterou sepsala sama carevna.

Snad nikde jinde neprokázala Kateřina II. naprostý nedostatek vlastního tvŧrčího nápadu a myšlení tak dokonale jako právě ve „Velké instrukci“. Celé dílo je totiţ často aţ doslovnou kompilací, přičemţ základní osu tvoří vlastně „Duch zákonŧ“, jehoţ vydání roku 1748 bylo vpravdě dobovou senzací (během pŧldruhého roku vyšlo 22 vydání v rŧzných evropských jazycích). Kateřina II. to ostatně

Strana 307

CO SI RUSKO PŘEJE?

neskrývala a ani to nebylo moţné. Francouzskému učenci d'Alembertovi se carevna docela otevřeně přiznává: „Uvidíte, jak jsem v zájmu své říše obrala prezidenta Montesquieua, aniţ jsem se o něm zmínila: doufám, ţe - dívá-li se ze záhrobí na moji práci - mi odpustí tuto literární loupeţ pro blaho dvaceti milionŧ lidí... Tolik miloval lidstvo, ţe nebude přece formální. Jeho spis je mou modlitební knihou.“

„Velká instrukce“ vzbudila velký rozruch a stala se skutečnou senzací - avšak především v Evropě, nikoli v Rusku. Kateřinský zákonodárný projekt dosáhl (nejednou s diskrétní finanční ruskou pomocí) během několika let 23 vydání v rŧzných evropských jazycích. Západoevropská osvícenská veřejnost byla udivena odvahou ruské carevny, s níţ přistoupila ke změnám, které měly výrazně zrychlit civilizační vývoj ruského impéria. Nadšení vyvolaly zejména úvahy carevny o nezadatelných lidských právech na osobní svobodu a stejná práva všech lidí.

Uvěříme-li, ţe to carevna tehdy myslela skutečně váţně, pak byla „Velká instrukce“ především „velkou iluzí“. Byla totiţ (byť jen zcela teoretickým) pokusem o legalizaci základních občanských a lidských práv v rámci samoděrţaví. Papír ovšem „unese všechno“. O moţnostech spojení principŧ evropské civilizace s „výhodami“ samoděrţaví lze jistě psát. Tím však je toto absurdní téma také vyčerpáno, neboť dále neţ k neplodným úvahám tu prostě nelze dospět. „Prvotním hříchem“ podobných úvah je zcela mylný předpoklad o moţnosti uplatnění občanských svobod v rámci systému, který nemŧţe bez jejich potlačení existovat.

Konečným výsledkem „Velké instrukce“ Kateřiny II. bylo to, ţe tímto spisem byl v Rusku poloţen základ dosud nedoceněné tradice podivuhodné symbiózy osvícenské frazeologie a samoděrţavné vládní

Strana 308

RUSKÉ IMPÉRIUM

praxe. K této zvláštní tradici patřilo ovšem umění dokonale klamat evropskou veřejnost. V duchu těchto zásad carevna podporuje vydávání svého spisu v evropských zemích, zatímco v Rusku byl

„Bolšoj nakaz“ za její vlády přísně evidovanou úřední tiskovinou, kterou směli číst jen nejvyšší státní úředníci. Jedním slovem - carevna dala svŧj vlastní spis v

Rusku na index.

Příčinou tohoto kuriózního rozhodnutí bylo zejména to, ţe brzy i ona pochopila, ţe její spis je sice zajímavou sbírkou názorŧ evropských osvícencŧ, avšak je zcela nepouţitelný pro účel, jemuţ měl slouţit - stát se osnovou nového zákoníku samoděrţavné říše.

Toto dílo je pronásledováno v pozdější historické literatuře jistým nedorozuměním - nebylo totiţ vţdy správně doceněno, ţe Kateřina II. prostě ráda psala (v daném případě spíše opisovala). Myšlenky a ideje své doby přijímala a chápala jako k ničemu nezavazující ozdobu ducha.

Sepsání „Velké instrukce“ bylo pro ni především jakousi duševní gymnastikou. Neměla ovšem nic proti tomu, aby byla pokládána za

Strana 309

Соседние файлы в предмете [НЕСОРТИРОВАННОЕ]