RUSKÉ IMPÉRIUM

Tradiční preference armády a státní mašinérie před všemi dalšími oblastmi ţivota říše vedla v Rusku k velmi těsnému existenčnímu i zájmovému sepětí úzké vrstvy inteligence se zájmy samoděrţaví. Armáda a civilní správa pohlcovala prakticky všechny lepší síly tehdejšího Ruska. Nebylo to ostatně ani jinak moţné, neboť svobodné podnikání, které by poskytovalo alespoň části inteligence příleţitost existenčního uplatnění nezávislého na státní moci, bylo ještě v celkovém úhrnu ekonomiky Ruska příliš slabé, neţ aby mohlo výrazněji ovlivňovat jeho vnitřní společenské uspořádání. Tak se stalo, ţe se v Rusku, na rozdíl od situace ve většině ostatních zemí civilizované části světa, značně pomaleji formovaly intelektuální síly, které by mohly vystoupit nezávisle na samoděrţaví a jeho ideologii.

KONTRASTY V EKONOMICE ŘÍŠE

K tomu, abychom mohli plněji rozpoznat nejenom světla a stíny, ale i šerosvity obrazu ruského impéria druhé poloviny 18. století, musíme se alespoň stručně dotknout i ekonomiky říše.

Víme jiţ, jak carismus vládl ruské vesnici. Proces majekové diferenciace ruské vesnice byl však brzděn nejen feudálními výrobními vztahy, ale i houţevnatým přeţíváním občiny (zejména v oblastech centrální Rusi). Tato archaická instituce svazovala všechny rolníky zvykovým právem společného ručení (krugovaja poruka). Celá vesnice (občina) byla odpovědna nejen za trestné činy spáchané na její pŧdě, ale i za odvod daní a rekrutŧ. Navíc občina znamenala i společné drţení pŧdy. Část pŧdy (pastviny, lesy) pouţívali rolníci společně a druhá část pŧdy byla čas od času znovu a znovu rozdělována podle počtu „duší“ v jednotlivých rodinách.

Později, v 19. století, vydávali někteří ruští publicisté občinu za dŧkaz toho, ţe ruská vesnice si podrţela dávné „demokratické“ principy z časŧ prvobytně pospolné společnosti, a spatřovali v ní zárodek

Strana 351

NA VRCHOLU MOCI

budoucího socialistického ţivota ruské vesnice. Ve skutečnosti byla občina drastickým příkladem historického zaostávání, neboť téměř

Strana 352

RUSKÉ IMPÉRIUM

dokonale znemoţňovala, aby se jednotlivá hospodářství stabilizovala a získala si majetkovou rezervu a ekonomickou nezávislost.

Ponurý obraz tohoto pomalého a vpravdě temného ţivota by však neměl svádět ke generalizacím. Rozlehlá mnohonárodnostní ruská říše byla - přes všechny tehdejší (i pozdější) unifikační a centralizační snahy vlády - zemí mnoha, často aţ neuvěřitelných kontrastŧ. Byla-li občina v centrálních oblastech říše ještě samozřejmostí, pak jinde se jiţ rozpadala nebo dávno zanikla (například v Pobaltí).

Snad nejnázornějším příkladem kontrastŧ v ţivotě ruské vesnice je příklad vsi Ivanovo na panství hraběte Šeremetěva, kde se v prŧběhu 18. století rozvinula rozsáhlá řemeslná výroba, která rychle odsunula do pozadí vlastní zemědělskou produkci.

O zcela netypických zdejších poměrech svědčí například to, ţe ivanovský nevolník Gračev koupil počátkem devadesátých let 18. století od své vrchnosti 3085 děsjatin pŧdy s 381 „dušemi“ (které mu ovšem platily obrok). Jiný z ivanovských boháčŧ koupil od hraběte Šeremetěva 20 000 děsjatin pŧdy. Kupní smlouvy byly psány na jméno Šeremetěva, protoţe nevolníci neměli právo kupovat „duše“. V roce 1790 vykazoval Gračev, ţe má majetek v hodnotě 100 000 rublŧ, avšak v roce 1795, kdy nabídl své vrchnosti, ţe se vykoupí, zaplatil na hotovosti 135 000 rublŧ a s majetkem pŧl milionu se rázem stal kupcem I. třídy.1)

Velký rozmach manufakturní výroby lze pozorovat v Moskvě a Petrohradu, kde se jiţ koncem 18. století souběţně s feudální manufakturou (zaloţenou na mimoekonomickém nátlaku a vyuţití nevolné pracovní síly), silně uplatňoval i podnikatelský typ manufaktury s převaţujícím podílem volné námezdní síly.

Strana 353

NA VRCHOLU MOCI

V rozvoji ruského obchodního styku s cizinou a zejména pro rozsáhlý export obilí a dalších zemědělských produktŧ měly zcela mimořádný význam nové přístavy na černomořském pobřeţí (zejména Cherson a Oděsa).

Obecně vţitá představa o tom, ţe novodobé dějiny Ruska jsou vlastně dějinami trvalého úsilí dostihnout ostatní evropské země, je přinejmenším nepřesná, neboť přehlíţí skutečnost, ţe Rusko bylo koncem 18. století absolutním objemem nejen základních zemědělských, ale i prŧmyslových produktŧ na prvním místě tehdejšího civilizovaného světa. Například Anglii se teprve v polovině devadesátých let 18. století podařilo roční produkcí 125 000 tun surového ţeleza předstihnout Rusko. Koncem 18. století vyváţelo Rusko 10 milionŧ metrŧ plátna ročně, přičemţ tuzemská spotřeba několikanásobně převyšovala tento export.

Podrobnější rozbor ruské ekonomiky té doby ovšem vybočuje z rámce tohoto stručného přehledu. Proto jen pro doplnění základní představy uveďme, ţe na rozdíl od pomalého vesnického ţivota poskytovaly tehdejší (zejména moskevské a petrohradské) manufaktury obraz, který je vskutku udivující. Pro srovnání se situací v ostatní Evropě poslouţí snad nejlépe stručná tabulka ukazující, co si mohl v osmdesátých letech 18. století koupit dělník za svoji denní mzdu:

Nebyl to jistě blahobyt závratný, přesto však snesl srovnání se stavem v ostatních evropských zemích. Brzy poté se však tento poměr začal vyvíjet silně v neprospěch Ruska, jemuţ se od konce 18. století jiţ

Strana 354