/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

VYŠLAPANÉ CESTY STARÝCH LIDÍ ANEB GERONTOKRACIE

Je nutné vrátit se znovu k fenoménu Breţněv, tentokrát proto, abychom si podrobněji povšimli mentality vysoké stranické byrokracie, kterou ztělesňoval, a také zjevných úpadkových rysŧ, jichţ byl nositelem.

Breţněvova generace byla stvořena z jiného těsta neţli předchozí generace sovětských vŧdcŧ. Podle politoloţky J. Zubkovové se jednalo o „lidi, pro něţ se dvojí morálka stala téměř ţivotním pravidlem a u nichţ rozpor mezi slovem a činem byl normální podmínkou jejich existence“. Podle jiného ruského autora, který Breţněva dobře znal, se jako brigádník ve svém mládí řídil zásadou „tři pytle pro ně, jeden pro sebe“. Tato morálka náleţela k imanentním rysŧm člověka, vyrŧstajícího za sovětské éry. Jakmile její nositelé

pronikli do nomenklatury - a tam se ve dvacátých a zejména ve třicátých letech šlo doslova přes mrtvoly - vštípili si v mnohem větší míře neţ straničtí „gründeři“ před nimi pravidlo: ctíti nadřízené, ale myslet pouze na sebe.

S tím úzce souvisela vlastnost, jíţ sám Breţněv virtuózně zvládl, totiţ umisťovat své stoupence do

Strana 763

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

vysokých funkcí bez ohledu na jejich schopnosti, ale na základě jejich oddanosti. Tak se za ním při jeho vzestupu táhl celý chvost osob, počínaje nejstaršími spolupracovníky přes ty, které poznal v Moldavsku (mezi ně patřil jeho tajemník Černěnko), aţ po jeho přátele z Kazachstánu. Odtud byl jiţ jen krok k nepotismu, který započal ostatně uţ za Chruščova; tehdejší nesmělé krŧčky se ovšem nemohly srovnávat s protlačením Breţněvova syna, zetě a švagra do ÚV strany.

Dalším výrazným rysem se zjevnými prvky degenerace byla ješitnost, projevující se jako jakási karikatura kultu osobnosti, známého ze Stalinových dob. Breţněv chtěl mít slavnou minulost, a tak z něho jeho okolí učinilo hrdinu z válečných let, nechal se dokonce jmenovat maršálem a za své vzpomínky (které napsal někdo jiný) obdrţel hlavní literární cenu. Nic nebylo příznačnějšího pro vznešené lţi, pronikající celým reţimem. A ty zase signalizovaly jeho slabost. Disidentka

Ratušinskaja o tom napsala: „Mŧţete se vlastně dobře zařídit, jestliţe papouškujete oficiální lţi a tleskáte v pravém okamţiku ... Vláda bitvu o lidské mysli prohrála, bitva, kterou teď vede, je bitva, která má zajistit mlčení.“ Mohlo by se také říci, ţe ideologie byla pláštěm, do které se vládnoucí moc halila, aby se nerozpoznalo, ţe je nahá.

Za této situace nepřicházelo jakékoli hledačství nebo inovace vŧbec v úvahu. Konzervatismus určoval myšlení lidí „nahoře“. Chruščovova doba byla naprosto zavrţena, spíše se nostalgicky vzpomínalo na Stalina jako na válečného vítěze. V lednu 1969 se v časopise Kommunist objevila recenze memoárové literatury od šesti sovětských maršálŧ, kterou lze povaţovat za faktickou rehabilitaci Stalina jako „vynikajícího sovětského vŧdce“. Veřejně se k němu přihlásit a odmítnout XX. sjezd KSSS se ale politbyro neodhodlalo.

Strana 764

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Nastolilo tedy - abychom uţili jejich oblíbeného termínu - plíţivý neostalinismus.

O ideologických vazbách na stalinské období svědčí i obnovení útokŧ na sionismus. Od konce šedesátých let se v sovětském tisku začalo psát o „ţidozednářském spiknutí“ (stejnou terminologii pouţívali nacisté!), snaţícím se dobýt moc nad celým světem. Na začátku osmdesátých let bylo v Moskvě zaloţeno sdruţení Pamjať, jehoţ cílem se měla stát ochrana památek ruských dějin. Právě v jeho řadách se sešli ti, kdo připisovali zednářŧm a sionistŧm úmysl škodit ruskému národu. Hlásání těchto názorŧ nebylo „shora“ ničím omezováno. Vŧdčí činitelé Pamjati obviňovali „cizáky“ ze snahy ničit ruskou přírodu a kulturu (tedy z toho, co uţ sedmé desetiletí prováděla intenzivně sama bolševická strana.)

Velice zajímavá je myšlenková konstrukce vytvořená spisovatelem V. Ivanovem v prozaickém díle Soudný den z roku 1988. Píše v něm, ţe cara svrhli zednáři, snaţící se o morální rozklad ruské společnosti. Svou nekalou práci provádějí tak, ţe šíří mezi lidem náboţenství (!) - a zároveň pornografii. Tento guláš je kořeněn tvrzením, ţe zednáři v současnosti spolupracují s Ústřední americkou zpravodajskou sluţbou.

Pro breţněvovce existoval vnitřní příkaz drţet se ve funkcích co nejdéle. Chruščov byl poslán do výsluţby mj. s odŧvodněním vysokého věku. Bylo mu tehdy sedmdesát. Breţněv - ještě o pár let mladší - prodělal těţkou mozkovou příhodu, po níţ na tom byl zdravotně velice zle. Věc se vyřešila tak, ţe do politbyra byl zvolen letitý ministr zahraničí Gromyko, aby převzal diplomatické povinnosti šéfa strany.

Členové vedení stárli po jeho boku. Přizpŧsobovali se muţi, který se stále víc měnil v „chodící mrtvolu“. Nikdo nevznesl námitky, kdyţ se

Strana 765

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

v roce 1977 dal ještě jmenovat předsedou prezídia Nejvyššího sovětu. A přitom hospodářské problémy narŧstaly, aniţ by se zásadně řešily. Za neúrody právě v roce 1977 se v tajném dopise vedení stranickým organizacím pravilo, ţe ekonomická situace je „nejváţnější za mnoho let“. Avšak jiţ několik let předtím, kdy byl Breţněv dosud relativně v pořádku, reagoval na jakýsi výklad předsedy plánovacího úřadu slovy, která by měla vejít do čítanek: „Z tvých čísel, Nikolaji, se málem točí hlava. Pojeďme raději na lov.“ Nebylo proto divu, ţe zaostávání za technickým pokrokem Západu se ve srovnání se šedesátými léty více neţ zdvojnásobilo. Zelenou měl stále těţký (hlavně pak zbrojní) prŧmysl. Produktivita práce byla nesouměřitelná s vyspělými státy, protoţe stimuly k jejímu zvyšování byly pouze deklarativní. Země byla ničena ekologickou lhostejností. Nadměrné znečištění ovzduší zasáhlo na tisíc sovětských měst. Nikdo ve vedení státu se nad tím nepozastavoval. Zcela mimořádně odsouzeníhodný byl vztah k jadernému odpadu, jenţ byl vyhazován do moře nebo umísťován na ledabyle střeţené skládky. Ty se po pádu reţimu staly centrem pozornosti „atomové mafie“.

S tím vším korespondoval sociální vývoj obyvatelstva, který měl rovněţ sestupnou tendenci a promítal se zpětně do morálního marasmu společnosti. Poţivačnost horní vrstvy se projevovala ve skandálech, zasahujících i Breţněvovu rodinu - obvyklý dějinný signál konce epochy. Jednalo se o pašování diamantŧ do zahraničí, do něhoţ se „namočili“ Breţněvova dcera a švagr, generál Cvigun, který spáchal na počátku roku 1982 sebevraţdu. Toho se Leonid Iljič ještě dočkal. Zemřel 10. listopadu téhoţ roku a byl pohřben s nesmírnou pompou na čestném místě uprostřed Moskvy.

Strana 766