/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

a štědře je rozdávala na všechny strany. Nebyl to vývoz mozkŧ a talentŧ, ale jejich vyhnání, které na generace ochudilo Rusko o skvělou plejádu vědeckých a kulturních sil prvořadého významu.

To neznamená, ţe Rusko bylo zcela ochuzeno o všechny vynikající osobnosti vědeckého i kulturního ţivota. Doba porevoluční i počátkŧ dvacátých let byla svědkem pozoruhodného vzepětí tvŧrčích sil ruské kultury. Zvláště atmosféra prvních let nové hospodářské politiky přála duchovním a uměleckým výbojŧm. Jen v Moskvě začalo tehdy pŧsobit na 200 soukromých tiskáren. Objevily se nové směry, skupiny a poetiky. Byla to doba básníkŧ Majakovského, Jesenina, Achmatovové a Mandelštama. Také divadlo a film proţívaly své nejplodnější období. Novátoři, jako byli Ejzenštejn, Pudovkin a Věrtov a v divadle Vachtangov a Mejerchold, se stali pojmy v mezinárodním měřítku. Ve výtvarném umění se však přední postavy ruské avantgardy záhy rozloučily se svou vlastí. I do této oblasti zasáhla bolševická strana, zpočátku v podobě podpory rŧzných levicových a tzv. proletářských skupin, později jiţ přímými zásahy do kulturní tvorby, jakoţ i do ţivota jejích představitelŧ. Nakonec se prosadilo přímé podřízení kultury a jejích tvŧrcŧ poţadavkŧm bolševické strany. Glajchšaltovaná kultura aţ na náhodné výjimky plodila pakulturu. Těţko se divit, kdyţ stranické orgány oceňovaly především opěvování reţimu. Většina ruských vědcŧ ze všech disciplín pak padla za oběť velké čistce.

LENINOVA ZÁVĚŤ

Válka na jiném poli neţ na poli válečném však probíhala i v oblasti mocenské uvnitř samotného bolševického systému. S postupem Leninovy nemoci se objevila v celé váţnosti otázka nástupnictví. Poté, co byl Lenin v březnu 1923 definitivně vyřazen z politického ţivota, přebírala moc úzká skupina bolševických vŧdcŧ. Byl to tzv.

Strana 599

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ

triumvirát, který se skládal z Grigorije Zinověva, Lva Kameněva a zprvu nenápadného Gruzínce Josifa Dţugašviliho-Stalina. Spojovala je společná obava před Trockým i před Leninem. Ten se totiţ ve své poslední fázi politického ţivota dostával s triumvirátem do sporŧ. Podnětem k nim se na podzim 1922 stala otázka monopolu zahraničního obchodu. Lenin se dŧrazně postavil proti uvolnění monopolu v některých černomořských přístavech a také Trockij byl proti. Prosincové plénum ústředního výboru sice své předchozí rozhodnutí o monopolu zahraničního obchodu zrušilo, ale zároveň pověřilo Stalina, aby dbal na dodrţování léčebného reţimu churavějícího Lenina. Ten byl znepokojem rostoucím napětím mezi Stalinem a Trockým, které povaţoval za zdroj nebezpečí rozkolu ve vrcholném orgánu bolševické strany.

Dne 24. prosince 1922 nadiktoval dopis, který do dějin vstoupil jako Leninova závěť. Napsal: „Tím, ţe se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc a já si nejsem jist, dokáţe-li vţdy obezřetně tuto moc uplatňovat. Naproti tomu soudruh Trockij, jak to jiţ dokázal jeho boj proti ÚV v souvislosti s problémem lidového komisariátu dopravy (Trockij prosazoval pokračování militaristických metod v dopravě i po ukončení občanské války a vyvolal tak tzv. odborovou diskusi na jaře 1921), se nevyznačuje jen vynikajícími schopnostmi. Osobně je to snad nejschopnější člověk v nynějším ÚV, ale zároveň je přespříliš sebevědomý a příliš se nechává unášet čistě administrativní stránkou věci.“ Lenin se zároveň vyslovil i k ostatním členŧm ÚV. Kameněvovi a Zinověvovi připomenul jejich kolísání v roce 1917. Ani Bucharin a Pjatakov nevyšli z tohoto kolektivního kádrového posudku s dobrými známkami. Snad měl Lenin na mysli zhodnocení svých spolupracovníkŧ pro případ své smrti. Moţná, ţe dopisem vyjádřil svou averzi proti triumvirátu. V kaţdém případě pochválil

Strana 600

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Strana 601

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ

Trockého, kterého jiţ při sporu o monopol zahraničního obchodu vyzval ke společnému postupu.

Totéţ se stalo začátkem roku 1923 v souvislosti se sporem o národnostní politiku. Lenin se totiţ dodatečně dověděl, ţe při jednání o státoprávním uspořádání Sovětského svazu postupoval Stalin s Ordţonikidzem proti gruzínské opozici velmi drsně. Stalinŧv postup Lenin označil za výraz velkoruského šovinismu a ţádal o podklady případu. Stalin mu je však s odvoláním na usnesení politibyra odmítl předat. Leninova sekretářka L. Fotijevová si zapsala, ţe Lenin tehdy řekl: „Kdybych byl na svobodě (napřed se zarazil, ale potom se smíchem opakoval), kdybych byl na svobodě, poradil bych si s tím vším snadno sám.“ Dne 5. března vyzval Trockého, aby převzal obhajobu gruzínské opozice na ÚV strany: „Tu věc teď sledují Stalin a Dzerţinskij a já se nemohu spoléhat na jejich nestrannost. Spíše naopak. Kdybyste převzal obhajobu Vy, byl bych mnohem klidnější.“ Následujícího dne nadiktoval dopis gruzínské opozici, v němţ odsoudil postup Stalina, Ordţonikidzeho a Dzerţinského. Několik hodin poté ho stihl třetí záchvat, který ho definitivně vyřadil z politického ţivota.

Lenin, ţijící v „nesvobodě“ za zády Stalina a politbyra, nabízel spojenectví Trockému, kterého nedlouho předtím ostře kritizoval a mocensky oslabil, zatímco triumvirát čekal se zatajeným dechem na lékařské bulletiny o postupu Leninovy nemoci a snaţil se mu znemoţnit zasahování do politického dění. Nepřipomíná to stránky z dějin carského Ruska?

Lenin zemřel 21. ledna 1924. Byla to jen troska, zničená chorobou. Ale jeho úloha v ruských dějinách je nesporná. Pokusil se o změnu směru jejich vývoje. Vedla ho přitom vize, kterou sledoval s neochvějnou energií. Ani na okamţik o její správnosti

Strana 602

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

nezapochyboval. Představoval si její realizaci pozoruhodným zpŧsobem. V roce 1918 ve svých úvahách o nejbliţších úkolech sovětské moci napsal: „Plnými hrstmi brát všechno dobré, co mají za hranicemi: sovětská moc + pruská organizace ţelezniční dopravy + americká technika a organizace trustŧ + americké školství etc.etc.+ + = E1 = socialismus.“ Podřídil této vizi kaţdý krok své politiky. O opodstatněnosti násilí pro dosaţení tohoto cíle nezapochyboval. Hlásal, ţe morální je vše, co slouţí komunismu, včetně nelítostného prolévání krve skutečných i domnělých nepřátel. Neváhal masakrovat vzpoury rolníkŧ proti jeho reţimu, jejichţ jménem vládl. Jiţ za jeho éry byl poloţen základ pozdějšího Gulagu. Nepochybně byl Lenin přesvědčen o tom, ţe buduje stát, v němţ vládne lid. Jenomţe systém, který uvedl v ţivot, měl v zemi tak primitivní, jaké bylo Rusko, své vlastní zákonitosti. Od diktatury sovětŧ v roce 1917 se proměnil v diktaturu bolševické strany a nakonec v Leninovu vlastní diktaturu. Logiku tohoto vývoje komentoval T. G. Masaryk slovy: „Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismus.“ Tento odkaz převzali Leninovi ţáci beze zbytku. Stalin o sobě později právem napsal, ţe je Leninem dneška. Jenomţe likvidoval nejen své nepřátele, ale i své přátele.

Leninovo tělo bylo mumifikováno. Tento orientální ritus byl symbolický. Lenin se stal svatou relikvií, která odpovídala ruské lidové religiozní mentalitě. Davy lidí, které putovaly ke smutečním obřadŧm a podnes putují k jeho mauzoleu, to potvrzovaly. Stalin se postaral o svou deifikaci za svého ţivota.

Nad Leninovou rakví se smuteční řečníci zaklínali oddaností Leninovu odkazu. Nejpŧsobivější byl projev Stalinŧv, který připomínal spíše liturgický obřad neţ díkuvzdání vŧdci revoluce. Stalin navíc zaujal pózu Leninova oddaného ţáka. Trockij na smutečním obřadu nebyl. Později to vysvětloval Stalinovou intrikou.

Strana 603