1. Hlavní směry hospodářské politiky

jsou v současné době základním dokumentem, který souží ke koordinaci různých oblastí hospodářské politiky. Poprvé byl předložen v roce 1994 a to od té doby každoročně, od roku 2002 na tříleté období. Jsou zpracovány Komisí, návrh je upraven Radou ministrů (ECOFIN) a v červnu každého roku formálně přijímán Evropskou radou. Je to dokument, který se skládá ze dvou částí: 1) z celkového hodnocení hospodářsko politické situace EU jako celku a 2) z hodnotícího přehledu o každé členské zemi

2. Hlavní směry politiky zaměstnanosti

byly iniciovány Amsterodamskou smlouvou (1997), která zakotvila zásadu, že Rada bude každým rokem formulovat „orientační směry, které členské státy berou v úvahu při své politice zaměstnanosti. Tato forma koordinace hospodářské politiky dostala název „lucemburský proces".

3. Cardiffský proces

je název pro další koordinační nástroj zahájený v roce 1998 u příležitosti zasedání Evropské rady v Cardiffu. Jeho záměrem je podněcování strukturálních reforem na trhu zboží, služeb a kapitálu, čímž doplňuje program vnitřního trhu.

4. Kolínský proces

byl zaveden v červnu 1999 po zasedání Evropské rady v Kolíně nad Rýnem. Liší se od předchozích forem tím, že probíhá jako fórum hlavních aktérů makroekonomické politiky EU, které se schází dvakrát do roka k neformální výměně názorů. Dialog, jehož se zúčastňují zástupci Rady ministrů, Komise, Evropské centrální banky a zástupci sociálních partnerů, slouží k tomu, aby jeho účastníci získali informace o celkové ekonomické situaci EU, o chystaných opatřeních…

5. Lisabonský proces

je nástrojem pro urychlení strukturálních reforem nezbytných pro dosažení cílů Lisabonské strategie: zvýšit neuspokojivou ekonomickou výkonnost a konkurenceschopnost zemí EU.

Princip subsidiarity

• princip subsidiarity má zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům, tedy na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon

• jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější učinit toto opatření na národní, regionální nebo lokální úrovni.

• je úzce svázán s principy proporcionality a nezbytnosti, které vyžadují, aby aktivity Unie nepřekročily rámec opatření nutných k realizaci cílů Smlouvy.

Zasedání Evropské rady v Edinburghu v prosinci 1992 definovalo základní principy subsidiarity a přijalo směrnice k interpretaci článku 5 (dřívější článek 3b), který zakotvuje princip subsidiarity do Smlouvy o Evropské unii.

Výbor regionů se obrátil na mezivládní konferenci, která začala v únoru 2000, s žádostí, aby princip subsidiarity byl doplněn o formální uznání role orgánů na místní a regionální úrovni.

Evropská komise pro Evropskou radu a Evropský parlament každoročně sestavují zprávu (Zlepšování zákonodárství – Better lawmaking), která sleduje pokrok při aplikaci principu subsidiarity.

Princip proporcionality

• proporcionalita se objevuje v právu ES ve dvojím základním smyslu:

1. jako zásada proporcionality, která platí pro vymezení pravomocí ES vůči členským státům

2. jako vlastnost opatření, jímž je možno omezit pohyb zboží mezi členskými státy tam, kde jsou ohroženy důležité zájmy jednoho z nich

• princip proporcionality se uplatňuje vedle principu subsidiarity při vymezování pravomoci ES, která není výlučná

• činnost Společenství nemá překročit rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smlouvy ES (čl. 5 této smlouvy).

• proporcionalita se objevuje jako vůdčí princip také při posuzování nezbytnosti opatření členského státu, jímž se omezuje volný pohyb zboží.

Princip loajální spolupráce

• podle zásady loajální spolupráce se Unie a členské státy navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících z Ústavy