Věda, filosofie a společnost

PhDr. Miroslav Polišenský, CSc.

Dobré odpoledne, kolegyně a kolegové, Vítám Vás na 1. přednášce ! Náš předmět bude zakončen zápočtem a zkouškou na konci semestru po absolvování 14ti přednášek a cvičení (pokud některé neodpadnou)

Cíle předmětu

• Cílem 1. přenášky je poskytnout rámec, ukázat souvislosti, zařadit si ho mezi ostatní lidské činnosti

• Jak ukazuje název, všechny tři pojmy, „vědu“, „filosofii“ a „společnost“ zde pojímáme pohromadě, neboť tvoří dohromady určitý celostní systém

• Proto naším cílem zde nebude jenom studium filosofie, i když se v cvičeních seznámíme s řadou filosofických textů různých směrů a škol.

Co znamená slovo filosofie ?

• Naše postoje k životu jsou ovládány souborem představ o světě a z nich vyplývajících postojů, které tvoří více či méně systém; ten snese označení laická filosofie nebo životní filosofie Ta bývá implicitní, ne zcela vědomá a přesto ovlivňuje naše smýšlení, postoje a chování. Někdy se mluví o životní moudrosti, zkušenosti apod.

• Odbornou filosofií se míní soubor filosofických směrů a škol v historické perspektivě, jež rovněž tvoří takové systémy. Ty jsou formulovány explicitně a kultivují se už od starověku 2,5 tisíce let; jsou součástí kulturní tradice západní civilizace. Jiné civilizace, ač mají poučky životní moudrosti, nemají filosofii ani vědu v kulturní tradici.Orientální „filosofie“ není filosofií v západním smyslu.

• Příklad s Herakleitovým: „Nevstoupíš 2x do téže řeky“.

K čemu nám znalost filosofie bude ?

Při řešení každého praktického problému v společenském životě se setkáváme s řadou návrhů, jejichž odůvodnění má specifické filosofické pozadí, aniž si to často uvědomujeme (ekologie, bezpečnostní opatření, zdravotnická politika, aj).

Rovněž akceptace některého návrhu řešení mívá souvislost s některým filosofickým hlediskem, často tím, které je právě v módě (nedávno byla v módě u nás marxistická filosofie, existencialistická filosofie, ve vědě emipirismus).

K čemu filosofie ?

Vyznat se v těchto hlediscích nám může pomoci v určité době prosadit naše návrhy řešení, formulovat jejich zdůvodnění tak, aby byla přesvědčivá, vyhledat relevantní argumenty a protiargumenty, vyvarovat se předem odmítání, odhalit v nich populismus, apod.

Není nutné vyznat se ve všech filosofických směrech ani dokázat ten který způsob myšlení zařadit. Je však užitečné umět posoudit přednosti a nedostatky předkládaných návrhů právě z hlediska jejich filosofického pozadí.

K čemu filosofie vědci ?

• Ačkoli se západní věda (science), tj. moderní systém přírodních věd, vyvinula z filosofie (často v protikladu k ní), přece vědec filosofii potřebuje.

• Věda není pouhý souhrn poznatků, nýbrž také systém jejich zdůvodnění, závislý na určitém způsobu myšlení, uvažování. Vědění (knowledge) je tedy něco víc než informace.

• Vědec nepotřebuje filosofii k rutinní vědecké práci, ale tehdy, rozhodne-li se sám ve vědě tvořit, rozvíjet vědu. Tehdy potřebuje zaujímat různá hlediska, promýšlet problém ze všech stran, a zde se uplatňuje filosofie nikoli jen jako systém poznatků, ale jako způsob myšlení.

K čemu filosofie vědci ?

• Z výše uvedeného příkladu slavného Herakleitova výroku byste mohli snadno dospět k přesvědčení, že filosofie je vlastně „hra se slovy“, pojmy. Jeden se zaměří na vodu, která plyne tak jako život sám, druhý se chytá jejího koryta a děsí se proudu,aby ho nestrhl s sebou. Neboť ztráta identity jej jedním z největších úskalí dospívání.

• Filosofie však od samého počátku je také zobrazováním skutečnosti pomocí představ; a tato její schopnost se promítá do takových stěžejních pojmů moderní vědy, jakým je například „model“, „zobrazení“ (jímž se definují funkce v matematice apod.).

Vztah vědy a filosofie ke společnosti

Řekli jsme, že vědu a filosofii má v kulturní tradici zakotvenu pouze západní civilizace, která díky nim měla až do poč. 20. století konkurenční výhodu. Dnes díky její globální expanzi po světě jsou její výsledky dostupné všem civilizacím. Ty se však vyznačují odlišnými sociálními systémy. Proto změny v technologiích, způsobené vědeckým pokrokem v těchto zemích vyvolávají tlaky ke změně sociální struktury. Tento proces proběhl v minulosti i v západní civilizaci.

Kultura jako společný jmenovatel

• Jsou-li výše uvedené souvislosti spíše rámcem, v němž lze o našem předmětu uvažovat, nechceme-li, aby se zvrhl v pouhé dějiny filosofie (ač ani historickému rámci neunikneme), představuje kultura společného jmenovatele jak pro fenomén („jev“) vědy, tak pro filosofii a společnost.

• Všechny tři mají vztah ke třem systémům kultury, technologickému, ideologickému a sociálnímu a ovlivňují společně i čtvrtý, psychologický systém kultury. Mezi nimi existují zvláštní vztahy, o nichž ještě bude řeč na jiném místě.

Kulturní důsledky:

Ačkoli kulturních důsledků, k nimž ve vývoji od antické k západní civilizaci došlo, je mnohem více, zaměříme se vzhledem k povaze našeho předmětu na tři nejdůležitější, tj. na:

• Vzdělanost

• Změnu postojů k normám a ke (kulturním !) hodnotám

• Změnu postoje k hodnotě a právům člověka

1) Vzdělanost

• Pokládáme-li dnes všeobecné vzdělání za samozřejmost (dnes se za samozřejmé už pokládá i středoškolské nebo učební obor s maturitou), je třeba si uvědomit, že v jiných civilizacích ještě donedávna samozřejmým nebylo, mělo charakter výsady (privilegia) a k jeho uzákonění tam došlo teprve v průběhu minulého století.

• Vzdělanost je na jedné straně žádoucí, jelikož je třeba vzdělaných lidí k výrobě moderní techniky a k obsluze systémů západních technologií, na druhé straně však je ohrožující, protože vzdělanci tvoří přirozenou elitu, kterou se mohou cítit ohrožování příslušníci tradiční statutární elity, kteří takové vzdělání nemají.

2) Změna postojů k normám a k hodnotám

• Vývoj vědy a filosofie od antiky (starověku) až po současnost měl za následek v kultuře západní civilizace následující změny postojů.

• K normám se vyvinul partikularistický postoj,který kontrastuje s univerzalistickým postojem ve východních kulturách.

• Bazálními kulturními hodnotami se staly pravda (v protikladu k víře a věrnosti), spravedlnost (v protikladu k přízni vyšší moci), opravdovost (v protikladu ke konformitě),čest (v protikladu k úctě poníženého k povýšenému), abychom zmínili aspoň ty nejvýznamnější.

3) Změny postoje k hodnotě a k právům člověka

Ty vyplývají z výše uvedených změn:

• Hodnota jednotlivce (individualismus v protikladu ke kolektivismu) a důraz na individuání práva a (zákonné) povinnosti. Ochrana jednotlivce státem vs. obětování jednotlivce státu (a privilegované elitě, např. vítězství Rudé armády za cenu neuvěřitelných ztrát na životech prostých sovětských vojáků, jež nesměly být za socialismu zveřejněny).

• Důraz na osobní svéprávnost jednotlivce (v protikladu k zodpovědnosti nadřízeného za podřízeného)

• Důraz na transformaci sociálních tříd, zejména nevzdělané dělnické třídy na vzdělanou třídu technicko-akademickou (v protikladu k transformaci inteligence na pracující třídu za socialismu) na rozdíl od zachování protikladu tříd, opravňující protiklad privilegovaných a neprivilegovaných, třídní boj, revoluci apod..

Věda, filosofie a společnost

PhDr. Miroslav Polišenský, CSc.

Dobré odpoledne, kolegyně a kolegové, Vítám Vás na 2. přednášce na téma:

Univerzální principy a bazální hodnoty kultury západní civilizace v kódu její kulturní tradice

Tři kořeny západní civilizace v antice

Řecká filosofie a věda – vztah k pravdě jako kulturní hodnotě a pravdivosti, doložené důkazy, jako principu

Římské právo – vztah k spravedlnosti jako kulturní hodnotě a zákonu, uplatňovanému v praxi, jako principu

Judaismus a křesťanství (Starý a Nový Zákon) – vztah ke křesťanské morálce, kodifikované v desateru, katolický odklon od tvrzení, že „nadřízený má vždycky pravdu“ jen díky svému vyššímu postavení (od Boha, tj. přízni vyšší moci), příklon k protestantskému přesvědčení, že každý má svůj osud ve vlastních rukou (individualismus).

Vývoj vědy a filosofie od antiky (starověku) až po současnost měl za následek v kultuře západní civilizace následující změny postojů:

• K normám se vyvinul partikularistický postoj k normám,který kontrastuje s univerzalistickým postojem k normám ve východních kulturách.

• Bazálními kulturními hodnotami se staly pravda, dokázaná pravdivost (v protikladu k víře a věrnosti), spravedlnost (v protikladu k přízni vyšší moci), opravdovost (v protikladu ke konformitě),lidská důstojnost a čest (v protikladu k úctě poníženého k povýšenému), abychom zmínili aspoň ty nejvýznamnější.

Univerzální principy Západu

• Pravda vs. víra ideologická, např. náboženská víra, pověra, intuitivní důvěra bez důkazu, aj.

• Právo vs. vyšší moc, statutární moc nadřízeného, její legitimita posvěcená od Boha nebo od jiných mocných,právo milosti, moc nejvyšší autority,moc Boží v nejvyšší instanci

• Opravdovost, autentická mravnost, sebeúcta vs. snaha zachovat si tvář, sebeúcta ne před sebou samým, ale tváří v tvář druhým

• Čest, prestiž vs. nadřazenost

• Svoboda, umožnit druhému zachovat si individualitu vs. umožnit druhému zachovat si tvář, mravně závazná milost

Princip pravdy základem ostatních západních principů

• Pravda, spravedlnost, opravdovost, svéprávnost apod.,jsou slova, mající společný kmen -pravd- , který dokládá, že pravda jako princip hrála roli ve vývoji ostatních principů a kulturních hodnot západní civilizace a příslušných institucí.

• Spravedlnost – např. soudní přelíčení spočívá v předkládání důkazů o vině a nevině obžalovaného.

• Opravdovost (autenticita, originalita) –zákon vyžaduje a chrání původnost, autorství publikovaného díla, přihlašovaného patentu apod., a doklady autenticity musí být předloženy a respektovány, např. systém odkazů a citací ve vědeckých publikacích.

• Svéprávnost se zakládá na předložených důkazech předpokladů k svéprávnosti vzhledem k věku (průkazy dospělosti), vzdělání (doklady dosažené kvalifikace).

Stručný nástin vývoje filosofie a vědy v antice ve vztahu k principům a hodnotám

• Pravda – pravdivost doložená důkazy, evidencí.

Aristotelova nauka o syllogismu, výroková logika stoiků, deduktivní systém Eukleidovy geometrie 3-rozměrného prostoru. Pythagorejská idea jednotné matematické přírodovědy.

Právo – spravedlnost v principu (zajištěná každému občanu). Morální hodnota pravdy, Sokratovo vystoupení proti sofistům, Platonova idea univerzálního státu, vývoj zákonných norem (Solónovy zákony, systém římského práva –zvláštnosti, např. soukromé vlastnictví), přirozená rovnost v základu přirozeného práva.

Stručný nástin…

• Opravdovost (autenticita) – Sokratův příklad oběti vlastního života ve jménu pravdy. Podobně lze hodnotit například Giordana Bruna ve vztahu k vědecké pravdě a Mistra Jana Husa ve vztahu k náboženské pravdě (ta však je závislá na víře). Sebeoběť Edmunda Rosse v U.S.A. v otázce politické pravdy (a zákona).

• Svéprávnost – představou, že pravdu má vždycky nadřízený, otřáslo učení sv. Augustina (4. stol.po Kr.), který poukázal na schopnost každého člověka používat logiku (logické myšlení) a poznávat pravdu, jde-li o čisté úmysly (v souladu s Bohem) a ne o sofistiku sledující jiné, např. zištné cíle. Spor o filioque v 9. stol. a odtržení západního katolického křesťanství od východního křesťanství pravoslavného (11. stol.).

Které části filosofie a vědy jsou věnovány otázkám souvisejícím s uvedenými principy a hodnotami ?

• Pravda – pravdivost:

Logika v systémové podobě matematické logiky, teorie množin (induktivní logiku dnes nahrazuje deduktivně vystavěná matematická teorie pravděpodobnosti, neúspěšné pokusy o vybudování kauzální logiky)

Matematika (matematická analýza s pojmem funkce, statistika s pojmy testování hypotéz a výstavba výzkumných projektů ) v přírodních vědách, kde každá kultivuje svou speciální metodologii

Ve filosofii reflektuje tento vývoj na obecné úrovni nauka o poznání (noetika : gnoseologie, epistemologie)a její část o metodě poznávání pravdy (metodologie); a ve vztahu k vědeckému poznání filosofie vědy (= obecná metodologie vědy)

,

Které části filosofie…. ?

• Právo – spravedlnost:

Právní věda vznikla v systémové podobě již v antice (systém římského práva) jako nauka o formulaci zákonů a jejich systémové podobě. Má odezvu ve filosofii práva (Hegel). Souvisí však i s částí filosofie, která se označuje jako etika (nauka o mravnosti, morálce). Ta se vyvíjí také již od starověku (Sokrates v reakci na sofisty, mravní hodnota pravdy aj.) a má v západní kultuře souvislost s křesťanstvím (desatero). Univerzální charakter zákona, vláda zákonů vs. vláda lidí (libovůle). Právní systémy reflektují společenský systém v té které kultuře a filosofie práva činí tuto reflexi explicitní.

Které části filosofie …?

• Opravdovost (autenticita):

Antropologie (kulturní a sociální antropologie) studující různé kultury v různých civilizacích. Ve všech ostatních civilizacích má individualita nižší kulturní hodnotu než konformita. Antropologie explicitně reflektuje tyto kulturní rozdíly a ukazuje proč je tam individualita nebo konformita adaptivní. Ve spojení s fyzickou antropologií se kulturní a sociální antropologie přibližuje k přírodním vědám více než třeba sociologie nebo psychologie.

Ve filosofii má antropologie protějšek ve filosofické antropologii. Na Západě se věnuje otázkám opravdovosti také psychologie (výzkumy mravní sebeúcty, psychosociální zralosti apod.).

Které části filosofie …?

• Čest, prestiž (vs. nadřazenost)

• Svoboda, umožnit druhému zachovat si individualitu (vs. umožnit druhému zachovat si tvář, mravně závazná milost)

Vzhledem ke kulturním rozdílům v různých civilizacích se tu uplatňuje opět hledisko antropologie. Výše uvedené pojmy se staly na Západě předmětem politické vědy (politologie) a sociologie, které však jsou závislé na západní kultuře. Ve východních kulturách mají tyto pojmy odlišný význam. Příklad: úplatky = „dary, zajišťující přízeň vyšší moci“.

Rozvoj odpovídajících kulturních institucí a filosofická reflexe

• Otázkou je: „Co bylo dřív, instituce anebo filosofická idea výše uvedených principů a hodnot ?“

Dodnes i někteří filosofové mají za to, že tyto principy vymyslel nějaký filosof a vstoupily do učebnic, z nichž se jim učíme a pokládaje je za dobré, uplaťňujeme je ve svém chování a v životní praxi.

Studium filosofie v kontextu vývoje antické kultury a posléze (od středověku) i západní kultury jako celku však ukazuje na opačný proces. Filosofie reflektovala tehdejší sociální strukturu a odpovídající kulturní instituce. Ty tedy musely existovat dříve, než je filosofie reflektovala. Pak ovšem zase ona poskytovala podněty k dalšímu jejich rozvoji a ideální vzory.

Věda, filosofie a společnost 3.

PhDr. Miroslav Polišenský, CSc.

Dobré odpoledne, kolegyně a kolegové, Vítám Vás na 3. přednášce na téma:

Předpoklady vzniku antické filosofie a vědy

Úroveň vzdělanosti

• Vznik filosofie a vědy v antickém Řecku předpokládal určitou, poměrně vysokou úroveň vzdělanosti v celém tehdejším světě

• V Řecku pak vzdělanost prodělala podstatné změny související se změnou struktury antické společnosti v městských státech

• Změna sociální struktury probíhala ve směru od královské vlády k demokratické vládě volených reprezentantů obce, a od dualistické společnosti Privilegovaných vs. Neprivilegovaných k společnosti typu „různého v jednom“ a „jednoho v různém“.

Vznik řecké filosofie a vědy

• Vznik řecké filosofie (filosofické fyziky) v řeckých koloniích v Malé Asii (Milétos)

7.-6. stol. př. Kr.

• Vrcholné období řecké demokracie a filosofie

5.- 4. stol. př. Kr.,

vznik logiky (Zenon z Eleje 5. stol. př. Kr.)

• r. 334 zahajuje Alexandr Makedonský tažení do Persie (†323 v Babylóně), východní hranice jeho makedonské říše dosahuje až k řece Indu.

• V letech 350 – 200 př. Kr. vznikl tvůrčí soubor prací, který dnes nazýváme „řeckou matematikou“. Systémové podoby nabyla Euklidova (asi 306 – 283 př. Kr.) geometrie 3-rozměrného prostoru, Aristotelova predikátová logika (sylogismus) .

Předpoklady vzniku řecké filosofie a vědy

• Stávající úroveň vzdělanosti v antickém světě a struktura tehdejší společnosti

• Změny v sociální struktuře a úroveň vzdělanosti v antickém Řecku

• Vznik filosofie jako reflexe změn v řecké sociální struktuře

• Vznik logiky jako reflexe filosofického uvažování (např. při řešení sporných logických závěrů, že „vše je v pohybu“ nebo že „vše je nehybné jedno“, aporií (Achilles a želva) a paradoxů všeho druhu.

Úroveň vzdělanosti- místa a doby

• Mezopotámie:

doba na přechodu doby kamenné a bronzové: chalkolit (eneolit)

Ebla, dn. Tell Mardích v sev. Sýrii. (26. stol. př. Kr.)

doba bronzová:

Nippur, dn. Nuffar (18.-16. stol. př. Kr.)

doba železná

Ninive (7. stol. př.Kr., 612 př. Kr. zničeno Médy)

chalkolit (eneolit)

• Egypt (Stará říše, 28.-24. stol. př. Kr.)

• Doba bronzová:

• Kréta mínójská: starší paláce Knóssos, Mallia, Faistos 20.-18. stol. př. Kr., mladší paláce 17.-15. stol. př. Kr.

• Počátky doby železné

• Kréta mykénská: Hagia Triada 14.- 12. stol. př. Kr.

• Řecko mykénské: Mykény, Pylos 16.- 12. stol. př. Kr. (největší rozmach 13. stol. př. Kr.

Mezopotámie – palácový model (administrativní) vzdělanosti

• V 26. stol. př.Kr. dosáhly v Mezopotámii (dn. Írák) největšího rozmachu sumerské městské státy s lokálními vládci (čas od času podřízenými velkým králům, jakými byli Sargon Akkadský nebo Chammurabi, od něhož pochází sbírka zákonů).

• V Eble, kde žili Semité a která byla v 26. stol. př. Kr. centrem politické a hospodářské moci, existoval rozsáhlý archív tabulek s klínovým písmem: Dodnes tam bylo objeveno přes 14 000 textů a fragmentů, o nichž vědci míní, že představují vesměs účty, záznamy o zemědělství, řemeslech, obchodu, aj., z nichž většina dosud nebyla rozluštěna.

• Zhruba ze stejné doby pocházejí z Mezopotámie náboženské mýty, mezi nimiž dominuje literární útvar, označovaný jako „hrdinský epos“ (Např. „Epos o Gilgamešovi“). Podle něho se někdy tato doba označuje také jako „bohatýrský věk“ (H. M. Chadwick).

Knihovna paláce v Eble

Knihovna. Jde o dosud největší objev v dějinách archeologie Předního východu. Shoda panuje v interpretaci, že šlo o státní archív. Představa italských objevitelů, že šlo o obrovskou státní knihovnu s veškerým tehdejším písemnictvím v širším slova smyslu, se zakládá na analogii s podobnými objevy v Egyptě, na Krétě a na jiných místech v Mezopotámii, kde se texty podařilo rozluštit.

• Hospodářská část paláce v Eble přiléhala k reprezentačním prostorám a sloužila jako knihovna a písárna.

• Tabulky byly uloženy na dřevěných regálech asi 80 cm vysokých, zapuštěných do stěn. Systém jejich řazení se bohužel nepodařilo zjistit.

• Celkový počet inventárních čísel se tam odhaduje na 15 000, včetně registrovaných zlomků.

Škola v Nippuru

• Škola. V iráckém Nippuru byla objevena písařská škola z 18.-16. stol. př. Kr., spadající do starobabylónské doby. Podobné písařské školy byly v Mezopotámii ve všech větších městech. Chodili do nich jen chlapci ve věku od 10 let, pocházející z aristokratických rodin (privilegovaní). Po zániku písařské školy v Nippuru se žáci vzdělávali soukromě.

Učili se číst a psát (rýt klínové znaky do hliněné tabulky), a to v tradičním úředním jazyce (sumerštině), jímž bylo možno se dorozumět a jímž byly texty psány, ale kterým se už tehdy běžně nemluvilo. Tomuto úřednímu jazyku se museli naučit (podobně jako dnes angličtině), později v něm museli sami stylizovat kupní smlouvy a opisovat soudní záznamy. Jejich příprava spočívala v učení se nazpaměť právním a hospodářským textům. Učitelé používali tělesné tresty, byli nároční a přísní, domácí úkoly bývaly těžké. Rodiče museli žákům při nich pomáhat a být v kontaktu s učiteli.

Po 6-8 letech odcházeli mladí absolventi na výnosná místa ve státní správě. Správci sýpek a stád, výdejci pracovních nástrojů a dozorci vystačili se znalostí čtení.

Egypt – klášterní model vzdělanosti

• Na rozdíl od písemností Mezopotámie jsou písemnosti Egypta už od dob Staré říše (2700-2300 př. Kr.) napsány hieroglyfy na zdech chrámů, hrobkách a kaplích hodnostářů, případně již také na svitcích papyru. Umění číst a psát bylo výsadou (privilegiem) kněží a ti také soustředili ve svých rukou veškeré tehdejší vědění.

• Dominují životopisy králů (pokládaných za bohy) a vysokých hodnostářů, sepsané dle uměleckých zásad, magické spisy, a hlavně poetické modlitby a písně k poctě bohů a králů, hymny na oslavu životadárné řeky Nilu a slunce. Známá jsou „Naučení“, jež básnickou formou podávají rady do života na základě životních zkušeností a dokládají moudrost předků a svých tvůrců. Kněží ovládali však i matematiku (v Egyptě se jí naučil Thalés)

• Kněží ovládali také starý egyptský jazyk ještě v mladších dobách, kdy už mu prostí obyvatelé nerozuměli a tato znalost se jim stala prostředkem k získání starobylého egyptského vědění, prostým lidem nedostupného.

Palácový model vzdělanosti na Krétě

Dokládá přežívání modelu administrativní vzdělanosti v dualistické struktuře společnosti i ve Středomoří ještě v době bronzové a počátkem doby železné.

Také zde existoval vedle sebe starší jazyk, psaný lineárním písmem A, dosud nerozluštěným, a mladší řečtina, psaná lineárním písmem B, které rozluštil Michael Ventris.

Kromě administrativních záznamů, např. účetních, setkáváme se zde také s mýty náboženské povahy, mezi nimiž rovněž dominuje literární útvar, označovaný jako „hrdinský epos“.

Charakteristika „bohatýrských věků“

„Bohatýrské věky“ známe z různých dob, míst a civilizací. Sumerský je zatím nejstarší(3000 – 2750 př. Kr.), pak následuje řecký (ke konci 2. tisíciletí př. Kr.), známý z Homérovy epiky, dále germánský (4.-6. stol. po Kr.),a zatím nejmladší je ruský (např. „Píseň o Igorovi“). Všechny tyto bohatýrské věky vykazují zřejmou podobnost ve společenské stavbě, vládní organizaci, náboženských představách a estetických výrazech (epika). Za svůj vznik zřejmě vděčí obdobným společenským, politickým a psychickým okolnostem.

Struktura společnosti za „bohatýrských věků“

• Struktura společnosti je zřetelně dualistická: privilegovaní ovládají neprivilegované.

• Politickou jednotkou je nevelké (lokální) království, spravované králem nebo jiným vladařem, který zakládá a udržuje svou moc vojenskou zdatností a násilím (orientální despocie).

• Hlavní oporou panovníka je družina ozbrojených přívrženců, připravených a pohotových vykonat jeho rozkazy bez reptání („když to neuděláme my, udělá to někdo jiný“).

• Shromáždění (sněm) slouží pouze poradnímu a schvalovacímu účelu a svolává se na přání vladaře.

• Živé přátelské nebo příbuzenské vazby na vladaře v sousedních krajích vedou ke vzniku mezinárodní aristokratické vrstvy.

Náboženství za „bohatýrských věků“

• Z hlediska náboženského se všechny „bohatýrské věky“ vyznačují pohanským uctíváním antropomorfních božstev (orientální zbožnění osob, kult osobnosti za socialismu)

• Božstva tvoří organizovaná společenství na vyvoleném místě a duše bohatýrů odcházejí po smrti do Valhaly, kde se oddávají neustálým hostinám, při nichž je obsluhují valkýry, božstva v ženské podobě.

• Hrdinské eposy přednášeli nebo zpívali bardové oslavující dobrodružství svých vladařů a šťastný život za jejich vlády. Hlavním zájmem básníka však není osud či sláva státu či obce, ale hrdinské činy jednotlivého bohatýra.

Věda, filosofie a společnost 4.

PhDr. Miroslav Polišenský, CSc.

Dobré odpoledne, kolegyně a kolegové Vítám Vás na 4. přednášce na téma:

Filosofie a věda jako součást kultury v západní civilizaci

Filosofie a reflexe sociální struktury

Rozhodující událostí pro vývoj řeckého myšlení, jež vyústilo ve vznik filosofie a vědy, byl vznik demokratického sociálního systému v rámci městských států (poleis), jelikož ten měl za následek mimořádné postavení slova, jeho nadřazenost ostatním nástrojům moci.

• Demokratický systém vlády

• Veřejný charakter nejdůležitějších projevů společenského života

• Rovnováha a rovnost

• Slovo jako nástroj moci

Demokratický sociální systém

Místo vlády královské přichází v demokratickém městském státě vláda zákona a uspořádání, jemuž podléhá i sám král.

• Zapsat zákony neznamenalo jen zajistit jejich stálou platnost a neměnnost. Byly také vyjmuty ze soukromé pravomoci králů, kteří je až do té doby vynášeli ústním výrokem.

• Vláda zákona je univerzální (zákon odstraňuje dualismus v důsledku privilegií).

Veřejný charakter nejdůležitejších projevů společenského života.

• Sektor společenského zájmu stojí proti soukromým záležitostem a otevřené jednání, probíhá před očima všech jako protiklad tajných procedur.

• Postupné vyvlastnění souhrnu praktik, postupů a vědomostí, jenž byl původně prvilegiem krále a rodů držících moc, ale nyní se stal záležitostí všech a jako záležitost celku je očím všech vystaven. Znalosti, hodnoty, myšlenkové postupy se stávají prvky společné kultury a jako takové se na veřejném místě (agora, fórum) vystavují kritice a námitkám; nejsou už uchovávány jako závdavek moci v tichosti rodinných tradic.

Rovnováha a rovnost

Navzdory všemu, co v jednotlivostech staví občany řecké polis proti sobě, na politické rovině sami sebe chápou jako jednotky v systému, jehož zákonem je rovnováha a normou je rovnost.

• Obec do sebe zahrnuje i osoby s omezeným přístupem k plnému občanství, různé kategorie závislých osob a otroky. Rovnost vyvstává na pozadí nerovnosti.

• Zákon obce v protikladu k absolutní moci monarchy požaduje, aby jedni i druzí byli rovným dílem povinováni „vydáním počtu“ (logu).

Slovo jako nástroj moci

• Od 8. stol. př. Kr. řecké nápisy dokazují, že písmo, stejně jako mluvené slovo, tam již není specializovaným uměním, vyhrazeným písařům, ale technikou svobodně užívanou v nejširších kruzích veřejnosti.

• Slovo, a zejména pak psané slovo,literatura, se staly nástrojem politického života obce a zprostředkovatelem společné kultury, jež přestala mít charakter výsady vědění.

• Řecká kultura se od té doby rozvíjí zároveň s tím, jak se stále širšímu okruhu, nakonec všemu lidu (démos), otevírá přístup k duchovnímu světu, jenž byl dosud vyhrazen řecké válečnické a kněžské aristokracii jako výsada, privilegium.

• Soukromé objevy prvních filosofů, kteří o nich napsali ve formě knih, se stávají veřejnými, majetkem obce.

Civilizace a kultura

• Hlavní znaky civilizace v antice

• Pojem civilizace a kultury dnes (definice)

• Jedinečnost kultury a integrace kulturních prvků

• Kulturní vzory a éthos

• Kód kulturní tradice

• Kultura jako celek a systémy kultury

• Ideologie a technologie

• Inteligence a akční moc ideologie

• Vztah mezi ideologií a technologií

• Mythologie vs. Filosofie a věda

• Mýthos a Lógos

• Otázka vzniku světa ve filosofii

Hlavní znaky civilizace v antice

• Stejný původ (krev), stejný jazyk, stejné náboženství a stejný způsob života

Athéňané ujišťovali Sparťany, že je ve válce proti Peršanům nezradí, například těmito důvody:

„Neboť existuje mnoho silných důvodů, proč to udělat nemůžeme, i kdybychom chtěli: První a hlavní, obrazy a příbytky bohů, vypálené a zanechané v troskách; ty musíme pomstít, nakolik nám to naše síla dovolí, spíše než uzavírat smír s člověkem, který se těchto činů dopustil. Druhý: řecká rasa má jeden jazyk a jednu krev, společné bohy a oběti těmto bohům, stejně jako podobné zvyky. Zradit je by se Athéňanům vymstilo“.

Pojem civilizace a kultury

• Dějiny jsou dějinami civilizací, vývoj lidstva si ani není možné představit jinak. V tomto příběhu vystupují celé generace civilizací od starého Sumeru a Egypta přes antiku až po dnešní civilizace křesťanské, islámské, čínské (včetně japonské) a hinduistické.

• V současnosti se již neodlišuje kultura od jejího základu, jímž je civilizace (jak to činila dříve německá antropologie). Civilizace i kultura se vztahují k celkovému způsobu života toho či onoho národa; civilizace je kultura ve velkém, kulturní oblast, soubor kulturních jevů a vlastností.

• Kultura je předmětem studia kulturní a sociální antropologie

Jedinečnost kultury a integrace

• Kromě materiální kultury je kulturou také způsob života, sociální prostředí ovlivňované a vytvářené jazykem, typickými artefakty, vzděláním a znalostmi a hlavně normami a hodnotami (Hladík 1999). Za normální se pokládá chování většiny (modální chování), nikoli chování průměrného člověka (jako např. v psychologii).

• Svou vlastní individualitu, jedinečnou charakteristiku, získávají kultury postupně prostřednictvím preferovaných cílů, emocionálních a intelektuálních podnětů a jejich konfigurací a převládajících způsobů chování.

• Základní tvořivá síla kultury spočívá v mechanismu integrace, jímž si každá kultura skládá své prvky do podoby víceméně pevných vzorů myšlení a chování, které lze přímo pozorovat.

Kulturní vzory a éthos

• Kulturní vzory, vytvářející normu či standard chování, poskytují obvykle příslušníci elity. Nejvýše stojí ethos, morální kritérium kultury (odlišné např. v kulturách individualistických a v kolektivistických), které funguje jako dominantní integrující morální princip, vytvářející duchovní klima společnosti, kmene nebo národa. V řecké filosofii odpovídá normě chování pojem ctnosti.

• Kultura však není neměnná, neustále se vyvíjí vzhledem k nutnosti lidí se adaptovat. Podléhá také vnějším vlivům z jiných kulturních prostředí, tj. akulturaci, při které dochází k přebírání kulturních rysů při setkání s jinou kulturou nebo osvojením si kulturních zvyků většinové společnosti menšinou (asimilace, integrace).

Kód kulturní tradice

• Při všech inovacích, změnách, jimiž se mění materiální podoba kultury, zachovávají se univerzální principy a hodnoty kultury; proto je lze pokládat za součást kódu kulturní tradice (obdobu genetického kódu).

Např. při akulturačních procesech v důsledku globalizace se rychle industrializují i rozvojové země, tj. věda a technika se stávají součástí jejich kultury, ale ostatní tradiční systémy kultury, ideologický a sociální, jsou vystaveny tlakům ze strany západní ideologie a nutí je ke změně jejich sociální struktury po západním způsobu směrem k demokracii. To je jeden z hlavních projevů tzv. „střetu civilizací“ (Huntington 1996). Vyspělé východní civilizace, zejména velmoci (jako Rusko), odmítají americký imperialismus, svůj vlastní dnes přijímají, nepopírají).

Kultura jako celek a systémy kultury

Člověk jako příslušník určité civilizace podléhá vlivu její kultury jako celku. Celek kultury lze poměřovat na dvou dimenzích,

• 1) z hlediska kulturního pokroku, tj. rozdílu proti přírodnímu stavu (Huizinga)

• 2) z hlediska distribuce kulturního pokroku všem nositelům dané kultury alespoň v principu (Ortega y Gasset)

Vznik a vývoj filosofie a vědy souvisí s oběma dimenzemi. Kreativita ve filosofii a vědě způsobuje kulturní pokrok, ideál demokratické antické společnosti souvisí se zajišťováním distribuce kulturního pokroku v principu všem nositelům kultury (např. budováním příslušné infrastruktury).

Ideologie a technologie

• Technologický systém určité kultury = systém akcí, jimiž se lidé v sociálním systému téže kultury adaptují (přizpůsobují) na své přírodní prostředí.

• Ideologický systém určité kultury = systém zpráv. Ten ovlivňuje chování (akce) lidí, jimiž se adaptují na své přírodní i sociální prostředí.

Při studiu vztahů mezi oběma systémy se zavádějí pojmy

1) inteligence systému zpráv

2) akční moci systému zpráv

A mezi oběma systémy se rozlišují existenční a funkční vztahy (závislosti).

Inteligence a akční moc ideologie

Inteligenci systému zpráv lze nejlépe vyjádřit mírou shody těchto zpráv se skutečností.

Akční moc systému zpráv = moc, jakou má systém zpráv v systému akci.

Přímá úměrnost platí pro inteligenci a akce v adaptaci na přírodní prostředí, které se přitom transformuje z přírodního na kulturní (včetně negativních důsledků, jako znečišťování). Pravda, jako shoda obsahu zpráv se skutečností, má proto v kultuře západní civilizace větší kulturní hodnotu než víra.

I při nízké inteligenci může však ideologie (systém zpráv) mít vysokou akční moc na chování sociálního systému, jestliže většina lidí v té společnosti jeho zprávám věří. Proto má víra ve společnostech, založených na ovládání jedné skupiny obyvatelstva druhou, větší kulturní hodnotu než pravda.

Vztah mezi ideologií a technologií

• Z hlediska existenčních závislostí je systém zpráv podřízen technologickému systému kultury (systému akcí), jelikož existence každého systému zpráv je podmíněna stavem systému akcí, který musí být udržován v určitých mezích, nemá-li se uvažovaný systém zpráv rozpadnout.

• Z hlediska funkčních závislostí je ideologický systém kultury (systém zpráv) nadřazen technologickému systému kultury (systému akcí), jelikož je vůči němu systémem řídícím. Ideologie má akční moc také v systému akcí společnosti jako celku (sociálního systému), tedy také na politické chování lidí, resp. jejich většiny (modální sociální chování).

Mytologie vs. Filosofie a věda

• Součástí ideologického systému kultury je mytologie, která souvisí s náboženstvím. Každou civilizaci můžeme definovat podle převládajícího náboženství,s kterým souvisí souhrn mytologických představ té které civilizace.

• Až do vzniku řecké filosofie a vědy v 7.- 6.stol.př. Kr. byly ideologie a technologie na sobě relativně nezávislé. Mytologie nemohly ovlivňovat techniku a technologické postupy, obdobné „kuchařským předpisům“, sotva mohly mít vliv na tehdejší ideologie.

Mýthos

• Mýthos, 1) “slovo, řeč, vyprávění, 2)„důvěrná rozmluva, zpráva, zvěst“, 3) „pověst, báje“, smyšlené vyprávění“, 4) „bajka“ („poučné vyprávění s pointou“, „báseň“ apod.

Důraz je položen na důvěrnost, implikující důvěru, vzájemné sdílení, víru, podmiňující přijetí vypravovaného za „pravdu“, dále na smyšlenost, mýthos nemusí odpovídat realitě, může jít o zjevenou „pravdu“ či zvěst, a konečně na poučení.Někdy zdůrazňuje, bezautorství (anonymita),odkazující ke kolektivnímu charakteru mýtu, odkaz na neurčitelnou minulost, ale mýty mohou vznikat i dnes, např. mýty o historii za socialismu, báje (Jirásek) místo vědeckého studia historických pramenů u široké veřejnosti.

Lógos

• Lógos = 1) „slovo, řeč, rozmluva“ 2) „zpráva, vypravování, společná úmluva“, 3) „zvěst (pravdivá nebo nepravdivá), pověst (ve smyslu „povídá se, že…“, vyprávěná událost (ve smyslu „příběh“), 4) „počet (vybraný), účty (skládat), poměr, rovná míra, platnost, vážnost, čest, 5) (ve filosofii) „smysl řečeného“, „význam slova“.

Důraz je tu položen na pravdivost, resp. její určení, rozlišení pravdy od nepravdy, na poctivost řečeného a vlastní jeho smysl, nikoli na slovo jako označení, ale na jeho význam. Víra ve vypravované zde nezáleží na kolektivním sdílení, ale na obecné určitelnosti pravdivosti podle smyslu řečeného a způsobu řeči řečníka, který buď mluví pravdu anebo lže.

Otázka vzniku světa

• Původní mytologické odpovědi: mýty o stvoření světa – svět (vesmír) byl stvořen, je tedy dílem tvůrčího aktu. Obdoba živé přírody (např. plození), ba i lidské činnosti, se zpětně promítá do světa přírody. Předpokládá se, že tvůrčí činitelé existovaly již před stvořením světa – odtud známá otázka, co bylo dřív, zda slepice nebo vejce. Za tvůrčí činitele jsou pokládány bytosti nadpřirozené: božstva, božské síly.

• Odpověď filosofická: svět vznikl mechanickými procesy z prvků. Před vznikem světa existovaly jen prvky, elementy, v podobě živlů. Filosofuje se o prvotní podobě světa (prasvětě) a uspořádání těchto prvků v něm. Jak naznačuje řecké slovo kosmos pro „uspořádání, řád“, byl v uspořádání prvků spatřován základ světa, vesmíru, na který později pojmenování kosmos přešlo.

Dobré odpoledne, kolegyně a kolegové. Vítám Vás na 5. přednášce na téma:

5.

Vznik filosofie a vědy v antice

Úvod

Myšlení je pro nás samozřejmé a ani si často neuvědomujeme, že jde o umění, které je třeba kultivovat. Dříve, než začaly být myšlenkové pochody mudrců a filosofů zapisovány a způsoby logického myšlení se tak staly explicitními, používaly se jako pomůcky myšlenkové názornosti obrazce v podobě soustředných kruhů, používaných původně astronomy k zobrazení oběžných drah planet.

Setkáme se s nimi již v indických tantrických diagramech, jež se původně rovněž používaly k vypočítávání astronomických period, druhotně však k meditaci. Bylo to patrně právě toto jejich druhotné použití, které Anaximandra z Milétu přivedlo k objevu filosofické kosmogonie.

Úvod

Myšlenková koncentrace při tomto postupu se prohlubovala úměrně s tím, jak meditující odkrýval nové a nové struktury, jež se mu za kruhy zjevovaly. Ukážeme si to na postupu, který se pokusíme zpětně rekonstruovat z jeho výsledku, zaznamenaného v jedné z prvních filosofických knih vůbec.

Anaximandrův model vzniku světa

Anaximandros pravil, že „Neomezené (apeiron) obsahuje jedinou příčinu vznikání a zanikání všeho a že se z něho vyloučily oblohy a vůbec všechny světy počtem neomezené…“. Praví pak, že „se něco schopného plodit teplo a chladno z Věčného (nebo „od věčnosti,od věků,věčně“…tú aidíu) odloučilo a že z něho vyrostla jakási ohnivá koule kolem vzduchu, obklopujícího Zemi tak jako kůra kolem stromu. Když se tato koule roztrhla a rozdělila do jakýchsi kruhů, vznikly slunce, měsíc a hvězdy“.

Obr. 1: Ohnivá koule uvnitř „Neomezeného“ (apeiron)

Rozbor vztahů na Obr. 1

Vrstvy „ohnivé koule“ o které se v textu mluví, jsou uvedeny do relace „…obklopuje…“. Označili jsme ji symbolem „ ﴾ „ . Zápis „X ﴾Y“ budeme číst „X obklopuje Y“.

Tato relace „…obklopuje…“ navozuje striktní uspořádání (řetězec) a má následující dvě vlastnosti:

1) Neplatí, že X ﴾ X ; tj. relace ﴾ není reflexivní

2) Platí, že jestliže X ﴾ Y a současně Z ﴾ X, pak také Z ﴾Y, tj. relace ﴾ je transitivní.

Rozbor vztahů na Obr. 1

• Textem zlomku je určeno, že platí: X ﴾ P ﴾ A ﴾ G, kde X, P, A, G, jsou jednoprvkové množiny, X = {x}, P = {p}, A = {a}, G = {g}

• Prvky p, a, g jsou zde reprezentovány živly (elementy): „ohěm“ (p… řec. pyr), „vzduchem“ (a… řec. aér), „zemí“ (g… řec. gé). Ty jsou interpretací prvků teorie množin, jejich zobrazením (obrazy).

• Prvek x nemá v uvedeném dochovaném zlomku z Anaximandrova textu interpretaci. (Z jiného místa je zřejmé, že interpretací prvku x je „éter“ (aithér), pokládaný tehdy za nejlehčí).

Rozbor vztahů na Obr. 1

• Vzhledem k striktnímu uspořádání jednoprvkových množin X,P,A,G, lze pokládat i jejich prvky za uspořádané, například podle hmotnosti (váhy):

Uspořádáním x < p < a < g je na množině definována relace „…lehčí než…“ (< ).

• Hmotnost (váha) se tak stává charakteristickým znakem těchto prvků (podobně jako v Mendělejevově tabulce prvků).

Obr. 2: Systém soustředných množin Ŝ

Rozbor vztahů na Obr.2

• Soustředné množiny U,T,H,G jsou některými podmnožinami množiny U.

• Systém soustředných množin Ŝ = {U,T,H,G} je nosičem striktně uspořádané množiny (řetězce)

Ó = [Ŝ, ב] = U ב T ב H ב G,

kde U je největším a G nejmenším prvkem.

• Relace inkluze má v Anaximandrově modelu interpretaci v relaci „…obsahuje…“.

Rozbor vztahů na Obr. 2

• Vrstvy Anaximandrovy ohnivé koule si lze znázornit jako rozdíly množin:

U – T = X, T – H = P, H – G = A

Tyto rozdíly mají v Anaximandrově modelu interpretaci v operaci „odlučování“.

• Odlučování přitom probíhá v pořadí, jež je dáno pevně:

1) z U se odlučuje T a zůstává X

2) z T se odlučuje H a zůstává P

3) z H se odlučuje G a zůstává A

Žádné stádium nemůže být přeskočeno.

Rozbor vztahů na Obr. 2

• Rozšíříme-li systém Ŝ o jednoprvkové množiny X, P, A, získáme systém Ű některých podmnožin množiny U:

Ű = {U, T, H ,X, P, A, G, ř},

kde ř je prázdná množina.

• Tento systém Ű je nosičem částečně uspořádané množiny, posetu (z angl. partially ordered set):

Ů = (Ű, ב) (Obr. 3)

Obr. 3: Diagram posetu Ů = [Ű, ב]

Rozbor vztahů na Obr. 3

• Poset Ů = [Ű, ב] uvádí množiny U,T,H,G, zobrazené na hraně diagramu vpravo nahoře do relace inkluze a to v sestupném pořadí. V relaci inkluze jsou však také všechny další spojené množiny v sestupném pořadí. (Množiny nespojené a nacházející se ve stejné rovině v této relaci inkluze nejsou). Množině ř odpovídá prázdná množina, jejímž prvkem není žádný z živlů. Ona sama je prvkem uvedeného posetu a jak uvidíme později, v Anaximandrově modelu má interpretaci.

Rozbor vztahů na Obr. 3

• Poset Ů = [Ű, ב] je amalgám tří jiných posetů:

1) Ů₁ = [Ű₁, ב] , kde Ű₁ = {U,X,T,ř}

2) Ů₂ = [Ű₂, ב] , kde Ű₂ = {T,P,H,ř}

3) Ů₃ = [Ű₃, ב] , kde Ű₃ = {H,A,G,ř},

jež odpovídají v Anaximandrově modelu třem stádiím vzniku světa; ta jsou interpretací těchto tří posetů.

• Amalgám Ů = [Ű, ב] je uspořádaný tak, že U je největším a ř nejmenším prvkem.

Odlučování „protikladů“

„Anaximandros …nepřipsal vznik věcí nějaké proměně v látce, nýbrž řekl, že se vyčlenily protějšky v podkladu, který byl neomezeným tělesem… Nevykládá (tedy) vznik věcí měněním živlů, nýbrž tím, že se vylučují protivy věčným pohybem. Prohlásil Neomezené (apeiron) za počátek a základní prvek jsoucna… Říká pak, že to není ani voda, ani žádný z tak řečených živlů (prvků), nýbrž jiná jakási neomezená přirozenost, ze které vznikají všechny oblohy a světy v nich…A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají…podle nutnosti…podle určení času“ (Simplikios, Fysika, 5. stol. po Kr.).

Stádia vzniku světa (světů) z Neomezeného

Anaximandros mluvil o nekonečně mnoha světech, což mělo zvláštní význam. Ty vznikly z Neomezeného, jež původně bylo nerozčleněno. Pro jednoduchost se zde omezíme na jeden svět:

• V 1. stádiu se Neomezené rozčlenilo a vydělilo se z něho „to, co je schopné plodit teplo a chladno“.

• Ve 2. stádiu se z „toho plodícího teplo a chladno“ vydělilo teplo (oheň) a chladno (prvotní vlhkost jako směs vlhkého vzduchu a země).

• Ve 3. stádiu „větší část prvotního vlhka, jehož pozůstatkem je moře, vysušil oheň. Zbytek pak změnil vypálením“ v zemi a parnatý vzduch (aér)(„páru, ze které vznikají deště, tedy opět voda)“.

Obr. 4: První stádium vzniku světa

Komentář k Obr. 4

• V posetu Ů₁ = [Ű₁, ב] ,jehož nosičem je systém Ű₁ = {U,X,T,ř}, jsou podmnožiny X a T komplementárními prvky. Platí:

U – X = T

U – T = X

U – U = ř

U – ř = U, atd,

• Rozdíl množin je ekvivalentní průniku množiny s jejím komplementem (doplňkem)(„´ “) :

U – X = U ż X´ = T

U – T = U ż T´ = X

U – U = U ż U´ = ř

U – ř = U ż ř´ = U, atd.

• Poset Ů₁ = [Ű₁, ב] je vzhledem k operacím sjednocení a průniku množin jednoznačně komplementárním svazem.

Komentář k Obr. 4

V Anaximandrově modelu mají komplementy (doplňky) interpretaci v pojmu „protivy“, „protějšky“ (protiklady). Jejich prostřednictvím lze definovat inverzní operaci.

• Inverzní operací k rozdílu množin je operace sjednocení množin: X + T = U

• Tak jako operace rozdílu množin „− “ má v Anaximandrově modelu interpretaci v procesu vzniku světa odlučováním protikladů, tak inverzní operace sjednocení „ + “ tam má interpretaci v procesu zániku světa slučováním protikladů.

• Zánik světa je nevyhnutelný; je jen otázkou času: „A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají…podle nutnosti…podle určení času“.

Komentář k Obr. 4

Pouze množina U nemá protiklad. Jejím „protějškem“ je prázdná množina ř. Interpretací této skutečnosti je v Anaximandrově modelu věčnost, nesmrtelnost Neomezeného, jež díky absenci protikladu se nemá s čím sloučit a zaniknout a času tedy nepodléhá, nevzniká a nezaniká, je věčné.

• „Neomezené (apeiron) je nesmrtelné a nehynoucí“ (podle citátu u Aristotela), „věčné a nestárnoucí“ (podle citátu u Hippolyta).

• „Neomezné nemá počátků“ (podle citátu u Aristotela).

Komentář k Obr. 4

• Vzhledem k tomu, že platí:

X ż (U + T) = X a také (X ż U) + (X ż T) = X,

takže X ż (U + T) = (X ż U) + (X ż T),

je poset Ů₁ = [Ű₁, ב] distributivním svazem,

který je jednoznačně komplementární, tedy

Booleovým svazem.

• Systém Ţ₁ = [Ű₁,+,ż,´,1,0 ], kde 1 označuje největší prvek U a 0 nejmenší prvek ř, je Booleova algebra.

Obr. 5: Druhé stádium vzniku světa

Komentář k Obr. 5

• V podposetu Ů₂ = [Ű₂, ב] ,jehož nosičem je systém Ű₂ = {T,P,H,ř},platí analogické vztahy jako v předchozím případě. Také on je distributivním a jednoznačně komplementárním svazem, tj. Booleovým svazem.

• Systém Systém Ţ₂ = [Ű₂,+,ż,´,1,0 ], kde 1 označuje největší prvek U a 0 nejmenší prvek ř, je Booleova algebra.

• Interpretací posetu Ů₂ = [Ű₂, ב] v Anaximandrově modelu je stav, kdy se odloučilo „chladno (prvotní vlhkost)“ (H) z „toho schopného plodit teplo a chladno“(T) a zbylo teplo (oheň) (P).

Obr. 6: Třetí stádium vzniku světa

Poset Ω₃ =[Û₃ , á ]

Komentář k Obr. 6

• V podposetu Ů₃ = [Ű₃, ב] ,jehož nosičem je systém Ű₃ = {H,A,G,ř},opět platí analogické vztahy jako v předchozím případě. Také on je distributivním a jednoznačně komplementárním svazem, tj. Booleovým svazem.

• Systém Systém Ţ₃ = [Ű₃,+,ż,´,1,0 ], kde 1 označuje největší prvek U a 0 nejmenší prvek ř, je Booleova algebra.

• Interpretací posetu Ů₃ = [Ű₃, ב] v Anaximandrově modelu je stav, kdy oheň vysušil prvotní vlhkost H, ze které se odloučila země G a zbyl parnatý vzduch A.

Booleova algebra - podkladová struktura logiky

• Jelikož Booleova algebra je systém operací, který je podkladem operací a vztahů logických,

byl v Anaximandrově kosmogonickém modelu dán základ pro vznik logiky jako vědy v následném období vývoje řecké filosofie, který bychom v mýtických představách o vzniku světa těžko hledali.

• Cesta ke vzniku logiky však byla nastoupena, teprve když problematizace Anaximandrových východisek i závěrů ve filosofii, zejména ze strany elejské školy (Parmenides), se stala podnětem pro reflexi logického uvažování v podobě pouček o správných úsudcích. Ty z počátku měly rovněž charakter technologických postupů (kuchařských předpisů).

Předpoklady vzniku logiky

• Definice má smysl tam, kde to, co definujeme, je stálé, trvalé, nepodléhá změnám. Protiklad toho, co existuje věčně a bez proměny (nehybně), k tomu, co je pomíjivé a proměnlivé (pohyblivé), jemuž odpovídal protiklad rozumového (logického) poznání k poznání smyslovému, vedl v antice k formulaci učení o idejích u Platóna, Aristotelova učitele. Ideje (pojmy) se tak staly věčnými vzory věcí, patřících do téhož světa věčného jsoucna jako bohové.

• Zenon z Eleje na příkladech paradoxů (aporií) ale demonstroval úskalí zacházení s pojmy v pevném rámci logicky správných úsudků, jež však byly zjevně nepravdivé.

Závěry

• Naším cílem nebylo demonstrovat počátek fyzikálního způsobu myšlení ve filosofii milétské školy, protože takový důkaz byl již dávno podán povolanějšími.

• Naším cílem bylo ukázat, že Anaximandros postupující již logicky (matematicky), když zobrazuje (a interpretuje) myšlenkové logické vztahy a operace prostřednictvím představy o přírodních procesech ve vesmíru, uděluje oněm logickým (matematickým) strukturám význam, interpretaci. Jeho představa o vesmíru je tak jejich modelem.

Závěry

• Ukázali jsme, že cesta k systémové logice byla nastoupena tímto způsobem uvažování, který v sobě zahrnoval Booleovu algebru.

• Anaximandros však s pomocí představy o vzniku světa přírody ještě nereflektoval své vlastní myšlenkové pochody; on je pouze používal výše uvedeným způsobem (jak ukázala naše rekonstrukce).

• Formulace logiky ovšem již takovou reflexi vyžadovala. Tento krok však provedl teprve Aristoteles a stoikové.

Závěry

• Kromě praktické astronomie a zeměměřičství (geometrie),pěstovaných do té doby po způsobu technologických postupů, se začala vlivem úvah nad výsledky Anaximandrovy kosmogonie pěstovat systémově také matematika a logika (analytické vědy) na straně jedné a fyzika (empirická věda) na straně druhé.

Důsledky pro kulturu antické civilizace

• Filosofická literatura, která v antickém Řecku vznikla, představovala nejen naprosto odlišný typ literatury od tehdejší stávající literatury mytologické, ale především nástroj, jímž bylo možno kultivovat logické myšlení.

• Když Anaximandrova kosmogonie nahradila kosmogonii mýtickou a když se ideje (pojmy) staly věčnými vzory věcí, patřících do téhož světa věčného jsoucna jako bohové, začaly filosofie a věda vytěsňovat mytologii z ideologického systému kultury. Ideologie přestala být výlučně náboženskou.

Důsledky pro kulturu antické civilizace

Filosofická literatura způsobila zásadní změnu také v ideologickém systému kultury antické řecké civilizace: začala být schopna mít řídící vliv na technologie, neboť se zvětšila její inteligence a akční moc (akcí namířených do přírodního prostředí).

• Slovo „věda“, pro znalost technologickou (know-how, lat. scientia, řec. epistéme, „umění“, „zběhlost“, „obratnost“, „ cvičení“, „snaha“, „vědomost“, „znalost“ s důrazem na paměť), začalo označovat „vědění ve smyslu poznání“, „pojem“, „poznání pojmu o něčem“, a tedy vědu, jak ji chápeme dnes, na rozdíl od pouhého řemesla.

Důsledky pro řeckou společnost

• Vědění, jako součást ideologie, se tak v Řecku stalo morální záležitostí, ctností a normou (přijímanou většinou, tedy ve smyslu modálního chování), a přestalo být pouhou dovedností, dostupnou průměru řecké společnosti.

• Symbolem tohoto procesu se stal osud Sokrata, který pocházel z chudých poměrů a nepatřil tedy k (statutární) elitě. Stal se však díky svému vědění a schopnosti pojmového poznání vzorem k napodobování a představoval tedy vzor nové, přirozené elity. Dostal se však do konfliktu s náboženskou ideologií, která měla jiný ethos, jinou morálku (byl obžalován, že kazí mládež).

Děkuji za pozornost

Příjemný zbytek dne

Věda, filosofie a společnost 6.

PhDr. Miroslav Polišenský

Dobré odpoledne, kolegyně a kolegové, Vítám Vás na 6. přednášce na téma:

Některé úspěchy řecké

filosofie a vědy

Rekapitulace z minulé přednášky

Důsledky nahrazení mytologie filosofickou kosmogonií v ideologickém systému kultury:

• Důsledky pro technologický systém kultury

• Důsledky pro sociální systém kultury

Důsledky pro technologický systém kultury

• Ideologie, zahrnující pojmové vědění, začala být schopna mít řídící vliv na technologie, neboť se zvětšila její inteligence a akční moc (akcí namířených do přírodního prostředí).

• Ovšem také akční moc, pokud jde o akce namířené do sociálního prostředí (k ovládání společnosti) se v řeckém demokratickém společenském systému začala uplatňovat,

i když náboženská ideologie přetrvávala.

Důsledky pro řeckou společnost

• Vědění, jako součást ideologie se v Řecku stalo morální záležitostí, ctností a normou (přijímanou většinou, tedy ve smyslu modálního chování), a jako pojmové vědění přestalo být pouhou dovedností, dostupnou průměru řecké společnosti.

• Ethos (morální důraz) této nové ideologie byl ovšem jiný než ethos ideologie, ve které dominovaly mýty a náboženství

Důsledky pro řeckou společnost

Symbolem tohoto procesu se stal osud Sokrata, který pocházel z chudých poměrů a nepatřil tedy k (statutární) elitě. Stal se však díky svému vědění a schopnosti pojmového poznání vzorem k napodobování a představoval tedy vzor nové, přirozené elity. Dostal se však do konfliktu s náboženskou ideologií, která měla jiný ethos, jinou morálku (byl obžalován, že kazí mládež).

Starověká logika

• Logika se vyvíjela v důsledku reflexe pojmových, logických vztahů zobrazených v přírodních vztazích (soustředné kruhy a kružnice)

• V Aristotelově nauce o syllogismu („logistika“ označovala praktické počítání) dosáhla logika již téměř systémové podoby predikátová logika (logika tříd, teorie množin) umožňující později přesně definovat vztah vyplývání (inkluze).

• V logice stoiků dosáhla systémové podoby výroková logika, umožňující přesnou definici logických spojek, používaných ve výrocích, a pravdivostních hodnot.

Starověká logika

• Neúspěch vybudovat kauzální logiku, o kterou se v antice pokoušeli již stoikové („Protože je den, je světlo“, v němž první výrok je příčinou druhého), způsobil, že Platónovo učení o idejích (obrazech mysli, představách) skýtalo přírodovědcům východisko v myšlenkových postupech, jež v novověku vyústily v metodě modelování. Její podstatu vystihl německý matematik a fyzik Heinrich Hertz, 1857-1891).

• Má-li být zobrazení jevu (logicky) správné, musí se myšlenkově nutné důsledky našich obrazů (pojmů čili představ o jevu a jeho příčinách) stát obrazy přírodně nutných následků zobrazených předmětů (věcí, dějů).

Úspěchy řecké vědy

• Kontakty řecké vědy s orientální vědou

• Předpoklady pro rozvoj řecké matematiky po polovině 4. stol. př. Kr.

• Příznivé podloží v babylónské matematice a vzájemné ovlivňování urychlující vývoj

• Rozdíl orientální praktické a řecké matematiky

• Některé významné objevy v řecké astronomii

• Matematický charakter řecké astronomie

• Významní řečtí matematici hellénistického období

• Významní řečtí matematici římského období

Kontakty řecké vědy s orientální vědou

• Kontakty řeckých astronomů a filosofů sahají(затрагивают) již hluboko před tažení(походом) Alexandra Velikého. Thalés z Milétu se naučil geometrii u Egypťanů před r. 585 př. Kr., v němž předpověděl zatmění slunce. Na tažení lýdského krále Kroisa v Malé Asii navrhl odklonit tok řeky Halys z původního koryta, což lýdskému vojsku umožnilo překročit tuto velkou řeku.

• Také Pýthagoras, Thalétův současník, pobýval v Egyptě jako řecký diplomat a jeho filosofie zakládající se na matematizujícím pohledu na svět, byla u zrodu myšlenky matematické přírodovědy.

Předpoklady pro rozvoj řecké matematiky po polovině 4. stol. př. Kr.

• Ovládnutí Babylónie Alexandrem Velikým (336-323 př. Kr.) urychlilo další vývoj řecké matematiky směrem k systémové podobě některých jejích částí. Systémové pojetí řecké matematiky (jak je patrné z Euklidovy geometrie) bylo takto přesazeno do prostředí Orientu, ve kterém měla matematika přichystanou půdu pro další rozvoj.

• Matematika a geometrie v Egyptě i v Babylónii byla vyspělá díky praktickému užívání v astronomii a v zeměměřictví.

• Rychlý rozvoj řecké matematiky nastal v letech 350-200 př.Kr., kdy vznikla většina prací.

Příznivé podloží v babylónské matematice

• Babylónská matematika již od dob Chamurappiho vlády(1950 př.Kr.) měla aritmeticko-algebraický charakter, patrný i v geometrii. Pythagorova věta byla známa již v obecné formě.

• V Babylónii byly řešeny kvadratické rovnice, lineární rovnice o dvou neznámých i problémy zahrnující kubické a bikvadratické rovnice) a jejich metoda svědčí o znalosti obecného pravidla, ale postup řešení se omezoval na pouhé vyjmenování číselných operací, nutných k splnění rovnice. Bez důkazu (!).

• Vývoj tedy v Babylónii směřoval k systémovému pojetí, ale ještě je nedosáhl. Porovnejme tento stav s řeckou matematikou.

Rozdíl praktické orientální a řecké matematiky

• Astronomie vždy vyžadovala počítání. Řecká astronomie však nebyla jen počtářskou záležitostí, kde se prováděly výpočty pro stanovení kalendáře, period Slunce a planet, apod., ale byla v pravém smyslu matematická.

• Jedním z těch, kteří silně ovlivnili Euklida, byl Eudoxos z Knidu (408-355 př. Kr.) slavný lékař, astronom a matematik, přednášející člen Platónovy Akademie. Na rozdíl od ryze praktické orientální matematiky, představovala teorie iracionálních čísel, kterou předložil, doslova stejný postup, jaký v moderní době použili Dedekind a Weierstrass teprve s použitím moderních aritmetických metod.

Některé významné objevy v řecké astronomii

• Eudoxovo vysvětlení nepravidelnosti zdánlivých drah Měsíce a planet skládáním kruhových pohybů v základu Eudoxovy planetární teorie tkví dnes v základech početního postupu moderní teorie dynamiky, která používá Fourierových řad.

• Heliocentrická hypotéza, kterou předložil Aristarchos ze Samu (cca 280 př. Kr.), navazující na Eudoxovu planetární teorii (nenalezla v řecké astronomii ještě odezvu).

• Eratosthenes (276-195 př. Kr.) změřil po poledníku vzdálenost z Alexandrie do Syeny (Assuanu) a na jejím základě určil poledníkový obvod Země na

252 000 stádií, tj. 39 800 km (chyba 270 km). Napsal také geografické dílo (Geografika).

Matematický charakter řecké astronomie

• Hipparchos z Nikaie (161-126 př. Kr.) Provedl trigonometrický výpočet sluneční paralaxy (tj.úhlu, pod kterým bychom ze Slunce viděli rovníkový průměr Země), rozdělil rovník na 360° a sebral údaje zeměpisných šířek. Sestavil první „Katalog hvězd“. a nalezl způsob stereografického zobrazení oblohy. Jeho použití excentrických kruhů a epicyklů pro vysvětlení zdánlivého pohybu Slunce, Měsíce a planet (kolem Země) bylo výsledkem styků Řecka s Orientem v hellenistickém období.

Matematický charakter řecké astronomie

• Astronom, který předpověděl zatmění Měsíce v r. 62 po Kr., Heron, napsal matematickou knihu Metrika, ve které podal vzorce pro výpočet obsahů ploch a objemů těles, kde používá jak Euklidových výsledků, tak egyptské postupy.

• Jiný řecký astronom, Meneláos z Alexandrie (kolem r. 100 po Kr.) v knize Sférika, ve které řeší sférický trojúhelník, používaný v námořní astronomické navigaci, podal geometrii koule.

Matematický charakter řecké astronomie

• Klaudiem Ptolemaiem (působícím v Alexandrii kol. r. 150 po Kr.) řecká astronomie vrcholí. Vskutku originální astronomickou prací je jeho dílo Syntaxe („Velká sbírka“, arab. Almagest), obsahující tabulku zeměpisných šířek podle nejdelšího dne v roce, trigonometrické tabulky, jako např. tabulku tětiv úhlů 0°- 180°, která je ekvivalentní tabulce pro sinus úhlů 0°- 90°, dále formule pro sinus a kosinus součtu a rozdílu dvou úhlů a základy sférické trigonometrie. Formulace těchto vět je však geometrická a aritmetický zápis byl proveden teprve v 18. stol. Leonardem Eulerem. V díle Planisfaerium se věnuje stereografické projekci, v Geografii určuje polohu měst geografickými souřadnicemi a zabývá se kuželovou projekcí.

Významní řečtí matematici hellénistického období

• Eukleides (působil v l. 305-285 př. Kr.) je autorem systémového pojetí geometrie 3-rozměrného prostoru, zpracované v 13 knihách díla „Základy“ (Stoichea). Jeho výklad spočívá na přísně logické dedukci vět ze soustavy definic, postulátů a axiomů. Rozdíl proti dnešnímu pojetí je pouze v tom, že algebraické úvahy jsou skryty zcela do geometrické podoby: Čísla vyjadřoval úsečkami.

• Archimédův (287-212 př. Kr.) přínos v oblasti integrálního počtu (věty o obsahu ploch a objemu těles). Známé jsou i jeho věty z oblasti mechaniky, „Archimedův zákon“.

Významní řečtí matematici hellénistického období

• Apollónios z Pergamonu (kol. 260 – kol. 170 př. Kr.) napsal pojednání o 8 knihách

„O kuželosečkách“ (elipse, parabole a hyperbole), dodnes známých pod jeho názvy. V této práci shromáždil sbírku matematických problémů, která měla zřetelný vliv na vývoj moderní matematiky. I když nepoužíval algebraický zápis a nepropracoval se k dnešní souřadnicové metodě, lze mnohé z jeho výsledků ihned přepsat do souřadnicového vyjádření.

Významní řečtí matematici římského období

Významní řečtí matematici římského období

• V knize „Sbírka“ (Synagogé), kde se setkáváme s výsledky práce starších řeckých matematiků, předložil Pappos z Alexandrie (na konci 3. stol. po Kr.) řešení problémů kvadratury kruhu, zdvojení krychle a trisekce úhlu.

Závěry

• Většina řeckých matematiků byli astronomové.

• S astronomií souvisel vznik a vývoj filosofie, jak jsme si to v předchozí přednášce demonstrovali na filosofické kosmogonii Anaximandra z Milétu, která v sobě obsahovala předpoklady pro vznik logiky.

• Systémová logika (výroková a predikátová) vznikly proto poměrně záhy a mohly se uplatnit v ostatních vědách.

• S astronomií souvisel také vývoj systémové řecké matematiky, díky které astronomie přestala být praktickým počtářským oborem a stala se v pravém smyslu slova matematickou.

Závěry

• Logika a matematika jsou analytické obory přírodovědy, jež nevyžadují odkaz na zkušenost. Syntetické vědní obory, které odkaz na zkušenost vyžadují, například astronomie nebo fyzika, však v systémové podobě vznikly až v novověku, tedy mnohem později.

• Idea matematické přírodovědy vznikla již v antice zásluhou pýthagorejské školy, která rozvíjela matematizující filosofii.

Závěry

• Antická filosofie nepřestavovala vědní obor vedle jiných, ale byla s nimi v systémovém pojetí úzce spjata. Proto také vývoj jednotlivých věd z filosofie byl spojen s celou řadou problémů.

• Všechny Aristotelovy poznatky o mechanice, které scholastika považovala ve středověku za nepopíratelnou pravdu, nebyly jen překážkami, s nimiž se musela rodící se novověká věda v 16. stol. překonávat, ale také výzvami; představovaly problémy pro řešení novým způsobem, jež se posléze nalezlo.

Závěry

• Z Orientu (Egypta a Babylónie) čerpala řecká astronomie a matematika silné podněty, tam však k tomuto vývoji směrem k vzniku systémového pojetí vědy nedošlo.

• Vysvětlit, proč systémové pojetí vědy má počátky v Řecku a nikoli v Orientu (kde rovněž v Indii buddhisté rozvíjeli logiku), nelze bez poukazu na kulturní rozdíly, které již tehdy mezi oběma kulturními světy existovaly:

Průnik filosofie do uzavřeného ideologického systému kultury a vznik demokratického sociálního systému, který prokázal za perských válek obdivuhodnou životaschopnost, umožnily, aby se vědě věnovalo v Řecku mnohem víc zájemců než v despotických orientálních zemích. Intelektuální potenciál byl tedy v Řecku mnohem větší.

Závěry

• Podobné procesy, které souvisely se vznikem systémového pojetí vědy v Řecku, lze dnes pozorovat i u ostatních civilizací v důsledku modernizace, industrializace a globalizace. Uzavřené náboženské ideologie jsou tam vystaveny silným tlakům západní ideologie a ta přináší logické argumenty, schopné legitimizovat demokratické sociální změny.

Kolegyně a kolegové,

Děkuji za pozornost a na shledanou

Římské právo

• Instituce římského práva chránily zájem a prospěch celé společnosti („lidu římského“, populi Romani) jako obce, od něhož se odvozoval i prospěch individuální.

• Starověk si byl již vědom rozdílu mezi právem občanským, kodifikujícím lidskou nerovnost z hlediska sociálního statutu a vlastnictví majetku, a právem přirozeným, podle kterého si jsou všichni lidé (před Bohem) rovni.

• V římském právu byla již zakotvena instituce soukromého vlastnictví

Věda, filosofie a společnost

PhDr. Miroslav Polišenský, CSc.

Kolegyně a kolegové, vítám Vás na 7. přednášce na téma:

Pravda, hodnota spravedlnosti a princip práva a společenské systémy

Pravdivé poznání a společenské instituce

Dosud jsme hovořili o tom, že

1) Průnik filosofie do ideologického systému kultury antického Řecka, kde dosud dominovalo náboženství a mýty, představoval začátek vlivu ideologie na technologie (a tedy i na tehdejší vědu řemeslného charakteru)

2) Síla slova se začala projevovat na vzrůstu společenské moci těch, kteří ji měli.

3) Vzdělání v tomto novém filosofickém smyslu, které nabízeli sofisté, soukromí učitelé moudrosti, se stalo ctností, tj. morální záležitostí, jež pro většinu společnosti mělo kulturní hodnotu.

Pravdivé poznání a společenské instituce

Projevem akceptace tohoto nového ideologického zaměření byl vliv na stávající instituce a vznik institucí nových..

Vliv na kulturní instituce jsme si demonstrovali, např. na vzniku nového druhu literatury, literatury filosofické: Anaximandros z Milétu napsal jednu z prvních knih s filosofickým zaměřením. Také Perikleův přítel, Anaxagoras z Klazomen (v Malé Asii) napsal filosofickou knihu, kterou četl Sokrates.

Vliv na společenské instituce jsme si například demonstrovali na nové morálce, která se dostávala do konfliktů s morálkou starou (osud Sokrata), lépe však vyhovovala demokratickému společenskému systému Řecka. Dnes si ukážeme, jak bylo ovlivněno právo a spravedlnost.

Pojem „spravedlnosti“

• Spravedlnost má hodnotu v kultuře každé civilizace. Je systémovým prvkem v každé společnosti (tvořící celek populace), který zajišťuje její trvání a fungování.

• Znamená přiměřenost v rozhodování sporů – kdy soudce jedné ze stran sporu dává za „pravdu“, rozhoduje o vině či nevině a apod., a o výši trestu či způsobu vyrovnání mezi stranami sporu.

• Garantem spravedlnosti je tedy rozhodčí instance, soudce.

• K nespravedlnosti dochází tehdy, když soudce nedá za pravdu té straně, která ji má, nebo dá za pravdu té straně, která ji nemá, ať už z jakýchkoli důvodů.

Pojem spravedlnosti a pravda

• S „pravdou“ je pojem spravedlnosti spjat jednak etymologicky (kmen –pravd-), jednak fakticky: „soudce dává za pravdu jedné ze stran sporu“. Pojem spravedlnosti tedy pravdu předpokládá.

• Předpokládá se, že soudce je schopen nestranně posoudit důkazy (svědectví) z hlediska věcné pravdy, skutkové podstaty.

• Předpokládá se přitom, že věcné důkazy (existují-li) budou soudci předloženy.

• S tím souvisí celá filosofická oblast pravdivého poznávání skutečnosti v kulturní tradici antiky a západní civilizace, odlišná od kulturní tradice jiných civilizací.

Pojem spravedlnosti a právo

• Pojem práva je širší než pojem spravedlnosti. Zahrnuje určení, kdo má na co „právo“.

• Také není spjat s pojmem pravdy, nýbrž pravosti, „původnosti“, „opaku nepravosti, falsifikátu, neslušnosti apod.“

• V kulturách různých civilizací existují rozdíly v určení, kdo má na co právo.

• Právo jako princip (zákon) vyžaduje univerzální kvantifikátor: „Pro každé x, které je členem společnosti S….“, jinak jde o právo ve smyslu výsady, privilegia,které vývojově předcházelo právu jako principu (zákonu).

I. Nejstarší psané zákonné normy

• Nepsané obyčejové (zvykové) právní systémy předcházely psaným zákonným normám.

• Psaného práva bylo z počátku zapotřebí především k ochraně příslušníků vládnoucí třídy

• Z Mezopotámie pochází z 24. stol. př.Kr. dosud nejstarší normativní dílo na poli hospodářských a společenských vztahů, Urukaginovy reformy, dochované na třech hliněných kuželích.

• Z poloviny 21. stol.př. Kr. pochází dosud nejstarší zákonodárné dílo, Ur-nammuovy zákony, dochované na porušené hliněné tabulce.

Urukaginovy reformy

• Urukagina byl vladařem v městském státě Lagaši a proslul jako první sociální reformátor, který usiloval o to, odstranit různé zlořády a útisk obyvatelstva. Jeho dílo nemá ještě charakter zákonodárného díla (zákoníku), ale vypočítává přehmaty, jimiž jeho předchůdce poškozoval rodová společenství (občiny) a kněžstvo, a vyhlašuje (formálně v podobě smlouvy s bohem Nin-girsu) příslušnou nápravu (reformy).

• Příklady Urukaginových opatření: vrácení nemovitostí, zabraných chrámům, snížení daní, zákaz vydírání, zajištění veřejné bezpečnosti státem, apod.. V záhlaví uvedl heslo, opakované pak jeho následovníky: „Nechť mocný neubližuje vdovám a sirotkům“, které nemělo sankci a naznačuje převahu (statutární) moci nad zákonem.

Ur-nammuovy zákony

• V prologu Ur-nammu, „vladař z boží milosti“ vyhlašuje, že bohatý nemá vykořisťovat chudého.

• Z dalšího obsahu známe jen 5 paragrafů: Např. Osoba obžalovaná z čarodějnictví musela prokázat svou nevinu vodním ordálem („božím soudem“). Týž předpis patrně trestal i toho, kdo někoho z čarodějnictví nařkl bezdůvodně (místo je porušeno, ale stejné ustanovení mají i mladší Chammurabiho zákony).

• Dále jsou uvedeny majetkové tresty za různá ublížení na těle, ale zákonodárce zde neuplatnil ještě zásadu odvety („oko za oko…“), jak ji později uvádějí Chammurabiho zákony.

Sbírka zákonů z města Ešnunny

• Sbírka zákonů z asi 19. stol. př. Kr. obsahuje celkem 60 ustanovení, upravujících hospodářské poměry a právní vztahy. V čele stojí předpisy tarifní, regulující ceny a mzdy, výši úrokové míry apod., dále následuje právo rodové (občinové), např. zakazující zcizení rodinného dílu, předkupní právo (za poloviční cenu) příslušníka rodiny aj., smluvní právo, upravující náležitosti smluv trhových, na úschovu věci apod. Trestní právo stále ještě nezná zásadu odvety (včetně krevní msty). Trest smrti byl udělován mj. za manželčino cizoložství, znásilnění vdané ženy, únos dítěte, krádež provedenou v noci.

Lipit-Ištarovy zákony

• O málo mladší než předchozí, objevené v Nippuru. Právo manželské: Provdáním za svobodného se otrokyně stává plnoprávnou a i její děti z manželství vzešlé. Připouští se jen monogamní manželství, nové se povoluje jen po smrti některého z manželů nebo vypuzení manželky, které ale náleželo odbytné. Dědické a vlastnické právo: měli jen synové, dcery jen tehdy, staly-li se chrámovými kněžkami. Mezi potomky se dělily otcovy nemovitosti. V zásadě však byly nemovitosti nedílné. V případě opuštěné nemovitosti získával vlastnické právo ten, kdo je po 3 roky na svůj náklad udržoval. Pachtýři byli povinni svěřený pozemek udržovat pod sankcí náhrady pozemku stejné kvality.

Chammurabiho zákony

• Chammurabiho zákony vznikly v Babylóně asi r. 1750 př. Kr. Jsou vyryty slavnostně do čedičové stély. Je tu již snaha o vytvoření systému práva, ale málo důsledně provedená. V čele stojí předpisy procesně-právní, dalších 120 předpisů upravuje majetkoprávní vztahy. Téměř čtvrtinu všech zákonů tvoří předpisy práva rodinného, manželského a dědického. Zbytek zahrnuje velkou skupinu předpisů trestního práva, mzdové tarify a několik předpisů o otrocích.

• Chammurabi již používá zásadu odvety „oko za oko, zub za zub“.

• Jeho předpisy řeší konkrétní případy, nikdy nepřinášejí obecné, abstraktní formulace skutkové podstaty. Proto v něm nenajdeme vymezení pojmů, např. krádeže, trhové smlouvy, závěti aj.

Charakter mezopotámského zákonodárství

• Sumerské soudy měly velmi značnou agendu, jak dokazuje několik set soudních protokolů a rozsudků „rozhodnutých rozepří“ (di-til-la)

• Obžalovaný byl povinnen dokazovat svou nevinu

• Za důkaz se pokládala i zkouška vodou (ordál)

• V průběhu dalšího vývoje zavedl zásadu odvety (včetně krevní msty) teprve Chammurabi

• V sumerském soudnictví měl původně velký význam kněžský stav. Vladaři postupem času vliv kněží omezovali.

• Mezopotamské zákonodárství mělo zjevně třídní charakter, nejvíce patrný u Chammurabiho – sloužilo k upevnění vladařova despotismu a pozic vládnoucí třídy.

• Soukromé vlastnictví neexistovalo, základem byla občina, kolektivního vlastnictví,rodiny, rodu, atd.

Zhodnocení mezopotámského zákonodárství

• Zákon má obecnou platnost pro všechny, ale respektuje výsady privilegované části populace vyplývající ze zvykového práva (např. mužů na dědictví po otci ).

• Mezopotamské zákony (Ur-nammuovy stejně jako Chammurabiho) ukazují, že vládce byl nucen trestat ty, kdo ze zášti nebo z nezřízené honby za majetkem bezdůvodně udávali své odpůrce či zámožné lidi, aby jim připadl jejich majetek, kdyby se náhodou jejich udání potvrdilo ordálem („božím soudem“).

• Otroky chránily mezopotamské zákony stejně jako majetek; otrok byl tedy cenný. Otroci byli označeni značkou (obdoba inventárního čísla) a území městského státu směli opustit pouze se souhlasem svého majitele. V tomto ohledu byli chráněni zákony také jejich majitelé. Ti mohli otroka prodat nebo dát jako zástavu za své dluhy. Za krádež, zabití nebo tělesné poškození otroka náležela jeho majiteli náhrada, kterou pachatel musel uhradit jako za poškození nebo zničení cizí věci. Za přivedení uprchlého otroka majiteli náležela nálezci odměna, apod. Provdáním za svobodného se otrokyně stává plnoprávnou a i její děti z manželství vzešlé.

Zhodnocení mezopotámského zákonodárství

O způsobech výkonu práva v Mezopotámii svědčí fragmenty asyrských zákonů z konce 12. stol. př. Kr. (tj. doby trójské války).

• Trestní ustanovení se týkají např. podplácení soudce, bezdůvodného obvinění apod., tedy jevů v orientálních kulturách, s nimiž se tam setkáváme dodnes (úplatky vyplývající z principu vyšší moci, jejíž přízeň je třeba si naklonit; udání dostačující k odsouzení apod.).

• Těmito ustanoveními se měly tyto jevy regulovat, jelikož ohrožovaly i jednotlivce z řad vládnoucí, privilegované třídy.

• Používání ordálu („božího soudu“) ukazuje, jak se zacházelo s vyšetřováním skutkové podstaty trestného činu v případech, kdy udaná osoba popírala svou vinu.

• Zásada odvety, která v sumerském zákonodárství ještě není (až v Chammurabiho sbírce), navozuje morální povinnost rodu oplatit újmu rodu pachatele.

Zhodnocení mezopotámského zákonodárství

• Mezopotámské zákonodárství má silnou vazbu na panovníka (vladaře) a pohanské náboženství. Panovník vyhlašuje zákony s odkazem na svou vyšší moc „získanou od boha“ (ještě ve středověké Evropě zeměpánovi náležela soudní pravomoc, zejména v oblasti hrdelního práva a musel objíždět své panství, aby ji mohl vykonávat).

• Vliv pohanského náboženství je patrný i u řady rituálů, např. vykonávání jistých úkonů či vyslovování určitých floskulí, na něž byla vázána platnost některých právních úkonů (úlitba bohům, vkládání hliněného hřebu do zdi, odevzdávání hůlky nebo rozbíjení hroudy při převodu vlastnictví k nemovitosti, symbolické házení kostkou při dělení majetku, aj.).

Zhodnocení mezopotámského zákonodárství

• O přístupu k vyšetřování skutkové podstaty svědčí i absence obecné definice skutkové podstaty, tj. její pojmové určení (např. krádeže) v Chammurabiho sbírce.

• Chammurabiho zákony, jež jsou kodifikací starších sumerských a akkadských zákonů a obyčejů, představují však jeden z nejvelkolepějších památníků starověkého Orientu vůbec. Po formální stránce (kodifikace) a rozsáhlosti nebyly překonány ani římskými Zákony dvanácti tabulí, s nimiž bývají po této stránce srovnávány.

• Teprve Justiniánova kodifikace římského práva ze 6. stol. po Kr. překonala Chammurabiho zákony nejen svou formální propracovaností, ale i obsahovou mohutností a životností.

II. Podmínky zákonodárství v antickém Řecku

V Řecku doby královské (mykénské paláce 14. stol. př. Kr.) se právo „vynášelo“ ústním výrokem krále (anax).

Malá lokální království („král“ označen již jako basileus), např. na Ithace, jak je známe z doby básní Homérových (12.-8. stol. př. Kr), umožnila přetrvat venkovským pospolitostem a vojenské aristokracii, jejíž nevýznačnější rodiny si uchovaly určité výsady a monopolní postavení v náboženské oblasti. Král však velkou část svých privilegií pozbyl.

Obraz všemocného krále je vystřídán myšlenkou rozrůzněných společenských funkcí, jejichž sladění představuje nelehký problém, jak se z konfliktu soupeřících stran může zrodit řád. Celá oblast předprávních vztahů, usměrňujících vztahy mezi rodinami, představuje kodifikovaný a vymezený boj, v němž se střetávají skupiny.

Podmínky zákonodárství v antickém Řecku

• V královské době (mykénské době) se v právních sporech postupovalo při svědectví tak, že strany sporu (rody) používaly rituální formule a zvykem zaběhlé postupy, jako přísaha, zaříkávání se, jež měly souvislost s náboženstvím. Soudce vystupoval jako rozhodčí, který se pouze přikláněl k jedné či druhé straně a konstatoval a na závěr měření sil vyhlásil vítěze. Fungoval tedy jako rozhodčí , nic nevyšetřoval, nerekonstruoval předmět sporu, nepátral po faktech.

Podmínky zákonodárství v antickém Řecku

• Jak napsal Hesiodos (žil zhruba v téže době jako Homér), každá rivalita předpokládá vztah rovnosti, soutěž je možná jen mezi sobě rovnými. Tento rovnostářský duch uvnitř společenského života jako zápasu byl v Řecku typický pro mentalitu bojovnické aristokracie a dal nový obsah pojmu „moc“.

• Vláda ve smyslu výkonné moci (arché) už není v rukou toho či onoho jednotlivce, ale je záležitostí všech: stát odhodil soukromý charakter. Diskuze, argumentace a polemika se stávají pravidlem myšlenkové i politické hry. Duchovní tvorba i činnost státních úřadů se vystavuje stálé veřejné kontrole. Znalosti, hodnoty a myšlenkové postupy se stávají prvky společné kultury.

Podmínky zákonodárství v antickém Řecku

• Zbavení politického života posvátnosti má za následek vznik oficiálního (pohanského) náboženství, které se distancuje od lidských záležitostí a přestává se angažovat v otázkách moci. Politický „racionalizmus“, prosazující se v institucích obce, oponuje náboženským způsobům vlády z minulosti, ale nevylučuje je beze zbytku.

• Písemné zachycení zákonů hned při zrodu obce neznamenalo vyjmout je z pravomoci králů (jak tvrdí Vernant, s. 39), ale zákony se tak přece v Řecku staly veřejným majetkem, obecným pravidlem, platícím pro každého stejně (diké). To sice mág vzýval jako božskou mocnost, ale zákonodárce ji vyhlašoval jako zákon.

Podmínky zákonodárství v antickém Řecku

• Rozdíl proti mezopotamskému náboženství je patrný u posuzování vraždy. Vražda přestává být soukromou záležitostí. Proto také se zákonodárce nespokojuje se zásadou odvety, ale nahrazuje ji trestním postihem pod kontrolou společenství, organizovaným v rámci obce, která nyní tuto záležitost považuje za svou (jako celek)

• Jestliže dříve zásada odvety rozpoutávala řetěz dalších vražd, nyní se má za to, že zabití občana poskvrnilo obec jako celek. Než stanoví příslušné tresty, chce zákonodárce zapůsobit na zločince i na obec očistně, a očistnými rituály vnést do obce, poznamenané rozkolem, klid a svorný mír.

Drakónovy a Solónovy zákony

• Solónovy zákony zmírňovaly „drakonické“ (tvrdé) tresty Drakónových zákonů (např. useknutí ruky za krádež bylo nahrazeno náhradou škody).

• Odpouštěly dluhy osobám zadluženým u příslušníků (svržené) aristokracie.

• Obsahovaly princip, podle něhož újma způsobená jednotlivci, poškozuje ve skutečnosti všechny. Solón přiznává každému právo domáhat se spravedlnosti ve prospěch jakéhokoli poškozeného a právo stíhat nepravost (adikia) dovoluje i tomu, kdo není osobní obětí trestného činu.

Vyšetřování skutkové podstaty

• V obci soudce zastupuje občanský celek, společenství jako takové, sám ztělesňuje tuto neosobní bytost, nadřazenou stranám. Proto může sám rozhodovat podle svého vlastního svědomí a ve shodě se zákonem.

• Díky této změně se radikálně proměňují i formy a pojmy důkazu, svědectví a rozsudku. Soudce je povinen odhalit pravdu, vynést ji na světlo. Jeho rozsudek má pravdu potvrdit.

• Po svědcích se požaduje, aby vylíčili fakta, nikoli aby se zapřísahali.

Vyšetřování skutkové podstaty

• Tímto novým pojetím důkazu a svědectví se otevírá cesta k vypracování celé demonstrační techniky, rekonstrukcí sledujících pravděpodobnost a přijatelnost, dedukčních postupů vycházejících z indícií a znaků. Soudnictví tak přispěje k vypracování pojmu objektivní pravdy, který byl někdejšímu „předprávnímu vědomí“ zcela cizí.

Římské právo

• Instituce římského práva chránily zájem a prospěch celé společnosti („lidu římského“, populi Romani) jako obce, od něhož se odvozoval i prospěch individuální.

• Starověk si byl již vědom rozdílu mezi právem občanským, kodifikujícím lidskou nerovnost z hlediska sociálního statutu a vlastnictví majetku, a právem přirozeným, podle kterého si jsou všichni lidé (před Bohem) rovni.

• V římském právu byla již zakotvena instituce soukromého vlastnictví

Věda, filosofie a společnost 8.

PhDr. Miroslav Polišenský, CSc.

Kolegyně a kolegové, vítám Vás na 8. přednášce na téma:

Demokratické změny v sociálním systému kultury antického Řecka

v 7.- 6. stol. př. Kr.

OBSAH

• Charakter mykénského Řecka

• Nová kultura Řeků po dórské invazi

• Literární reflexe společenských změn v antickém Řecku

I. Charakter mykénského Řecka

• Charakter mykénského Řecka

• Dórská invaze

• Příčiny a důsledky dórské invaze

• Pád mykénské říše a jeho následky

I. Charakter mykénského Řecka

• Naše vědomosti o Řecku doby mykénské (14. – 12. stol. př. Kr.) jsou útržkovité. Lineární písmo B, jímž jsou psány tehdejší písemné památky, je slabičné a vyvinulo se z lineárního písma A, jímž se psalo na Krétě před jejím obsazením Řeky. Rozluštil je Michael Ventris v r. 1956 a v jazyce rozpoznal řečtinu.

• Charakter mykénského Řecka vykazuje obdoby s Orientem, zejména s městy v Mezopotámii. Ve všech končinách, do kterých je přivedl jejich dobrodružný duch, jsou mykénští Achájci (jak jsou mykénští Řekové nazýváni v Homérských eposech) úzce spjati s velkými civilizacemi východního Středomoří a jsou prvkem Předního Východu, který přes všechnu roztříštěnost tvoří díky stykům, obchodu a stálé komunikaci jednotný celek.

• Z tehdejší literatury jsme se již zmínili o mykénské mytologii (např. hrdinský epos) v souvislosti s hrdinskými věky.

Charakter mykénského Řecka

Mykénská království (Mykény, Pylos, Tiryns, Théby, Orchomenos) řeckých „Achájců holení krásných“ měla vojenskou povahu. Král (anax) se opíral o bojovnickou aristokracii, podrobenou jeho autoritě, a ta představovala v sociální struktuře země privilegovanou skupinu s vlastním statutem a životním stylem.

Pro achájské vladaře byl palácový systém jedinečným mocenským nástrojem orientální despocie.

• Dovoloval zřízení přísné centralizované státní kontroly na rozsáhlém území.

• Sváděl a hromadil do jejich rukou veškeré bohatství země ve formě veřejnoprávní renty (tj. nikoli ještě ve formě soukromého vlastnictví).

• Soustřeďoval úctyhodnou vojenskou sílu pod jednotným velením.

Charakter mykénského Řecka

Systém pozemkového vlastnictví rozlišoval vlastnictví jednotlivce (spjatého s palácem) a kolektivní vlastnictví občiny (damu, vesnického společenství): Lze si o něm udělat představu podle úzké souvislosti s chetitskými poměry (v Malé Asii).

Tyto různé formy pozemkového vlastnictví ozřejmují základní polaritu (dualismus) mykénské i chetitské společnosti:

• privilegovaných, jimž je určeno vládnout, a

• neprivilegovaných, jimž je určeno na ně i na sebe pracovat.

Přitom je zřejmá příslušnost individuality pouze privilegovaným, kdežto neprivilegovanému příslušníku občiny individualita v plném smyslu „osobní svéprávnosti“ ještě nenáleží (je na půli cesty).

Charakter mykénského Řecka

• Lenní vztah: Jednotlivci (bojovníku, úředníku), spjatému s palácem (královskou družinou, dvořany) propůjčoval půdu přímo palác, do jehož vlastnictví se půda vracela, jakmile lenní povinnost skončila. („Lenní vztah“ je typicky středověký pojem, přece má však v mykénském Řecku a v říši Chetitů oprávnění).

• Občinový vztah: „Lidem-nástrojům“ (zemědělcům, řemeslníkům), spjatým s vesnickým společenstvím propůjčovalo půdu toto společenství a po jejich smrti či odstěhování se se propůjčený díl vracel zpět tomuto společenství, občině.

• Nelze tedy v mykénském Řecku, stejně jako u Chetitů v Malé Asii, hovořit ještě o soukromém vlastnictví, protože vlastník měl na věc (půdu) pouze užívací právo, nikoli např. právo, jež by mu bývalo umožnilo odkázat věc v dědictví. Majetek mu byl pouze propůjčen a musel ho vrátit. (Místo „soukromé vlastnictví“ měl překladatel Vernantovy práce použít termín „osobní vlastnictví“ nebo „individuální vlastnictví“).

Charakter mykénského Řecka

• Administrativní metody (techniky kontroly, supervize a účetnictví) byly i s kvalifikovaným administrativním personálem a přísnou reglementací hospodářství a sociálního života převzaty z Kréty (palác v Knóssu). Šlo o tradici, uchovávanou v přísně uzavřených skupinách.

• Venkovská společenství nebyla na paláci natolik závislá, aby bez něho nemohla existovat i bez královské kontroly dál. I kdyby vesnický lid nepodporoval palác, musel by nadále vyživovat lokální krále a vesnickou aristokracii, platit jim daně a poskytovat dary

Souvislost mezi systémem palácové ekonomiky a

• mykénskou expanzí do celého Středomoří

• rozvojem řemesel v celém Řecku, organizovaných podle orientálního vzoru v jakési hansovní spolky.

Dórská invaze

Tento celek rozbila dórská invaze ve 12. stol. př. Kr.. Dórové byli jedním z řeckých kmenů (vedle maloasijských Iónů a mykénských Achájců), které do Řecka přišly ze severu.

Byl to převážně zemědělský lid a ve srovnání s mykénskými Achájci zaostalý.

Během migrací, majících vojenský, válečný charakter, měla vysokou hodnotu vojenská zdatnost a uplatňovala se vojenská demokracie, kterou lze vysvětlit nevýrazné sociální rozdíly mezi pohřbenými jednotlivci.

Příčiny a důsledky dórské invaze

Příčinou dórské invaze byly migrační pohyby národů ve střední Evropě a na Balkáně, které byly nositeli kultur popelnicových (urnových) polí (v Čechách např. kultury knovízské). Jejich nositelé tvořili lidnaté populace a věnovali se hlavně zemědělství. Pohřbívali žehem, při němž se svět živých vzdaluje světu mrtvých (uctívání předků).Znali bronz, z něhož vyráběli nejen šperky, např. zdobené jehlice do vlasů a okrasné spony k spínání oděvu, ale i nástroje a zbraně.

Důsledkem těchto migrací byly:

• dórská invaze do Řecka

• útoky „mořských národů“ z Balkánu a severního Řecka na Blízký východ (Filištíni) a na Egypt

• „Trójská válka“ v Malé Asii. Tam tehdy také zanikla říše Chetitů.

Pád mykénské říše a jeho následky

Pád mykénské říše (královských paláců) způsobil v následujících čtyřech „temných“ staletích (od 11. do 8. stol.) přerušení styků s Orientem a chudobu země. O tomto období v Řecku se dovídáme více z archeologických než z písemných pramenů.

• Moře přestalo být dopravní cestou a stalo se hranicí Řecka, izolovaného od vnějšího světa, a zbaveného nerostného bohatství, kde téměř vymizelo zlato a stříbro.

• Došlo i k poklesu vzdělanosti. Dórové neznali písmo, neuměli číst, a od mykénských Achájců je nepřevzali. Písmo znovu objevili teprve ke konci 9. stol.př.Kr., když je převzali od Féničanů.

• K znovunavázání styků s Orientem došlo teprve v 8.- 7. stol. př. Kr. díky rozvoji námořního obchodu, na němž se podíleli spolu s Řeky hlavně Féničané.

II. Nová kultura Řeků po dórské invazi

• Vysvětlení dórského kulturního konzervatismu

• Nová kultura Řeků po dórské invazi

• Ekonomické a sociální známky prosperity v 7.stol. př.Kr.

• Ekonomické příčiny kulturních změn v antickém Řecku v 7.- 5. stol. př. Kr.

• Kulturní změny

• Sociální změny

• Sociální rozdíly a krize řecké obce (polis)

• Důsledky sociálních změn v antickém Řecku v 7.- 5. stol. př.Kr.

• Změny práva

Vysvětlení dórského kulturního konzervatismu

Nová řecká společnost, kterou vytvořili Dórové spolu s podrobenými zbytky Achájců a s uprchlíky do Malé Asie (Ióny), se však vydala jinou cestou než jakou šli kdysi Achájci. To je neobvyklý jev, uvážíme-li, že zpravidla se v historii chudí přistěhovalci, kteří se země zmocnili násilím, asimilovali k její vyspělejší kultuře.

Pravděpodobné je vysvětlení, že si Dórové po čtyři staletí konzervativně udržovali ve své kultuře výše uvedené rysy z období (úspěšné) migrace:

• charakter drobného zemědělství

• nevýrazné sociální rozdíly

• vojenskou demokracii a vojenskou zdatnost

• náboženství v němž pohřeb žehem vzdaloval svět živých od světa mrtvých a od bohů na nebi (Olympští bohové s Diem v čele, kult Apollóna, Delfy).

Nová kultura Řeků po dórské invazi

Při obnově Řecka Dórové (a Iónové) se svým předchůdcům, mykénským Achájcům, nesnažili přizpůsobit, ani je nenapodobovali, ale šli novou cestou. Ta jim umožnila nalézt jinou, novou identitu než achájskou. Nalezli ji:

• v určité nové podobě společenského řádu

• v určitém novém typu reflexe

• v určité nové formě vlády, stavějící zákon a veřejnou debatu na agoře na místo krále.

• Stát se stal jejich společnou záležitostí a jeho aktivit se jako občané zúčastňovali rovným dílem.

• Staré kosmogonie spjaté s královskými rituály a mýty nahradili novým typem myšlení, které buduje řád světa na vztazích symetrie, rovnováhy, rovnosti mezi prvky, z nichž se skládá jak vesmír, tak jejich lidský svět.

Nová kultura Řeků po dórské invazi

• Vezmeme-li všechny změny pohromadě, je zřejmé, že dórská invaze v Řecku vytvořila novou kulturu doby železné a položila základ antické středomořské civilizaci.

• Jednotlivé aspekty tohoto procesu jsme si dosud demonstrovali na vzniku řecké filosofie a vědy, jakožto nového způsobu myšlení (v ideologickém systému kultury) a na vzniku řeckého zákonodárství (v sociálním systému kultury).

• Současně jsme si ukázali, jak se výsledky v jedné oblasti (poznání pravdy a schopnost jejího důkazu) ihned využily v jiných oblastech (např. v systému práva a zákonodárství).

• Tento proces umožnil také nový typ reflexe sociálních vztahů, jimiž se dnes budeme zabývat.

Ekonomické a sociální známky prosperity v 7.stol. př.Kr.

Ke konci 8. stol. př.Kr. i v Řecku železo nahrazuje bronz u předmětů denní potřeby někdejší.

Počínaje 7. stol. př.Kr., 500 let po pádu mykénských paláců, se v Řecku začínají opět otevírat nové zdroje drahých kovů a narůstá množství zlata, stříbra a elektronu (slitiny ⁴/5 Au + ¹/5 Ag).

Ke konci 7. stol. př. Kr. :

• se začínají razit první zlaté a stříbrné mince (v sousední maloasijské Lýdii, bohaté na kovy)

• se hospodářství řeckých obcí již zcela zaměřuje na vnější svět. Středozemní moře se opět stává dopravní tepnou.

• dostavuje se krize společenského systému

Ekonomické příčiny kulturních změn v antickém Řecku v 7.- 5. stol. př. Kr.

• Demografický růst vyžadoval větší výnosy obilovin. Kácení lesů (mj. pro dřevo na stavbu lodí) mělo však za následek postupující erozi zemědělské půdy, která výnosy obilovin snižovala.

• Řekové nalezli řešení tohoto problému v tom, že své zemědělství zaměřili na pěstování vinné révy a olivovníků, jimž se v jejich zemi dařilo, a začali je vyvážet a dobře prodávat. Ostatní druhy potravin, a zejména obilí, naopak dováželi z ciziny. Tato obchodní výměna byla pro Řeky vysoce zisková.

• V pozadí řecké (a podobně i fénické) kolonizace v Středomoří a Černomoří stojí hledání nové zemědělské půdy, zdrojů potravin a kovových rud.

Kulturní změny

• Námořní plavbě se tehdy v Řecku věnovalo velmi mnoho lidí, což vyžadovalo se obeznámit nejen se stavbou lodí, ale také s pobřežní i s námořní astronomickou navigací, vyžadující hlubší znalosti z geometrie a astronomie, s meteorologií, zejména výskytem větrů v průběhu roku, s cizími jazyky národů obývajících končiny, kam Řekové připlouvali za obchodem, a s tamními zvyky a kulturou, a také s principy obchodování, s ekonomií.

• Vývozci vína a olivového oleje potřebovali k takovému obchodu velké množství keramiky, nádob na víno (amfor), na olej, nápojových servisů apod., a dávali tak příležitost dalším řemeslným výrobcům.

Sociální změny

• Stěhování z venkova do měst: Řecký zemědělec, který si dosud musel všechno vyrábět se svou rodinou sám, od oděvu až po nářadí, se nyní mohl rozhodnout, zda svůj díl prodá jiným, bohatším příslušníkům rodu (občiny, fýly či fratrie) a přestěhuje se do města, kde se bude věnovat řemeslu, obchodu či některému z dalších způsobů obživy.

• Objevuje se nový typ pozemkového vlastníka, farmář, který dohlíží na výnos své půdy, pěstitelsky se specializuje a usiluje o získání nových pozemků, zvláště neobdělaných.

• Bohatý aristokrat rozšiřuje své panství na úkor vesnických společenství (občin) a přisvojuje si i statky svých dlužníků. Koncentrace pozemkového vlastnictví v několika málo rukou, ujařmení velké většiny drobných zemědělců dělá z agrární otázky klíčový problém tohoto období.

Sociální změny

• Sériová výroba zboží: Ve městech vznikaly dílny řemesel, manufaktury, kde se zboží, např. oděvy, obuv, keramika, nářadí, zbraně aj., vyrábělo sériově. Počet lidí vyrábějících keramiku nebo se zabývajících metalurgií byl pravděpodobně velmi značný.

• Ve městech vznikaly trhy, na nichž si bylo možno koupit zboží dovážené z Orientu i domácí provenience, vyrobené v domácích dílnách.

• Ve městech se také vyskytovaly budovy spojené s „výkonnou mocí“ (státu) a s ideologií, resp. náboženstvím (chrámy), a příslušní úředníci, vysocí vojenští velitelé a kněží.

Sociální rozdíly a krize obce

• Protiklad mezi měšťany a venkovany: Aristokracie žijící ve městě, kde se soustřeďují veřejné budovy související s „výkonnou mocí“ (arché), stojí nyní proti třídě zemědělců (démoi), obývajících periferní venkov.

• Vedle tradičních zdrojů prestiže, vojenské hodnosti a náboženské kvalifikace, se nyní stává důležitým jejím zdrojem bohatství (zálibu v luxusu, jemném vkusu, hojnosti až hýřivé okázalosti převzala řecká aristokracie z Orientu). Je však známkou kvality, převahou nad soupeři, nadřazenosti, nikoli známkou výsad.

Důsledky sociálních změn v antickém Řecku v 7.- 5. stol. př.Kr.

Vznik výše uvedených sociálních rozdílů v důsledku bohatství a vliv orientálního světa na řeckou aristokracii (statutární elitu) byly jevy, odporující kulturnímu konzervatismu Dórů.

Vyvolaly nejprve ideologické (hlavně náboženské, morální) vření, které činilo Řeky vnímavými k určitým principům a hodnotám. Z něho však nevzešlo hnutí náboženské obnovy, jež by do sebe nakonec pojalo i politiku. Došlo k opačnému procesu.

Byla to právě veřejná politika, která přispěla k přetvoření veřejného života. Dala směr zákonodárství a reformám, k nimž náboženské, morální vření vzbudilo u Řeků příslušnou vnímavost, ale samo se stalo světským, profánním. Proto mohla vznikající filosofie a věda v antickém Řecku proniknout do ideologického systému kultury. O důsledcích jsme se již zmínili dříve.

Důsledky sociálních změn v antickém Řecku v 7.- 5. stol. př.Kr.

Proti hodnotám vyšších vrstev (bojovnické aristokracie, zbohatlých statkářů a obchodníků) začíná náboženské vření prosazovat:

• Ideál tvrdé sebekázně a zdrženlivosti jako reakce na okázalý blahobyt a nestydatost boháčů

• Disciplinu jednotlivce, podřizujícího se kolektivu ve vojsku

• Ideál uměřenosti, pravé míry, pravého místa, „ničeho příliš“, „méně je více“. Ceněn je člověk nikoli bezhlavě statečný, ale odvážný a rozvážný.

Cení se „ctnost středu“ (sofrosyné), která charakterizuje morálku střední třídy.

Změny práva

• Rozvoj morálních úvah a politické reflexe postupuje směrem k nahrazení vztahů, založených na moci (síle, včetně kupní), k vztahům založeným na zákonech (k racionálním vztahům) (Solónovy zákony).

• Rovnost před zákonem neznamená ovšem rovnost sociální. Ta je však udržována v míře proporcionální. Soulad rozličných částí obce je umožňován díky střední vrstvě, která střeží, aby nepřevážila žádná z krajních vrstev.

• Aristokraté uznávají Solónovo vyrovnané rozdělení účasti na vládě a obec pojímají jako kosmos složený z rozličných částí a udržovaný v hierarchickém řádu zákonem. Sociální vztah tak přestává být vztahem moci, nadřízeného nad podřízeným, ale vztahem dohody, smlouvy.

III. Literární reflexe společenských změn v antickém Řecku

• Lyrická poesie

• Politický aspekt Solónovy ústavní reformy

• Morální aspekt Solónovy ústavní reformy

• Kritika Solóna od Anacharsida

• Systém římského práva

• Řecká společnost ve filosofické literatuře

Literární reflexe společenských změn v antickém Řecku

• Athény byly jediným místem v Řecku, kde kontinuita s mykénskou epochou nebyla násilně přerušena. Proto athénský mýtus o nástupnictví po králi Erechtheovi vypovídá o situaci po zhroucení neomezené královské vlády, kterou z jiných míst Řecka neznáme.

• Následnická krize se neřeší vítězstvím jednoho z uchazečů o trůn a soustředěním plné výkonné moci (arché) v jedněch rukou, nýbrž ústí v rozdělení moci, kde si každý pretendent trůnu přivlastní jen určitou stránku moci a ostatní ponechá bratrům.

• Důraz v mýtu už neleží na jedné osobě, ovládající život společnosti, nýbrž na mnohosti funkcí, spolu soupeřících a vyžadujících vzájemné vymezení výkonnosti (definici).

Literární reflexe společenských změn v antickém Řecku

Aristoteles čerpající ze starší tradice zachytil etapy zhroucení absolutní královské moci:

• Nejprve se vedle krále objevil vojevůdce (polemarchos, tj. vrchní velitel vojska), přebírající vojenskou funkci krále. Královská funkce (basileia) získala čistě náboženský charakter a po zániku královské moci se stala záležitostí kněží

• Následovalo ustanovení orgánu kolektivní vlády (archontátu); výkonná moc (arché) se postupně zbavuje závislosti na náboženském aspektu vlády, začíná být čistě politickou záležitostí a nabývá podoby svěřeného úřadu; pověření, jež vyplývá z každoročně opakovaného rozhodnutí lidu.

Lyrická poesie

Zatímco epická poesie (hrdinská epika) je pro nás zdrojem poznatků o královské vládě v době bronzové, je řecká lyrická poesie zdrojem poznatků o právě popsané době železné.

• Díky básníkovi Démodikovi z Léru známe i jména politických stran – Plútis reprezentuje v Milétu bohaté obchodníky, Cheiromachá jejich opozici z méně majetných vrstev.

• Z lyrické poesie vyčteme, jak se projevoval nový přístup Řeků ke světu, i se dovíme o nových formách myšlení, o náboženském vření a o nové morálce, přehodnocování hodnot, politice a dalších pozoruhodných jevech doprovázejících tehdejší přerod řecké společnosti.

Politický aspekt Solónovy ústavní reformy

Kromě ryze právních aspektů, mezi nimiž dominuje princip, podle něhož újma, způsobená jednotlivci, je ve skutečnosti poškozením všech, ze kterého Solón odvozuje právo každého domáhat se spravedlnosti pro kohokoli jiného, komu újma byla způsobena, měla Solónova ústavní reforma (6.stol. př.Kr.) také aspekty politické:

• Chce z obce (polis) vybudovat harmonický svět, založený na řádu, uvedeném zákony. Solón chce vystupovat pouze jako arbitr mezi stranami (smírčí soudce). Sám sebe pokládá za milník (horos), který určuje, kam až soupeři smějí zajít, přivádí protikladné síly k rovnováze a mezi soupeřícími prvky nastoluje soulad (harmonii).

• Solónovy zákony odpouštějí dluhy nemajetným vrstvám, zadluženým u bohatých.

• Majetným však přisuzují větší podíly ze zemědělské produkce než nemajetným.

Morální aspekt Solónovy ústavní reformy

Solón řeší konflikt mezi společenskými třídami z pozice „muže středu“. (Proti bohatým namítal „Bohatství nezná mezí“, „Sytost budí zpupnost“).

• Pýcha, zpupnost, neutěšitelný hlad po bohatství nutně vyvolávají nepořádek, jehož vývoj lze předvídat: nespravedlnost budí otroctví (chudobu), otroctví vzpoury.

• Správná míra nastolující řád a smír musí na jedné straně zamezit aroganci bohatých a odstranit otroctví (chudobu) lidu, ale neupadnout přitom v podvracení obce (revoluci).

• Individualismus , hodnota jednotlivce, se již smí uplatňovat pouze v rámci společného jednání obce, udržujícího její soudržnost (ve válce např. falangy. Válečná ctnost již není vášeň, nýbrž dokonalé sebeovládání, schopnost podřídit se společné disciplíně, rozvaha a chladnokrevnost, brzdící instinktivní hnutí, jež by mohla narušit řád formace).

Kritika Solóna od Anacharsida

• Anacharsis se Solónovi posmíval za to, že psanými zákony chce vymýtit nepravosti (adikia) a prostopášnost (pleonexia). Síť zákonů (v přirovnání k síti rybářské) nepokládá za natolik pevnou, aby v ní uvázly „velké ryby“, ale přirovnává ji spíše k pavučině, do které se zapletou jen malí a slabí, zatímco bohatí a mocní uniknou. (K čemu zákony, chybí-li politická vůle je naplňovat nebo když chybí příslušná morálka ?).

• Solón odpověděl Anacharsidovi tak, že existují dohody (smlouvy), které lidé dodržují proto, že žádná ze smluvních stran nemá zájem je porušovat.

• Další vývoj athénské obce dal Solónovi za pravdu. Bylo to proto, že morální klima v řecké společnosti 6. stol. př.Kr. bylo již neseno novou morálkou početných středních vrstev, kterou akceptovali jak bohatí, tak chudí.

Systém římského práva

• Instituce římského práva chránily zájem a prospěch celé společnosti („lidu římského“, populi Romani) jako obce, od něhož se odvozoval i prospěch individuální.

• Starověk si byl již vědom rozdílu mezi právem občanským, kodifikujícím lidskou nerovnost z hlediska sociálního statutu a vlastnictví majetku, a právem přirozeným, podle kterého si jsou všichni lidé (před Bohem) rovni.

• V římském právu byla již zakotvena instituce soukromého vlastnictví jako majetku vyňatého z rodových (občinových) vazeb a odkazatelnému v dědictví.

Řecká společnost ve filosofické literatuře

Otázkám uspořádání řecké společnosti a státu věnovali pozornost ovšem i filosofové. Známé je Platónovo pojetí ideálního státu,o němž se ještě zmíníme.

V době, kdy však vznikal demokratický sociální systém athénské polis, vládla jiná filosofie, ta o které jsme se zmínili na počátku našeho cyklu přednášek, filosofie milétské školy, vyjádřená v knize Anaximandra z Milétu. Ta byla formálně spjata s duchovním světem polis a proto její obsah tato závislost poznamenává. K vytvoření nové kosmologie jsou tu totiž použity pojmy vypracované morální a politickou úvahou a pojetí řádu a zákona , které zvítězilo v athénské obci, se promítá do světa přírody. Tak tato kosmologie vytváří vesmír (kosmos) ze světa lidského.

Řecká společnost ve filosofické literatuře

V Platónově díle „O nejlepším zřízení“, z něhož představa ideálního státu přešla i do jeho „Ústavy“, se pojmy „spravedlnost“ a „stát“ překrývají: nejlepší obec má být vtělením spravedlnosti. Platon, který se nijak nevzdaloval občanského života, ani nepohrdal svými spoluobčany v aristokratické uzavřenosti, však nebyl stoupencem athénské demokracie, na jejíž chyby a slabosti poukazoval: k vládě se dere kde kdo, místo aby vládli jen ti nejlepší a nejosvícenější, tj. mudrcové, ale ti vládnou jen neradi. Platónův ideální stát bývá přirovnáván k totalitnímu státu, ale to je třeba objasnit. Platón si cenil poměrů ve Spartě víc než v Athénách a a spartský stát nebyl dualistický, ale univerzální.

Platónově představě o ideálním státě, v němž vládnou mudrci, který chrání vojáci a vyživují a zaopatřují rolníci a řemeslníci, vyhovoval politický systém ve Spartě navzdory tomu, že tam vládli králové.

Řecká společnost ve filosofické literatuře

Spartská společnost ovšem netvořila pyramidu s králem na vrcholu; sociální pořádek tam nezávisel na suverénovi a řád moc jednotlivce omezoval. Spartští postavili řád na první místo a moc až na druhé.

Jejich společnost charakterizoval vespolný (kolektivní) aspekt společenského života ukládající všem přísnou (vojenskou) kázeň, opovrhování blahobytem , a dokonce předpisující náležitou architektonickou podobu domů, společné stravování, k němuž musel každý přispívat stejným dílem, netrpění slabosti (zabíjení slabých dětí, děvčátek apod.).

Sparťané jako vojáci si byli rovni (ti, kdo prošli stejným výcvikem, sérií prověrek a zasvěcení), získávali stejný díl půdy (kléros), a jejich sociální systém se dvěma králi, sněmem a radou starších byl založen na rovnováze prvků. Rada starších vyvažovala (podle Plutarcha) královskou autoritu a mladý sněm .

Řecká společnost ve filosofické literatuře

• Tato podoba spartského státu vyplývala z jeho vojenského charakteru, obec se cílevědomě připravovala na válku – a v peloponéské válce Sparta Athény porazila, měla tudíž i historickou sankci.

• Právem se podtrhuje starobylost institucí, s nimiž zůstává Sparta tvrdošíjně spjata, a mnohé naznačuje, že si zachovala řadu rysů původní společnosti Dórů z doby úspěšné migrace, tj. „dórské invaze“ z 12. stol.př.Kr.: vojenskou demokracii, kolektivní způsob života, přísnou kázeň, radu starších, zbavování se slabých,aj.. Zde lze hledat kořeny konzervatismu v 12.-8. stol. př.Kr., který se ve Spartě udržel nejdéle.

• Ačkoli Spartští vtělili tyto morální a politické pojmy do svých institucí jako jedni z prvních,nedokázali je formulovat, jak to dokázali Athéňané.

Řecká společnost ve filosofické literatuře

Ale přirovnání Platónova ideálního státu s totalitním státem umožňuje jít ještě o něco dál za srovnání se státem ve Spartě.

Vědomí, že blaho celku závisí na kvalitě třídy strážců-vojáků víc než na kvalitě třídy výrobců (řemeslníků a rolníků) vede jej u strážců k

• postulátu společenství všeho majetku (včetně žen a dětí) (postulát komunismu).

• postulátu genetické ryzosti (vládci úzkostlivě bdí nad plozením dětí v třídě strážců, omezujíce jej na určitý počet let, kdy těla jsou v nejlepším květu sil, a spojujíce nejlepší ženy s nejlepšími muži (postulát eugeniky).

Řecká společnost ve filosofické literatuře

Oba tyto postuláty najdeme vyjádřeny ve velkých socialistických systémech moderní doby, první v komunistickém a druhý v nacionálně socialistickém (nacistickém).

Dokazují, kam až může aplikace rozumu vést při centrálním řízení, pokud by se nepostavila rozumu jednotlivců hráz veřejné diskuze, dialogu, výměny názorů, kritiky apod., jak ji známe z demokratických systémů.

Ne nadarmo se proto staví proti Platónově představě ideálního státu skutečná athénská demokracie, jak ji charakterizuje Perikles v pohřební řeči nad padlými v 1. roce peloponnéské války (podle Thukydida)

Řecká společnost ve filosofické literatuře

„My totiž máme státní zřízení –říká se mu demokracie – protože se opírá o většinu, ne jen o několik málo (mocných) jednotlivců. Podle zákonů mají všichni stejná práva, když jde o soukromé zájmy, pokud však jde o společenský význam, má při vybírání pro veřejné úřady každý přednost podle toho, v čem vyniká, podle schopností, ne podle své příslušnosti k určité skupině. Když je naopak někdo chudý schopen vykonat pro obec něco dobrého, není mu v tom jeho nízké společenské postavení na překážku…V životě veřejném nepřekračujeme zákony, především ze studu…Do svého města dovolujeme vstoupit komukoli a nestává se, že bychom někdy vyháněním cizinců bránili v poučení nebo v podívané na něco, z čeho by nepřítel mohl mít prospěch, protože by to nezůstalo utajeno a víc než na vojenské přípravy a úskoky spoléháme na odhodlanost k činům vyrůstající v našem srdci…“.

Kolegyně a kolegové,

Děkuji za pozornost a na shledanou !

11.prednaska

Obsah

I. Krize křesťanské ideologie

II. Renesance antického myšlení a humanismus

III. Husitská revoluce v Čechách – PreReformace

IV. Církevní reformace a její důsledky (Martin Luther, Kalvín)

V. Protestanství

Cíl

- ukázat v evoluci kultury západní civilizace na vývojové (historické) kořeny:

1) svobody jednotlivce, předpokládající psychosociální zralost v západní civilizaci

2) sebeúcty (úcty před sebou samým)

3) autonomní morálky, vyžadující internalizovat morální normy ve svém sebepojetí (vnitřní vyznání víry), jak to vyplývá z pojmu „neviditelné církve“, což je víc než konformita-poslušnost (morálka strachu, respektu a konfliktu svědomí), vyžadující vnější vyznání víry tváří v tvář „viditelné církvi“