3. Okruh kontrolovaných subjektů

Princip svrchované rovnosti se prosazuje i na poli kontroly v mezinárodním právu.Z jeho dispozitivní povahy vyplývá,že – pokud není stanoveno jinak – vztahují se povinnosti podrobit se kontrole upravené v dané mezinárodní úmluvě na všechny její strany.V případě, že je touto úmluvou zakládající instrument mezinárodní organizace,podléhají jejím kontrolním mechanizmům všichni její členové.V praxi bývá princip svrchované rovnosti skutečně zachován,neboť režim selektivní kontroly,jenž by se uplatňoval jen vůči některým členům organizace,může zásadně snížit ochotu těchto členů s kontrolním orgánem spolupracovat a zhoršit vztahy uvnitř organizace.

4. Subjekty oprávněné provádět kontrolu

V dané souvislosti lze rozlišovat kontrolu neinstitucionalizovanou a institucionalizovanou.

Neinstitucionalizovanou kontrolu – provádějí jednotlivé státy,využívajíce volnosti zaručené jim obecným mezinárodním právem,případně i jako stranám mezinárodní smlouvy,jež ukládá kontrolovatelné povinnosti,a to i v případě,že právo kontroly v není výslovně přiznáno.

Institucionalizovaná kontrola – předpokládá pověření existují,nebo dokonce zřízení nové instituce,jež následně provádí kontrolu plnění závazků na základě zmocnění smluvních stran.

Průběh kontroly a její hlavní fáze

Proces kontroly v mezinárodním právu se rozpadá na dvě hlavní fáze:

1)fáze ověřování faktických skutečností významných pro exaktní zjištění předmětného chování kontrolovaného subjektu (fáze verifikace).

2)fáze hodnocení zjištěného chování z hlediska jeho souladu s mezinárodněprávními závazky,jejichž plnění je kontrolováno (fáze kvalifikace)

A) Verifikace

Primárním úkolem jakékoli mezinárodní kontrolní činnosti jsou sběr a analýza skutkových údajů o chování kontrolovaného subjektu,coby nezbytný předpoklad věrohodného následného úsudku o jeho právní kvalifikaci.Sběr informací se uskutečňuje některou z osvědčených metod,k jejichž použití obvykle výslovně vyzívá příslušná mezinárodní smlouva.

Metody sběru informací:

1)Metoda využívání národních kontrolních prostředků

Je historicky nejstarší metodou.Spočívá ve využití technických prostředků a informačních zdrojů,jimiž disponují jednotlivé státy.Národní prostředky se dosud nezastupitelně uplatní při provádění kontroly některých mimořádně citlivých závazků, jejichž plnění odmítají kontrolované státy z bezpečnostních či obdobných důvodů podrobit skutečné mezinárodní kontrole.

Národními technickými prostředky jsou:

a)zařízení na území kontrolujících států(seismologické stanice – kontrola pokusů s jadernými zbraněmi)

b)zařízení umístěná v mezinárodních prostorech(v Antarktidě,na volném moři)

2)Metoda tzv.Administrativní kontroly

Je založená na písemných vstupech popisující chování kontrolovaného subjektu (státu).Příslušné údaje je povinen podávat sám kontrolovaný stát,a to ve formě celkových nebo dílčích národních zpráv o plnění svých závazků. Podávají se většinou periodicky.

3)Kontrola na místě

Uskutečňuje se na území nebo v zařízení podléhajícím svrchované moci kontrolovaného státu.Jde o metodu,jež výrazně zasahuje do svrchovanosti tohoto státu.Kontrola na místě se uskutečňuje formou inspekcí nebo návštěv pozorovatelů.Státy pochopitelně ochotněji akceptují návštěvu mezinárodního,nikoli čistě národního týmu cizích inspektorů nebo pozorovatelů.Zpravidla si i vyhrazují právo vyjádřit se závazně k jeho konkrétnímu složení.Při ověřování plnění některých nejzávažnějších úmluv o ochraně lidských práv se dokonce uplatňuje metoda náhlé inspekce,k jejímuž uskutečnění stačí,aby kontrolující subjekt notifikoval kontrolovanému státu úmysl inspekci provést,a neprodleně ji může zahájit.

B) Kvalifikace

Jakmile jsou shromážděny a následně analyzovány faktické údaje o chování kontrolovaného subjektu,lze přistoupit k jeho kvalifikaci.Operace kvalifikace v mezinárodním právu je chápána jako proces v němž se zjištěné chování porovnává s platným právem a v jehož závěru oprávněný subjekt či oprávněná instituce pronášejí hodnotící výrok o jeho (ne)souladu s normami mezinárodního práva.

Ve fázi kvalifikace se tedy předpokládá práce kontrolujícího subjektu s právním,nikoli již s faktickým materiálem.Subjekt provádějící kontrolu musí především určit a ozřejmit normy mezinárodního práva,jimiž bude chování kontrolovaného subjektu poměřovat.Podstatným úkolem v této části procesu kontroly je tak interpretace použitelných norem mezinárodního práva.Je důležité,aby interpretaci prováděla nestranná a nezávislá kontrolní instituce (interpretace právní x interpretace politická).Po provedené interpretaci je k vyložené normě mezinárodního práva přiřazeno (subsumováno) předtím zjištěné chování kontrolovaného subjektu a následně. právně kvalifikováno.Klíčovou otázkou kvalifikace jsou právní účinky hodnotícího výroku.Výrok o provedené kontrole může být pro kontrolovaný subjekt mezinárodně právně závazný, nebo může takovou závaznost postrádat. Závazně konstatovat,zda kontrolovaný subjekt porušil či neporušil mezinárodněprávní závazek, jsou oprávněny pouze soudní nebo arbitrážní orgány.Hovoříme pak o soudní kontrole (přesněji řečeno o jurisdikční kontrole),jejíž výkon je podmíněn předchozím souhlasem kontrolovaného subjektu s jurisdikcí soudního (arbitrážního) orgánu.

Jiné kontrolní orgány kvalifikují chování kontrolovaných subjektů právně nezávazným způsobem,takže si kontrolovaný stát ponechává politickou volnost,zda a jak na kvalifikující výrok bude reagovat.

Funkce kontroly

• prostředek,který státy odrazuje od porušování závazků

• upozorňuje včas na případy porušení mezinárodního práva,a dovoluje tak ohroženým státům neprodleně přiměřeně reagovat (early warning)

• napomáhá uskutečňovat mezinárodní právo,jeho dodržování a usnadňuje vyvození právních důsledků v případech jeho porušení

• omezuje vznik mezinárodních sporů