Mezinárodní právo veřejné – obecná část

1. Charakteristika tradičního a soudobého mezinárodního práva (vývoj doktríny mezinárodního práva ve vztahu k jeho pojmu)

definice mezinárodního práva: mezinárodním právem se rozumí soubor právních norem, které zajišťují mírovou existenci a plynulý vývoj mezinárodního společenství

mezinárodní společenství: společenství států, které je početně omezené (dnes asi 200 států)

- od 2. pol. 19. stol. se staly součástí mezinár. společenství i mezivládní mezinárodní organizace, jimž zakládající státy přiznaly mezinárodní subjektivitu (dnes je takových organizací na 300)

- za určitých okolností sem mohou spadat i jiné jednotky, např. nevládní mezinárodní organizace a to i když se nepovažují za subjekty mezinár. práva. Tyto orgány mají postavení autonomních činitelů působících v tomto společenství.

právo mezinárodního společenství

- dříve (19.stol.) upravovalo mezinárodní právo pouze vztahy mezi civilizovanými státy a chyběla úprava vůči státům necivilizovaným – byly tu max. jen morální principy křesťanství

- dnes je mezinár. pr. rozšířeno na všechny kontinenty a zahrnuje všechny státy světa.

- současné mezinárodní společenství lze definovat jako jediný systém, systémovou podobu má proto i komplex všech vztahů, k nimž v mezinárodním společenství dochází ( tzv. mezinárodní systém), systémem je pak i soubor norem mezinárodního práva, jenž je součástí mezinárodního systému

- jednota mezinárodního společenství není zaručena jednou provždy a v jednotlivých obdobích ji ohrožují větší či menší rozpory

- 2. pol. 20. stol. – rozdělení mezinár. spol. konfliktem demokratického „Západu“ a komunistického „Východu“, později i napětí mezi ekonomicky vyspělým „Severem“ a rozvojovým „Jihem“

- oslabení jednoty mezinár. společenství se pak projeví ve stagnaci obecného mezinár. práva, neboť bráni nalezení společných, závazných modelů chování pro celé mezinár. společenství.

- určující subjekty mezinár. práva jsou státy, tedy jednotky nadané suverenitou – vyvstává otázka jak vůbec lze pořídit takové mocenské útvary autoritě mezinárodního práva?

- odpovědí je, že žádná norma mezinár. práva nemůže vzniknout bez vůle samotných států (volní povaha mezinárodního práva)

- dnes do značné míry ovlivňují mezinárodní soudní i arbitrážní praxi tři „klasické“ teze, jak je formuloval na konci 40. let minulého století Ch. Rousseau:

1) I v případech, kdy neexistuje norma mezinár. práva, jež by stát zmocňovala v určité situaci jednat, má se za to, že jeho svrchovanost mu k takovému jednání poskytuje dostatečný titul

2) Svrchovanost státu musí být vždy prezumována, a to i tehdy, když pro ni nesvědčí žádné výslovné platné smluvní ustanovení ( např. i v případech, kdy mezinárodní smlouva neobsahuje pravidlo a jejím vypovězení, má se za to, že strany mohou svůj smluvní poměr jednostranně ukončit)

3) každé omezení svrchovanosti, k němuž dochází na základě mezinár. smlouvy, musí být vykládáno restriktivně

- suverenita určuje i charakter vztahů mezi státy, kdy žádný z nich nemůže být podřízen moci jiného státu a ani žádné jiné vnější moci.

- vztahy mezi státy jsou tak vztahy souřadnými a koordinační povahu má i mezinár. právo a jeho systém

- souřadný charakter mezistátních poměrů je vyjádřen v zásadě svrchované rovnosti.

zásada svrchované rovnosti

- v minulosti byla suverenita chápána jako neomezená moc vládce či vlády a to nejenom uvnitř státu ale i navenek

- vlády jež požívaly uvnitř státu neomezenou moc měli tendence prosazovat tuto moc i navenek

- ve vztazích mezi svrchovanými subjekty pak tato tendence působila odstředivě, dezintegračně a vylučovala trvalou mezinárodní spolupráci

- celková rovnováha sil (vojenských, ekonomických a administrativních) bránila neomezenému rozšiřování suverenity států a byla brzdou rozpínavosti členů mezinárodního společenství.

- státy tedy museli nakonec uznat suverenitu jiných celků a byly tak nuceni ke spolupráci a to recipročně

Zvláštnosti mezinárodního práva

1) souřadnost – zprostředkovaná uplatňováním zásady svrchované rovnosti

- jednotlivé státy jsou tedy normotvůrci mezinár. práva i jeho adresáty

2) decentralizovaný výkon donucovacích pravomocí samotnými státy – sbj. mezinár. pr.

- pro případy porušení nejdůležitějších norem zná MPV i kolektivní sankce uložené Radou bezpečnosti OSN – tyto kol. sankce jsou však natolik závislé na mimoprávních okolnostech (politických faktorech atd…) až se uplatňují nepokrytě selektivně. (např. mezinárodní zásah v Jugoslávském Kosovu na jedné straně a nedostatek jakkoli srovnatelné reakce mezinár. spol. v ruském Čečensku na straně druhé, třebaže v obou případech bylo zjištěno hromadné porušování základních lidských práv)

- mezinár. pr. je však v největší míře odkázáno na dobrovolné plnění ze strany subjektů

3) absence jediné nadřazené soudní moci

- nikoli úplná absence soudních orgánů

- v současné době je státům k dispozici řada arbitrážních a soudních orgánů, které mohou autoritativně rozhodnout v konkrétních sporech o porušení norem mezinár. pr.

- tyto orgány však nesmí projednat žádnou spornou věc bez souhlasu všech dotčených stran

- největší prestiž mezi soudními orgány mezinárodního společenství tradičně mají soudy světových politických organizací: Mezinárodní soudní dvůr se sídlem v Haagu – přístup k němu mají poze státy nebo některé mezivládní organizace

4) Mezinárodní právo je velmi mladé

- nedosahuje preciznosti a detailnosti jako právo vnitrostátní, dynamiku nicméně nepostrádá a nebývale se rozšiřuje těmito směry:

a) vtahuje do svého systému nové subjekty (především jednotlivce)

b) upravuje stále nové oblasti mezinár. vztahů (ochrana životního prostředí, odzbrojování) v nových prostředích (kosmický prostor, nebeská tělesa, dno a podzemí oceánů)

c) vniká do sféry dříve vyhrazené výlučně vnitrostátnímu právu (úprava vztahů mezi státem a jeho občany)

d) soustřeďuje dříve roztříštěnou úpravu do velkých kodifikačních opusů

5) Mezinár. pr. je právo doposud částečně nepsaným

- obyčejová praxe modifikuje nezřídka i platné smlouvy, včetně kodifikačních, tam kde smluvní text již neodpovídá skutečným potřebám států

6) nevyváženost hmotněprávních a procesněprávních pravidel

- mezinár. pr. je především právem hmotným

- výklad norem byl svěřen samotným státům a případné spory se řeší na diplomatické úrovni mezi státy – procesní normy tak nebyly potřeba

- v současnosti se mezinárodní právo posouvá k tomu, že preferuje řešení sporu za účasti nestranného a nezávislého třetího subjektu, ačkoli nestanovuje pravomoc jakéhokoli nestranného orgánu – zde už je potřeba více či méně podrobná úprava procesních pravidel a to zejména tam, kde nejsou obě strany ve vzájemném poměru svrchované rovnosti, nedisponují tedy stejnými mocenskými prostředky ( např. stížnosti jednotlivců u mezinárodních smírčích či soudních orgánů na porušování jejich lidských práv státem)

Funkce mezinárodního práva

- omezení suverénní moci v mezinárodním prostředí

- tradiční mezinárodní právo – „právo koexistence – přešlo postupně do vyššího stadia „práva spolupráce“. Jeho funkcí se stala ochrana a uspokojování společných zájmů a cílů

- cíle: ochrana mezinárodního míru, ochrana lidských práv, ochrana a úsilí o zachování světového životního prostředí, podpora mezinárodního životního blahobytu a všeobecného ekonomického rozvoje.

- mezinár. pr. již nestojí pouze na principu reciprocity ale nově i solidarity.